OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 26.

27.05.2011 (11:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1336×

„Promiň,“ omlouvala jsem se „cože?“ Zpočátku jsem si jen myslela, že jsem jeho slova špatně pochopila, ale jeho výraz tváře mi to vyvracel. „Tvoje matka přece zdrhla, alespoň tak jsem to pochopila. Opustila vás,…“ uváděla jsem své postřehy na pravou míru. Diego se na mě však stále nepřetržitě díval. Má dlouho potlačovaná intuice mi našeptávala, že to tak zřejmě nebylo a já se jen spletla anebo si jen domnívala zástěrku pro nezasvědcené. Ano, vše bylo skutečně jen na oko.

„Protože musela,“ zastával se jí. Přešel k fotografii, které jsem v posledních dnech věnovala více své pozornosti, než kterékoliv jiné. Zbožně na ni hleděl. Ten okamžik mi připadal natolik uchváceně osobní, že jsem mu chtěla dopřát trochu soukromí a odvrátila hlavu. Co teď asi dělá moje matka? Pravděpodobně teskní jako já… „Víš, s mým otcem není lehké vyjít, natož žít, ale to jsi už asi sama postřehla.“ Musela bych být opravdu dost zaslepená, kdybych si takové věci bijící do očí nevšimla.

„Toho by si ráčil povšimnout i nevidomý, pane.“ Jeho koutky se posunuly do nepatrného úsměvu, ten však za malou chvíli opět zmizel a nahradil jej neutrální výraz. Diegovy oči byly však smutné. Vyprávěly vlastní příběh, jenomže já jej nutně potřebovala znát, a jelikož jsem nerozuměla řeči, které ony oči mluvily, potřebovala jsem tlumočníka. Diega…

„Je to můj otec, mám ho rád, ale to neznamená, že schvaluji vše, co činí.“ Neobhajoval jej, poněvadž věděl, že by to bylo nesprávné. Ne. Diego možná byl syn svého otce, ale z druhé strany tolik jiný a výjimečný. Neznala jsem vlastnost, kterou by se panu Fernandovi natolik podobal, že bych se jej třeba bála anebo k němu pociťovala odpor. Jenomže se taktéž zdálo, že Diego svého otce nikdy nezavrhne i přesto, co vše způsobil. Bolesti, strasti… i další jiné věci.

„Jistě,“ přitakala jsem ironicky. Samozřejmě, že má rád svého otce bez ohledu na to, jaký je grázl. Potřeboval ale akutně sundat růžové brýle z obličeje, které mu nejen barvily svět na růžovo, ale také zatemňovaly mozek. „Tak řeknete mi, co se vlastně skutečně stalo? Pakliže je vaše matka naživu… a věříte mi,…“ mumlala jsem nejistě, „neměl by to být problém, ne?“ uvažovala jsem nahlas. Byla jsem opravdu velice zvědavá a nenasytná nových informací. Možná jsem mohla působit jako stará babka na trhu, která drbe s ostatními svými vrstevnicemi u košů nejrůznějších druhů dovážené zeleniny a klevetí, ovšem mě to nezajímalo. I kdyby si teď o mně kdokoliv myslel to nejhorší na světě, svou zvědavost bych potlačit nedokázala.

„Kde mám začít?“ nadhodil. Chystal se spolupracovat a vysvětlit mi životní příběh své rodiny. Cítila jsem vděčnost, poněvadž mi opravdu věřil a byl na mě celkem hodný. Nechtěla jsem jej zklamat, ba dokonce to ani použít proti němu. Mým cílem bylo vyslechnout jej.

Teď byl zkrátka perfektní čas nechat vzpomínky vystoupit z mlhy a seznámit mě s nimi.

„Kde chcete.“ Dala jsem mu volnou ruku. „Co třeba od začátku?“ Usmála jsem se na něj přátelsky, abych jej povzbudila a zahnala jeho případné rozpaky. Myslím, že se mi to povedlo.

„Víš, ani nevím, kde to vše začalo. Možná ještě předtím, než se narodil Alejandro. To mi mohlo být něco kolem třinácti let. Naši se tehdy dost hádali. Ne, že by se ještě před tím neprojevila otcova násilná stránka, ale nikdy nebyla na takové frekventované úrovni. Řekl bych, že si vlastně bratra pořídili jako takovou náplast na zacelení ran, i když to ničemu nepomohlo. Ba spíše naopak, jako by se útoky po jeho početí staly častějšími.“ Nechápala jsem, kam tím mířil. Musela jsem se nad jeho slovy pozastavit. Pomaloučku mi docházel význam jeho hrůzných vysvětlení.

„Tomu nerozumím,“ povzdechla jsem si. Přešla jsem k pohovce a posadila se na ni. Koukaje mu do očí jsem se snažila zahnat obrázek v mé hlavě, jak pán Carranza bije svou těhotnou ženu. Ze všech sil jsem se snažila tomu nevěřit. Došoural se pomalým krokem ke mně a taktéž se posadil. Uchopil jemně mou ruku a dívaje se na naše propletené prsty pokračoval ve vyprávění.

„Otec chtěl další dítě, ale matka si jej už nepřála. Nebyla před sedmi lety už zrovna nejmladší žena a navíc byla přesvědčena o tom, že jedno dítě bohatě stačí. Já si ovšem myslím, že to byla také právě kvůli otci. Kolikrát po mně vystartoval bezdůvodně. Jako by mu stačilo pro bezdůvodné fackování jen to, že se třeba špatně vyspal anebo nějaká jiná maličkost.“ Oči pána Diega byly smutné. Jeho tvář byla pohaslá.

„Neměl jste lehké dětství,“ poznamenala jsem. Pocítila jsem lítost. Nebylo spravedlivé, že se něco takového dělo, obzvláště v rodinách, kde byste to ani nečekali.

„To tedy neměl,“ souhlasil se mnou a políbil mě zběžně na hřbet ruky. Poté se rozhodl pokračovat. „Když matka otěhotněla, strašně se s otcem pohádala, poněvadž zaměnil její antikoncepční pilulky. Byl jsem tehdy ještě dítě, co se nestaralo o nic jiného, než-li o to, jestli už vyšel další díl komiksu Spidermana. Jenomže takhle hádka se nesla celým domem. Otec rozbil a poházel nábytek okolo, jak byl vzteklý, že se máma zdráhala a navrhla interrupci. Tolik jsem se bál, že ji zabije,…“ hlesl.

V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než si položit hlavu na jeho rameno. Nedokázala jsem si ani představit, jak musel být traumatizovaný a jeho matka vystrašená. Tohle se muselo tolik podepsat na jeho emočním vývoji. Proboha, vždyť byl ještě dítě a už zažíval takové hrůzy. Děti by měly vyrůstat bezstarostně a nikoliv ve strachu. Nebylo to správné…

„No, ale nakonec se tak nestalo,“ snažil se zavtipkovat. „Rozhodně to ale nikomu neprospělo. Od té doby byla máma více úzkostná a bázlivá. Její těhotenství bylo rizikové, ale otec si přesto neodpustil občas nějaký ten zásah ze své strany, i když se opravdu snažil vše omezit. Občas sem se divil, že se Alejandro narodil zdravý.“ Přitáhl si mě blíž k tělu.

„A dál?“ pobídla jsem jej k pokračování.

„Další hádky, vyhrocené konflikty, občasné děvky v našem domě,…“ povídal stroze a prostě. V jeho hlase byl však znát hluboký nesouhlas k tomu všemu. „Párkrát pokračovaly situace menšího kalibru, ale později padla poslední kapka. Zbil matku tak surově, že skončila v nemocnici. Tehdy málem svým zraněním podlehla, ale naštěstí se tak nestalo.“ Mou mysl obklopovaly miliony teorií, které se zabývaly právě onou situací. Stále nesmyslně mi nešlo na rozum, proč pán svou rodinu tak drasticky týral. Tohle vše se totiž nepodepsalo jen na fyzické stránce v podobě modřin, ale také na té psychické. Právě ona újma na zdraví všech členů Carranzovic rodiny, patrně kromě pána Fernanda samotného, byla totiž více jak patrná v době, kdy se mluvilo o jejich matce. Sám maličký Alejandro toho byl příkladem, když se tenkrát poranil na schodech v afektu, na náš rozhovor o paní Carranzové nebo spíše v důsledku mé výzvědní akce, abych byla přesná.

„Tak jste se rozhodl ji ochránit a někam ji schovat,“ vyslovila jsem jen to, co už dávno vyplulo na povrch. Jako odpověď jsem jen ucítila jeho rty na temeně hlavy. Svým nosem mě šimral ve vlasech a na ruce mi dělal uklidňující kroužky. „Ten hovor tenkrát,…“ vzpomněla jsem si na něco, co by se vším mohlo souviset.

„Ano, telefonoval jsem se svou mámou,“ skočil mi do řeči. Pochopil, nač jsem narážela.

„A kde je teď? Ten soukromý detektiv, jak říkal váš otec u té snídaně, je jí v patách. Kam jste ji zašil?“ Opravdu jsem neznala žádný způsob, jak něco utajit před panem Carranzou. Připadal mi jako ten typ muže, co se ničeho neštítí a má kamarády snad i v parlamentu.

Odtáhl se ode mě, pustil mou ruku a samolibě vstal. Popošel k oknům a znovu zpoza nich hleděl do zahrady, která už byla zahalena v černé tmě. Jeho zdánlivě sebejistý postoj mi prozrazoval, že má vše pod kontrolou a ví, co dělá.

„V bezpečí daleko odsud. Jak jsem řekl, možná ti ji představím, ale ne zřejmě v dohledné době. Bojím se vyjít z domu s tebou, natož abych tě tahal za matkou. Bylo by to nebezpečné.“ Strašně mě rozhněval. Tolik jsem toužila spatřit to znovu jinde než v tomto domě. Byly to hlavně čtyři stěny mého pokoje, které mě mezi sebou úporně věznily a přicházela jsem kvůli nim o své duševní zdraví. Vraždila bych za další chvíli s ním v té krásné zahradě, která se rozprostírala za zdmi tohoto paláce.

„Ale,…“ namítala jsem. „Nemůžete mě tady stále držet zavřenou. Já potřebuju dýchat čerstvý vzduch a,…“ zasekla jsem se. Vstala jsem z pohovky a zlobně na něj hleděla. Bylo mi do pláče. Nerada jsem byla vězněná.

„Tak jsem to nemyslel, Annie. Samozřejmě, že tě ven vezmu.“ Stále hleděl z okna a trvalo to ještě nějakou nepatrnou chvíli, než se po mně znovu ohlédl. Zčista jasna se jeho rty povytáhly do nepatrného ale však zářivého úsměvu.

„Jsi roztomilá, když žárlíš.“ Přehodil na jiné téma. Jednu divokou sekundu jsem rozjímala nad tím, zda-li se opravdu jen zbláznil anebo to myslel vážně.

„Prosím?“ Mým hlasem prostupovala hysterie, které si zcela jistě všiml. Jeho obrat se mi nezdál.

„Myslela sis, že někoho mám a nelíbilo se ti. Proč jinak by si rozbíjela ten telefon a byla tak… rozčílená?“ Stále se usmíval a přistupoval ke mně. Čím víc byl blíž, tím více jsem se od něj vzdalovala. Ustupovala jsem stále dozadu, ale naneštěstí došel prostor a já narazila tělem do zdi.

„Tak to se teda sakra pletete! Zlobila jsem se proto, že jste lhal, ale rozhodně o vás nijak nestojím,“ prskla jsem po něm, ovšem sama jsem pochybovala nad svými slovy.

Můj nedostatek ústupného prostoru se mu velice zamlouval. Jen co došel do mé těsné blízkosti, pozvedl mi bradu a zadíval se mi do očí.

„Jsi tak krásná,“ poznamenal.

„Nežárlila jsem!“ neopomenula jsem znovu poznamenat. Zapomínal na mou nenávist vůči němu, ale nejen on i já sama jsem ji už necítila, natož, abych ji dávala najevo. Ano. I já jsem na ni stále víc a víc zapomínala a bohužel pociťovala něco jiného. Přátelství,… sympatie?

„Jsi tak umíněná,“ povzdechl si.

„Nejsem,“ hlesla jsem.

„Pleteš se anebo možná ne, to je jedno.“ Jezdil svými rty po mé tváři a navozoval mi tak stav naprostého ztuhnutí. Co se to s mým tělem dělo? Přirozeným instinktem, obzvláště mým, by bylo ucuknout nebo se všelijak snažit vykroutit z jeho dosahu, ovšem mé tělo se od tohoto dobrého plánu rozhodlo distancovat a nepodpořit jej. Nebyla jsem si tak zcela úplně jistá, kterou část svého já jsem v tuhle chvíli v sobě přemáhala a potlačovala, ale za všech okolností, které tomu nasvědčovaly, to byla právě ta část nesmělá a zdráhavá.

Nebránila jsem se, ale absolutně nijak. Nechala jsem Diega líbat mě do vlasů, na líčka či oční víčka… své oči jsem nechala mírně přivřené a užívala si ten nový opojný pocit. Právě v téhle intimní chvíli jsem si uvědomila, že jsem mu bezmezně věřila. Doufala jsem jen, že si mou důvěru zaslouží, i když mě o tom už ne jednou přesvědčil, ale bylo pro mě přirozené, že jsem se snažila být opatrná. Jenomže právě ona opatrnost mě zřejmě opouštěla, když jsem mladému pánovi dovolila, aby se mě takto dotýkal.

Nebyla jsem zcela rozhodnutá, když přiložil své rty na ty mé a počal je něžně laskat, ale rozhodla jsem se nebránit. Neohrabaně jsem mu polibky oplácela… nepoznávala jsem sama sebe. Jako by mě snad někdo vyměnil. Zaměnil tu bázlivou Annie s někým zcela jiným, s někým odvážným.

Ale možná to bylo dobře. Bylo načase přestat se bát lidí, překážek či života jako takového, protože kdybych neměla odvahu bojovat, nemohla bych existovat. Život je těžkej, a pakliže chcete žít a mít se relativně dobře, musíte se nejen přizpůsobovat, ale také prát. A právě to jsem činila, podvolovala jsem se, ale zároveň bojovala.

Vše se seběhlo tak neskutečně rychle. Ani nevím, kdy mě stačil přenést k posteli a položit mě na ni. Jenomže právě v té chvíli jsem se zablokovala. Otevřela oči a odstrčila jsem jej od sebe. „Ne, ne to nejde. Já,… nemůžu,“ hlesla jsem a omluvně se na něj podívala.

„Řekni mi, Annie… proč? Chovám se k tobě špatně? Pověz,“ tázal se chraptivým trhavým hlasem, až jsem počala mít výčitky svědomí, že jsem jej už znovu odmítla, i když doposud to bylo spíše v nevinnějších situacích, nic méně význam byl stejný. A následky pravděpodobně taktéž…

Zvážila jsem všechny jiné možnosti, ale beztak jsem dospěla jen k jednomu jedinému bodu. Necítila jsem se na to. Ne dnes. Bylo brzy…

„Já…“ Co jsem mu měla sakra říct? Nevěděla jsem, jak mu normálně vysvětlit, že dnešní den se nehodí. „Nechci tě, Diego… jo a jinak, abys věděl, byla jsem znásilněná a cítím se špinavě a odporně.“ To jsem mu opravdu říct nemohla, i když možná by mě jeho reakce zajímala.

„Miluji tě, chci tě, Annie… Neberu tě jen jako zpestření svého nudného života, jestli se bojíš toho,“ vysvětloval mi.

„Já vím.“ Opravdu jsem mu věřila a byla přesvědčena o pravdivosti jeho slov, ale když jsem se snažila číst mezi řádky, připadalo mi to jako nátlak. „Neříkám, že nikdy, ale ne dnes. Já prostě nemůžu!“ Naštvaně jsem se zvedla. „Navíc, nebylo by to riskantní? V domě máte otce.“ Milovat se zrovna dnes by bylo velice nerozumné a nerozvážné. A pakliže dovolím, aby došlo k něčemu tak intimnímu, musí být vše naplánované a bezpečné. Nestála jsem o to, aby na chodbě poletoval jeho mladší bratr, Luisa třískala za dveřmi pokličkami a pán Carranza nám u toho svítil. Pro mě to bude už beztak těžký krok, kterým se posunu jinam a to chtělo klid a především soukromí.

„Ten odjel něco vyřizovat s Pedrem,“ zamumlal. Ale už nijak nenaléhal, za což jsem byla neskonale ráda.

„Nezlobte se.“ Chystala jsem se odejít.

„Počkej,“ křikl a donutil mě se na něj otočit. „Já se přece nezlobím,“ řekl něžně. „Jen,…“ Pozastavil se, než opět pokračoval. „Na tom nezáleží. Máš pravdu, dnes beztak není zrovna vhodný den.“ Vhodný den nemůže být možná nikdy, protože láska z mé strany bude chybět vždycky, ale nějaký přívětivější se najde určitě.

„Už půjdu.“ Obeznámila jsem jej se svými záměry. Věnovala mu přátelský úsměv a chystala se už opravdu odejít, jenomže to by nesměl být Diego, aby mě opět nezastavil.

„Večer za tebou přijdu. Chtěl bych se vedle tebe ráno probudit. Souhlasíš?“ žádal mě o svolení. Ze začátku jsem se jeho návrhu zalekla, ale později mi došlo, že on by proti mé vůli nic takového nečinil. Měl tolik příležitostí, kdy si mě mohl vzít proti mé vůli a nikdy tak neučinil.

Jak jsem řekla, věřila jsem mu… a možná, že jsem jej měla i ráda. Byl to přítel. Dobrý přítel.

Nenamáhala jsem se otevíráním úst a namáháním hlasivek. Prostě jsem jen kývla hlavou a opustila jeho pokoj. Luisa mě zabije… zašívala jsem dost dlouho a na práci se ani nepodívala.

Po cestě z pánova pokoje mě přepadl podivný strach a úzkost. Mé obavy se naplnily o něco později, když jsem uslyšela za svými zády káravý hlas.

„Kde jsi k čertu byla?“ Otočila jsem se omluvně za Luisou.

„V koupelně. Promiň,“ pípla jsem.

„Celý den? Zlato, nelži mi, viděla jsem tě vycházet z pánova pokoje.“ Měřila si mě nevěřícně. „Co jsi tam dělala? Nevšimla jsem si, že by mladý pán Diego něco potřeboval,“ obvinila mě. V tu chvíli mi došla slova.

Určitě něco tuší. Prokoukla nás… anebo spíše jeho ustavičné pohledy směřující ke mně v přítomnosti ostatních. Bože, to musel být tak průhledný? Asi mu budu muset zařídit kurzy herectví…

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 26.: