OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 24.

18.05.2011 (13:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1096×

Nechtělo se mi věřit tomu, že by se mě pan Fernando tak snadno dokázal zbavit. Copak byl tak nelidský? Svou práci jsem vykonávala celkem v pořádku a drzá jsem taky nebyla stále, jen občas mi uniklo ze rtů něco jedovatého. Navíc v tomto domě se hodila jakákoliv pracovní síla. Je pravda, že v poslední době práce spíše ubývalo, ale každým dnem se situace mohla obrátit. Byl to ukvapený závěr, zmatený počin, který je bude jistě velmi brzy mrzet. I kdybych se o to měla nějak osobně postarat. Tohle si zaslouží odvetu.

Jenomže pravdivou realitu jsem potlačit nemohla. Právě to se stalo. Prach sprostě mě prodali, vrací mě zpět… Pochybuji, že z toho nechutného místa, se mi podaří jakákoliv pomsta. Budu ráda, když se mi tam podaří nezvracet v jednom kuse.

Spěchala jsem. Sotva jsem se ocitla na posledním schodu, už jsem zamířila na druhou stranu domu, pryč od nezvané, až nechtěné návštěvy. Jak mi to mohli udělat? Jak to mohl Diego dopustit? Byla to určitě jeho vina… až později si uvědomil, jak je naše situace nemorální a závažná. Tohle byl jediný způsob, jak mě dostat z domu a zahladit stopy po své chvilkové slabosti. Idiot. Zbabělec! Nesnáším ho. Nenávidím to tu s celou povedenou rodinkou.

Kéž by je za tenhle hanebný čin bůh potrestal, když nebudu moci já.

S každým novým rychlím krokem mých nohou, stékala další slza z mého slzného kanálku. Narazila jsem a dopadla na něco teplého a měkkého v doprovodu hluboké rány. Při svém úprku jsem narazila na pána Diega a nejenže se mi podařilo svalit ho sebou na zem, ale zároveň jsem mu vyrazila telefon z ruky. Natáhl se pro něj a hovor ukončil. Poté se na mě obořil.

„Bože Annie. Nemůžeš si dát pozor?“ vyčítal s klidem. Pozvedl na mě jedno obočí a pousmál se. Jak sakra mohl předstírat, že se nic nedělo? To se stačilo přes jednu noc všechno změnit a otočit o sto osmdesát stupňů? Počala jsem vzlykat ještě víc, nežli tomu bylo doposud. Jen ať se dívá, co působí svými činy. Hanebnej parchant…

„Co se stalo, Annie?“ tázal se. Úsměv mu pohasl. „Miláčku.“ Snažil se mě pohladit po líci. Razantně jsem odmítla. Odtáhla se od něj a věnovala mu jeden ze svých nasupených pohledů. Mírně se stáhl zpět, ale nepřestával se na mě dívat.

„Jak jste mi to mohl udělat?“ vyhrkla jsem na pokraji zhroucení. Plakala jsem. Dělalo mi problémy cokoliv dalšího vyslovit z úst. „ Tak jak?“ zašeptala jsem. I přesto, že mě právě doživotně odsoudil k nechutné prostituci, jsem mu nedokázala zavařit a přilákat sem pana Carranza svým hlasitým řevem. Byla to ideální příležitost, potopit ho sebou na dno oceánu, ale nemohla jsem. Bylo by to ode mě ošklivé. Nechápala jsem, proč se nevykašlu na jeho dobro a neuštědřím mu něco na oplátku. Zkrátka jsem asi byla slabá na takový čin anebo jsem byla tak vydeptaná a vystresovaná, že mě ani nenapadlo, jak to vše provést.

Ne. Nedonutila jsem se k tomu zavařit mu to jediným možným způsobem. V každém ohledu jsem o sobě mohla říci, že jsem byla dobrák, nikoliv pomsty chtivá mrcha, i když tuhle roli bych si vybrala sama okamžitě, pakliže bych o tom mohla rozhodovat. Jenomže mé vnitřní já si už svůj status zvolilo. Mrcha to bohužel asi jaksi nebyla.

Zhluboka se nadechnul a poté se vzpurně otázal. „Co konkrétně jsem ti udělal tentokrát?“ Prohrábl si své neposedné vlasy.

„Už vám nejsem dost dobrá?“ obviňovala jsem jej neustále a nedbala jeho otázek. Nejistě se napřímil. „Neodpovíte mi?“ Byla jsem neodbytná. Má neústupnost byla popoháněná mým vztekem. Mít teď před sebou boxovací pytel, zcela jistě bych se stala nejlepší ženou v boxu za jedinou minutu. Nandala bych to tomu pytli tak, že by ho nikdo nepoznal. Našel by mě hledač talentů a vydělávala bych miliony. Pak bych si to tu celé koupila a poslala do kytek.

„Ty víš, co k tobě cítím,“ Povzdechl si a natáhnul ke mně svou ruku. Jako bych ho po tom všem mohla nechat, aby si na mě šáhnul.

„Ne, nedotýkejte se mě,“ vztekala  jsem se. Stále jsem plakala. „Nedá se vám věřit. Jste lhář!“ Zatnul ruce v pěsti. Jeho kalich trpělivost nenávratně přetekl a počal se ke mně chovat tak, jak už dlouho ne. Jako k otrokovi.

„Přestaň mluvit,“ nakázal mi dosti tvrdě. Na takové poměry z jeho strany jsem přestala být zvyklá. V posledních několika dnech na mě nepoužil jiný tón hlasu, než něžný. Tohle byla pořádná změna. Naštvala jsem jej a to pořádně. Četla jsem to z jeho očí. „O co ti sakra jde? Dozvím se sakra, z čeho mě to obviňuješ tentokrát?“ Přistoupil opět ke mně a chytl mě za paže dívaje se mi do očí. „Hm?“ Jeho snědá tvář byla zkroucena do nepopsatelné grimasy, a přesto to byla ta nejmilejší v celém tomhle domě. Škoda jen, že mě zradil.

„Já vám věřila. Myslela jsem si, že nejste jako váš otec. Zradil jste mě. Oklamal!“ Opravdu jsem se cítila poníženě. Počínal si získávat mou důvěru a já jej pomalu začínala považovat za svého přítele.

A možná, že v tom to bylo. Nechtěl být jen přítel.

„Prosím? Annie…“ vyslovil už po několikáté opět mé jméno.

„Odvolejte Pedra zpět. Nedovolte, aby si mě odvezl. Prosím,“ škemrala jsem, zatímco pán Diego se na mě jen překvapeně díval a mlčel. „Možná, že kdybyste mi dal trochu času,…“ zadrhla jsem se a přemýšlela, jestli to mám opravdu říct. Neměla jsem na výběr. Můžu se pokusit, když mi slíbí… já to zvládnu, poperu se s tím, „Možná pak třeba bych byla schopná,…“ nedokázala jsem hovořit souvisle „milovat vás a sdílet s vámi fyzickou lásku.“ Ano, skutečně bych byla ochotná obětovat se v tomto směru. Přeci jenom spát s jedním mužem nebylo tak strašné, jako nechat se znásilňovat od desítek jiných. Diega jsem alespoň trochu znala, na rozdíl od těch ostatních. Bylo mi to neskonale nepříjemné, odevzdávat se mu za takových to podmínek. Bála jsem se toho, ale zřejmě nebyla jiná šance, abych zde mohla zůstat a uchovat si alespoň zbytek zdravého rozumu, který mi ještě zbyl.

Z očí se mi valilo proudy dalších slz, které se nedaly zastavit. Koukala jsem na něj přes tu kalnou clonu a hádala jsem, zdali ho má nabídka alespoň trochu potěšila. Právě jsem mu odkývala jeho původní záměr. Neměl by být šťastný? Nebo alespoň pociťoval pocit vítězství, naplnění?

Ne. On se jen zmateně tvářil. Právě to jsem nechápala. Myslela jsem si, že o sex mu šlo už od začátku.

„O čem to tu mluvíš?“ odhrnul mi neposedné vlasy z tváře. Překvapil mě. Hrál si na pana nechápavého? Fajn.

Přemáhala jsem se a dokopávala k razantnímu kroku, který už nebudu moci vzít zpět, pro nevratný, však zásadní krok. „Annie?“ mračil se na mě. Poznal, že svádím vnitřní boj sama se sebou. Jenomže tohle byla jediná šance jak jej donutit, aby uvěřil pravdivosti mých slov.

Odhodlala jsem se. Cítila jsem zradu vůči sobě, ale přesto učinila něco, což ode mě patrně nečekal.

Přitáhla jsem si Diegův obličej hrubě k sobě, a tentokrát jsem to byla já sama a dobrovolně, kdo začal toho druhého tvrdě a náruživě líbat. Má chtivost byla z větší části předstíraná, ale přesto jsem si ji mohla odpustit, kdybych chtěla. Jenomže když už divadélko, tak se vším všudy. Mé ruce si ho stále přitahovaly blíž a on se nebránil. Polibky mi oplácel ve stejné míře, jakými jsem jej zasypávala já sama. Nevěděla jsem, kam s rukama a nechala je bloudit po jeho hrudi. Oči měl slastně zavřené. Snažil se mé počínání zmírnit a nastolit mezi námi trochu něhy, ale byla jsem neodbytná. Nechtěla jsem mezi námi vytvořit jakoukoli skulinku, ve které by si vše rozmyslel. Potřebovala jsem jej, a pakliže nelhal, potřeboval taktéž on mě.

Utnula jsem vše a tvrdě se od něj odtáhla. Slzy mi ustaly stékat z očí, a přesto jsem se cítila daleko více rozpolceněji, než tomu bylo před mým spontánním činem. Hlava mi létala, jen bůh ví kde. Hrudník se mi neustále zvedal pod palbou rychlých nádechů, výdechů i vzlyků, které ovšem už dávno nebyly doprovázeny kapkami neštěstí. Svou rukou jsem se dotkla svých rtů a dívala se do jeho očí. Nemrzelo mě to. Mělo to mít svůj účinek. Musel pochopit, že nechat si mě tu je jediná správná věc, jak ze sebe neudělat ještě většího prevíta. Jak ulehčit otcově duši a nenakládat na ni ještě více hříchů.

A také, že můj počin pochopil velmi správně.

„To ne, Annie. Já nechci, aby ses kvůli mně přemáhala, abys činila něco, co si nepřeješ.“ Má nabídka se mu ale jistě zamlouvala. Poznala jsem to z jeho polibků a těla, které si mě přitahovalo stále blíž, když mě ještě mělo nablízku u sebe. Také jeho dotyky působily nenasytně.

Toho jsem musela využít.

„Berte, když nabízím. Nestává se to často,“ šeptala jsem a nabízela se tak nestydatě dál. Opravdu, raději ať se mě dotýká on, než nějaký jiný.

„Ne… Annie.“ Přejel svou dlaní po mém líčku a palcem přes rty.

„Ale,…“ nesouhlasila jsem. „Pedro,...“

„Co s ním?“ stále nechápal. Tupec! Přitom mi už jistě nezbývalo moc času.

„Postavíte se za mě? Necháte si mě tu?“ Nechtělo se mi věřit, že odmítl, co jsem mu dobrovolně nabízela a zároveň by si mě tu ponechal. Copak za to nic nepožadoval? To by přeci u něj nebylo normální anebo ano?

„Kam bys asi tak jinam šla, co?“ Usmál se. Vzal mou dlaň a vtiskl do nI letmý polibek. Nechal si ji přiloženou ke své tváři a čekal na mou odpověď.

„No zpět k Joeovi a jeho zvrhlým kamarádům.“ Čekala jsem uprostřed šeré chodby na potvrzení mých slov. Ale nestalo se tak.

„Proboha proč? Ty přece nikam nejdeš!“ odpověděl striktně. Můj mozek byl zmatený, značně komplikoval situaci svým zapíráním. Jenomže karty byly už dávno vyložené na stole.

„Tak proč je tedy Pedro dole? On si pro mě nepřijel? Vy jste ho s otcem na mě neposlali?“ pálila jsem na něj otázky jednu za druhou. Jeho obličejové svaly se uvolnily.

„To tedy opravdu ne,“ hlesl. „Jak tě to napadlo? Patrně má s otcem nějaké jiné obchody.“ Snažil se mě ubezpečit. Přesunul se ke mně a naklonil se. „Nikdy bych nedovolil, aby ses vrátila zpět na to temné místo.“ Pevně mě objal a počal se mnou kolébat. „To bych tam potom musel dojet a koupit si tě znovu,“ vtipkoval. Poté se mi počal dívat do zmatených očích a zdálo se, že v nich něco hledal. Možná kousek citu anebo čistou nenávist. Opravdu nevím, co se v nich snažil vyčíst, ale nic více než zmatenost tam najít nemohl. Povzdechl si a svá víčka zavřel. Položil si své čelo na to mé a počal opět hovořit. „Copak ti musím pokaždé opakovat, jak moc tě miluji? To je pro tebe tak těžké uvěřit mým slovům?“ vyznával mi lásku a přejížděl mi rukou po zádech. Tiskl si mé tělo k tomu svému a snažil se mě uklidnit. Ztrácela jsem svůj zbylý rozum, poněvadž jsem si sama ani nepřála, aby mě pustil. Dělal chybu, když si mě chtěl udržet u sebe. A já taktéž, když mi jeho náruč připadala bezpečná.

„Takže tu mohu zůstat?“ optala jsem se poplašeně. Důvěra v něj opět narůstala.

„Ty snad chceš odejít?“ položil mi otázku, ale nezněl poplašeně. To nikoliv, bavil se. Znal předem mou odpověď. „Bože, Annie,…“ zanaříkal. „Stačí, když se mi jen pokusíš věřit.“

„Jenže vy to nechápete! Nerozumíte tomu, co se ve mně děje. Co prožívám pokaždé, když… a pak se tu objeví ten chlápek Pedro a já… já,…“ koktala jsem dál.

„Jsem tu pro tebe. Kdykoliv,“ šeptal něžně.

„Nechte toho. Ničí mě to. To je právě to. V posledních několika měsících tu pro mě nikdo nebyl, nikdo se mi nevěnoval, až na vašich pár chabých pokusů. Se vším jsem se musela poprat sama a pak najednou, opravdu zčista jasna, vyskočíte z pod hromady černých a zacuchaných úmyslů a snažíte se být se mnou. Ale moc dobře víte, že to nejde.“ Odtáhla jsem se od něj a opřela se o stěnu.

„Máš pravdu v tom, že nemám ani ponětí, co se ti honí v hlavě, co prožíváš… nevím, s čím si se musela v životě poprat. Znám tě jen odsud, nevím, jaká si byla, než jsi sem přišla, ale i kdybys byla masová vražedkyně, nezáleželo by mi na tom. Chtěl bych vědět o tobě víc, o tvých trápeních, ale to by si mě od sebe nejprve nemohla odhánět,“ vyčítal mi. „Neodháněj mě od sebe. Neodpírej mi chvíle strávené s tebou. Je nám spolu přece hezky anebo ty si nerada v mé přítomnosti?“ ptal se. Rozhodla jsem se mu neodpovědět. Pokračoval. „I pro mě to bylo ze začátku těžké, být milý a hodný. Bál jsem se, že když dám najevo svou náklonnost, své city a emoce… prostě jsem se bál, že když ti ukážu, co skutečně cítím, udělám ze sebe hlupáka, naprostého idiota a ty toho využiješ. Uděláš cokoliv nápadného, abys upoutala pozornost mého otce a zavařila mi to. Nebo mi dáš nějaké ultimátum, abych tě odsud dostal ven, ale tys pochopila, že to není v mé moci.“

„Spíš jsem pochopila, že bych to v každém případě odnesla především já,“ objasnila jsem pravé důvody.

„Ano, to máš pravdu.“ Přitáhl si mě opět do své náruče. „Jsem tu pro tebe. Můžeš za mnou přijít kdykoliv. Uchovej si to na paměti, prosím.“ Možná čekal, že něco povím anebo jen utvořil malinkatou pomlku, než hodlal pokračovat. V každém případě já mu už nic říct nechtěla, proto musel chtě nechtě pokračovat či říct poslední slovo on. „Dobře, tak pojď.“ Odstoupil ode mě. „Půjdeme se podívat, proč je tu. Ano?“ Němě jsem přikývla.

Ruku v ruce jsme sestupovali po schodech dolů do suterénu. Až pod nimi se stáhl a přestal se mě dotýkat ve všech směrech. Dal mi přibližně tak dvoumetrový náskok a vydal se za mnou do salónu.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 24.: