OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 28.

31.05.2011 (12:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1112×

Prozrazení… takhle bych pojmenovala naší nešťastnou a zároveň nevšední situaci. Jestli se cokoliv donese pánovi domu, nepomohou mi ani ochraňující paže Diega, neboť i on je na svého otce krátký, teoreticky řečeno. Svůj strach jsem pociťovala v každém zákoutí svého těla. Mé smysly, byť rozespalé pracovaly, co nejlépe dokázaly, a přesto jsem cítila, že to nebylo dostatečné rychle či přesně.

„Posaď se, Luiso,“ poprosil ji Diego a poukázal svou snědou rukou do proutěného křesla. Poslechla jej a usadila se naproti nám. Ve tváři se jí zrcadlil hluboký nesouhlas a zároveň odpor, který byl zcela jistě směřován právě mně. Nezdála se mi být přístupná k jakémukoliv rozhovoru. Vzdorovitě si založila ruce na prsou a odvrátila od nás tvář, jako by byla malé dítě. Její postoj vůči mně se jistě od základu změnil v jednu jedinou malou sekundu, co mě nalezla ležet v posteli vedle jejího oblíbeného hocha, skoro syna. Nehleděla na Diegovy potřeby. Absolutně byla zaslepená, a třebaže bych ji klidné ochotně vtloukala do hlavy, že je to právě Diego, co přišel s tímhle riskantním nápadem, nevěřila by mi a stála si za svým. Mým slovům zkrátka nevěřila… zřejmě nastanou těžké časy.

V hrůze jsem upírala vykulené oči na ni a snažila se nedomýšlet ty hrůzné závěry, ke kterým se schylovalo. Diego chtěl pustit mou ruku, ale držela jsem se jej tak pevně, až křečovitě, že mi musel prsty doslova odpáčit, aby mohl vstát a zavřít za Luisou dveře, aby k nám nemohl někdo nakouknout, jestli by byl vůbec někdo jiný v tuhle noční hodinu vzhůru. Luisa je patrně v tom nepříjemném překvapení nechala otevřené anebo možná schválně, aby nám zavařila, jak měla zcela jistě v plánu. Své záměry mi konec konců prozradila dnes, když jsme spolu vedly ten nešťastný rozhovor v kuchyni. V ten moment mi připadala jako někdo úplně jiný. Její mateřské a vstřícné jednávání vůči mně se rozplynulo v dým a zůstala jen hrubá forma. Odcizily jsme se…

Hrudník mi kolísal pod náporem rychlých nádechů. Byla jsem vystrašená… bylo to sotva pár hodin, co jsme s Luisou mluvily na téma mě a Diega. Dala mi moc dobře najevo, že jestli budu v jeho pronásledování i nadále pokračovat, vše ohlásí pánovi. Dala bych hromadu věcí za to, aby se ke mně opět chovala jako kdysi. Ale zřejmě se to stávalo čím dál tím více nemožnější. Stávala se z ní zakomplexovaná ženská.

Jen co Diego zavřel dveře a místo světla rozsvítil tlumenou lampičku, přešel opět k posteli a posadil se ke mně. Naznačil mi, že je vše v pořádku a nemusím mít žádné obavy, ovšem já si beztak myslela své a zatěžovala svou rozespalou mysl. Luisa byla v tomhle ohledu nepředvídatelná. Její unáhlené činy by mohly mít hrůzné následky. Už jen z pouhého pomyšlení na nejhorší se mi dělalo zle.

Odhrnul mi vlasy z obličeje a zaklesl je za ucho, aby mi nespadaly do tváře. Poté se obrátil k naší návštěvě a snažil se vyjednávat.

„Pane Diego,…“ oslovila jej Luisa hrubým hlasem. Předběhla jej, a třebaže měl už otevřenou pusu a bylo jisté, že chce mluvit jako první, skočila mu i tak bez ostychu do řeči. Jestli chtěla mít první slovo, nevidím žádný problém, ale přesto. To ona tu byla ta poddaná, svým způsobem. I když já zrovna tak. Propalovala mě nenávistným pohledem, který se nedal nijak zamaskovat. Před jejíma očima jsem se snažila schovat, ale nebylo kam. Žádná větší bariéra, která by byla neprůhledná. Kdybych teď tak měla Harryho plášť neviditelnosti… ten by se hodil. V tuhle chvíli mi totiž připadala stejně slizká, jako ten hanebnej Voldemort.

„Poslouchej, Luiso. Ty víš, že mi na tobě záleží. Jsi jako moje druhá matka, ale cokoliv doneseš otci… skončí to špatně. Ublíží jí a to nechce ani jeden z nás. Nebo se snad pletu?“ Přitáhl si mě víc k sobě do náruče a políbil mě před ní. Začervenala jsem se a koukla na její výraz. Překvapivě byl neutrální. Určitě kula nějaké pikle. Byla jsem opravdu nesvá. Pana Carranzi jsem se obávala. Přeci jen by to pro něj nepředstavovalo žádný problém, zvednout sluchátko a zavolat Pedrovi, aby si mě odvezl. Jenomže já bych zcela jistě škrábala i kousala a bylo by mi jedno, že by to možná ničemu nepomohlo. Bránila bych se. Protože bylo proč se bránit.

„To je šílené. Proč jste ji sakra dovolil zatemnit vám mozek? Až se to dozví váš otec…“ rozčilovala se. Počala jsem se obávat o její zdraví. Přeci jen už Luisa nebyla nejmladší a infarkty dostávali lidé i daleko mladšího věku. Bylo pro ni nebezpečné takto hodně se rozčilovat, i když musím podotknout, že Luisa byla opravdu velice vitální.

„Poslyšte, pane. Já chápu, že jste si chtěl trochu užít, přeci jen jste mladý zdravý muž a Annie zas krásná dívka, dokonce z jiné části světa, což musí být velice lákavé. Její sněhobílá pokožka vám připadá jistě atraktivní, je štíhlá… ale pane Diego! Chlapče, prosím, musíš si uvědomit… já to prostě nemohu dovolit, aby sis takhle zničil život!“ vyhrožovala, div nesrozumitelně, jak mluvila pokaždé o něčem jiném. Chtěla dále ve svých hrozbách pokračovat, namísto toho se však nestačila divit.

„Tak teď zas poslouchej ty, Luiso. Tohle je o něčem jiném. Mně na Annie záleží, ať se ti to líbí anebo ne. Nezměníš to,“ hlesl. Jeho výraz byl tak vážný, že by Luisa musela být bláhová, aby mu nevěřila a brala to nadále jako neškodnou záletnickou hru. „Tohle je naše malé společné tajemství. Je to jen mezi námi třemi. Rozumíš?“ optal se jí tvrdým nekompromisním hlasem. Šel z něj strach, a kdybych nevěděla o jeho citech vůči mně, bála bych se o sebe. Jenomže s ním se zdálo, že mi nic nehrozilo. Bránil mě, tak jak má muž bránit svou milovanou. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já najdu někoho s ochranářskými úmysly vůči mně, zrovna v Mexiko city. Od samého počátku jsem se snažila vymyslet jediný přijatelný způsob, jak se odsud dostat domů. Nu, a třebaže jsem si byla vědoma toho, že je to vlastně nemožné, neboť sama bez cizí pomoci, bych se dostala leda tak možná při velkém štěstí pouze za stěny tohoto paláce, nebyla jsem schopna tu jiskřičku nadějí uhasit. Stále jsem plánovala a nevzdávala se.

Jenomže teď, když je vše jinak a mně došla všudypřítomná hrůzná realita, byla jsem schopná smířit se a přijmout svůj osud, i když ne vždy to bylo lehké.

Ne. I když jsem věděla, že Diego není můj vysněný Brad Pitt anebo Orlando Bloom, ba dokonce ani nikdo jiný neznámý z mé země, chtěla jsem s ním zůstat. Věřila jsem tomu, že byť necítím horoucí lásku, kousek z ní v mém těle se přeci nachází. Vždyť „mít ráda“ má také své kouzlo a mnohdy větší význam než milovat. Navíc z toho se právě rodí ona láska. Důvěru jsem k němu bezesporu chovala, jakési zvrácené sympatie taky, přátelství, porozumění… tak co víc očekávat? Co více chtít a přát si?

Já už navždy zůstanu vězněna v domě Carranzů. Možná, že až se mě tu nabaží, odstřelí mě anebo pošlou pryč, ale do té doby bych měla žít a ne jen se užírat nad smůlou a životním neštěstím, které mě stíhalo a stále mi bylo v patách. Zvykla jsem si, že vždy, když mě potká něco pěkného a jsem tak nějak spokojená, se v momentě vše obrátí a vyrovná do neutrální pozice. Vždy se stane něco strašného, aby mohlo po nějaké době přijít znovu to pěkné.

Mým pěkným a vyvažovacím objektem byl pan Diego. On mě chtěl a já už neměla sílu se bránit. Vždyť pod tou prvotní slupkou riskantních akcí se skrývala i sladká odměna. Tak proč si neužít bezpečí a láskyplnou podporu od blízkého přítele? Už nebudu hloupá. Budu si brát, co mi nabízí a zároveň získávat.

I za cenu toho, že ztratím přítelkyni.

„Ano, pane,“ řekla a já věděla, že tímto okamžikem začíná naše tiché válčení. Nenávidí mě… skvělé. Možná že taktně pomlčí o incidentech a celkovém stavu týkající se mě a Diega, ale určitě to nebude zadarmo. A možná že může mít zakázáno od Diega to kdekoliv ventilovat, jsem si ovšem jistá, že někde se to určitě podepíše. Třeba na naložené práci na má bedra.

„Můžeš odejít. Dobrou noc,“ rozloučil se Diego s Luisou důrazně. Chviličku zmateně těkala po místnosti, ale později se přeci jen zvedla. Věnovala mi jeden z nejjedovatějších pohledů na naší planetě a odešla. Bylo mi jí líto, ale víc nás dvou. To nemohlo být jednou něco jednoduché?

„Jsme v háji,“ klela jsem. „Není dobrá herečka, vše prozradí… nás prozradí,“ obávala jsem se.

„Neboj se,“ utěšoval mě. „Nesmím se tolik obávat.“ Uvěznil mě ve svém železném objetí a konejšil mě. „Nedovolím, aby se ti něco stalo. Opravdu.“

„Já vím,“ zamumlala jsem. Kdybych byla taky tak statečná… láska otáčí světem dnes a denně, omamuje miliony lidí na celičkém světě, rozkvétá květiny, rozzpívává ptáky, rozesmává lidi ale zároveň rozplakává zlomená srdce. Láska zatemňuje všechny přirozené smysly, které člověk k životu potřebuje. Nevidíte pravdu, neslyšíte, co slyšet nechcete, necítíte problémy visící ve vzduchu. Já jen zatím chutnám strasti světa a hmatám po pomocné ruce. Láska se mi vyhýbá obrovským obloukem, ale zároveň mi nedává na vybranou. Chtěla bych cítit ten pocit, kdy nemůžete myslet na nic a na nikoho jiného, než na vašeho milovaného, jenomže toho zřejmě nejsem hodna. Možná, že po tom všem, čím jsem si prošla ani milovat neumím… možná je to marné. Láska mi zaklepala na dveře a já ji sprostě zabouchla. Taková jsem byla.

Konec konců přátelství je také príma věc. Kdysi se přeci sňatky uzavíraly jen kvůli majetku nebo výhodám ve společnosti.

„Tolik mi na tobě záleží,…“ zašeptal mi do vlasů. Hladil mě dlaněmi po zádech.

„Já vím,“ zopakovala jsem naprosto stupidně. „Ale už to prosím nějakou dobu neříkej. Nechci to slyšet!“ Nemám na to. Pro něj to však taky musí být bolestivé, když ví, že jeho city v takové míře neopětuji. Nedokážu si ani představit, co se mu v těch chvílích uvědomění honí hlavou.

„Proč? Vždyť to tak je, tak proč bych měl lhát?“ zeptal se.

„Prosím,“ zasténala jsem. „Akorát mi to celé ztěžuješ. Podívej se, jak to komplikuješ!“ Má zloba se stupňovala. Nemohl za to, ale měl smůlu. Byl momentálně jediný, na kterém jsem si svůj vztek mohla vylít. Opravdu jsem se moc zlobila… kvůli Luise, kvůli jeho lásce a kvůli sobě.

„Jak to zas komplikuju? Annie, co to zas povídáš?“ Vytrhla jsem se z jeho náruče a přesunula se na druhý konec postele. Dívali jsme se navzájem do očí. „Annie?“

„Ne! Chci, abyste odešel!“ vyslovila jsem svou pošetilou prosbu.

„Abyste?“ Chytl mě za slovíčko.

„Možná bychom měli na vše zapomenout, víte? Dokud je ještě čas… napravit vše. Luisa bude spokojená, tím pádem váš otec nic nebude vědět, Alejadro nebude zasažen případnými konflikty a vy zas budete ten starý Diego, pán Diego… já vaše hospodyně, otrok. Ne… něco.“ vysvětlovala jsem a nabízela mu jinou variantu. Nelíbila se však nikomu z nás.

„Jak něco? Ty přeci nejsi něco a nikdy jsi nebyla. Jsi moje Annie a taky vždy budeš.“ Přibližoval se opět ke mně. Nemohla jsem mu to dovolit. Byla jsem slaboch, prosadil by si svou.

„Ne, prosím.“ Opět jsem se jej snažila přesvědčit. „Jsem unavená, potřebuji si lehnout. Odejděte,“ přikazovala jsem.

„Ty jsi tak nestálá. Já vím, že věci nepřecházíš jen tak, ale tohle nemusíš. Neodháněj mě od sebe. Jsi se mnou ráda a neříkej, že ne! Nelži. Kdyby tě teď Luisa nevystrašila, tohle by tě nenapadlo. Taková hloupost!“ Teď už vzteky přecházel po pokoji. „Ty jsi tak… ale Annie, jednu ti řeknu. Já se tě nevzdám. Ne teď, když vím, že mě máš ráda.“ Chtěla jsem otevřít pusu na protest, ale předběhl mě. „Ne, nesnaž se to vyvracet. Já vím, že je to trochu o něčem jiném. Ale tohle mi už nedělej. Zapomeň na rozhovor s Luisou. Jako by se neudál, dobře?“ otázal se. „Rozumíš?“

„Ano, pane,“ zamumlala jsem. Věnoval mi tvrdý a vyčítavý pohled. Mně samotné se to oslovení nelíbilo. Za tu chviličku, za ten malý počet oslovení osobnějších, jsem si tak nějak na ně navykla a bylo pro mě těžké mu mezi čtyřma očima opět vykat. „Teda, ano… Diego.“ Svůj zrak jsem sklopila na své ruce ochable ležící v klíně. Předstírala jsem, že se zaujetím sleduji své nehty, i když byly naprosto nezajímavé. Vzdorovitě jsem držela lajnu pohledu a odmítala k němu vzhlédnout.

„To je lepší.“ Přisedl na okraj postele a vynutil si polibek. „Tak se prospi. Zítra si promluvíme.“ Následoval Luisu. Taktéž odešel.

Hodně jsem o nás přemýšlela. Každou buňkou ve svém ochablém unaveném těle jsem si uvědomovala, že bez něj to tu nezvládnu, ale zároveň jsem byla schopna zachovat si chladnou hlavu. Nacházela jsem se zkrátka u prostřed nebezpečné džungle ve svém mozku a mohla jen doufat, že mě nesežere divá zvěř. Třebaže má hlava byla plná slov Luisy a Diega. I já jsem se však podvolila a odebrala jsem se ke spánku. Tma mě ukolébala přívětivě rychle. Mé sny však byly příliš živé a bolestné.

Jenomže i ráno jsem si nebyla ničím jistá. V mé hlavě poletovaly miliony zmatených či nerozhodných motýlů od červeného až po modrého.

„Dobré ráno, Annie.“ Pozdravil mě Alejandro na schodech, když pádil s Luisou do školy.

„Dobré, Alejandro… Luiso?“ Ta mě však ignorovala a prošla kolem mě, jako bych neexistovala. Vlastně jsem něco takového tušila a předpokládala. Proto mě to ani tolik neranilo. Neřešila jsem to a pokračovala do kuchyně. Pán se každou chvíli vzbudí a bude postrádat snídani na stole. Nebylo by vhodné naštvat jej zrovna první příležitostí dne.

„Dobré ranko, lásko?“ Otočila jsem se na Diega a věnovala mu přívětivý úsměv. Rozhodla jsem se. Už si nebudu upírat, ale možná že časem se opět nechám zahnat někým do kouta a obrátím. Jenomže kdo ví, kdy se zas něco takového stane. Má špatná nálada byla rázem kdesi za humny, jakmile se na mě usmál a ukázal mi tak na obdiv jeho dokonalý bílý chrup.

„Ahoj,“ hlesla jsem a nechala se jemně polaskat na rty. Ty jeho chutnaly po mátové pastě na zuby. Musela jsem se mírně pousmát. Nesnášela jsem mátu, obzvlášť mátový čaj, ale tohle bylo něco jiného.

„Dnes jsi dobře naladěná,“ konstatoval. „Je pěkné vidět tě se smát,“ pohladil mě po ruce „ale otázkou asi zůstává, na jak dlouho, že?“ otázal se.

Povzdechla jsem si. „Nech toho.“ Byla jsem si moc dobře vědoma, že mé ustavičné měnění názorů vůči nám ho mate, ale alespoň ví, jaké to bylo pro mě, když se tak choval on. Počala jsem si znovu hledět své práce a hodlala jej ignorovat.

„Podívej se na mě,“ přikázal.

„Nemůžu. Mám práci,“ odbyla jsem jej.

„Annie,“ vyslovil mé jméno s takovou něhou, že jsem div neupadla.

„Fajn,“ odhodila jsem nasupeně nůž a koukla se, co mi chce. Nechápala jsem, jak snadno se mnou dokázal manipulovat. Štvalo mě to, ale zároveň překvapilo… jak rychle si mě omotal kolem prstu. Jaké bylo však mé překvapení, když mě čapl za boky a vysadil na kuchyňskou linku. Lekla jsem se tak, že jsem div popadala dech. „Bože, jsi blázen? Někdo sem přijde.“ strachovala jsem se. Neúporně jsem se snažila jej od sebe odstrčit, ale marně.

„Šš, Annie. Nikdo nepřijde, neboj,“ uklidňoval mě. Chtěl mě políbit do dolíčku pod uchem, ovšem já mu uhnula. Bylo nebezpečné takhle se projevovat na veřejnosti, i když své mírné mrazení jsem přičítala i něčemu jinému.

„Jak to můžeš vědět? Jsi snad vševědoucí? Promiň, ale mám pro tebe novinku. To není nikdo!“ Rezignovaně si povzdechl. Sesadil mě opět dolů, ale rozhodl se jen tak neustoupit. Uvěznil alespoň mé ruce v jeho snědých a přitiskl si je na prsa, na místo, kde mu tluče srdce. Naklonil se ke mně a políbil na obě oční víčka, posléze dokonce i opět na rty. Bylo neuvěřitelné, jak dokázal být klidný a to i přes to, že do kuchyně mohl kdokoliv a kdykoliv přijít. Naše nevšední poloha by se jen stěží vysvětlovala. Ale bylo mi tak dobře a to i přes to, že jsem neustále pokukovala po dveřích. Pán se někdy plíží dost tiše, když se to zrovna nejméně hodí.

Jenomže mou vnitřní pohodu narušil svým oznámením.

„Musím na pár dní odjet, Annie.“

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 28.: