OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 29.

06.06.2011 (16:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1095×

„Prosím? A kam? Proč?“ vyzvídala jsem. Počala jsem být vyděšená a to i přes to, že tu stále byl. „To mě tu necháš samotnou? S Luisou pod jednou střechou?“ To nemohlo dopadnout dobře. Její zloba a má umanutost byly nebezpečnou kombinací. Doslova se mohlo schylovat k třetí světové válce. Klidně se vzdálí daleko od tohohle příšerného domu a nechá mě tu odstřelit Luisou? Skvělé…

„Je to nezbytné, Annie. Musím přesunout matku na jiné místo. Soukromé očko táty je jí v patách. Mám takovej divnej pocit, že kdyby tam setrvala ještě pár nocí, našel by ji. Potřebuji ji dostat z Mexika, ale zatím je to nemožné, proto ji musím alespoň přemístit do jiného úkrytu,“ vysvětloval a hladil mě přitom po vlasech. Víc jsem se k němu přitulila. Bylo poněkud neuvěřitelné, jak moc mi věřil a svěřoval důvěrné, do jisté míry i citlivé informace. Měl matku rád… říkal mi všechno. Kdybych teď šla za pánem domu, zavařila bych jim to oběma. To mě znal natolik dobře, že si byl jist, že bych něčeho takového nebyla schopna nebo se to prostě jen rozhodl risknout? Pro lásku jste slepý anebo se to tak jen říká, ovšem patří tahle přehnaná důvěra do stejného těsta? Řekla bych, že právě kvůli takovému silnému city vzniká hodně katastrof. Vždyť stále se čte v novinách, jak zhrzený manžel zastřelil svou ženu či jak milenec uznávané celebrity provalil její erotické fotky neveřejnost kvůli tučné peněžní odměně. Kvůli lásce často lidé nebyli schopni vidět realitu… činili unáhlená rozhodnutí a nehlídali svou pusu, která často vykládala přílišné důvěrnosti, poněvadž prahla po svěření se blízké osobě.

„Tak mě vezmi sebou,“ škemrala jsem. Vlastě by to pro něj mohla být i taková menší pojistka mé mlčenlivosti. Já bych se pojistila…

„To nemůžu. Nejde to.“ Srazil jedinou mou šanci k zemi. Naděje byly nulové.

„A na jak dlouho budeš pryč?“

„Nevím, možná jen na pár dní, ale taky třeba na týden. To záleží na tom, jak vše klapne.“ Dál jsme se o tom nemohli bavit, poněvadž jsme oba uslyšeli blížící se kroky. V rychlosti jsme od sebe uskočili, Diego si sednul na barovou židli a rozložil noviny. Nasadil tak dokonale nenucený výraz, až jsem se divila, kde se naučil tak báječně předstírat. Jeho zažraný pohled byl neprohlédnutelný. I já sama bych mu věřila, že jej skutečně nezajímá nic jiného, než oné černobílé tištěné noviny. Alespoň si to mohl přetočit na rubriku sportu a ne se dívat na stránku s radami o hubnutí. Ale i tak jsem si byla jistá, že pán nic nepozná.

Já zatím bázlivě předstírala pokračování v přípravě snídaně. Kdyby mi alespoň srdce splašeně netlouklo. Působila jsem trochu roztěkaně, což nepolehčovalo situaci. Byla jsem čitelná, špatná herečka… na oskara by mě nikdo nenominoval, snad jen největší idiot pod sluncem.

„Dobré ráno, synu,“ pozdravil pán Carranza Diega, zatím co já sebou poplašeně cukla. Mě naštěstí nikdy pozornost nevěnoval, natož aby mi popřál dobré ráno. Vlastně jsem za to byla tak nějak vděčná. Dnes bych mu patrně neodpověděla souvisle. Sama bych se prozradila…

„Otče.“ Vrátil mu pokývnutí. „Po snídani odjíždím s pár přáteli. Nebude to vadit?“ Odložil noviny a pokradmu mě sledoval. Kdybych se teď znovu řízla, nepřehodnotil by tu svou cestu? Jenomže Diego opět přesunul svůj zrak na svého otce. Ne… nepřesunul by svou cestu. Poprosil by Juana, aby mě za doktorem odvezl on.

„Bez problému… Hej, holka!“ zvolal ke mně. „Pohni s tou snídaní. Do pěti minut ji chci mít na stole,“ přikázal a odcházel do jídelny. „Diego?“ Otočil se přes rameno na svého syna. Ten jej poslušně následoval jako správný pejsek.

Příležitost popovídat si s Diegem na tohle téma jsme už neměli. Po snídani odcestoval, a jelikož jsem stále byla nucena pracovat v přítomnosti jeho otce, nemohl se ani rozloučit, což mě docela rozesmutnilo. Pár dní jen s Luisou a panem Fernanem sama pod střechou mi nahánělo hrůzu. Kdo ví… určitě se jim stačím zprotivit na větší bázi, než tomu bylo doposud. Plánovala jsem se všem v domě vyhýbat, i když to bude asi nemožné.

Celý den běžel v nepopsatelné sklíčenosti. Jakákoliv slova vyřčená Alejandrem, který trávil dnešní odpoledne v mé přítomnosti, mi přišly naprosto bezvýznamnými. Skoro jsem jej ani nevnímala. Připadala jsem si sama. Opuštěná… teprve až v takových chvílích, kdy jsem byla odkázána pouze na sebe, kdy nás dělily desítky kilometrů, jsem si byla vždy schopna uvědomit, jak moc ho potřebuji a toužím po jeho společnosti.

„Hej, Annie… ty jsi dneska jako chodící Zambie,“ smál se. „Uletěly ti všechny včely?“ popichoval mě nadále. Nebyla jsem však schopna obhájit se anebo mu to oplatit. Všechny části mého já postrádaly Diegovu přítomnost. Nikdy by mě ni ve snu nenapadlo, že mi bude chybět už po pár hodinách. Jako by dům postrádal svou duši, spolu s jeho nepřítomností. Nepochopitelně jsem si musela připustit, že bych se bez něj patrně už neobešla… pustila jsem si ho moc k tělu. Možná to byla chyba, ale neovlivnitelná.

„Neotravuj,“ odbyla jsem Alejandra ve chvíli, kdy mi mával plastovým traktorem před tváří. Občas jsem si říkala, kdo z nás dvou byl větší dítě. Odbíjela jsem jej tak infantilními slovy, že bych patrně byla vítězem. Chtěla jsem si jít hledět své práce a to i přesto, že už prakticky bylo vše hotové. Myslela jsem si, že třeba znovu přetřu podlahu v kuchyni nebo vyperu čisté oblečení, abych se zaměstnala, jenomže mi Alejandro vrazil nůž do zad. Snažil se donutit mě za každou cenu pohrát si s ním a jeho plastovou obludností.

„Přikazuji ti, aby sis se mnou hrála, Annie.“ Proboha, to pochytil od svého otce? No, to z něj teda roste pěkněj floutek. „Ale kdybys náhodou chtěla odmlouvat,…“ počal vyhrožovat. Vážně jsem v něm zahlédla zmenšenou podobiznu pána.

„Prosím? To si děláš srandu… kolik je tobě a kolik mně?“ rozčilovala jsem se. Neměla jsem si tolik dovolovat, ale nedokázala jsem se patřičně ovládnout. O víc jak polovinu mladší dítě se mi snaží přikazovat. Vím a vlastně jsem na to byla i upozorněna, že jeho přání nemám brát na lehkou váhu a musím je plnit, ovšem bylo mi to silně proti srsti. „Nemám náladu si s tebou hrát,“ uvedla jsem na pravou míru. Ublíženě se na mě podíval.

„Fajn, jak myslíš. Řeknu to otci… to tě pak chci vidět.“ Naprosto mi sebral všechna slova. Na většině lidí, kterým bylo ustavičně ubližováno, se to vždy do jisté míry podepsalo. Alejandro vyrůstal v napětí a nestabilně konfliktní rodině, proto bylo více jak patrné, že se jednou karta obrátí a i on zakusí přínos vyděračství a ponižování, a třebaže se mi to zdálo ve velké míře ujeté, co jsem mohla dělat? Ten okamžik nastal. Vzhlédl se ve svém otci a rozhodl se praktikovat jeho taktiky autority.

„Fajn.“ Povzdechla jsme si. „Tak na co si teda budeme hrát, otravo?“ rezignovaně jsem si kecla na podlahu a vzala do ruky jiné auto. „S tímhle?“ Pozvedla jsem jej do úrovně jeho očí. On však na truc mému původnímu vzdoru zamítl a vstal.

„Už nemám náladu.“ Odkráčel si to pyšně jako páv. Zmohla jsem se jen na tupé zírání za jeho osobou.

„Skvělé,“ zamumlala jsem si pro sebe a poklidila jeho hračky. Den nemohl být horší… tak dlouhá doba ve společnosti rozmazleného dítěte mi stačila. Čím více se projevovala jeho náladovost a společné povahové rysy s jeho otcem, tím více jsem byla nešťastná v jeho společnosti. Jak mohl mít Diego se svým bratrem takovou trpělivost? Budu se ho na to muset optat, až přijede domů.

Až se vrátí…

Až uvidím jeho rozjasněnou, ale stále snědou tvář hlásající do všech koutů světa plno rozumů, ale přesto rozdávající sympatie. Jenomže doba kdy se vrátí, nebyla stanovena…

Můžu čekat několik dní a přece se nedočkat. Samotný dnešní den se mi zdál být nekonečný. Týden bych bez menší újmy na zdraví nepřežila. Obzvláště v tak pestré společnosti.

„Annie.“ Objevila se ve dveřích Luisa. „ Přivezli nové květiny a stromky na zahradu. Pojď mi je pomoct zasadit,“ přikázala. Za celou dobu naší rozmluvy, byť byla krátká, takže se ani není zas moc čemu divit, o mně ani okem nezavadila. Ustavičně mi dávala najevo, že pro ni už nic neznamenám, neboť jsem svedla jejího chlapečka. Nebožátko…a že se snažil bránit. Mimochodem, nebylo to náhodou tak nějak naopak?

„Hm,“ zabručela jsem a následovala ji do zahrady. Potěšení z venkovního prostředí se nedostavilo v takové míře, jak jsem očekávala. Bylo to příjemné zpestření dne… hrabat se v hlíně, zalévat či sázet rostlinky do trávy, ale cítila jsem, že to mohlo být lepší. Jako by čerstvý vzduch nebyl správným lékem na mou záhadnou nemoc. Diagnóza nebyla pojmenována. Tesknila jsem a pociťovala jakýsi zvláštní pocit, který dodával na zmatečnosti.

Pobyt venku mi úsměv na tváři nedokázal vykouzlit, jako tomu bylo posledně.

Práce na zahradě byla únavná a dlouhá. Sázeli jsme, dokud slunce nezapadlo a poté ještě nějakou dobu, dokud nepočalo být nebezpečně černo. Lampy sice osvětlovaly zahradu téměř dokonale, ale v zadních částích, tam, kde svit světel nesahal, bylo nepříjemně temno. Kdykoliv můj zrak spočinul na onom místě, tělem mi projelo nepříjemné mrazení. Neměla jsem ráda tmu, i když přiznávám, že občas dokázala příjemně ukolébat ke klidu, ovšem tohle bylo něco jiného. Tmavé stíny hrály životní role, které připomínaly části mého života. Jednou jsem dokonce téměř vykřikla, když jsem opět přes rameno zkontrolovala obzor a zjistila, že ze stínu vychází postava. Naštěstí to byl Juan, ale povšiml si mého vyděšeného pohledu. „V pohodě, Ann?“ optal se mě. Byla jsem schopna jen němě přikývnout. Už jsem si představovala všelijaké hrůzné scénáře. Kupříkladu jak s někým bojuji o svůj život anebo utíkám. Ovšem naštěstí to všechno jen byly výplody mé fantazie. Juan nebyl žádný masový vrah či násilník mladých pracovitých dívek. Ani jsem si nedokázala představit, jak řidič z povolání bere do ruky revolver a střílí do lidí.

Ale nic to nemění na tom, že mě beztak k smrti vyděsil. S každým dalším následujícím nádechem mě únava pohlcovala ještě víc. Proto jsem téměř padala k zemi vděčností, když přišel na zahradu pán a přikázal, ať už skončíme. „Zítra je přece taky den. Nikdo po vás nechce, abyste to stihli dneska,“ povídal, když jsem zrovna tahala kolečko s okrasným kamením a hodlala jím zasypat ony květinky. Samozřejmě okolo nich, abych je neudusila. Byla jsem překvapená jeho dobrosrdečností. Čekala bych, že dokud práci nedokončíme, nepustí nás ani se občerstvit. Že by byl taky člověk, když nám právě ukázal svou lidskou stránku, tak dlouho potlačovanou?

„Děkujeme, pane.“ poděkovala Luisa. Šla jsem za ní poslušně jako správná otrokyně, i když ona moje paní nebyla. V kuchyni jsme se dosyta najedly. Hlava mi samovolně padla vedle talíře, až jsem si v něm málem vymáchala vlasy.

„Annie, jdi si lehnout. Neválej se tu tak po stole.“ Slyšela jsem Luisin hlas ve své hlavě. Nepatrně se mnou zacloumala. „Tak Annie, vstávej!“

„Hm,…“ zabručela jsem, ale raději se poslušně belhala do postele. Po cestě se mi téměř samovolně zavíraly víčka. Nohy mi šly, kam si chtěly, ale přesto jsem si je dokázala zpacifikovat a vydat jasný příkaz nahoru po schodech. Nechtěla jsem dnes spát sama, a poněvadž nebyla jiná možnost, rozhodla jsem si alespoň spánek zpříjemnit v lépe načechrané posteli s honosnými nebesy a naducanými polštáři.

Zavřela jsem, v co největší tichosti, dveře od Diegova pokoje, vysvlékla se do trička a zahrabala se pod kupu dek i polštářů. Připadala jsem si jako dítě uprostřed velké rodičovské postele. Možná to mohlo být dvojlůžko, ale zcela jistě by se sem vešli další tři lidé. Diegova postel byla opravdu obrovská. Povlečení vonělo jeho osobní vůní. Připomínalo mi to ten večer tenkrát, když mě objímal a slovy ukolébal ke spánku. Bylo mi tak bezpečně, příjemně a hlavně přirozeně. Jako bychom k sobě patřili, i když to tak nebylo.

Podařilo se mi usnout během krátké chvíle. Slyšela jsem někoho chodit za dveřmi, ale nenapadlo mě tomu věnovat nějakou pozornost. Vše mimo tento pokoj pro mě nemělo důvod. Spánek pohlcoval mou mysl, a třebaže jsem byla ještě schopna okrajově vnímat hlasy, nedonutila jsem se zvednout a dobelhat se raději k sobě. Pro dnešní večer jsem si přála prospat se zde. Jenomže jaksi jsem zapomněla na to, že proti mně stojí všichni bohové světa.

„Annie? Co tady sakra… hledám tě všude po domě a ty se tady válíš. Co tu probůh děláš? Padej odsud!“ vzbudila mě Luisa nepříjemným hlasem. Za okny byla ještě tma, budík ukazoval dvě hodiny, což znamenalo, že jsem toho moc nenaspala. Cítila jsem se rozlámaně. Viděla jsem, že Luisa otvírá pusu a slyšela ji vydávat nějaké zvuky, ovšem můj mozek nebyl schopný formulovat další správně znějící slova. Až o něco později jsem si povšimla, že drží v ruce telefon a rozčiluje se. „Ne, tak já vám něco řeknu, tohle… prostě mě do toho nepleťte. Já s tím nechci mít nic společného. Válí se tu a… ano! Dám vám ji, ale chci vás poprosit, abyste tohle po mně už nikdy nežádal. Pane,…“ podala mi telefon a nasupeně odešla.

Dívala jsem se za ní zcela nechápavě. Můj tupý výraz prozrazoval mé vnitřní nechápavé rozpoložení. „Annie? Halo, Annie? Jsi tam?“ ozvalo se z telefonu. Diego! Přiložila jsem rychle sluchátko k uchu.

„Halo?“ zahlásala jsem.

„Lásko,“ ozvalo se povzdechnutí. Bylo tolik uklidňující slyšet jeho hlas.

„Kdy se vrátíš?“ ptala jsem se. „Nerada to říkám, ale docela se mi stýská,“ přiznala jsem se. Šlo to však velice těžko, jako bych se měla doznat k vraždě. Ovšem tady šlo jen o city, takže jde vlastně všechna logika stranou. Pro mě nikdy nebude jednoduché uvádět něco takového na pravou míru, a třebaže mám Diega ráda jako dobrého přítele, u kterého se ráda vypláču či schovám v náručí, tak nějak vím, že nevyhnutelnost našeho vztahu není možná. A vlastně jsem s tím víc jak smířená… počítám s tím do budoucna, ale přesto budu muset nejprve přeskočit tu neviditelnou bariéru, která nám stojí v cestě.

„Za pár dní,“ odpověděl prostě, ale i přes telefon se dala rozeznat něžnost jeho hlasu.

„Kdy přesně?“

Tiše se zasmál. „Řekněme…“ pozastavil se a zapřemýšlel. „Fakt nevím, Annie. Nechci ti slibovat, co bych nemusel dodržet. Pokusím se vrátit, co nejdřív to jen půjde, ano?“

„Slibuješ?“ potřebovala jsem si jej nějak pojistit. Začínám bláznit z tohohle prostředí.

„Ano,“ řekl důrazně.

„Fajn,“ opáčila jsem.

„Musím končit, promiň,“ omlouval se.

„Já vím,“ hlesla jsem.

„Miluji tě,“ loučil se.

„Já vím,“ hlesla jsem opět. „Opatruj se,“ poprosila jsem jej možná až moc naléhavě.

„Bojíš se o mě?“ chtěl vtipkovat, ovšem já mu raději položila telefon. Náš rozhovor by se mohl počít ubírat jiným směrem a to jsem v tuhle chvíli chtěla ze všeho nejméně. Nehodlala jsem řešit mou zdrženlivost. Jak jsem mu mohla projevovat city, které neexistovaly? Řekněme si to na rovinu. Nedokážu si bez něj tenhle barák a každodenní rutinu představit, a právě v tom také vězí mé chvilkové apatické chování. Mám ho ráda, opravdu, ale slibovat mu nehynoucí lásku? To přece nemůžu… nebylo by to správné. Chci zachovat férové jednání. Tak to bylo správně… nic neslibovat a uvádět vše v pravdivém světle.

„Skončili jste s cukrováním?“ optala se drze Luisa. Její náhlý příchod mě vyděsil. Musela patrně poslouchat za dveřmi.

„Ano.“ Věnovala jsem ji hořký úsměv. „Bohužel na sex po telefonu dojít nemohlo, neboť jsme oba moc dobře věděli, že tvé ucho určitě spočinulo na dveřích od pokoje. O věrné posluchače nestojíme.“ Ponechala jsem drzost naprosto ovládnout mou prořízlou pusu. Už dlouho jsem si nedovolila něco tak krutého, poněvadž by to znamenalo jízdenku do států a návštěvu Joea. Jenomže karta se obrátila ve chvíli, kdy Diego Luise ucpal ústa výhružkami. Už jsem nemusela dovolit další osobě urážet mě. Teď jsem si i já mohla dovolit oplácet jí rány pod pás. Byly jsme rovnými soupeřkami, a přestože náš boj žádná vyhrát nemohla, protože ani jedna z nás nebojovala férově, obě jsme prahly po vítězství. Každé šlo o něco jiného, ale zároveň o to samé. O Diega… ovšem zatímco Luisa si přála pro svého chlapce jen to nejlepší, především milou, krásnou a chytrou dlouhonohou blondýnku s modrýma očima, nejlépe bohatou a pocházející z vlivné rodiny, co ho nijak neohrožuje na zdraví či vydědění, já bojovala o svou šanci pro lepší existenci. V té hrál Diego hlavní roli po boku mého přítele.

„Troufáš si.“ Přišla ke mně a surově mi vytrhla telefon z rukou. „Na tvém místě bych si moc dobře rozmyslela, jak se mnou budeš jednat,“ pokračovala v mém zastrašování.

„Nebojím se tě, teď už ne. Co mi můžeš udělat? Říct to panu Fernandovi? Jenomže to by sis to rozházela u Diega a to nechceš. Je pro tebe jako syn, určitě bys těžko přenesla přes srdce, že tě zavrhnul kvůli takové bezcenné maličkosti, jako jsem já,“ prskala jsem pro ni pravdivá slova, která ji zcela jistě bolela víc, než jsem si byla schopná uvědomovat. Ovšem kdybych teď řekla, že mě má prostořekost mrzí, lhala bych. Dělalo mi dobře bránit se. Už jsem nechtěla být otloukánkem. Drama „sedávej panenko v koutě“ už nemohlo být promítáno. Od této chvíle se z mého života klubalo něco jiného, než-li depresivní dramatická podívaná, nýbrž akční film, který se počal stávat trhákem. Cítila jsem se o něco silnější, stejnak jako mé statečnější chování. Změnila jsem se… vylezla z ulity.

V okamžiku, kdy se mi Luisa ústupně podívala do očí, jsem vycítila onen sladký nádech vítězství. Nemohlo nastat nic, co by mě v této situaci vyvedlo z míry, alespoň z Luisiny strany. Podřídila se a dál se podřizovat bude, protože ji záleží na Diegovi a jelikož jeho láska patří mně, musí to překousnout a ponechat ústa zavřená. A právě tak se také rozhodla. Dala se na ústup. Beze slova odešla s telefonem v ruce, a však neopomněla se na mě alespoň ještě jednou podívat a dát najevo nesouhlas.

Vstala jsem z pohodlné postele a odcupitala do té své. Bylo o tolik jiné válet se opět u sebe po zakušení něčeho tak pohodlného. Snadno bych si na onen luxus navykla. I když nereálně, snila jsem o takové posteli ve svém pokoji…

Usínala jsem s lehkou hlavou a myšlenkami někde jinde. Představovala jsem si, jak mi matka vyčítá mé hrubé chování k postarší osobě a bratr Logan jí za zády strouhá prsty mrkvičku na posměch mně a mému neslušnému chování. Kdykoliv jindy bych na něj vyplázla jazyk a práskla jeho chování, což by vedlo k dalším hádkám mezi námi… mamku by rozbolela hlava a odcházela by si zapít prášek. Jenomže teď a v tuhle chvíli, i kdyby mi bratr nadával do všelijakých zvířat světa, vlétla bych mu do náruče a objala jej tak pevně, jak nikdy. „Přesto že se hádáme, jsi můj bratr a mám tě ráda.“ Pobrečela bych si a smáčela mu triko slzami. Možná by si rýpnul do mé slabosti, ale nezáleželo by na tom. Tolik bych si přála říct mu, jak mi na něm záleží. I svou matku bych nadšeně umačkala, kdyby to bylo možné… jenomže slovo kdyby bylo podstatné.

Ponechala jsem slané kapky stékat po tvářích. Nesnažila jsem se je zastavit. Pro dnešek jsem se rozhodla nechat prostoupit bolest ze stesku do neúnosné míry. Po mém vítězství nad Luisou muselo přijít něco jako prohra v podobě smutku, abych vyvážila svou osudovou rovnováhu. Jak jsem řekla, po hezké chvíli následovala ta těžší, nepěkná.

Ráno jsem pokračovala v pochmurné náladě, která ovládala celé mé ztuhlé tělo. Sprcha nepomohla zahnat myšlenky ubíhající domů k rodině a rozum nedovolil myslet na Diega. Proč si zatěžovat hlavu ještě víc? Jako bych už beztak neměla den pod psa. Pán měl špatnou náladu a hned u snídaně se na mě rozkřičel.

„Ty jsi tak nemožná. Nemůžeš dávat pozor?“ rozčiloval se poté, co jsem mu omylem zvrhla sklenici džusu do klína. V jeho obličeji se zrcadlil odpor s bojovností. Moc dobře jsem věděla, co bude následovat.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 29.: