OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 22.

14.05.2011 (14:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1136×

Každým novým dnem se má špatná nálada stupňovala. Málokdy jsem na pana Diega po našem malém nešťastném rozhovoru narazila, a když se mi to konečně po několika úmorných dnech podařilo, byl buďto poněkud drobně připitý a díval se na mě vyčítavě, že jsem jej buď obešla velikým obloukem či jeho pohledy ignorovala anebo mě odbyl jen pokýváním hlavy. Přímo mě však neoslovil. Ach ta mužská ješitnost. Zatracenej chlap…

Poté jsem o něm dlouho neslyšela, což bylo do jisté míry zvláštní, neboť jeho se v domě většinou nevšimnout nedalo. Často jsem jej potkávala náhodou snad úplně všude, kde se jen dalo. Ale úspěšně se mi dařilo nedostat se s ním do kontaktu, což nebylo nepříjemné jen pro něj. Musela jsem zauvažovat, zdali jsem si to skutečně přála, neboť mi došlo, že má chmurná nálada souvisela bohužel s tím, že mi nepřišel tak dlouho na oči. Přiznat si to ovšem bylo daleko těžší, než byste čekali…

Stála jsem o nějaký běžně nevinný rozhovor mezi námi, přeci jen s ním jsem si v tomhle honosném paláci povídala ze všech nejvíc, ale na to jsem asi měla myslet dřív. Zlobil se a měl proč. Jenomže já taky měla důvod být naštvaná a nebyla jsem. Snažil se zahrávat si se mnou, a třebaže jsem mu na to neskočila, byla jsem to já, kdo se měl cítit dotčeně a ukřivděně. On v právu nebyl… zatracený Diego! Přitom já tak moc prahla po jeho chvilkové společnosti… bylo mi smutno, stýskalo se mi.

Nu a pak tu byla taky ta malá nemožná šance, že ke mně přeci jen něco cítí a ten, kdo je tu zaujatý a tvrdohlavě nehodlá vidět pravdu, jsem byla já. Přesto, že mi to tak neodbytně vnucoval a přísahal, jsem věřila ve svou vlastní pravdu, i když jeho nabídka byla velice lákavá a skrývala mnoho výhod.

Možná jsem si na nějaký nepatrný okamžik připustila, že by to pravda být mohla a ne jen jedna událost mě o tom utvrzovala, jenomže jsem pro dobro náš všech raději zavrhla vše a potlačila ve své hlavě všechny okolnosti, které mi to jen potvrzovaly. I přes všechny plusy převažovaly mínusy. Bylo to příliš riskantní. A jelikož to nebylo nic, co bych si horoucně přála, nač riskovat?

Minuty přecházely v hodiny a hodiny v dny. Jeho společnost mi pomalu začínala scházet. Prý někam odcestoval, zařídit si nějaké potřebné věci, povídala Luisa Juanovi, když se po něm též poptával. Jenže já jsem znala pravý důvod jeho náhlého odjezdu. Byl to zbabělec. Srab… nedokázal se mi po tom všem podívat do očí, a třebaže byl párkrát nucen, vzhlédnout od špiček svých bot a setkat se s mýma očima, když mě jednou potkal s lahví dvanáctky mezi dveřmi, bylo mi už od pohledu jasné, že by se našemu očnímu kontaktu raději vyhnul.

Rty se mi zkřivily do neurčitého úsměvu. Jakmile ho uvidím, hned mu vytknu jeho dětinské chování. Nebo alespoň to jsem si přísahala. Radši se přede mnou někde schoval, zašil se v černé díře a to jen kvůli tomu, aby nemusel čelit následkům svého šíleného chování. A pak prý, že mě má rád… ubožák. Lhář je to!

Stále jsem se myšlenkami vracela k Diegovi, a proto jsem se rozhodla tento směr raději blokovat a zaměřit se na Ramonu. Neznámou dívku, kterou si Diego tak moc oblíbil. Byla jsem tak moc rozzuřená jeho chabými pokusy, kterými se snažil získat si mou náklonnost a dostat mě do svých peřin se saténovým povlečením. Měla jsem sto chutí poddat se tomu neuvěřitelnému náporu vzteku a kopnout si do něčeho. Možná, že konkrétně do někoho. Nepatrnou chvilinku mi trvalo potlačovat myšlenky směřující opět k němu, ale později mi došla marnost mého úsilí a povolila jsem jim opět uzdu. Co na tom kde je? Ať se schovává do nekonečna. A třeba s nějakou jinou… nebo s lahví. Že by se nám z něj stával druhý pán Fernando?

Podléhala jsem návalům bezmoci a divných pocitů, které mi sžíraly vnitřnosti zevnitř těla, a já si přiznala, že nepatrná, opravdu malá, nejmaličkatější část se zajímala o to, kde je, s kým tam je a co tam s tím někým dělá.

To, co jsem k němu pociťovala, láska nebyla, že? Jen cit zvaný přátelství… skutečně.

Přetlak v mém těle hrozil okamžitým výbuchem, proto jsem ze sebe strhala oblečení a vlezla do sprchy. Mé tělo představovalo obrovský hořící uhlík, jenž potřeboval nutně zchladit. Pod studenou vodou jsem však dlouho nevydržela. Brzy jsem si ji přeladila na horkou. Mé tělo dokonale uvolnila…

Po nějaké době, kdy jsem koupelnu konečně opustila a vydala se za svými povinnostmi, jsem narazila na malého Alejandra, který se právě v doprovodu Luisy vracel ze školy.

„Čau školáku.“ Pocuchala jsem mu účes. Naštvaně se na mě zamračil, že jsem si vůbec dovolila něco takového, ale později svůj výraz změnil. Vida, další muž v rodině Carranzů, co dokázal měnit nálady v nepřehlédnutelné rychlosti, jenomže v tomto případě se to jevilo naprosto přirozené. Možná bychom se ale přeci měli bát, co se z něj vyklube v pozdějším věku… snad ne kopie bratra anebo nedej bože otce.

„Hej, Annie.“ Stáhl mě za rukáv dolu na svou úroveň. „Pojď si hrát,“ škemral

„Annie nemůže. Má moc práce. Šupej do pokoje a udělej si úkoly,“ zavelela Luisa a táhla chlapce do pokoje. Představovala jsem si ji, jak nad ním stojí a přes rameno mu kontroluje každičký příklad, který vypočítá. Jindy bych se tomu možná zasmála, ale dnešní den jsem to nedokázala. Na paměť mi vyplouvaly vzpomínky mě a Diega na zahradě. Zejména na náš neobvyklý rozhovor, kterým definitivně uzemnil veškeré mé názory na něj. Zas jsem byla nucena zařadit ho do kategorie “bez hodnocení“ na svém seznamu. Měl smůlu. Mohl být šoupnut buďto do kolonky největších idiotů na světě anebo do okýnek ostatních, jenomže to zkazil a nemít posudek na někoho u mě znamenalo průšvih, poněvadž jsem pak nevěděla, s kým mám tu čest a jak s tím někým jednat. Prostě stěžejní situace… průšvih.

Zuřila jsem. Co si o sobě sakra myslel? To jeho chování nemohlo být jednotné? Já vím, že si neustále a bez přestání na něco stěžuji. Do jisté míry jsem také nebyla zcela normální. A to byl taky můj obrovský problém. Byla jsem náročná… po druhých jsem toho požadovala hodně, a když pan Diego vyslovil svou pošetilou a nenormální prosbu, která hovořila o našem nevšedním sblížení, vylekala jsem se. Věděla jsem, co bylo mými prioritami, co jsem od života žádala, ba dokonce i jaký typ mužů mohl uspokojit mou náročnost. On mi neseděl na samý vrchol mé pyramidy. Vlastně tam nepatřil nikdo. Nemohla jsem zapomenout na muže s dioptrickými brýlemi, a i když jsem si byla vědoma toho, že jednou budu muset zapomenout a přenést se přes to všechno, stále ve mně cosi zbylo a to cosi mou osobu odpuzovalo od mužské populace nacházející se na naší planetě. Byli to primitivové, zvířata poháněná jen svými pudy. Kéž by tak někde vzadu měli tlačítko a dali se vypnout. Odpočinula bych si.

Ne! Nebudu se tím trápit. Co na tom, že jsem na jednu malinkou minutku ublížila jeho egu? V tuhle chvíli jistě něco podobného zkouší na jinou… snažila jsem se nesoustředit na obrázky mihotající se mi před očima. Diego… jiná žena… společné objetí, polibky. Do jisté míry mě to zraňovalo, ale…

Nevadilo mi to! Namlouvala jsem si. Sama bych mu to dát nemohla, i kdybych o to stála, jakože jsem o to ani v nejmenším neusilovala. To bylo to poslední, nač jsem myslela. Přála jsem mu štěstí, ale byla to jeho střídavost názorů, která mě na tom štvala. Agrese, přátelskost… lhal mi, a pak prostě frnknul, jen tak bez udání důvodu zmizel… a je to dobře! Jenomže to přes to bolelo. Možná mi to naše chvilkové vzdálení, sobeckost, která jej přiměla vzdálit se z tohoto domu, pomůže procitnout.

„Hej!“ volal pan Carranza z pracovny, a třebaže mě neoslovil jménem nebo nějak jinak, byla jsem si jistá, že to bylo na mě. Nikdy si nevzpomněl na mé jméno anebo jen možná mě tak neoslovoval záměrně. Hej, hej… hej ty bílá,… hej Američanko. Nejčastěji však jen to hej, po němž jsem vždy měla obrovskou chuť nakopat ho do zadní části jeho tělesných partií. Vždy jsem si to však nakonec rozmyslela. Nejenže bych mu jistě zkazila autoritu v tomto domě, ale ještě bych to šeredně odnesla.

„Přejete si?“ Přišla jsem si vyslechnout, jeho nikdy nekončících přání či požadavků. Nu což, alespoň mě na nepatrnou dobu zaměstná a nebudu přemýšlet nad zbytečnostmi.

„Dnes večer přijde na večeři jeden moc důležitý muž s manželkou. Je velice důležité, aby vše proběhlo v pořádku a poklidné atmosféře. Navařte něco moc dobrého a připravte vše potřebné. Bude se jednat o formální pracovní večeři. Vše musí být naplánováno do nejmenších detailů a celý večeře bude probíhat bezchybně, rozumíš?“ Ne, jsem totiž děsně nechápavá… toužila jsem mu říct.

„Samozřejmě pane. Vše bude v pořádku. Nemějte obavy,“ přesvědčovala jsem ho.

„To je vše, můžeš odejít,“ povolil mi. Poté však ještě dodal. „Jo a ne, aby tě napadlo ukazovat se. Večer budeš zalezlá u sebe, a jestli tě jen na setinu sekundy zahlédnu, odskáčeš si to,“ vyhrožoval mi.  „Ano? Rozumíme si?“ Už jeho samotný pohled mluvil sám za sebe. Mě teda rozhodně celý večer nepotká. Nejsem sebevrah, abych riskovala střet s ním, pakliže mě sám varoval před sebou samotným.

„Jistě, pane… rozumím.“ Odkývala jsem mu a kráčela za Luisou podělit se o nově získané informace. Cestou jsem ve své hlavě, škrtila pana Carranza kabelem od zavařovací konvice a náramně jsem si ve svých představivostech libovala. Kdyby jen tak byly realizovatelné…

„Luiso?“ Dorazila jsem do pokoje Alejandra, zrovna když mu připravovali tašku do školy. „Večer budeme mít nějaké moc důležité hosty. Naším úkolem je připravit bezchybnou večeři a zajistit ničím nerušený večer. Jo,…“ vzpomněla jsem si na to nejdůležitější „až to propukne, nemám se ukazovat.“ Ušklíbla jsem se. Můj počin zaznamenala, ale rozhodla se na něj nereagovat. „Stihli jste ty úkoly?“ Otočila jsem se k Alejandrovi a pozvedla obočí.

„Ano. Všechno hotovo. Budeme si večer hrát?“ prosil a zkoušel na mě štěněčí výraz. Musím uznat, že zabíral celkem výborně. Už jsem se ani nedivila, že si většinou prosadil svou.

„Promiň zlato, ale já se nesmím ukázat ani kousíčkem svého těla nikde v domě.“ Posmutněl.

„Fajn,“ zněl nabroušeně. Poté se jeho tvář však rozjasnila. „Co jindy?“ vyhrkl. „Třeba zítra? Přinesu nějakou hru.“ Radoval se a počal plánovat, co všechno za krámy ke mně přitáhne a to jsem mu ani ještě nic stoprocentně nepotvrdila.

Nad tím se nedalo neusmát. Nezbeda jeden.

O několik okamžiků později jsem už stála s Luisou v kuchyni a kuchtila tu božskou večeři. Řádně jsem se při tom upatlala. Měla jsem ingredience dokonce i ve vlasech. Luisa se smála mé šikovnosti. Povídala mi o dětství a své práci tady v domě. Vyzvěděla jsem, že tu pracuje už neuvěřitelných třicet let a nikdy neměla osobní život. „Jo holka, já nikdy nepoznala nikoho, s kým bych chtěla žít. Vlastně většina mých nejkrásnějších vzpomínek je právě odsud. Kromě nákupů, návštěv svých sourozenců a vodění Alejandra do školy, mimo tento pozemek ani nevycházím. Nemám důvod. Mám tu vše potřebné,“ vnucovala mi. Nechtělo se mi věřit, že by to tak skutečně bylo, jenže u toho vypadala dosti přesvědčivě.

„To není možné. Nikdy jste nechtěla děti?“ Připadala mi jako typický mateřský typ.

„Mými dětmi jsou Alejandro a Diego. Podílela jsem se na jejich výchově. Víš, tak nějak se považuji za jejich druhou matku,“ usmívala se spokojeně. „Vždy jsem tu byla ze svobodné vůle. Tady je můj domov. Dostávám velmi uspokojující plat, žiju tu, stravuji se… když mám chuť popovídat si s nějakou přítelkyní, zajdu do města a někoho navštívím.“ Vlastně to bylo obdivuhodné. Jak ochotně se starala o cizí domácnost. Možná to nebylo zas tolik nepochopitelné. Luise pan Carranza peklo ze života nedělal. Vlastně se k ní také choval tak nějak s úctou anebo alespoň bral na vědomí, že je to milá postarší dáma se svou hlavou, a když bude chtít odejít tak odejde, protože ji tu vlastně oficiálně nic nedrží. Proto možná byla něco jako zaměstnanec s VIP kartou.

Luisa by to ale beztak nikdy neudělala, nejenže na ní závisel chod této domácnosti, ale jak sama řekla, tady byla doma a Carranzovic byli její rodina. Pro mě naprosto nepochopitelná, pro ni však jasná věc.

Luisa byla zkrátka celou svou duší dobrá.

„Třeba jednou budeš moct svobodně odejít,“ prohodila mezi řečí ke mně. Přála jsem si to z celé své duše, ale každým novým dnem v tomto domě jsem přestala usilovat. Jestli se šance naskytne, chytnu se jí, pakliže nikoliv, smířím se… už teď jsem byla tak trochu smířená.

„O tom pochybuji,“ povzdechla jsem si. Nejevilo se to jako reálná možnost. Ale jak jsem řekla, kdyby byla šance, neváhala bych.

Ale zvyknu si a přestanu smutnit… jednou.

Uklidnila jsem zbytek potravin na své místo. Do ledničky, spíže… ještě poklidila linku a vše bylo nachystáno.

„Můžeš odejít, Annie. Dál to zvládnu sama.“ Vždyť ani neměla na vývěr. Já se musela uklidit do ústraní a skrýt se před zraky nově příchozích. Byla jsem tak zdeprimovaná, že bych se patrně ani o nic nepokusila. Byla bych hodná holka, jenže by mi to nikdo nezbaštil. Prostě učinil preventivní opatření.

„Dobrou noc, Luiso,“ rozloučila jsem se.

„Dobrou holčičko.“ Věnovala mi jeden ze svých naučených mateřských úsměvů. „Uvidíme se ráno.“

Odebrala jsem se nahoru za Alejandrem. Chtěla jsem mu ještě před večerkou popřát dobrou noc a potvrdit náhradní termín na dětské hrátky. Absolutně jsem netušila, jakou hru si v případě, že by zítřek vyšel, pro mě přichystal, ale stolní hra se v jeho případě nejevila jako volitelná. Nedivila bych se, kdyby sebou dotáhl celou tu plazmovou televizi, kterou měl v pokojíku a spolu s ní videohry. Byl naprosto nepředvídatelné dítě.

Když jsem se nacházela veprostřed schodiště, zazvonil domovní zvonek. Vyděsila jsem se a odskokem se přimáčkla ke zdi. Srdce mi splašeně tlouklo a ve spáncích bubnovalo.

Návštěva byla tady…

„Co tu sakra ještě děláš? Neříkal jsem ti, abys nevycházela z pokoje?“ sykl ke mně ze shora pán oděn v obleku. Počal ke mně spěchat a já věděla, že je zle. Čím více byl blíž a já viděla rysy jeho obličeje, tím víc mi docházela nevyhnutelnost další bolesti. Zloba z něj doslova sálala. Intuitivně jsem se přikrčila a odvrátila od něj tvář. Jako by mi to mohlo pomoct…

„Nechte mě, já už jdu.“ Snažila jsem se vydat opačným směrem. On však Popadl mou paži a přinutil mě podívat se do jeho obličeje. Jeho stisk byl silný a vyvolával mi bolest, která byla spíše předzvěstí něčeho většího, jak jsem byla zvyklá. „Pusťte, to bolí,“ naříkala jsem.

Z kuchyně se řítila též společensky oblečená Luisa. „Mám otevřít?“ ptala se přiškrceným hlasem, pana Carranza. Sledovala nás. Lítost v jejich očích se nedala přehlédnout. Právě díky tomu jsem se cítila ještě víc poníženě. Jako by její pohled říkal „chudinka, nedokáže se ani ubránit“.

„Ano, ale počkej, až zajdeme za roh. Omluv mě, že přijdu později,“ nakázal jí a táhl mě do mého pokoje.  Cloumala jsem se svou paží a snažila se vyprostit z jeho sevření. Nechtěla jsem se tak snadno vzdát, tušila jsem, že zítra budu snídat s mraženým sáčkem zeleniny přiloženým ke své tváři. Neúporně jsem se snažila zvrátit, co bylo jasné. Jeho stisk ovšem nepovoloval. Můj vzdor se mu nezamlouval. Jakoby snad byl z ocele, zatím co já jen z porcelánu. Nerovný souboj.

Dotáhl mě do pokoje a tam mě odstrčil na zem. Nečekala jsem to a bezděky se svalila na podlahu. Vzpamatovávajíc z dalšího bezohledného a krutého jednání jsem se odvážila podívat do jeho očí, které plály hněvem. Musela jsem se přemlouvat ke klidu a zadržovat vzlyky. Měla jsem na krajíčku.

Bezmocná…

Sama…

Ano, především sama jsem opět čekala na to, co přijít mělo. Na události nevyhnutelného rázu, které tolik znavovaly mou, už tolik ublíženou mysl. Nezasloužila jsem si kousek klidu anebo jsem opravdu měla takové neštěstí? Bála jsem se být znovu udeřena.

„Mohli tě zahlédnout… nepřeji si cokoliv riskovat. Jsi naprosto nevyzpytatelná. Kdybys dostala možnost škemrat o pomoc, určitě by si ji využila, že?“ ofrňoval nade mnou nos. „Co od tebe taky čekat jiného, hm? Jeden ti pomůže, poskytne ti relativně ucházející život, přístřeší, potravu… měla bys ses mi nějak odvděčit. Děkovat bohu, že jsem se smiloval a dal ti šanci.“ Přecházel mi po pokoji. Zdržoval se tak ale jeho to evidentně ani v nejmenším nezajímalo. „Póvl…“ nadával mi, „špína, nevděčnice,“ hudroval si dál.

„A víte co? Kdybych věděla, co mě tady čeká, radši bych čelila těm nechutnostem.“ Přidala jsem na hlasitosti. „Anebo bych se možná zabila,“ křikla jsem po něm. Má slova byla lživá. Jak už jsem jednou řekla, sama bych si vzít život nikdy nedokázala, a třebaže bych možná v téhle chvíli stála snad i o tu bolestivou smrt, neplánovala jsem půlnoční podřezávání svých žil nebo vybrakování místí lékárničky. Nevěděla jsem, jak vypadal takový posmrtný život nebo zdali vůbec existoval… nebyla jsem připravená na nic. Na temnotu… nebe? Peklo? Co vlastně bylo pro mě?

Nechtělo si mi to prozatím zjišťovat.

„Nu, možná, že kdyby nebyl Pedro tak sakra dobrý obchodník, myslím si, že by tě postihlo snad ještě něco horšího než smrt samotná. Jak jsi sama hovořila. Ty nechutnosti by takovou nicku jako tebe zničily. Slyšel jsem, co s tebou měli v plánu a možná, že bych ti to i přál. Poučila by ses. Věděla bys, čeho si máš vážit.“ Přistoupil ke mně a pozvedl mi bradu. Díval se mi do očí, které byly jistě tak ustrašené, jako kukadla Bambiho, který viděl umírat svoji maminku. Cítila jsem se prázdná, jeho dotyk mi byl nepříjemný, ale nebylo z něj úniku. „Buď tu naprosto zticha. Nevycházej!“ zdůrazňoval přísně.

„Toho se bát nemusíte,“ poznamenala jsem výsměšně. Měla jsem však svůj drzý jazyk udržet za zuby.  Nad mou neskutečnou drzostí pokýval zlostně hlavou a uštědřil mi obrovsky bolestivou facku. Svou rukou jsem se chytla za tvář a hleděla na něj s odporem i opovržením. Nedivila jsem se jeho ženě, že raději utekla… Divila jsem se Diegovi, že zůstal.

Zkontroloval si svůj zevnějšek, zdali není pomačkaný a odešel. Ještě ve futrech dveří se po mně poohlédl a něco dodal. Netušila jsem však co. Slzy jsem stěží držela na krajíčku. Nechtěla jsem plakat před ním, ale přesto se mi jednu nepodařilo nadále zadržovat. Přetekla přes dolní víčko. Poté už to šlo ráz na ráz. Jako by ta jedna byla signálem pro ostatní. Jako bych se snad chystala vyplakat celé Černé moře…

Jedno bylo jisté. Neplakala jsem jen kvůli té ráně, protože upřímně na ně by si za tu dobu, co jsem zde zvykl každý. Já brečela pro všechno zlé, co se mi kdy přihodilo… pro zničenou panenku, rozbitý magnetofon ve tvaru berušky, ztracené sluneční brýle, otcův odchod, rakovinu babičky, můj únos, následné znásilnění… brečela jsem pro své ocitnutí zde, dokonce i pro Diega jsem ronila slzy. Kde byl? Kdyby přeci jen ke mně cítil nějakou náklonnost, neměl by mě před takovými věcmi chránit? Před ranami od pána Fernanda? Tak kde byl, když jsem ho potřebovala? Jak mi chtěl své city dokazovat, když pokaždé, co se jen naskytla možnost, nebyl nikde poblíž?

To poslední byla má budoucnost, kterou jsem oplakávala snad ze všeho nejvíc. Nebyla žádná naděje, žádný princ, který by přijel na bílém oři, vysklil okno mého vězení a odvezl mě domů do bezpečí k mé rodině. Prostě žádná pohádková svatba, žádné šťastně až navěky… zvykla jsem si, časem možná dokážu potlačit tužby po společnosti mé rodiny, ale zatím o tom jen němě sním. Stále marně doufám…

Ozvalo se mírné zaklepání. „Annie, to jsem já. Budeme si hrát? Podařilo se mi vyplížit se z pokoje. Mám už po večerce,“ chlubil se Alejandro, jak chytře to vymyslel a dostal se přes přísný dohled.

„Vypadni. Nemam náladu,“ křikla jsem přes dveře. Bezděky si otřela slzy a zjistila, že krvácím z nosu. „Paráda,“ rozvzlykala jsem se ještě víc, zdali to bylo vůbec možné.

„Fajn, tak jindy,“ zabručel za dveřmi. Poté se už nic neozvalo. Musel odejít…

Plakala jsem ještě dlouho do noci, než se mi povedlo vyčerpáním usnout. Noc ovšem nebyla klidná. K mému pokoji doléhaly opilecké zvuky a písně pána a jeho přátel. Dostala jsem strach. Alkohol a zlý člověk? To nemohlo dělat dobrotu. Hlava mě neskutečně bolela, ale přesto jsem byla schopná vstát a pokusit se opět zaklínit dveře. Ale mělo to vůbec význam? Přes mé chabé zábrany by se dostal i sedmiletý Alejandro, natož opilej chlápek, s pár kily navíc.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 22.: