OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 25.

21.05.2011 (12:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1138×

Jen co jsem dorazila do salónu s Diegem v patách, stočily se k nám pohledy přítomných. Jen před jedním jsem si připadala průhledná, holá. Nedávalo to smysl, jak jsem řekla, on mi konkrétně nic neudělal, jen mě převezl sem, ale beztak jsem k němu chovala jakýsi odpor. Byl do toho také zapletený a já všechny zločince či parchanty házela celý svůj život do jednoho stejného pytle, poněvadž měli všichni až do jednoho něco společné… činili nezákonné nebo špatné věci. A to bylo skoro to stejné. Ovšem měla jsem smůlu. Málo z těch špatných končilo za mřížemi. Většině se nic nedokázalo. Vše jim procházelo… zmetkům. Udělat já nějaký větší průšvih, šíleně bych si to odskákala. Tak kde je spravedlnost?

„Annie,“ zvolal Pedro hlasitě na přivítanou. „Moc rád tě opět vidím, především živou a zdravou,“ vtipkoval.  „Pořád krásná,“ lichotil mi. „Nezhubla si náhodou?“ Poté se obrátil k pánovi. „Mimochodem, pane Fernando, nepřál byste si další posilu? Brácha mi nabídl další prvotřídní kousky, tak kdyby se vám zachtělo… třeba i na něco jiného nežli na úklid.“ Dělalo se mi z něj zle. Podívala jsem se na Diega, ale ten hleděl jen na svého otce a nespouštěl z něj zrak. Jak to mohl činit dál? Myslela jsem si, že to byl jen jednorázový obchod, hlavně potom, co se stalo Ovélii, jeho sestře, ale bohužel jsem se asi spletla. Jak mile jednou začal se špatnostmi a zjistil, že je to prospěšné a neodolatelně výnosné, nehodlal evidentně končit.

„Děkuji Pedro, ale já ani můj syn nestojíme o společnost lehkých dam,“ vyprsknul pan Carranza. Za jeho slovy bylo skryto tolik odporu. Jak to vůbec mohl říct? Vždyť ty holky to proboha nedělají z vlastní vůle. Musela jsem od něj odvrátit svou tvář. Nazval by mě lehkou holkou taktéž jeho syn? Konec konců, byla jsem na tom stejně jako ony před nějakou dobou. Seděla jsem zhroucená v zamknuté kobce a mohla je čekat, co si pro mě přichystali ti nadržení věznitelé a naneštěstí se mi nevyhnulo to nejhorší. Alespoň se to stalo jen jednou, ale co ostatní děvčata? Jak ty dopadla? A ten malý chlapec? Ne. O jejich osudu se dalo jen spekulovat. Kdyby mi tenkrát Pablo nedojednal převoz do Mexiko city, patrně bych tam zešílela.

„Jak myslíte, pane. Ale kdybyste si to přeci jen rozmyslel. Některé jsou moc pěkné. Tady Annie by vám mohla povyprávět. S některými se určitě potkala.“ Narážel na můj pobyt v té hnusné díře. Jak Pedro řekl, pamatovala jsem si pár tváří tenkrát z toho auta. Maličký chlapec, snědá dívka a… a Summer. Jediná osoba, která si se mnou ochotně povídala a snažila se mě povzbudit. Objasnila mi naši situaci… poté jsem ji už neviděla. Kéž by alespoň ona měla to štěstí a podařilo se jí utéct, ovšem pochybovala jsem o tom. Jednou jsem to přeci zkusila a jak to dopadlo… ne. Nemělo to cenu. Situace tam byla bezvýchodná, podobně jako zde. Ale samozřejmě se to nedá žádným zvráceným způsobem srovnávat.

„Děkuji Pedro, jsi hodný chlapče, ale já už opravdu nemám zájem o další přítěž v domě. Tady slečna,…“ pokynul ke mně svou rukou pan Carranza, „nám bohatě stačí. Je celkem pracovitá, i když musím říct, že někdy bych se jí rád zbavil. Mimochodem, řekni mi, chlapče, kdybych si to rozmyslel, kolik bych za ni dostal nazpět?“ Udělala jsem nepatrný krok zpět a pak ještě jeden. Všichni na mě výrazně pohlédli, ale byl to až pán Diego, který mě chytnul za zápěstí a přistrčil zpět na původní místo. Svým pohledem se mi snažil dodat titěrnou dávku jistoty, ale stoprocentní slovo mi dát přece nemohl, poněvadž jeho otec je tu hlavní vůdce. Jistě by si na to ani netroufl.

„Nemyslím si, otče, že bychom se měli Annie zbavovat. Jak si sám řekl, je pracovitá i šikovná. Dům šlape jako švýcarské hodinky.“ Zastával se mě a snažil se tak otce přesvědčit o opaku. Mě svým pokusem překvapil.

„No nevím, promiňte mi to,…“ skočil jim do řeči Pedro. „Ale nikdo by vám za ni nezaplatil, jelikož jste si ji koupil od nás vy. Pakliže byste ji chtěli vrátit, tak leda tak zadarmo.“ Přejížděl mi mráz po zádech. Jak nenuceně se dokázali bavit o naložení se mnou… cítila jsem se poníženě. Jako bych neměla ani sebemenší cenu. Zdálo se, že nikomu nezáleželo na mém životě, snad jen kromě Diega. Jenomže kdo ví, jak by se zachoval ve vyhrocené situaci. Byl by ochotný svou lásku přiznat i před otcem, jen aby mě uchránil před odjezdem s Pedrem? O tom jsem pochybovala…

„A kam by šla?“ tázal se nadále můj pán.

„To snad není důležité, otče. Annie přeci nehodláme vracet nazpět. Tak nač zatěžovat Pedra dalšími zbytečnými otázkami?“ mluvil skrze zuby Diego, až mu jeho otec věnoval utlumující pohled. Pedro se zdál být zaskočený chováním hostitelů, a proto právě možná jeho další otázka směřovala právě ke mně.

„Tak Annie, jak se tu máš?“ optal se mě. Málem jsem se na místě složila. Usmíval se na mě. Měla jsem chuť mu ten úsměv trochu spravit, ale pravděpodobně bych si se svou šikovností tak leda pohmoždila zápěstí. Navíc by to byla jednosměrná jízdenka do států.

„Nestěžuju si,“ pípla jsem tiše. Necítila jsem se ve své kůži a jeho nenucená rozjasněná tvář mě ještě více napínala. Přála jsem si jeho brzký odjezd. Unavovala mě tahle životní komedie.

„Mám tě pozdravovat od bratra. Když jsme se minulý týden sešli a já mu pověděl, že mám nějaké vyřizování v domě pana Carranza, kladl mi Pablo důkladně na srdce, abych tě od něj neopomněl pozdravovat.“ Bylo neskutečné, jak moc mě jeho návštěva zasáhla. Vyslovení jména jeho bratra bylo už jen slabým odvarem toho všeho. Zapadalo do té slátaniny bolestných pocitů, neboť právě on byl jedním z těch vinných, jedním z těch, co mohli za ten nezapomenutelný večer. Ale musela jsem samozřejmě myslet taktéž na to, že mi pomohl dostat se do Mexiko city. A právě z toho důvodu měl u mě jedno velké plus. Tady v domě mi bylo až na pár výjimek celkem dobře, všude jinde by mi bylo daleko hůř. A nebyla jsem o tom jen přesvědčena, bylo to skutečně tak.

„Vyřiďte bratrovi taktéž mé pozdravy,“ zašeptala jsem se žaludkem stále sevřeným strachem a úzkostí. Přála jsem si stoupnout za pana Diega a použít jeho těla jako clonu před nepříjemnými pocity. Jenomže jsem si to dovolit nemohla. Kdyby Fernandu Carranzovi došlo, že jeho syn má blízko k člověku, jako sem já, s Pedrem bych zcela jistě a neodvratně podnikla zpáteční cestu do států, jak už jsem řekla, ale domu by to nikoliv nebylo.

Nahlas se zasmál a těkal pohledem mezi námi třemi. Zdálo se mi, že atmosféra v místnosti houstne a myslím si, že jsem nebyla jediná, komu se to zdálo. Napjetí se dalo krájet. Pedro se po mně stále ohlížel, až jsem se z toho počala nepříjemně svíjet. Copak jsem byla magnet, abych přitahovala pohledy všech kolemjdoucích?

„Smím odejít? Dodělat tu snídani,“ objasnila jsem očividný záměr mého odchodu. Skrytá podstata byla ovšem jiná a přísahala bych, že ji pán Diego vycítil, poněvadž hned hořečnatě přikývl, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.

„Jen jdi.“ Obrátila jsem se na patě a štrádovala si to ze dveří ven do bezpečí.

„Hej!“ zvolal starší pán. „Přines nám kávu,“ nakázal. Mělo mi dojít, že mě jen tak odejít nenechá.

„Samozřejmě, pane,“ ucedila jsem skrze zuby. Nechtělo se mi do jejich společnosti vracet, ale měla jsem na výběr? Pokyny se splnit musely. Nemělo cenu riskovat zrovna v době, kdy tu byl přítomen Pedro.

V kuchyni už stála Luisa a dohotovovala, co jsme předtím nestihly. „Promiň prosím, hned ti půjdu pomoct, jenom pánům udělám kávu,“ slibovala jsem ji svou pomocnou ruku. Rovněž jsem umírala hlady, a třebaže obvykle snídám dříve, než se snídaně vůbec začne dělat, dneska jsem byla pozadu. Nestíhala jsem a pak se tu ještě nakrucuje ten pyšnej zkaženej páv Pedro. To je dneska zas den…

Celá nesvá jsem za pár okamžiků až opět poskakovala v salónu a servírovala černou kávu. Když jsem zrovna před Pedra umisťovala jeho šálek, neopomněl mě plácnout po zadku.

„Škoda tě tady, jinde by ses možná uplatnila víc.“ Mrknul na mě. Už jsem se chystala prohodit něco k jeho osobě, když najednou od stolu vstal pan Diego a vystrčil mě ze dveří pryč. Nijak surově, ale přesto jsem měla velké nutkání se s ním přít, že je přespříliš hrubý. Ale možná že to tak bylo lepší, kdo ví, co by se přihodilo, kdybychom spolu s Pedrem zůstali déle v místnosti. Nenáviděla jsem ho… po jeho nerozvážném doteku na mém pozadí ještě daleko víc.

Opravdu mi nešlo na rozum, jak se mohl Pedro tak změnit. Typovala jsem jej na chlápka jiného charakteru, především ne tak perverzního a zkaženého, když jsme se poprvé potkali. Jenomže první dojem obvykle klame, alespoň jsem se o tom opět přesvědčila. Prve působil celkem příjemným dojmem, jako že se do celé téhle věci zapletl opravdu jen náhodou, ale teď jsem byla nucena svůj pohled na něj rapidně změnit.

„Běž odsud pryč,“ zašeptal Diego tak nejtišeji, jak jen mohl. „Protože přísahám, že ještě by na tebe jednou šáhnul anebo by měl jedinou nemístnou připomínku a…“ nechal větu vyznít do ztracena dívaje se mi však neustále do očí. Porozuměla jsem, ale přesto mi to nedalo.

„A?“ zeptala jsem se sarkasticky. Měl nejvyšší čas vrátit ze zpět do místnosti. Už na něj jistě čekali.

„Buď hodná, Annie. Nezlob a jdi,“ přikázal. Věřila jsem mu…

„Fajn,“ vzdala jsem to a vzdalovala se od něj. Chtěla jsem si hledět své práce, ale jaksi se mi to moc dobře nedařilo. Duchem jsem byla stále dole. Co si tam tak asi povídali? Byla jsem hlavním předmětem jejich tématu? Odpovědi nikde… ale daly se zjistit, otázkou ovšem zůstává, zda-li by se tentokrát má výzvědní akce podařila. Při poslední špionáži jsem se nešikovně prozradila.

„Annie.“ Spěchala ke mně Luisa s náručí plnou čistého prádla. „Se snídaní si už nemusíš dělat starosti. Teď dones prádlo do pokoje pana Diega. Jo a tohle zas k Alejandrovi.“ Hodila mi do rukou takovou hromadu, že jsem s ní málem skončila na zemi. Páni… měla páru. Na rozdíl ode mě. Cítila jsem se opravdu zesláble.

„Rozkaz.“ Po schodech nahoru jsem to ale téměř vyběhla. Mé nohy sice nepřekypovaly energií, ale přesto jsem se snažila dostat se nahoru co nejdřív. Stále jsem měla to velké nutkání, rozběhnout se do salónu a napíchnout tam třeba odposlouchávací štěnici. Nejprve jsem uložila prádlo Alejandra a až později jsem vešla do pokoje Diega. Nechala jsem si jej schválně na konec. Mým úmyslem bylo počkat si tam na něj a zároveň se tak ulít u dalších povinností. Snad mi to projde. Nedej bože, aby se po mně sháněl pan Fernando.

Nezapomněla jsem za sebou důsledně zavřít dveře a až poté jsem uložila čerstvě vyprané prádlo do šatní skříně. Chtě nechtě jsem se opět otočila za fotografií na stolku u postele. Kdyby tak postavy z obrázků dokázaly mluvit a všechno vypovědět… možná že by mi to řekl a svěřil se. Řekla bych, že jsme si blíž, než tomu bývalo. Jenomže jsem nevěděla, jestli v sobě dokážu najít odvahu a opravdu se ho zeptat.

Z mých úvah mě ovšem vytrhnul mobil, který nekřesťansky hlasitě zazvonil. Leknutím jsem povyskočila. Po pozdějším vzpamatování jsem rychle přiskočila k telefonu, jenž ležel na stole. Zadívala se na okno displeje. M…

Kdo byl proboha ten “M“? A proč si sakra Diego ukládá lidi jen pod jedno nesmyslné písmeno? Kdybych já měla telefon a on měl mé číslo, byla bych v jeho telefonním seznamu uložená jako “A“? To mi teda byla ale neskonalá blbost. Tak nějak to bylo neosobní, prekérní pojmenování.

Telefon ještě nepatrnou chvíli zvonil, když jsem se rozhodla překročit všechny stanovené meze a telefon zvednout. „Haló?“ ozvalo se ze sluchátka. „Halo zlatíčko, jsi to ty?“ To mi stačilo. Víc jsem vědět nepotřebovala, telefon rychle zamáčkla a hodila na druhou stranu pokoje. Vložila jsem však do svého hodu větší sílu, než jsem původně plánovala a telefon za hlasitého doprovodu ran narazil na zeď a poté se sesypal k zemi.

Baterie mimo telefon a obrazovka nakřápnutá. Do háje!

Ten hajzl… Jak mi to mohl udělat? Obluzuje mě celým svým tělem i duší, mé srdce se mu podvolí a on potom takhle zradí? Proč mi to jen dělá? To ho snad pohled na lidské utrpení uspokojuje?

Nešťastně jsem se svezla na podlahu a přemýšlela o tom, co bude dál. Cítila jsem, jako by mi snad duše vylétala z těla, mé myšlenky byly nesrozumitelné, ale hlavně se nezdály být mé, ale něčí úplně jiné. Kdyby to šlo, bylo by to jako bych skočila na jinou frekvenci a chytala vysílání někoho jiného.

Bylo mi opravdu hrozně. Cítila jsem lítost a zlost nad sebou samotnou. Vždyť jsem byla poučena o tom, že lidem se dá jen pramálo důvěřovat, a přesto jsem panu Diegovi dovolila, aby si ke mně cestičku našel. A teď? Co mám za odměnu? Jen zhroucený svět a vrstvičku bolesti, která mě mátla ze všeho nejvíc. Musela jsem mu to oplatit, jenomže jsem nedovedla vyprodukovat reálnou a přijatelnou pomstu. Můj mozek nefungoval správně. Byla jsem unavená z toho dění zde, ale hlavně to byla ona nečekaná návštěva, která mé psychické stránce ubližovala a kopala do slabin. Klížila se mi oční víčka. Nebyla jsem rozhodnutá o mém následném počínání, ale nechala jsem přesto únavu dostihnout mě a projevit se jediným možným způsobem. Spánkem…

A tak jsem usnula a možná, že bych i spala do rána, kdyby mě navečer, což jsem soudila podle toho, že za okny bylo již šero, nevzbudilo rozsvícené světlo.

„Proboha Annie. Stalo se ti něco?“ optal se mě se strachem v hlase. Přisedl si ke mně a za ramena vytáhl do sedu. Trvalo mi nějakou tu minutku, než jsem dokázala pořádně zaostřit, vzpamatovat se a vybavit si onen intenzivní cit, který jsem k němu pociťovala.

„Nenávidím vás!“ zašeptala jsem. Něco mi říkalo, že tuhle větu musel slyšet už mockrát, ale tentokrát byla popoháněna skutečným podtextem, který mě do jisté míry zraňoval, i když ne zas v takové míře, v jaké by mohl, kdybych Diega skutečně bezmezně milovala. Jenomže naštěstí jsem tenhle obludný cit necítila a tak aspoň mohla logicky uvažovat a nenechat neprůsvitnou clonu zatěžujících myšlenek, aby mi zatemnily mozek a ucpaly všechny jeho části vatou či pilinami. Ne… já skutečně byla odhodlaná učinit vše, aby se takhle zmatená situace vyřešila a objasnili se tak naše dále trvající funkce pána a otrokyně. Poněvadž jestli čekal, že potom, co vyjde pravda najevo, mu vše odpustím a budu se dále dobrovolně zdržovat v jeho společnosti, se tedy opravdu hluboce spletl.

„Chudák M. Jestli jste jí pak řekl, že oklamáváte služebné ve vašem domě a svádíte je? Hm? To by se jí asi zcela jistě nelíbilo,“ mluvila jsem tvrdým nekompromisním hlasem. Naše bolesti se musely vyvážit, aby vše bylo fér.

„Prosím? Co ti zas přelítlo přes nos! Ty jsi daleko horší než sedmiletý Alejandro!“ Vstal a popošel ode mě na pár kroků. Poté spatřil svůj rozbitý telefon na zemi a opět se ke mně otočil, tentokrát však byl jeho pohled jinačí… vystrašený? Snažila jsem se stále prezentovat jako naštvaná, ale můj pohled počal být pokojný, poněvadž se na mě díval tak neurčitě, až mi mráz po zádech přecházel.

„Povedlo se?“ zeptal se mě později. Přešel k oknu a zahleděl se na zahradu. Nepromluvil. Po nějaké době se na mě opět otočil, a když zjistil, že se nemám k odpovědi, znovu se zadíval z okna a hovořil dál. „Takže… policie anebo někdo jiný?“Teď jsem byla zmatená já a šla na to stejnou cestou, jako on.

„Prosím?“ zopakovala jsem jeho předešlá slova. „Nechápu.“

„No ten telefon… ptal jsem se, koho jsi zavolala. Policii? Já jen abych věděl, za jak dlouho přijedou a komu budu muset co vysvětlovat.“ Stál stále pokojně u okna, ale neměl se k tomu, aby šel informovat svého otce anebo se mě někde snažil schovat. „Možná bys jim to mohla usnadnit, to prohledávání bytových prostorů a jít rovnou před dům.“ Já jsem ale trubka. Vlastně jsem měla pekelně ideální příležitost a nevyužila ji, místo toho jsem v afektu rozbila telefon. Jedinou možnost záchrany… ale vlastně jsem po ni ani v tu chvíli neprahla. Bylo mi to jedno. Dost mě to zasáhlo. Ta zatracená M…

„Měla jsem jim zavolat. Bože já jsem tak blbá! Proč mě to nenapadlo?“ položila jsem řečnickou otázku. „Vlastně… já jsem taková husa. Ale,…“ mluvila jsem naprosto nesouvisle. „Volala ti M. Zvedla jsem to,…“ řekla jsem a on se na mě tázavě podíval. Nebyla jsem schopná pokračovat.

„Takže už všechno víš. No vlastně je to tak lepší, alespoň nemusím nic tajit.“ Přešel ke mně. Najednou byl zas někdo jiný. Jeho výraz se během krátké chvíle změnil a opět působil pohodovým dojmem. Dokonce se opět usmíval. Kam se poděla jeho předešlá nálada tak rychle, jsem opět nechápala, ale byl to Diego, což znamená nic neobvyklého.

„Co? Vy z toho snad ještě máte radost!“ Bože. Tak to šlo naprosto mimo mě. Pokoušel se mě sbalit a přitom má někde jinou. No, a když to zjistím? Je rád, že je to venku. Ale jestli si myslel, že budeme žít společně ve třech na hromádce a já budu spát pokojně a šťastně mezi nimi, tak to se teda šeredně spletl.

„Ovšem a možná, že když slíbíš, že otci nic neřekneš, seznámím vás.“ Usmíval se. „Miluji tě, věřím ti,“ zdůraznil. V té chvíli jsem začala pochybovat o jeho zdraví. Možná nějaká skrytá duševní porucha? „Vážně, rád bych vás představil. Hned po tobě je pro mě nejdůležitější osobou na světě. Přeci jen, no řekni, pro koho ne?“

„Já snad špatně slyším! Ale já se nechci seznamovat s vaší přítelkyní. Chci, abyste mi jednou pro vždy dal pokoj!“ vykřikla jsem a otočila se ke dveřím. Plánovala jsem dramatický útěk ze dveří, jenomže mi to nebylo umožněno. Zastavil mě. Chytl mě rukou a otočil si mě směrem ke mně dívaje se mi intenzivně do očí.

„Prosím? O čem to mluvíš?“ Idiot. Mohl být tak společensky zaostalý? Copak si opravdu myslel, že mi jeho přítelkyně vadit nebude?

„Já?“ byla jsem hysterická. „No přece o M! Vy?“

„O své matce přece,“ dořekl větu, kterou mi naprosto vyrazit dech.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 25.: