OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 21.

11.05.2011 (15:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1640×

Došli jsme spořádaně za sebou až k lavičce mezi jehličnatými keři. Posadila jsem se na jeden okraj a můj společník zas na ten druhý. Mezi nás by se vešel zcela jistě alespoň jeden člověk, objemný asi podobně jako já. Mé pocity uvnitř těla se míchaly jeden přes druhý a narážely do sebe. Směsice mých pocitů, názorů i myšlenek, týkající se právě jeho, mého tichého společníka, mě znavovala, ale také neuvěřitelným způsobem svazovala. Nevyznala jsem se v citech, které ovládaly mé tělo a v činech, které konal on. Celá naše situace připomínala černobílou televizní komedii.

Má kamenná a nečitelná maska se rozpadala v prach. Naprosto bezděčně se mi sesypala k nohám a já byla naprosto holá. Každý z mé tváře mohl vyčíst věci, které měli zůstat skryty před okolním světem. Mučila jsem se svou nevědomostí a svíjela se pod náporem svých nevyslovených otázek. Pálily na jazyku tak dlouhou dobu… nevysloveny, nezodpovězeny.

Mami! Maminko… jak moc mi chybíš. Jak moc bych teď potřebovala výjimečných pět minut tvých rad a ponaučení. S tvými lidovými rčeními bych si byla poradila, tak tomu bylo vždycky. Ale kdo mi teď řekne, co potřebuji slyšet? Odpověď byla jednoduchá. Nikdo.

Možná už jsem byla dospělá, pěkných pár dní, ale má mysl byla v tomto ohledu jiná. Dětská, zaostalá… potřebovala jsem něčí radu. Ale musela jsem se bez ní obejít, protože bych na ni čekala věčně. Nikdy by se nedostavila. Na své řečnické otázky si přeci každý tak nějak odpovídá sám…

Rozhodla jsem se nečekat. Konat, jak jsem potřebovala a chtěla. Přála jsem si jít domů, spát ve své posteli a snídat se svou rodinou, ale zároveň stejně tak, jak moc jsem si to přála, jsem také věděla, že je to naprosto nemožné a nereálné. Je zbytečné čekat na nějaký zvláštní okamžik, příležitost, která se nikdy nenaskytne, protože i když to čekání bylo dlouhé, marnivost se zapřít nedala. Ovoce to nepřineslo.

Zatřepala jsem hlavou několikrát na stranu… tam a zpět, nalevo a pak zas napravo. Zhluboka se nadechla, abych se tak zbavila napjetí, které mě bezostyšně už pěknou řádku minut užíralo.

„Co tím vlastně sledujete?“ optala jsem se ho. Byla to první z mých vyslovených otázek, na kterou jsem nutně potřebovala znát odpověď. Spočívalo na ní mé další bytí. Otočil se ke mně a věnoval mi jeden ze svých úchvatně tázavých pohledů.

„Jak to myslíš?“ Nechápal. Morální by bylo nehrát si na netykavku a odpovědět zpříma, ale to by nebyl Diego. Těch tajemstvých, zahalených v okaté mlze, která bezpečně kryla všechny okolnosti a události, které s ním byly spjaty, mě patřičně rozčilovaly. Tahle chvilka byla moje. Palba otázek na jeho osobu se teprve rozjížděla a potřebovala jsem plán, jak jej přinutit odpovídat pravdivě.

„Nedělejte, že nevíte, na co se vás ptám,“ zlobila jsem se. Bylo na čase osvětlit mi nějaké skryté významy v jeho zmatečném chování. A začít u sebe. Logický důvod, pro jeho myšlenkové obraty. Vědět tak jen, co si od toho slibuje, co mě v budoucnu čeká a nemine…

„Jak to myslíš?“ zopakoval znovu stejnou větu. Natočil se ke mně celým tělem, hledíc mi do očí. V tváři se mu usídlil vážný nechápavý výraz. Skočila bych mu na to… jindy. Ne dnes. Po mých špatných zkušenostech. Po nabyté zkušenosti s nelidskými lidmi, kterým se věřit nedalo. Byla to právě má nedůvěra v lidské bytosti, která ve mně byla hluboce zapečetěna a hlásala do útrob mého těla rozumy nabyté ze světa.

„Ta vaše láskyplnost a dobrota, zrozená z čista jasna… je to nenormální. Nejste to vy. Tak se ptám, kam tím směřujete? Do postele? Protože to máte smůlu! Já s vámi spát dobrovolně nehodlám.“ Zkřížila jsem si ruce na prsou a nasupeně hleděla před sebe. Snažila jsem se zklidnit svou rozzuřenost a nastolit klid přepočítáváním okvětních lístků na kopretině, rostoucí vedle mé nohy, ale pokusy o klid byly bezvýsledné. Byl to muž, samozřejmě, že každý jeho cíl směřoval do peřin. Pro jejich pohlaví to bylo naprosto přirozené, hrát si na samce a dokazovat si své sexuální dovednosti.

„Prosím?“ Zmateně těkal mezi mnou a květinou, které jsem tak bezděčně věnovala svou pozornost. „Jak jsi na to přišla?“ smál se, ale hned záhy přešel na vyčítavý výraz. Obviňoval mě, že si na něj utvářím špatný obrázek… jestli pak by takhle obvinil tu svojí Ramonu.

„Jen říkám co je zjevné.“ Odvrátila jsem svůj zrak opět od toho jeho. Nedokázala jsem se dívat do jeho očí. Měl se mnou nějaké plány, které mi dosud neosvětlil.

„Mýlíš se,“ řekl chladně. „Máš to o mně tedy pěkné mínění, i když přiznávám, že do jisté míry na to máš právo.“

„A co si tedy o vás mám myslet? Jste divnej… okolnosti okolo vás jsou divné. Lidé kolem vás se ztrácí a… vedete zvláštní a neidentifikovatelné telefonáty, o kterých nechcete, abych vyprávěla. To se vám nezdá zvláštní? Pak se ke mně jednou chováte tak, pak zas jinak. V jedné chvíli mi vyhrožujete a za chviličku se zas ke mně nakláníte a vypadáte při tom jako puberťák pohánějící touhou. Je jednoznačné, co si od toho slibujete. Chcete sex. Jenže jak jsem řekla. To nedovolím.“ Mluvila jsem se zatnutými zuby. Takhle intimně si ho k tělu pustit nechci.

„Do mých telefonátů ti nic není, to ti snad říkat nemusím. No a co se týká našeho fyzického sblížení?“ Hledal správná slova pro popis svých záměrů. Rozhodl se pro pravdomluvnost, zřejmě. „Tady nejde jen o sex samotný,“ snažil se mě přesvědčit.

„Tak o co tu tedy jde?“

„Mohu tě ubezpečit, že tě nehodlám zneužívat, znásilňovat. Spát s tebou? Co ti na to mám říct? Ne jedinkrát jsem na to pomyslel. Líbíš se mi. Jsi jiná, než všechny ostatní, a třebaže by mě otec zabil, kdyby mě teď slyšel, řeknu to. Mám tě rád. Ty jsi jiná, než všechny ostatní, které jsem poznal. Plachá, ustrašená, ale taky neuvěřitelně drzá a přitažlivá. Jsi krásná. Přitahuješ mě každou částí svého těla. Rád se kochám pohledem tvých bezchybných křivek. Zamlouvá se mi tvůj hlas, styl chůze. Vždycky zareaguješ jinak, než očekávám. Jsi naprosto nepředvídatelná. Miluji, když se nevědomě usměješ, ztrácím se v tvých očích kdykoliv si nevíš rady. Jsi všechno na světě, jen ne obyčejná. Ty jsi… jsi Annie. Byl bych rád, kdybys byla moje Annie.“ Přestal mluvit a nechal můj mozek zpracovat si jeho slova podle svého. „Samozřejmě, že toužím po tom, abys usínala a probouzela se v mé posteli, ale přesto všechno, co si o mně myslíš, si stejnak nepřeji, aby to bylo proti tvé vůli.“ Vzal mou ruku a schoval ji ve své dlani. Koukal na naše spojené ruce a smutně se usmál. „Takhle by to mělo být, ale chápu, že to tak nejde. Kdybychom se poznali jinak, v jinou dobu, ale hlavně za jiných okolností… možná bychom měli naději,“ hlesl sotva slyšitelně. „To proto tak strašně střídám nálady vůči tobě. Snažil jsem se své city k tobě změnit, dokonce úplně potlačit. Věř mi, zkoušel jsem, ale neuspěl.“

Byla ve mně malá část, co si tak moc přála, aby mé city byly opětované. Nějakým zvráceným způsobem jsem byla schopna rozpoznat zamlouvající se city, které jsem chovala k němu, ale bála jsem se je vyslovit. Byly tam, kdesi hluboko, ale ne v takové míře, abych byla ochotná hodit vše, co bylo učiněno, za hlavu a skočit mu bezmyšlenkovitě do náruče. Z mých úst se ozvalo jen přiškrcené „ouu“ které ho donutilo, své ruce stáhnout zpět do svého klína.

Nikdy mi nikdo takhle nevyznal svou náklonnost. Lichotilo mi to, samozřejmě a možná, že kdyby šlo o někoho jiného, bylo to za jiných okolností a také jak řekl, v jiné době, uvažovala bych a možná bych zvážila jeho skrytou nabídku.

„Promiň. Ale nelituji toho, že jsem ti to prozradil. Měla bys to vědět. Mrzí mě, že se chovám nelidsky a jsem k tobě hrubý.“ Ale já litovala toho, že mi to řekl. Nechtěla jsem to vědět, protože mi bylo ještě hůř. Zraňovala jsem v tuhle chvíli nejen sebe, ale i jeho. Netušila jsem, proč mi na tom tolik záleželo, protože přesně to si zasloužil. Být zraňován tak, jak jsem byla já. Neustavičně a bez přestání mi bylo jakýmkoliv způsobem připomínáno, mé zbytečné existování na tomto světe. Zejména jeho otec mi stále opakoval, že pro nás všechny byla tato planeta přelidněná. Dům nám byl malý. Od této chvíle se ho budu bát potkat ještě víc, než tomu bylo do dnešního dne… jeho syn ke mně choval náklonnost. Umlátí mě k smrti, až se to doví. A že ptáci mu to jistě donesou…

„Já… nevím co bych vám na to řekla.“ Vlastně to byla čistá pravda.

„Radši neříkej nic. Nechci, abych slyšel něco, co by mi znovu ublížilo.“  Přesunul se ze sedu do kleku přede mnou. Polekala jsem se… poplašeně jsem se vymrštila do stoje.

„Co to děláte? Někdo nás uvidí,“ nabádala jsem ho gesty, ať se zvedne.

„Jen si poslechni, co ti chci říct,“ prosil.

„A nešlo by to ve stoje?“ I já jsem prosila. Poslední oč jsem stála, bylo, aby nás někdo v této nevšední situaci zahlédl a napráskal panu Carranzovi.

„Ne nešlo.“ Chytl mě znovu za ruku a stáhl k sobě dolu do kleku. „Já počkám. Přesvědčím tě o svých citech. Vím, že mé chování v několika dnech zpětně je neodpustitelné, ale řekni, co jsem mohl dělat? Vlastně jsi tu nic, otrokyně, nemůžu tě milovat,“ povzdechl si. „Vlastně si ani nejsem jistý, jestli je to láska, ale ten cit je opravdu silný. Táhne mě to k tobě. Rád se zjevuji ve tvé přítomnosti. Prosím pochop… nemůžu dělat nic víc, než tajit své sympatie a snažit se přesvědčovat ostatní o opaku. Snad mi dovolíš ukrást ti za zády ostatních jeden či dva polibky.“ Nejhorší na tom všem bylo, že mluvil vážně. Jeho výraz neprozrazoval naplánovanost, zradu skrývající se za tímto výstupem. Jeho úmysly se mnou byly čisté? Z lásky? To nemohlo být možné… Nebylo by spravedlivé, ztěžovat si to ještě víc, než bylo. A to hlavně v případě, kdy jeho láska nebyla mnou opětována.

„Já nevím. Patrně necítím to, co vy. Ulehčím vám to. Budoucnost, ten roztomile tajemný románek, který jste si naplánoval, je nemožný. Nikdy se neodehraje. Jak jste ráčil říci, jsem pouhým otrokem v tomto domě. Prošla jsem si peklem. Nepěknými životními situacemi, bolestmi o kterých vy nemáte ani páru. Promiňte mi to, ale vztah, láska dvou, by měla být založená také především na důvěře, nemýlím li se? A promiňte mi to, tu k vám já nechovám. Nehodlám se vám svěřovat, ocitat se ve vaší blízké až intimní společnosti… vlastně si nepřeji, abyste kdy víc překračoval hranice mého osobního prostoru!“ mluvila jsem tvrdě. Doufala jsem, aby i má maska byla tak tvrdá, jako tón mého hlasu. V dohledné době jsem potřebovala být sama. Promyslet si toho hodně a… vyplakat se. Možná, že jsem po něčem takové mohla toužit, ale fyzický kontakt s ním? Asi nevěděl, co se mi přihodilo před mým příchodem sem. Nepřála jsem si, aby se to kdy dozvěděl. Připadala bych mu odporná… už nikdy by si na mě nesáhnul a ukazoval si na mě spolu s ostatními.

„Takže je to nemožné. Nikdy nebudeme nic víc, než jsme. Nenávidíš mě,“ konstatoval.

Zhluboka jsem se nadechla. „Nenávist je dosti silné slovo, nemyslíte?“

„Záleží na úhlu pohledu.“ Stále měl ve svém pohledu náznak čehosi. Něco jako jiskru naděje, kterou jsem hodlala definitivně uhasit.

„Úhlu pohledu? Chcete říct, co si opravdu myslím? Že jste cvok! Vyznáváte se mi tu se svými city, které ke mně chováte, ale tak nějak ledabyle zapomínáte opomenout, že jsem stejnak na druhém místě. Kdyby tomu bylo jinak a já vás taktéž milovala, ranilo by mě to.“ Věnoval mi nechápavý pohled. „Mluvím o Ramone. O té dívce, co jste miloval a nešťastně ztratil.“ Tupě na mě civěl a pusa se mu lehce pootevřela. Neslyšně se ptal. „Jak?“ hádala jsem jeho nevyslovenou otázku. „Luisa mi o ní pověděla.“

„To sem naprosto nepatří. Je to už dávno. Je to už pryč. Teď je to o nás dvou. Ano, Ramonu jsem skutečně miloval, ale to sem teď nepatří. Chovám se k tobě, co nejlépe můžu. Nebo jsem snad byl v poslední době k tobě tak moc hrubý, že mi to nemůžeš zapomenout?“ ptal se. „Stačí říct. Napravím to. Změním své chování tak, aby to neohrozilo nikoho z nás.“

„Takže se snažíte být milý, protože si myslíte, že něco cítíte.“ Analyzovala jsem Diegovo chování.

A o tom to bylo. Myslel si… možná věděl. Já nevím. Kdo se v tom má kruci vyznat?

„Já to vím.“ Jisté bylo, že dokázel vycházet s lidmi, u kterých si to přál. Byl necitlivý k okolnímu světu, ale jen u těch, na kterých mu nezáleželo. Do jisté míry ho to ospravedlňovalo, ale beztak to nebylo správné. Měl zvláštní měřítka. Nebylo to správné. Už jsem chápala, proč se chviličkami choval k mé osobě tak hezky. Nevyznal se ve svých citech a myslel si, že mě miluje. Proto byl tak přátelský.

„Obávám se, že jsme si už řekli vše, co jsme chtěli. Nežijeme v pohádkách, které mají dobré konce.“ Děkovala jsem své chladné hlavě a klidné rozmluvě, kterou jsem dokázala vést. Jak lehce se mi draly na jazyk lži jedna za druhou. Možná jen z části to byly lži, ale měli velkou váhu. Opravdu jsem jej nemilovala, i když nenávist také nebylo to pravé slovo, kterým bych pojmenovala naší situaci.

„Dobrá. Zapomeňme na náš dnešní rozhovor. Kdyby ses přeci rozhodla jinak, víš, kde mě najdeš.“ Posmutněl.

„Nerozhodnu, ale děkuji, že jste mi chtěl poskytnout zadní vrátka. Cením si toho i v případě, že zůstanou nevyužita.“ Ramona. Ramona! Bylo zvláštní, jak strašně mi to jméno znělo. Nenáviděla jsem jej a přitom jsem k tomu neměla jediný důvod. Žárlila jsem? Lze to v tomto případě? Nemilovala jsem jej, takže odpověď byla jednoduchá. Nežárlila jsem, nemohla jsem...

Obrátila jsem se k němu zády a odcházela zpět do domu. Sbohem krásná zahrado. Patrně tě znovu pěknou řádku měsíců neuvidím.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 21.: