OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 3.

30.03.2011 (20:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1239×

Zbytek cesty nikdo nepromluvil. Nevím, na co v tu chvíli myslela Summer, ale já jsem se cítila bídně. Bála jsem se, co přijde dál. Co se stane, až nastane večer? Jenže poté sebou auto cuklo, zastavilo se a proud mých myšlenek spolu s ním. Natiskla jsem se více k dívce, co seděla po mém boku a sobecky si přivlastnila její ruku. Bála jsem se, nechtěla jsem ji urazit nebo být třeba troufalá. Naštěstí mé gesto nijak nekomentovala, ba naopak. Ruku mi stiskla. Nebyla jsem tu sama…

Jeden z nich, ten zarostlý, Joe, otevřel dveře dodávky a přeměřil si nás pohledem, jako by nás počítal.

„Ty malá,“ Ukázal na dívku, ke které jsem se tak vehementně tiskla, „ a ty kluku, půjdete semnou. Tak si vystupte.“ Poté se otočil ke svým kumpánům. „Ostatní odvezte do Kůlničky, sejdeme se večer tam.“  rozdal rozkazy. Dívka co seděla vedle mě, mou ruku pustila a ta mi ochable spadla do klína. Statečně vylézala z auta a chlapce tiskla za sebou.

„Co s nimi bude?“ zeptala jsem se. Nenáviděla jsem ten pocit bezmoci, kdy nemůžete nic. Právě tak jsem se cítila. Nemohla jsem nic. Tak strašně moc jsem si přála zastavit to všechno, znovu stisknout dlaň té milé dívce, co ještě před chvilkou seděla vedle mě a pokradmo pokukovat po tom malém chlapci, který mi připomínal syna naší sousedky.

Nikdo mi neodpověděl na mou vyslovenou otázku, která zůstala vyset ve vzduchu. Zavřeli znovu dveře a znovu jsme se rozjeli neznámo kam.

„To je zbytečné se jich na něco ptát. Zkoušela jsem to včera asi tisíckrát, ale většinou mi nikdo neodpověděl. Tak maximálně mi řekli, že jestli se chci dožít zítřka, budu už držet jazyk za zuby a nic se nebudu ptát.“ prohlásila Summer. Alespoň ona mi poskytla odpovědi k mým otázkám, když už nikdo jiný.

Pak už si nepamatuji, že bychom spolu ten den ještě mluvily. Když jsme se ocitli všichni na místě určeném, odvlekli nás každou jinam.

Byla jsem strašně unavená, že jsem se sotva zmohla na protest, když si mě kdosi přehodil přes rameno, mimochodem už zase. Připadala jsem si jako loutka, kterou někdo ovládá a není to ona sama, co pohybuje nohou, rukou nebo snad koulí očima. Byla jsem loutka, která byla závislá na svém držiteli… byla jsem závislá na tom muži, co si mě odnášel neznámo kam.

Nesl si mě naprosto povolnou ke všemu. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale byl to spíše šepot. Každý pokus o nějaký pohyb nebo zvuk, byl marný. Jak jsem už říkala, byla jsem loutka, která za sebe nerozhodovala. Dost unavená loutka, zmožená.

Šli jsme někam dolu, zřejmě do sklepa, tam mě položil na něco, co mělo zdánlivě připomínat postel.

Mluvil na mě. Jeho rty se pootvírali v pravidelných intervalech, jak plynule hovořil, a mně nezbývalo nic jiného, než na něj koukat jak mentálně retardovaná a snažit se něco málo odezírat. Na mou omluvu, stále jsem byla otupělá únavou, takže můj výraz musíte prominout.

Sotva jsem začala pociťovat, že nebezpečí upadá, přesouval své ruce na mou tvář, tělo a stehna. To bylo signálem pro mé svaly, aby konečně byly schopny pracovat a udělat alespoň jeden malý pohyb, který by se dal sice nazvat jen škubem, ale všiml si ho a na chvilku se zastavil. Musela jsem se soustředit, otevíral ústa a chystal se něco povědět.

„Neboj se, princezno. Nějakou dobu se teď budeme vídat.“ objasnil mi. Světlo v tomto krcálku, v kterém jsem se z ničeho nic ocitla, bylo sice tlumené, ale za tmu, která mě obklopovala několik dní, bych ho nevyměnila. Alespoň jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Byl to řidič a tentýž hromotluk, co mě vynášel z mé předchozí cely a posadil mě před Joa. Hnědé vlasy měl střižené na krátko, oči zelené a nos nepřiměřeně velký, ale přesto nevypadal tak, jak se vám musí jevit. Kdybych ho potkala někde na ulici, nikdy bych si netypovala, že může být namočený v obchodování s lidmi. Působil na mě velice seriózně, vzdělaně a inteligentně. Jako by sem ani nepatřil…

„Jsem Pablo.“ představil se mi. „A teď si povíme pár pravidel, které musíš dodržovat. Je to velice nezbytné. Tak za prvé, nepokoušej se o útěk nebo něco podobného. Nemáš naprostou šanci se odsud dostat, alespoň ne živá. Každý pokus o útěk se tvrdě trestá. Za druhé, pokud chceš s námi vycházet, jako že bych ti to dobře radil, nebudeš křičet ani volat o pomoc, stejně se nedovoláš. No a za třetí, buď na všechny milá, usmívej se a nemrač se tak.“ šeptal mi do ucha. Poté se ke mně znovu naklonil, odhrnul mi vlasy z tváře a chystal se mě políbit na ústa. Uhnula jsem a naprosto automaticky vymrštila dlaň proti jeho obličeji. Zareagoval pohotově. Stačil ji chytit ještě dříve, než mu mohla způsobit modřinu a pevně ji semkl. Poté mě narazil na zeď, která se rozprostírala za mnou.

„Tohle bylo zlé a špatné. Moc špatné. Dokud si neuvědomíš, jaké hlouposti si se právě dopustila, nezasloužíš si nic. Až budeš mít hlad, třeba dostaneš rozum. Do té doby, zatím nashledanou, princezno. Annie…“ Naklonil se ke mně, aby mě mohl znovu políbit, tentokrát na čelo. To jsem ale znovu razantně odmítla, odtáhla jsem se. Stála jsem si za svým. Dnes se nenechám olíbávat od prasáka, co mě do téhle šlamastiky dostal. Nic nezmohl, asi neměl náladu se semnou přít, tak raději odešel. Zůstala jsem sama ve svém novém příbytku…

Sama někde ve sklepě… v černé hnusné díře, kde nevidíte na pět metrů, protože váš poslední chvilkový společník nezapomenul zhasnout světlo a tím vás tak zřejmě razantně potrestat, že jste mu odmítli dát jednu hloupou pusu.

Někde tam, kde cítíte jen zatuchlinu…

Žádný čerstvý vzduch… žádné denní světlo.

Zůstanete v takovém prostředí jen vy, váš strach a vaše myšlenky… tohle se nestává lidem každý den, ale určitě nejsem ojedinělí případ. V televizních zprávách se toho dozvíte hodně, nikdy by mě ale nenapadlo, že tak jednou skončím taky. Ani ostatní dívky, které se patrně nachází na stejných nebo alespoň podobných místech právě v tuto chvíli, by to taky jistě nikdy nenapadlo před několika týny.

Neklid na mě začal doléhat. Zoufalé vzlyky se rvaly na povrch, draly se mi z hrdla, tak hlasité, že to oni určitě museli slyšet, pokud byli blízko. Moje hysterie a třes se projevovaly, co nejvíce to šlo. Spadla jsem z postele a ležela na studené podlaze, obejmujíc si hrudník. Tohle je můj konec, oni mě určitě zabijí. Rozřežou mě na kousíčky a ty pak poházej po celém městě, aby soudním patologům trvalo déle, mě celou dát dohromady a posléze mě identifikovat.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale byla jsem zmrzlá do morku kostí. Cítila jsem, jak mi slzy zaschly na tváři.

Měla jsem strašnej hlad…

Měla jsem strašnou žízeň…

Ale to všechno bylo málo v porovnání s tím, jak strašně ohroženě a bezmocně jsem se cítila.

„Prosím,…“ šeptala jsem, „nechte mě jít, pusťte mě domů. Já chci domu,“ opakovala jsem stále dokola a dokola, „prosím!“ Co všechno bych v tu chvíli dala za poučující hlas mé maminky. „Hlavu vzhůru dcerunko. A nehrb se tak nebo tě budou bolet záda, až budeš starší.“ říkala by mi a upírala na mě ten svůj učitelskej pohled.

Jenže tady, v tomhle krcálku, nikde nic, nikde nikdo. Žádné hlasy nebo zvuky.

Prostě nic.

Ticho… to ticho co děsí. To ticho před bouří co nastane vždy na několik okamžiků, než se semele něco, na co člověk nikdy nezapomene. Než se vám změní život. Já už ho ale změněný měla, už nikdy nebudu moct věřit lidem, protože tohle se odpustit nedá, že vás někdo zamkne někde, kde jste to v životě neviděli a bojíte se tam. Kde na vás všechno spadne a začnete si vyčítat i to, za co nemůžete. Ano, já si vyčítala… hodně věcí.

„Haló!“ křičela jsem. „Haló, je tam někdo, tak prosím.“ Měla jsem toho už plné zuby. Vstala jsem, překvapená, že moje svaly byly už opravdu zase moje a vydala se klopítajíc směrem, kde jsem tušila dveře. Směrem, odkud se malou škvírou od podlahy, zřejmě od prahu dveří, dralo světlo.

Dveře jsem opravdu nahmatala. Byly masivní, snad ze železa, opravdu nevím… nahmatala jsem něco kulatého, že by klika? Zkusila jsem otočit, ale nic, prostě bylo zamčeno. Několikrát jsem zkusila zabrat, ba dokonce i ty dveře vyrazit, ale akorát jsem si narazila rameno.

„Au, sakra.“ sykla jsem a byla jsem na sebe naštvaná. Proč já jsem tak slabá?

Toky mých naprosto nesmyslných myšlenek přerušily kroky. Komu jinému asi mohly patřit, než jednomu z těch ohavných perverzních mužů, co svůj volný čas tráví tím, že unáší holky a malé chlapce

Kroky se stále a stále blížily směrem k mojí cele, já se zatím snažila si vzpomenout na základní znaky sebeobrany. Takže, zachovat chladnou hlavu, loktem do břicha, kolenem do slabin a buď nos vrazit do krku, nebo ukazováčkem a prostředníčkem vypíchnout oči nepříteli. Teorii bych možná v malíku měla, ale praxe bude horší. Zvlášť když Pablo, jakože PABLO, chlap jako hora. Velká hora sval a šlach, co zřejmě ve volném čase zvedá činky nebo navštěvuje posilovnu.

„Dostala princezna rozum? Určitě má hlad.“ Ozvalo se zpoza dveří, které se pomalu otevíraly.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 3.: