OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 27.

29.05.2011 (10:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1132×

„Prosím? Luiso, co to povídáš?“ snažila jsem se zmást ji, aby pochybovala o svých obviněních. Jenomže ona se tak lehce ukolébat nedala.

„Zdá se mi, obzvlášť v poslední době, že váš vztah není založen čistě jen profesionálně. Víš Annie, musíš si uvědomit,…“ Dívala se mi do očí a důkladně vyslovovala každé slovo, „já vím, že mladý pán je skvělá partie, obzvlášť pro takové děvče, jako jsi ty… je bohatý, vlivný a pěkný. Jenomže moje milá, ty jsi pouhá otrokyně.“ Nejhorší na tom všem bylo, že i přesto, jak strašně její kárání znělo, měla pravdu. Problémem ovšem nadále zůstává, že o nás věděla. „Myslím si, že bys už za ním neměla dolézat, Annie. Muž jako je Diego si neopře ani kolo o služebnou, jak jsi ty. Nenech se obalamutit jedním vlídným slovem anebo jednáním.“ V té chvíli, jako by u mě Luisa poklesla. Nejen že si myslela, že se panu Diegovi sama vnucuji, což je naprosto sporné, poněvadž to ze začátku bylo spíše naopak, ale taktéž mi naznačila, že jsem podřadná a nejsem hodna toho, aby mě miloval. Bylo opravdu strašné, jakým způsobem mi dala najevo, že když jednou otrokem jste, taky jím navždy zůstanete… póvl, špína, nicka. Přesně tak mě vnímala i Luisa a to bylo více jak bolestivé. Zklamala mě.

„Ale, já…“ Plánovala jsem něco namítat, jenomže mi Luisa skočila do řeči.

„Annie, beztak tím ničeho nedocílíš. Myslíš si, že se mu tě zželí a pustí tě domů? To ses ale šeredně spletla,“ mluvila tvrdě. Několikrát dramaticky přešla tam a zpět.

„Nejsem tak naivní,“ hlesla jsem. „Vůbec nevíš, o co jde, ty… ty to nemůžete chápat. Diego je něco jako můj dobrý kamarád, jasné? Je jediný, s kterým se tady dá rozumně popovídat, až na tebe samozřejmě. My jsme,…“ Netušila jsem, jak mám náš nepojmenovatelný stav nazvat. „Přátelé.“ Možná s maličkým bonusem, pánovou láskou a občasným bližším kontaktem, ale jinak jen přátelé. Luisa to musela pochopit. Bylo to nezbytné.

Jestli si však něčeho nápadného všimla Luisa, mohlo by se i panu Fernandovi zdát něco podivné. A to by bylo opravdu dost zlé…

„Poslouchej, Annie. Odteď bude ze všeho nejlepší, když se s panem Diegem nebudeš potkávat. Ano? Zapomeň na něj. Nechci, aby byl nešťastný,“ mluvila sobecky. „Navíc od té doby, co zemřela Ramona, to není zas tak dávno. Není schopný opětovat ti nějaký cit, pakliže k němu jakýsi cítíš. Musíš být rozumná.“ Z jejího vyprávění mi začínalo být na nic. Nejen že mezi mnou a Luisou se od této chvíle tvoří neviditelná bariéra, která bude těžko překročitelná, jestli ne vůbec a neumožní nám naše další přátelské rozhovory, ale taktéž se snažila ode mě odehnat dalšího člověka, na kterém mi záleželo.

Ne. To jsem dovolit nemohla. Nafoukla jsem se jako krocan a odkráčela si to pryč. Zanechala jsem ji tam napospas tichu a doufala, že si jí její výčitky svědomí sežerou.

Bože! To jsem si tohle všechno zasloužila? Copak mi nemohl být alespoň jednou osud nakloněn a dopřát mi jeden mizernej klidnej den? Život byl krutý a nespravedlivý. Muselo to tak být ale každej den?

Má zloba a nepříčetnost ze mě tvořily rozzuřené monstrum. Kdybych teď potkala kohokoliv, nebyla bych schopna pozdravit, natož popřípadě asertivně jednat. Určitě bych se chovala jako malé dítě… „Jenže ty si malé dítě.“ Pověděla by určitě Luisa. Ta ženská mi taky pěkně začíná lézt na nervy.

V kuchyni jsem se počala věnovat domácím pracím a jen doufala, že má Luisa na starosti cokoliv na druhé straně domu. Jenomže to tak nebylo. Do několika minut byla ve stejné místnosti a práci po mně předělávala. Vzala hadr do ruky a přetírala linku, a třebaže moc dobře věděla, že jsem to už učinila, natruc zřejmě opakovala mou práci, aby mi dala najevo, že jsem flákačka a neudělala jej pořádně.

Sebrala jsem veškerou svou sílu, kterou jsem určitě musela tahat až z konečků prstů a zhluboka se nadechla. „Už jsem tu linku přetřela, Luiso. Nemusíš to dělat,“ poznamenala jsem.

„Ale musím. Nebylo to pořádně čisté,“ řekla, ale ne tónem hlasu, který by použila kdykoliv jindy. Nelíbilo se mi to. Křivdila mi. Už z ní nesálala energie milé starší dámy s mateřskými sklony. Momentálně mi připomínala lvici, co se pere za svá vlastní mláďata, i když Diego nebyl ani z poloviny její. Chápala jsem, že jej milovala, poněvadž pána vychovala, ale tohle bylo už příliš. Měla by si uvědomit, že je dospělý a sám si rozhodne, co je pro něj nejlepší. A on si patrně podle všeho vybral mě, a třebaže moc dobře věděl, že jsem paličatá a bude to běh na dlouhou trať, nevzdal se, ani když jsem jej o to osobně požádala. Pak prý kdo tu byl umíněný…

„Můžeš mi prosím objasnit, proč se zlobíš? Vždyť ty vůbec nevíš, jak to všechno je. Fantazíruješ a nevidíš realitu.“ Tentokrát jsem to byla já, kdo tu někoho obviňoval.  Luisa mi věnovala nevěřícný pohled. Z pokorné Annie se zkrátka stával bojovník Ninja.

„Víš, Annie… nechme těch hádek. Já jsem tě varovala. Pakliže budu mít nějaké jiné a divné podezření, že mladému pánovi škodíš nebo se mu nestydatě nabízíš a snažíš se odsud vykoupit, budu nucena nahlásit to panu Fernandovi.“

„Prosím? Vůbec tě nezajímá, co chce on? Tak proč se jej nezeptáš, jak to celé je?“ Sice tu byla padesáti procentní šance, že mě zapře, aby se mu nedostavilo průšvihu, ale taktéž mě mohl z poloviny přiznat, alespoň té sobecké Luise, protože ta by jej alespoň nezabila, na rozdíl od otce. Ten by našim společným začátkům asi nepožehnal.

Neodpověděla. Poté už jen beze slova odešla a zanechala mě naprosto zmatenou. Nevěděla jsem, co si počít. Průšvih, ale pořádně monstrózní.

Mým posledním přáním ten den bylo, ji vůbec potkat. Vlastně, jako bych se hrozila okamžiku, kdy se naše osoby střetnou. Udělala jsem si pozdní večeři a dosyta se najedla. V posledních několika dnech byly mé stravovací návyky nesprávné. Jedla jsem málo a ve velkých intervalech. Ne že bych neměla hlad, ale chuť do jídla často chyběla. Zadělávala jsem si tím nevědomě na obezitu a to by bylo to poslední, co bych si před půl rokem přála. Ovšem teď jako by mě to nezajímalo.

Ani horká sprcha nedokázala zahnat ty divné myšlenky, které mi provrtávaly mozek a snažily se mě zničit. Zahnat mě do kouta a donutit k ústupu se jim ale podařit nemohlo. Dopustila jsem už hodně ústupků ze své strany a jednala jako zbabělá, a možná že časem přijde nějaká situace, které se zaleknu a učiním zpáteční krok, ale rozhodně to nebude jen kvůli tomu, že mi Luisa vyhrožuje a odvolává se na pána domu. Už  beztak jsem sebou byla dost zklamaná, obzvláště v poslední době, ale co je moc je prostě příliš. Už nechci lidem tolerovat jejich sprosté chování vůči mně.

Zabalená v ručníku jsem si to přecupitala přes chodbu do pokojíku, kde jsem se řádně oblékla do pyžama a zaplula pod deku.  Nadále jsem zaměstnávala svůj mozek a snažila se usilovně přijít na jakékoliv řešení ohledně našeho sporu s Luisou.

Na dveře se ozvalo mírné zaťukání a posléze se mi kdosi vplížil do ložnice. „Annie, spíš?“ Docela mě vyděsil. Úplně jsem na něj zapomněla. Jakoby se mi jeho plánovaná návštěva doslova vykouřila z hlavy.

„Ehm, ne,“ pípla jsem. Byla jsem ráda, že v té tmě nemůže spatřit mou zmatenou tvář. Doslova jsem se styděla za svou zapomnětlivost. Ale z velké části to byl spíš stres než stud, který paralyzoval mé ztuhlé svaly. Z jeho návštěvy v tak pozdní hodinu jsem byla nervózní, i když jsem o ni věděla a odsouhlasila ji.

„Můžu k tobě?“ zeptal se nejistě. Uvažovala jsem, zdali je ta postel dostatečně veliká, abychom se do ní vešli oba.

„Asi jo,“ hlesla jsem. Silueta jeho mužného těla se ve tmě počala pohybovat a zakotvila svou cestu vedle mě. Počal si mě pomalu přitahovat do náruče. Podvolila jsem se.

„Krásně voníš,“ poznamenal a zavrtal mi nos do vlasů. Absolutně jsem nevěděla jak odpovědět. Ponechala jsem vše tichu a užívala si bezpečí náruče. „Potkal jsem Luisu. Byla nějaká nevrlá. Řekla mi, že kdybych prý měl cokoliv na srdci a potřebovala s čímkoliv pomoct, mám se na ni prý obrátit.“ V jeho hlase bylo znát smíchu. „Pohádaly jste se? Já… myslím. Vypadala rozzlobeně, když vyšla z kuchyně. Stalo se něco?“ vyptával se mě dál. Naléhal na mě. Měla jsem mu říct pravdu nebo by to mohlo uškodit stávajícím sporům?

„Nevím, co jí přelétlo přes nos. Asi už senilní,“ řekla jsem zle. Možná jsem byla až moc hrubá. Neomalená krutost ze mě doslova vyzařovala. Nepoznávala jsem se...

„To od tebe nebylo pěkné, Annie,“ pokáral mě. Mírně jsem si povzdechla a přitulila se k němu o něco víc. Pevně si mě chytl.

„Já vím. Promiň… teda, promiňte,“ zakoktala jsem. Bylo to vůbec poprvé, co jsem jej oslovila tak... osobně. Vždy jsem mu tykala. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, požádat o pozměnění.

„Nepřipadá ti divné trávit s někým čas v posteli, i když nevinným způsobem a vykat mu?“ smál se. Nad tím jsem se musela zamyslet. Bylo to dost neobvyklé a trhlé, ovšem svým způsobem nezbytné. Netroufala jsem si začít panu Diegovi tykat, dokud mi to sám nenavrhne. Bylo by to ode mě troufalé…

„Trošku,“ přitakala jsem.

„A nechceš mi teda v tom případě začít tykat? Já jen… nebylo by to pro tebe pohodlnější? Příjemnější?“ Nepatrně jsem pootevřela ústa a musela se v duchu zatetelit blahem. Díky bože… díky. Bylo strašné každému v tomhle domě prosazovat úctu a nemoct se s někým pobavit na stejné úrovni. Kromě Luisy jsem si v domě snad s nikým netykala… až na Alejandra. To mi připadalo zvláštní. Ten prcek je víc jak o polovinu mladší než já.

„Já… moc ráda. Diego.“ oslovila jsem jej poprvé jménem. Volat stále dokola “pane“ bylo strašné.

Ucítila jsem polibek ve svých vlasech. „Ale samozřejmě tě musím požádat, aby to tak zůstalo jen v našem soukromí… před otcem by to nebylo vhodné.“ Na to jsem si upřímně netroufala ani pomyslet. Následky by byly hrozné. Jako po živelné katastrofě. Musela jsem se nad touhle myšlenkou zašklebit. Mým tělem projel třes, který si Diego vyložil po svém a jak jinak, než špatně. „Je ti zima? Můžu přinést třeba ještě jednu deku, kdybys potřebovala anebo bych znal ještě jiný důvod jak tě zahřát.“ Zajíkla jsem se. Ucítila jsem jeho doteky na svém těle. Přitáhl si mě k sobě jak nejtěsněji mohl a vpil se do mých rtů. Byť jsem nebyla zdaleka tak roztoužená a nedočkavá jeho pozornosti, bylo to příjemným zpestřením. Jen občas bych mu ráda srazila a umlátila to jeho sebevědomí palicí na maso. Jenomže to k němu svým způsobem pasovalo. Bez něj by to nebyl on, ale jen chabá napodobenina, mého pána, anebo abych byla přesnější, dobrého “kamaráda“ Diega.

Když jsem se od něj po nějaké chvíli odtáhla a zhluboka se nadechla, nesouhlasně zabručel. Já však musela. Jeho doteky a polibky byly víc a víc intenzivnější, což mě opravdu trochu děsilo, a třebaže jsem si odpřísáhla, že se nenechám ničím zastrašit, má neprůhledná bariéra, ta nepřekročitelná hranice ve mně stále byla a ne a ne se nechat roztříštit. Vypletla jsem své prsty z jeho vlasů a otočila se k němu zády. Bylo nereálné dostat se z jeho tělesného dosahu, poněvadž má postel byla opravdu úzká pro dvě dospělé osoby, ale zmírnit tření našich těl se mi povedlo. Jen zběžně opravdu zlehka se má kůže dotýkala té jeho anebo spíš mé pyžamo jeho oblečení.

„Jsi tak opatrná,“ zašeptal. „Když mi tenkrát otec oznámil, že se mu zželelo jedné malé americké holky a odkoupil ji od překupníků lidí s bílým masem, nikdy by mě nenapadlo, že v té, teď promiň mi prosím ten výraz, chudince, najdu svou životní lásku. Já vím, Annie, že ne vždy jsem se choval ukázkově či podle nejnovějších výpisů z etikety, ale snažím se napravit se. Chtěl bych ti dopřát vše, po čem toužíš… nechat tě odejít domů za svou rodinou, ale prosím pochop… nemůžu.“ Odmlčel se a přitáhl si mě za pas opět k sobě. Natiskl si mě na sebe. Jeho tělo mě ze zadu hřálo a jeho ruce se prohrabovaly mými vlasy. „Víš, mezinárodní obchodní síť s bílým masem, jinak také síť se sexuálními službami mezi Mexikem a Spojenými státy je velice mocná. Všude, a to nejen v již zmiňovaných zemích, jsou rozmístěni zvrhlí obchodníci, kteří obchodují s mladými ženami, jako jsi ty,“ mluvil skrze zuby.

Do tváří se mi draly slzy oné bezmoci, kterou jsem pociťovala kdykoliv se mluvilo o něčem, co mělo spojitost se mnou a mou nepěknou minulostí, a třebaže to určitě neměl Diego v plánu, mé vnitřní klidné rozpoložení opět rozkopal a zpřeházel.

„Nejsem tak naivní, abych si myslel, že se ti vyhnulo jejich hrubé chování, ale nebyla jsi tam zas tak dlouho. Jenomže i za tak krátkou domu se stane tolik nepěkných věcí. Prosím, Annie, ty mi to musíš říct. Já to musím vědět.“ Donutil mě přetočit se k němu čelem a vzhlédnout mu do tváře. „Užírá mě to už delší dobu. Ze začátku jsem si to vůbec neuvědomoval, ale poté jsem si byl schopný připustit, že jedna a jedna jsou dvě, nikoliv tři. A tak se ptám, Annie… je to těžké, ale odpověz mi, prosím. Ublížili ti?“ optal se prostě, ale přesto se trefil do černého. Mířil tak přesnou ránou, že se šipka bolesti zaklesla v samotném středu terče, na červeném poli a hlásala se o svou výhru. V mém případě se jednalo spíše o prohru. Černé vzpomínky z jedné temné noci mi opět přehrával mozek před očima. Ten hrůzostrašný barevný film byl už tak ohraný, ale přesto dokázal vyvolat tolik negativních pocitů. Z hrudi se mi draly tiché vzlyky bolesti a utrpení. Bylo mi líto, že jsem se neudržela. Nechtěla jsem, aby to věděl.

Ale taktéž jsem se divila. Pán Carranza to věděl anebo mi něco podobného alespoň naznačil, že prý holka jako já a tam… ale Diego nic netušil. To bylo zvláštní.

„Ššš, Annie, ššš. To bude dobré.“ Opřel si své čelo o mé a neopomenul mi opět pročesávat vlasy svými prsty. Jindy tolik uklidňující gesto, ale v této chvíli marná snaha.

„T-to… b-byl-lo strašné,“ koktala jsem. „N-nemůžu zapomenout.“ Plakala jsem dál. Konejšil mě ve svém náručí a houpal se mnou ze strany na stranu.

„Všechno jednou přebolí, lásko. Nezapomeneš, to netvrdím, ale určitě to přebolí. Musí,…“ Věděla jsem, že měl pravdu. Jak řekl, každá věc časem zmírní na intenzitě bolesti, jenomže ta doba se vám občas může jevit jako nesnesitelně nekonečná. Tak jako domněnka, že vesmír je nekonečný i já jsem měla pocit, že má bolest nemá konce. Ovšem bylo načase probrat se ze zlého snu a najít si utěšitele, který se mnou bude ve špatných časech a pomůže mi dostat se z nejhoršího. Doufala jsem, že právě onou dobrou duší bude Diego.

„Stojíš o mě stále? I když moc dobře víš, že se mě takhle dotýkali jiní? Že jsem,…“

„Co, Annie? Co jsi?“ šeptal. „Pošpiněná?“ uhodl. „Ty víš, že to tak není.“ Setřel mi slzy z tváře. „Vím, že mě nemůžeš milovat tak snadno. Ale máš čas, který ti dám. Musí ti se mnou být příjemně, jinak by ses neobtěžovala v mé přítomnosti, to jsem už dávno poznal. Já ti nikdy neublížím, Annie. Ne takhle. Nemohl bych potom se sebou žít, podívat se na sebe do zrcadla a nepozvracet se.“ Měl pravdu. Jak už jsem milionkrát zmínila, cítila jsem se s ním dobře a v bezpečí. Možná nebylo taktní omílat to stále dokola, ale bylo to tak. „Stojíš i ty o to, pokusit se společně najít nějaké východisku a zůstat spolu? Jako pár?“ tázal se.

„To je blbá otázka,“ zafňukala jsem. „Mám vás ráda. Chci se pokusit…“

„Víc vědět nepotřebuju.“ Políbil mě na temeno hlavy a zachumlal mě více do peřin. „Teď se pěkně prospi. Byl to náročný den.“ Nehádala jsem se. Únava mě doslova pohlcovala a stav malátnosti jsem navodila během chvíle. Poté jsem upadla do klidného a bezesného spánku.

Něco po druhé hodině ranní mě probudilo zaklepání na dveře a rozsvícení světla. Diego se vedle mě vystrašeně napjal. Rychle se posadil a strnul. Mou ruku však bezustání stále svíral a nepustil ji. Ještě malou nepatrnou chviličku jsem mžourala do světla a snažila se rozpoznat siluetu stojící ve dveřích.

Srdce se mi rozbušilo. Utíkalo o sto šest… deseti kilometrový maratón. Zastavit jej mohla tak možná jen srdeční příhoda. Tohle byl můj konec… mohla jsem se pomalu loučit se svým životem. A také to tak bylo. Mé srdce utíkalo o život.

„Já… já to vysvětlím. Jen klid. Hlavně se neunáhlujme k blbostem.“ Upíral na naši návštěvu Diego svůj zrak a gesty jej vyzval k vstoupení do místnosti. Sevřela jsem jeho ruku daleko pevněji a bála se toho, co mohlo následovat.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 27.: