Vězněná - kapitola 20. • OurStories.cz ~ naše povídky

Zmatená Annie, nepřírozeně přátelský Diego a jejich "sbližování".
Carlie

09.05.2011 (16:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1599×

Po zmatené snídani, v době, kdy Alejandro byl ve škole a pan Carranza v práci, jsem se vrhla na uklízení pokojů pod dohledem.

„Ty, Luso… byl vždycky pan Diego takovej, divnej?“ Sebrala jsem všechnu odvahu a zeptala se. Chtěla jsem rozluštit jeho dnešní telefonát, ale netroufala jsem si o něm mluvit přímo. Musela jsem to vzít oklikou a začít od začátku.

„Jak to myslíš, divný?“ nechápala.

„Mluvím o tom jeho ustavičném střídání nálad. Je to u něj běžné? Nevyznám se v něm. Křičí na mě a chová se hrubě… záhy se mi omlouvá a povídá si se mnou, jako bychom byli staří známí.“ Rozebírala jsem své vnitřní pocity z něj a jeho podivného chování, kterým v posledních dnech nemálo zaměstnával mou mysl. Až neuvěřitelně…

„Víš… všimla jsem si. Zvláště v poslední době. Ale ke mně se vždycky choval moc mile,“ obhajovala Diega. Stavěla se na jeho stranu a já jsem ji vlastně i chápala. Skoro jej vychovala, znala ho už odmalička. Bylo jasné, že byla zaujatá. Mluvila však tak zvláštním monotónním hlasem. Snažila se něco skrývat.

„Ty něco víš?!“ obvinila jsem ji.

„No dobře. Kdysi to byl milý, mladý a usměvavý muž, ale později se něco zvrtlo. Potom, co odešla jeho matka a on se musel naučit sžít se svým otcem, se z mého hocha stal nevyrovnaný mladík. Jen s jedním člověkem dokázal hovořit klidně a mile, usmíval se… vlastně na dva. Ještě na Alejandra byl vždy moc pozorný.“

„Kdo je ta osoba?“ vyzvídala jsem. Nedokázala jsem si vybavit nikoho z domu, ke kterému by měl kladný vztah.

„Byla,“ opravila mě. „Jmenovala se Ramona. Pro Diega hodně znamenala, řekla bych, jenomže nešťastnou náhodou opustila tento svět. Bude to taky už něco přes rok.“ Povzdechla si. „U ní nezáleželo na tom, jak se zrovna vyspal, jestli jej otec seřval nebo se mu nedařilo. Na ni byl vždy milý. Miloval ji.“ On někoho miloval. Zpočátku jsem chtěla být zlá a říct něco jako „monstrum dokáže milovat?“ ale později jsem si to rozmyslela. Vlastně jsem malinko žárlila, že existoval někdo, na koho byl milý. Doufala jsem, že taková výjimka není a on byl takový po celý život. Značně by to ulehčovalo situaci.

„Jak se to stalo? Jak zemřela?“ Třeba to byla jen finglovaná smrt a ta osoba v telefonu mohla být ta dívka, Ramona. Třeba někdo jejich lásce nepřál a on se rozhodl uchránit ji tak, že si ji někam schoval. I když přiznávám, že zrovna tohle by byl pošahanej projev lásky, jenomže v dnešní době nikdy nevíte.

Hledíc na ni s otevřenou pusou jsem se modlila, aby mi Luisa něco prozradila, jenomže tomu tak nebylo. Mile se na mě usmála, omluvila se a odešla uklízet do vedlejšího pokoje.

Na mě čekal pokoj pana Diega. Myslela jsem na něj a na Ramonu. Spávala s ním tady v jeho posteli? Měl ji skutečně pan Diego tak rád, že se k ní dokázal chovat vstřícně?

Svlékala jsem povlečení z peřin, abych jej mohla převléci, když jsem si zcela nevědomě přičichla k povlečení jeho polštáře. Ten ledabylý kus hadru byl do morku nasáklý jeho osobní vůní. Až pozdě jsem si uvědomila, co dělám. Bože, jako nějaká fetišistka… Obávala jsem se o své duševní zdraví. Na chviličku jsem se vyděsila a dostala strach, zda-li mě někdo nemohl při tomhle nerozumném gestu vidět, ale později jsem si oddychla. V domě beztak nikdo kromě Luisy nebyl. Juan, osobní řidič pana Fernanda jej odvezl do práce a Diego seděl dole v salonku a studoval nějaké knihy. Když sem jej naposledy míjela, působil do nich tak zažraně, že by ho jen minutka mimo čtení zabila. Ten by se momentálně rozhodně nenamáhal vyšplhat se nahoru po schodech, aby mě zkontroloval, jestli úchylně nepřičichávám k jeho ložnímu prádlu. Já sama jsem netušila, že bych to kdy učinila. Bylo to naprosto spontánní… líbilo se mi, jak voněl, ale to bylo celé. Nu, a pakliže by opravdu dorazil nahoru za mnou, bylo by to jistě s úmyslem vyzvědět, zda li jsem něco ráno opravdu slyšela a s kým jsem o tom už stihla mluvit.

Na nočním stolku jsem si povšimla rodinné fotografie. Nejprve mě sice upoutal honosný rámeček, v kterém se vyjímala, ale později jsem se zaměřila především na ni. Byli na ní všichni. Pan Carranza, Diego i Alejandro, který byl zabalený v zavinovačce a držela jej žena, krásná s rozzářeným úsměvem na tváři. Byli jí oba dva tak podobní… jejich matka. Pan Carranza se na ni zbožně díval, jako by ji uctíval jako obrázek. Fotka dokonalé, bezchybné rodiny. Jenomže to bývávalo, teď je rodina rozpadlá, otec ztroskotanec, maličký rozmazlenej chlapeček, co dostane, po čem touží, jen aby byl umlčen a pan Diego? O tom ani nemluvím. Z toho vyrost… kdo vlastně? Já ho před tím sice neznala, ale troufám si říct, že odchod jeho matky a násilí ze strany otce jej určitě poznamenalo. A případ neznámé slečny Ramony? Pakliže ji miloval, bylo samozřejmostí, že se k ní choval hezky. K ostatním ovšem tolik úcty zřejmě neměl. Teda až na Luisu. Nikdy jsem nezažila, že by na ni mluvil nevrle a nepřátelsky.

Možná proto se do jisté míry choval tak idiotsky. Okolnosti ho k tomu přivedly.

Byť jsem nechtěla, často jsem se pohledem stočila zpět na fotografii, až jsem to asi po páté nevydržela, a vzala si ji do ruky. Počala jsem znovu zkoumat výrazy postav na obrázku a snažila se vyčíst jejich tehdejší vnitřní rozpoložení. Ta žena na ní, pro mě cizí, působila tak spokojeně, až mi zrak přecházel. Co všechno se najednou muselo tak zvrtnou, že šel celý jejich život do kytek? Že matka dvou dětí odešla a nechala je tu napospas otci, jeho kruté výchově a špinavým obchodům? Dobře, možná jsem byla zaujatá. Nezdálo se, že by kromě koupě mě samotné, dělal něco nezákonného.

Snažila jsem se, ale počin jejich matky pro mě zůstal nepochopen…

„Byla nádherná, co?“ Vylekaně jsem se otočila za původcem hlasu. Přeci jen se mladý pán Diego odhodlal zvednout od knih a jít si mě zkontrolovat. „Moje matka,“ upřesnil. „Ramona taky byla jistě moc nádherná… když si na ni byl hodný!“ vyčítala jsem mu uvnitř své hlavy. Nahlas jsem se ale o ni zmínit nedokázala. Bála jsem se vyslovit její jméno.

„Ano,“ přitakala jsem. Dívala jsem se do jeho pohaslého obličeje a pocítila lítost nad osudem jeho rodiny. Přešel ke mně a vzal mi rámeček z rukou. Přešel ke stolku a postavil jej zpět na své místo. „Co se vlastně stalo?“ optala jsem se, ale nedoufala, že by mi to řekl.

„Je to složité.“ Hrál si na tajemného. Tak to ne, s pravdou ven!

„Třeba to pochopím,“ snažila jsem se to z něj dostat. Čekala jsem a čekala… jenomže mi nic neobjasnil. „Dobře, tak si to nechte pro sebe. Když se tím chcete nadále užírat. Jak myslíte.“ Pustila jsem se dál do své práce. Vzala jsem hadr do ruky, stříkla na něj ten sajrajt na okna a počala je šmrdlat. Chviličku mě při práci pozoroval, ale pak mu to asi přišlo divné, tak přešel ke stolku, vzal druhý kousek a začal utírat okna spolu se mnou.

„Co to děláte?“ Byla jsem překvapená. Nechala své práce, nepatrně od něj ustoupila a zlobně se na něj podívala. Snažil se mi zadělat na průšvih?

„Pomáhám ti,“ řekl, jako by to bylo naprosto normální, že pán dělá práci za služebnictvo.

„Ale…“

„Žádné ale,“ nenechal mě protestovat. „Važ si mé pomoci. Nestává se často, že by mě někdo viděl pracovat zvláště, když tady na to máme lidi. Měla bys být poctěna. Jsi jediná, kdo mě kdy viděl s hadrem v ruce,“ smál se. Byl uvolněný… já spolu sním. Nervozita a napětí opadla, spolu s jeho vážným výrazem v obličeji. Ale jméno Ramona jsem nedokázala tak snadno zapomenout… stejně tak jeho raní telefonát.

Tak jsme tam tak ty okna šmrdali oba dva. „Promiň,“ řekl, když svou rukou narazil do té mé.

„To nic.“ Dříve by se za něco takového neomluvil. Já bych mu naproti tomu ráno za tenhle dotyk vyškrábala oči. Byla jsem rozhodnutá izolovat se fyzickým kontaktům s ním, ale pohlavky nechám lítat až od zítřka. Dneska jsem se nechtěla dohadovat, zvláště ne teď, v tuhle chvíli. Bylo mi příjemně v jeho společnosti, i když jsem si z dnešního nepříjemného snu vydedukovala, že je to sprostý parchant, mé city k němu nebyly zdaleka tak nenávistné a mrazivé, jak jsem si přála. Začínal si získávat mou náklonnost, což jsem si velice nerada připouštěla. Ale bylo na čase, abych si to alespoň maličko připustila. Dostával se mi po kůži. Možná, že z nás jednoho vzdáleného dne budou kamarádi. Proč nemít kamaráda? Co na tom, že to bude zároveň můj nepřítel, můj pán? Pravděpodobně není jiného východiska. Směřujeme k mírnému dočasnému příměří, alespoň to mi pomalu docházelo… a tak, kdybychom byli ti přátelé, mohla bych se ho opat na tu holku?! Časem…

„Kolik ti vlastně je, Annie?“ Jeho otázka mě překvapila a zároveň zmátla.

„Sedmnáct. No teda, vlastně… kolikátého je?“ Sama jsem si nebyla jistá. Když jsem si ještě byla vědoma časových posunů, měla jsem to za pár…

„Dvacátého pátého. Proč?“ A je to tu. Překročila jsem hranice dospělosti a ani jsem to neoslavila. Bylo mi to líto. Hodně líto. Osmnáctiny jsou důležitým okamžikem v životě každého mladého člověka. Je to ta část života, kdy vám naprosto dochází, že odpovědnost ve všem padá na vlastní bedra. Já svou velkou narozeninovou oslavu propásla, propásla jsem svůj pocit uvědomění si dospělosti a nenávratného dětství.

„Osmnáct,“ konstatovala jsem prostě. Opravdu to pro mě byl šok, až mi vše ostatní vyklouzlo z hlavy. Už přes pěkných deset dní jsem byla plnoletá a neměla jsem o tom ani potuchy. Chtělo se mi plakat. Nikdy už nebudu mít normální život, oslavu s kamarády, povídání s mamkou u šálku horké čokolády a spory s bratrem Loganem o dálkové ovládání od televize… můj život je naplánovanej. Nakup, uvař, ustel, přines… přines! Jako byste volali na psa. Sedni, Annie, lehni…

„Kdy?“ optal se. Nezamrzelo mě, že se zajímal. To zdaleka ne, lichotilo mi to. Ovšem byla to bolest v mém hlase, kterou jisté rozpoznal a litoval mě. Nechtěla jsem, aby znal mých více slabin, než tomu bylo doposud.

„Patnáctého.“ Hlavně to už nech být… změň téma. Snažila jsem se ho v duchu nasměrovat jiným směrem.

„Jsi smutná.“ I on odložil hadr a nechal okna okny. Podíval se mi do očí a povzdechl si.

„Chtěla bych vidět vás, kdybyste byl plnoletej a ani o tom nevěděl. Ani pitomej dort mi letos nikdo neupekl,“ naříkala jsem nad maličkostmi. Mohla jsem být ráda. Vždyť jeden narozeninový dárek jsem dostala před několika měsíci, když mě Pablo tak nějak zachránil zdravý rozum a dostal mě sem. Bůh ví, kde bych jinak skončila… možná v nějakém hanebném nevěstinci, hříšném pajzlu jako šlapka.

„Tak všechno nejlepší,“ snažil se být milej. Pomaličku jsem si začínala zvykat na jeho abnormálně rychlé střídání nálad. Měla jsem ho o tolik radši, když se choval jako normální přátelský člověk. Tahle chvíle se mi zamlouvala, byla o tolik jiná, než ty předešlé. Poznávala jsem jeho světlé stránky osobnosti, zatím co on se seznamoval se mnou.

„Jo, díky.“ Počala jsem si hledět znovu své práce.

„Co chceš za dárek?“ Myslela jsem, že snad špatně slyším. Přinejmenším upadnu… potřebuji naslouchátko!

„Co prosím?“ rozesmála jsem se. Veselí mě popadlo přirozenou cestou a úsměv nebyl nucený, jako už tolikrát předtím.

„Bylo ti osmnáct. Jak si řekla. Jsi dospělá. Máš nárok na nějakou maličkost. Tak si něco řekni. Ber, když nabízím.“ Mluvil rychle a já se musela soustředit, abych mu rozuměla. Nezamlouvalo se mu, že to beru jako žert. Mně samotné se nelíbila jeho nabídka… bylo na tom něco zvláštního, divného. Nepřirozeného.

„Nic od vás nechci. To co bych si přála, mi beztak splnit nemůžete,“ posmutněla jsem. Líbala bych zem, po které chodí, kdyby mě pustil domů. Naivita mou mysl v tomto případě už ovládnout nedokázala. Přeci jen v tomto domě měl hlavní slovo jeho otec a ten by to nikdy nepřipustil.

„To opravdu nemůžu, ale nějako malou drobnost bych ti rád dal.“ Stále mě hypnotizoval pohledem. Poté jeho obličej ochladl. „Samozřejmě jen ze slušnosti. Sluší se a patří, aby plnoletost byla zpečetěna nějakým dárkem, ne? To je přeci význam narozenin.“ Odvrátil se ode mne a hleděl z okna na zatahující se mraky. Už dlouho nebyl mračný den.

„Já opravu nic nechci, ale děkuji,“ poděkovala jsem za jeho projevený zájem a znovu si hleděla svého. Jestli za mě alespoň matka na mé narozeniny zapálila svíčku. Byla jsem nezvěstná už tak dlouho. Jestli ještě po mně někdo uroní slzu a posteskne si? Chyběla mi rodina, chyběli mi přátelé… každým dnem stále víc a víc jsem si uvědomovala, že své blízké už nikdy neuvidím a že jejich oka už nikdy nespatří mě. Vždycky přeci zůstanou jen vzpomínky, ne? Tak tomu bylo, tak tomu je a tak to taky vždycky zůstane. Přesto přes všechno jsem si ale nedokázala vzít život. Mohla jsem to tak učinit, dostat se večer do kuchyně, najít pořádně ostrý nůž a přiložit jej k zápěstí. Stačila by jen chvilinka a ta vzácná tekutina by se mi dostala z těla ven… vykrvácela bych. Jenže já nemohla. Říkejte si tomu, jak chcete. Možná jsem byla srab, fajn! Pak ať jsem. Už jen představa nad tou spoustou krve mi nastolovala mrákoty. Z většího obsahu krve v mé přítomnosti se mi dělalo zle, omdlévala jsem, dokonce už jako malá, ale to je hodně dávno, tak moc…

„Nad čím přemýšlíš?“ optal se mě Diego. Pomalu jsem při svých myšlenkových pochodech zapomněla, že je zde se mnou. „Víš co? To je jedno.“ Přistoupil ke mně, odhodil hadr z mých rukou a chytl mě za ni. „Pojď se mnou.“ Nedával mi na vybranou. Táhnul mě za sebou jako malé lehounké dítko.

„Kam jdeme?“ Neodpověděl. Šly jsme přes kuchyň a dostali se k zadním dveřím. Byl to vchod do zahrady. Rozrazil dveře a spěchal se mnou na trávník, kde nás obklopovaly pestrobarevné květiny.

„Všiml jsem si, že se často chtivě díváš ven… tak jsi tu. Všechno nejlepší, Annie.“ řekl a mně tím definitivně vyrazil dech. Byla jsem venku… na čerstvém vzduchu. Cítila jemný vánek nasáklý vůní z rostlin a kolem mě se rozprostíral zelenavý posekaný trávník. Zahrada byla nasáklá. Byla jsem v rozpacích. Vzal mě ven. Snažila jsem se potlačit slzy deroucí se na povrch. Nesměl mě vidět plakat. Kvůli takové maličkosti. Ale dala se skrývat radost? On mi ji chtěl stejnak učinit, tak co?

„Dekuji,“ pípla jsem. „To je milé,“ usmála jsem se na něj. Ovládla mě naprosto spontánní chuť rozběhnout se na všechny strany venkova a najít si jakoukoliv únikovou cestu z pekla do říše snů. Moc cestiček tu nebylo. Jednu jsem si ale přece vybrala a rozešla se po ní tam, kam zahýbala, a třebaže v mých snech o útěcích Diegovi nikdy nešel tak klidně za mnou, nýbrž utíkal, tentokrát kráčel s přiměřeným odstupem vzadu za mnou. Cesta se klikatila do odpočinkové části zahrady…

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování