OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 19.

06.05.2011 (10:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1088×

V okamžiku, kdy jsem osaměla, ve mně všechno změklo. Vytryskly mi slzy a nedaly se zastavit. Nevyznala jsem se sama v sobě, natož v něm samotném. Tak strašně moc jsem si přála znát jeho úmysly. Je pravda, že dnešní den byl vstřícný a jeho společnost jsem vyhledávala, ovšem nehledala jsem v tom nic víc. On byl zřejmě jiného názoru. Jak se ke mně nakláněl, jak mi šeptal do vlasů… Ne! Už nebudu pro nikoho uspokojující nic. Ať si jen zkusí na mě znovu sáhnout, a třebaže jeho dotyky, působily na mé ustrašené já uklidňujícími účinky, už si to nemohu dovolit.

A s úmyslem vyhýbat se fyzickým kontaktům Diega Carranza, jsem šla také spát, jenomže tma mě neukolébala k bezstarostnému spánku. Zdál se mi sen, který mě naprosto ovládl. Noční můra byla zcela realistická. Byla tak živá… zas jsem byla v tom temném sklepení a čekala, až si mě vezme proti mé vůli. Ale tentokrát to nebyl ten muž s dioptrickými brýlemi, tentokrát jeho tvář nahradil obličej mého pána, Diega. Ovšem nebyl tak milej a usměvej jako dnes, ale agresivní. Volal na mě, „Annie, tak Annie, pojď k taťkovi,“ a vysmíval se mi do očí. Má bezbrannost a vyděšenost ho silně uspokojovaly. Zatím co já plakala a prosila ho, aby zůstal na místě, on se sunul stále blíž a blíž.

Neplakala jsem jenom ve svém snu, ale s pláčem jsem se i probudila. Mrštně, opravdu zprudka jsem se posadila a vyštrachala se z postele. V zámku klíč nebyl, ale nehodlala jsem se vzdát, proto jsem křeslo, které stálo pod oknem, přišoupla pod kliku a zapříčila tak dveře, aby se ke mně nikdo nedostal, aby se sem Diego popřípadě nedostal. Po stěně jsem se svezla na zem. Mé ruce se bez přestání klepaly a nemohla jsem docílit jejich zklidnění.  Jen s námahou jsem se dokázala zvednou a dobelhat se ke své posteli. Přetáhla jsem si deku přes hlavu a snažila se zklidnit své dýchání. Stále dokola jsem si opakovala, že to byl jen zlý sen. On je přeci ve své pokoji, leží ve své posteli a spí. Annie… klid.

Jenomže tohle mohl mít naplánované už od samého začátku. Třeba mě chtěl jen na zpestření dlouhých nudných dní. Určitě měl na plánu ubližovat mi pro své pobavení. Chtěl mě vidět uplakanou, vylekanou a vyděšenou? Protože to se mohlo klidně stát, pakliže to bude i nadále směřovat tam, kam si myslím. Neznala jsem jiný důvod, proč by z hrubého chování přešel na snesitelné…

Nedokázala jsem se upokojit a znovu usnout, proto jsem se přes křeslo protáhla ze dveří a vplula do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a vzhlédla na svůj odraz do zrcadla. Nesnášela jsem tenhle pohled na samu sebe. Bledá tvář, výrazné kruhy pod očima, zplihlé vlasy… dokonce i vylekaný obličej nebyl nic neobvyklého. Jistě jsem takto vypadala skoro každý večer. Věděla jsem, co mi pomůže procitnout z tohohle stavu průhledného ducha a nevypadat jako Nastěnka, co se právě dotkla zledovatělé berle Mrazíka. Sprcha.

Kapky, které stékaly po mém těle, měly blahodárně uklidňující účinky a uvolňovaly mé ztuhlé tělo, ovšem s mou hlavou dubovou to bylo těžší. Sice jsem se snažila myšlenkami uniknout na nějaké jakékoliv milé a vstřícné místo, kde bych se cítila dobře a bezpečně, ale rozčílený obličej Diega pobízející mě k sobě slovy „Pojď k taťkovi, Annie“ mi naháněl hrůzu stále. Byla jsem si jistá, že od dnešního večera, který mě probudil a přiměl mě vidět skutečnost, se budu mít na pozoru v jeho blízkosti víc, než kdy dřív. Protože ono to bylo třeba, i když jsem si to dřív neuvědomovala… nebezpečí na mě číhalo za každým rohem. Dokonce i tady, kromě pana Fernanda Carranza, který si do mě občas rád udeřil, tu bylo nebezpečí daleko nepříjemnější. Diego Carranza a jeho fyzické touhy. Proč jinak by se jeho chování vůči mně v posledních dnech tak rapidně změnilo? Otočilo o tři sta šedesát stupňů? Jenomže vyhýbat se mu a nedostat se s ním do žádného kontaktu bude asi nad mé síly…

Připadala jsem si jako velký a bezcenný kus dobytka, který vedou na porážku. Zabalená v ručníku, s oblečením v ruce, jsem se dobelhala zpět do svého pokojíku, zaklínila znovu dveře a posadila se pod okno. Zůstala jsem v sedící poloze pod sklem dlouhou dobu, dokud sluneční paprsky nepočaly sahat k mým nohám na podlaze. Slunce vycházelo, a přesto mě jeho krása nedokázala přimět vzhlédnout zrakem k němu. Přitom překrásná a honosná zahrada rodiny Carranzů musela být při východu slunce tak nádherná… na hladině bazénu by se zrcadlilo již zmiňované slunce a ptáci cvrlikali a… došla jsem k závěru, že na tom nezáleží. Zřídka kdy se dostanu ven a kochat se krásnou přes skla, které se ani nemůžete dotknout nebo si nepřivonět k vůním květů rostlinek všeho druhu, prostě nebylo ono. Jako byste dali ubožákovi, který umírá hlady, džbán se studenou vodou a nutili ho, aby vám byl ze srdce vděčný, že jste mu zachránili život, a to i v případě, že tomu tak skutečně nebylo.

Měla bych se postavit, převléci se a zavrtat se zpět do peřin, abych si alespoň na nepatrnou chviličku odpočinula, jenomže povinnosti mě začínali k sobě volat. Bylo mým úkolem jako každé ráno připravit snídani rodině a počkat s Luisou, než všichni dojedí a odebrat se na úklid celého domu. Pravděpodobně dnes usnu nad košem plného prádla, ale co se dá dělat. Nebylo by rozumné pokoušet trpělivost kohokoliv ze svých pánů, i když nejméně u jednoho bych si to ještě včera troufnula.

„Dobré ráno Annie, co tvá ruka?“ optala se mě Luisa, kterou jsem potkala přede dveřmi, hned po tom, co jsem se upravila, vrátila křeslo na své místo a spěchala do kuchyně. Zřejmě si myslela, že ještě vyspávám a přišla mě vzbudit.

„Dobré ráno, Luiso,“ opětovala jsem jí. „Už je to dobré, děkuji za optání.“ A i když mi ruka už sloužila normálně, jak měla a bolest jsem po prážcích proti ní nepociťovala, nenechala mě na přípravu snídaně ani šáhnout. Jediné, co mi dovolila, bylo prostřít a nalít kávu a čaj do příslušných hrníčků.

A právě ve chvíli, kdy jsem vykonávala tuto jedinou dovolenou práci, se do kuchyně přiřítil maličký Alejandro a hned v závěsu za ním se belhal jeho otec. Zatím co malej se semnou horlivě přivítal a povídal mi o svých dnešních plánech, pán se jen v tichosti usadil ke stolu a počal pít svou připravenou kávu. Sotva rozložil noviny a přečetl si první titulek, už se mračil a hudroval si pod vousy. Přemýšlela jsem, zdali jsem ho vůbec za svůj pobyt tady, viděla, aby se usmál. Ovšem nic takového jsem si nevybavovala. Znala jsem hodně jeho výrazů, často se rýsující na jeho vousaté tváři. Od pohledu značící podlost, zlobu a odhodlání mě udeřit, až po výsměšné úsměvy nebo touhu po penězích ze svých investic. Byl to zejména muž lačnící po bohatství a perfektnosti, neztrpící odmlouvání a nespisový slovník nebo špatně připravené příbory na jídelním stole. Někdy se ale také přeci jen v jeho výrazu něco malého změnilo a tvářil se přirozeně. Zejména ve chvílích, kdy si povídal se svým nejmladším synem nebo když probíral obchody z práce s panem Diegem. V těch momentech, podle výrazu v jeho očích soudím, že i když krutost a násilnická stránka, věčná nespokojenost a podrážděnost se derou na povrch nejvíce, stále se v jeho srdci nachází láska a starost o své syny. Jako každému otci mu záleželo na spokojenosti a zdraví svých jediných dětí, jen to neuměl dávat patřičně najevo. Nedokázala jsem si ani představit, jak strašně moc musela Alejandrovi chybět matka. Nebyl tu nikdo, kdo by mu neustále připomínal lásku a rodinné zázemí v těžkých a nevyrovnaných dobách jeho růstu. Přeci jen pán Fernando byl jiný. Málo kdy dokázal projevit city ke svým synům. A matka je prostě matka. Ženský element v Alejandrově výchově mohl být možná zastoupen Luisou, která se o něj patřičně starala a naslouchala mu, fungovala tu taktéž jako poloviční chůva anebo mi to tak jen přišlo, ovšem původního rodiče nahradit nemohla.

Zrovna Luisa podávala na stůl čerstvě připravenou večeři, když do jídelny vstoupil poslední člen rodiny, který zde chyběl. Diego. Za celou dobu, co jsem s Luisou stála vedle stolu a byla připravená cokoliv podat nebo být nápomocná, nevzhlédl od stolu a nepodíval se na cokoliv jiného, než na talíř. Vedl dlouhý a rozsáhlý monolog o byznyse svého otce, a třebaže si povídali výhradně španělsky, něco málo jsem pochytila. I přesto všechno, přes zlé sny a mé odhodlání nepustit si ho k tělu, jsem se cítila dotčeně, že mi nevěnoval ani jeden malý, docela maličký bezvýznamný pohled. No jasně, jen prostná, služka postávající u snídaně a čekající na jeho rozkazy. Nezáleželo na tom, že jsme spolu včera strávili skoro celý den a rozloučili se tak netradičně. Nevím, proč se mě to tak hluboce dotýkalo, jeho absolutní nezájem, ale měla jsem malé nutkání provést něco okatého, aby si uvědomil mou přítomnost.

Sakra, sakra… sakra! Annie, co sis dnes ráno řekla? Že si budeš udržovat odstup!

Byla jsem děsná a nemožná. Proti sobě. V jednu chvíli jsem toužila splynout s okolním prostředím a zarůst do dřevěného obložení na zdi za mnou, a v té druhé jsem si přála, aby svým pohledem spočinul na mé osobě. Byla jsem zralá na psychiatra. Kdybych byla doma, máma by mi ho určitě zařídila a Logan se mi vysmíval, že mi šplouchá na maják. Jenže mně by to bylo jedno, byla bych ráda, že jsem doma a na dětinských projevech svého bratra, bych tak leda zakroutila hlavou…

„Kdo tě to vlastně tak strašně rozzlobil včera večer? Byl si slyšet až ven," ptal se Diego otce, když probrali obchody. Svůj pohled ale stále držel u talíře. Patrně to bylo cílené.

„Ten soukromí detektiv, co jsem si ho najal, aby našel vaši matku,“ odpověděl. Byla jsem překvapená, jak nečekané slety událostí se v tomhle honosném, navenek nezajímavém paláci, děly. Pán Diego ztuhnul na židli a hypnotizoval pohledem otce, zatím co tvář jeho bratra se viditelně rozjasnila.

„Ty hledáš maminku? Kdy se vrátí domů?“ Naděje v jeho hlase a touha znovu spatřit svou matku donutila jeho otce odlepit ústa od hrnku s kafem, odtrhnout zrak od novin a podívat se na něj.

„Snad už brzy chlapče, snad už brzy.“ Usmál se na syna a dále se věnoval své četbě. Diego se hlasitě zavrtěl na židli a tvářil se opravdu znepokojeně. Příčinu jsem neznala. Mohla jsem ji jen odhadovat.

Odkašlal si. „A ty už víš, kde je? Našel ji?“ vyzvídal. Nezdál se, být touto zprávou uspokojen. Spíše naopak, jako by si přál, aby se jeho matka do tohoto domu už nikdy nevrátila. Neměl ji rád nebo se snažil uchránit ji před jejím manželem? Bál se, že by otec lásku své ženě projevoval ranami, jako to mu bylo? Tolik nezodpovězených otázek mě pálilo na jazyku a hlásily se o vyslovení.

„Našel ji,“ řekl. Diegovi se nenápadně ruka, položená na stole, zatnula v pěst. „Jenomže ona mu upláchla. Ztratil ji.“ Po těchto slovech se mu zas viditelně ulevilo. Co se tu sakra děje?

„Tak třeba příště,“ odpověděl svému otci. Ulevilo se mu, za to mně hlavu dokonale zamotal mnohem víc. Vážně tady asi brzo zešílím… „Omluvte mě. Musím si odskočit,“ omluvil se, otřel si ubrouskem ústa a odběhl z jídelny. Nedočkavec! Něco chystal… tím jsem si byla jistá, proto jsem ho následovala.

Se slovy „Dám zatím prát prádlo,“ jsem mu byla v patách. Bloudila jsem po domě po špičkách celkem dlouho, než se mi podařilo jej najít. Poslouchajíc za rohem jsem se snažila zjistit něco víc o utajovaném tajemství, které sdílel tak leda se sebou. Nebo možná s někým? Patrně zajisté, poněvadž do telefonu mluvil velmi tiše, až skoro šeptal. Jen velmi obtížně jsem rozuměla jeho slovům. Připadalo mi, že špatně artikuloval v té slabé míře hlasu. Přesto se mi podařilo uši bohatě nastražit a zaznamenat tak jeho rozhovor, který byste spoře považovali za slyšitelný.

„Musíš si dávat větší pozor,“ nakazoval někomu do telefonu a nervózně se otáčel. Málem mě zahlédl. Naštěstí se mi však podařilo zalézt do rohu včas. „Ne!“ vyštěkl o něco hlasitěji. „Nikam nechoď. Zůstaň tam a nevylézej ven, dokud ti neseženu něco bezpečnějšího,“ plánoval. Pohltil mě špatný pocit, ovšem nikoliv z provinění, ale ze strachu o sebe. Měla jsem se řídit heslem “poslouchat zad dveřmi se nevyplácí“. Kdyby mě tak neovládla má přesvědčující zvědavost. Byla to silná sokyně, nedala se jen tak snadno potlačit. Rozhodla jsem se radši zmizet, aby mě nezaregistroval, jenomže bych to nebyla já, kdyby se něco nezvrtlo a já nezavadila o obrázek visící vedle mého ramene a neshodila jej na zem. „Zavolám později,“ vyděsil se a hovor ukončil. Do sekundy byl u mě.

„Co tu děláš?“ ptal se, tentokrát hrubě.

„Já… já, šla jsem prát prádlo.“ Snažila jsem se zamaskovat své špehování. K mé smůle to nezbaštil.

„Koupelna je obráceným směrem,“ vysmíval se mé hlouposti. „Co jsi slyšela?“ zajímal se.

„Nic. Opravdu.“ Hlasitě si povzdechnul. Nevěřil mi.

„Ať si slyšela, cokoliv, určitě sis to špatně vyložila.“

„Já, vážně…“ utnul mé výmluvy tvrdým pohledem.

„Nevymýšlej si.“ Podal mi ruku, pomohl mi zvednout. „Jak jsem řekl. Vyložila sis to určitě špatně. Nic si neslyšela,“ poučoval mě o slovech, které bych měla používat v případě, že by se někdo ptal.

„Nic jsem neslyšela,“ opakovala jsem. „Teď půjdu vyprat to prádlo.“ Učinila jsem, jak řekla. Za minutku poté jsem už třídila barevné od bílého a házela jej do pračky. Diego se vrátil zpět dojíst svou snídani.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 19.: