OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 2.

30.03.2011 (13:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1263×

Sotva se otevřely dveře, osvítila nás zář. Bylo to oslepující světlo z venku, na které jsme jen nebyly zvyklé. Doposavaď nám totiž byla nabízena jen černočerná tma, kromě pár okamžiků, jako byl například tento.

Znovu to byl on. Ten urostlý a zahalený muž. Chvilinku se rozhlížel po místnosti, čímž nám dopřál trochu světla a já tak prvně po dlouhé době uviděla tváře svých spoluvězeňkyň. Ze začátku mě strašně pálily oči, ale později bylo tak uvolňující znovu spatřit ten jas, avšak dříve než jsem se jím mohla nechat ukolébat, čapl mě za loket a táhl pryč.

Chtěla jsem se vzepřít…

Chtěla jsem křičet…

Ale nešlo to. Z nějakého, mně nepochopitelného důvodu moje svaly vypověděly službu. Snaha vydat ze sebe alespoň jedinou hlásku taky nebyla nijak platná. Jako bych byla němá. Nechala jsem ho, aby si mě přehodil přes rameno a nechala se nést do neznáma. Slzy mi tekly po tvářích a spadaly na chodbu, která pro mě byla příliš osvícená. Moje oči protestovaly… radši by teď vítaly tmu, ta je bezpečnější. Utěšovala jsem se myšlenkou, že se mi to všechno jen zdá, že mě si nevybral a každou chvíli se zas probudím na té studené zemi, promrzlá na kost ale tak nějak smířená s danou situací. Nestalo se tak. Já nespala, tohle se mi nezdálo. Byla jsem na řadě…

Moje mysl byla tak ochromená strachem, že jsem skoro nevnímala. Slyšela jsem nějaké hlasy, ale absolutně nerozuměla, co říkají. Jen s poloviny jsem byla schopná vnímat. Položil mě na zem a komunikoval s nějakým mužem. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, celkem velký ale nikoliv pohledný. Jeho tvář byla porostlá vousy a jeho celkový zevnějšek mě odpuzoval. Upřel na mě svůj pronikavý zrak.

„Tahle je pěkná, moc pěkná,“ konstatoval.

„Taky si myslím, bude o ni velkej zájem,“ odpovídal mu muž, co měl ještě před chvilkou zahalenou tvář. Trvalo mi asi tak dalších pět sekund, než jsem pochopila, že je tu řeč o mně.

„Prosím?“ vyklouzlo mi z úst. Můj hlas zněl divně ochraptěle, jako bych měla tuberu. Oba dva stočily pohledy tam, kde jsem seděla. Podívali se navzájem významně na sebe a pak mě ten s odpudivým zevnějškem podebral za loket a přirazil ke zdi.

„Nemluv, když nejsi tázána!“ přikazoval mi. „Mohlo by se to v budoucnu obrátit proti tobě.“ To jsem nechápala, ale můj vnitřní hlas mi napovídal, že to brzo pochopím. „Věř mi, myslím to s tebou dobře. Mimochodem, říkají mi Joe,“ představil se, „a jak říkají tobě, maličká?“

Koukala jsem na něj a nebyla si jistá, jestli mam odpovídat. Nelíbilo se mi nazvání maličká, ale přesto všechno jsem neměla na výběr. Proti němu jsem nebyla maličká, spíše mega maličká. Drobeček… Po dlouhém uvážení jsem mu konečně odpověděla, ačkoliv jsem si byla jistá, že mé jméno musí znát. Když mě unesli, měla jsem u sebe peněženku s doklady.

„Annie, Annie McCarthyová.“ řekla jsem mu prostě a radši se neopovážila lhát.

„Tohle jméno zapomeň, od teď jsi… od teď jsi Sydney.“ Poté se znovu otočil ke svému kumpánovi.

„Bude se jim líbit. Mají rádi holky jako je ona. Mladý maso.“ Na jazyku mě šimralo mnoho otázek, na které bych ráda znala odpověď. Holky jako já? Rádi? Kdo? A proč Sydney? Jenže si budu muset vystačit jen s těmi otázkami, odpovědi se nedostaví. A těch samotných otázek stále přibývalo…

Hodili mi deku kolem ramen a čapli za lokty. Každý z jedné strany. Mým tělem kolovalo tolik pocitů, ale strach s úzkostí značně převládaly. Jen zběžně jsem vnímala cestu, po které mě vláčeli dál a dál až k velké tmavé dodávce, do které mě strčili. Dopadla jsem tak silně, až mým tělem projela bolest s odřeného kolena a dlaní. Poté se auto rozjelo…

„Au,“ zasténala jsem bolestí, promnula si ruce a zjistila, že tu nejsem sama. Jen co jsem vzhlédla, o něco víš, zasekla jsem se pohledem do páru modrozelených očí. Volaly o pomoc stejně jako já…

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě drobná blondýnka, oděná jen v minisukni a tílku. Nemohla jsem si nevšimnout modřin, co jí hyzdily jinak štíhlé a dokonalé nohy. Klidně by mohla být modelka…

„Annie,“ odpověděla jsem dnes už podruhé.

„Já jsem Summer,“ představila se blondýnka a snažila se usmát. Bylo to milé gesto, ale přeci jen ten úsměv nevypadal, jak by měl, kdybychom se seznámily třeba v kině. Tohle byla jiná situace, více absurdní, nečekaná…

Nebyly jsme tam jen my dvě, bylo nás tam mnohem víc. Spíše dívky, ale pohledem jsem našla i jednoho chlapce. Typovala jsem si, že nemohl přesáhnout věkovou hranici deseti let.

„Víš, proč to dělají? Co od nás chtějí?“ zeptala jsem se té dívky, Summer.

„Obchod s lidmi,“ zašeptala. Snažila jsem se z jejího výrazu vyčíst emoce, které se jí draly na povrch. Obrátila se tváří směrem k chlapci, kterého chytla za ruku. Dodávala mu odvahu nebo snad sobě?

„Jak to myslíš obchod s lidmi? Oni s námi budou jako obchodovat? A jak to ty víš?“ vyptávala jsem se jí dál. Opravdu jsem chtěla zachovat klid a být zdvořilá, ale potřebovala jsem nutně vědět, co se mnou bude dál.

„Prostě tak, obchod s lidmi. Prodají tě tomu, kdo zaplatí víc.“

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem. Nebo jsem spíše nechtěla pochopit.

„Tak jak to říkám. Nic nezmůžeš, nikdo z nás. Když nebude štěstí stát na tvé straně, je velká pravděpodobnost, že večer máš nového majitele,“ řekla hořce. „Pána,“ upřesnila to s odporem.

„A jak to víš? Jak dlouho už tě mají?“ musela jsem se zeptat.

„Pár dní. Jen jsem je zaslechla večer, když se o tom bavili.“ Takže oni obchodují s lidmi. To není tak zlé, prostě se dostanu někam, kde si ze mě jistý pán udělá hospodyňku. Nakonec stejně najdu způsob jak utéct a zavolat policii.

Jenže jednou v televizi bylo...

Co když...

„Summer, oni nás prodávají… no, do sexuálních služeb? Jako prostitutky?“ Představa, že se mě dotýkají nějací úchyláci, mi byla silně prosti srst, až jsem se z toho oklepala.

„Přesně,“ potvrdila mi moje nejčernější obavy.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 2.: