OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 31.

17.06.2011 (11:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1032×

„Nevěděla jsem o tom, že tady zaměstnáváte tak mladý a už vůbec, že tak zábavný personál,“ smála se ta nána dál, zatím co ten můj pitomec jen horoucně přikyvoval. Náramně se oba bavili… slepice!

Můj nechápavý výraz prozrazoval mé schované pocity uvnitř těla. Tak teď jsem už vůbec nevěděla, čí jsem. „Tak já půjdu připravit něco tady pro slečnu.“ Pokynula jsem k ní rukou a nafoukaně odešla do kuchyně. To ze mě musejí oba dělat ještě větší chudinku? Můj nos nahoru naznačoval, že mám všechny své pocity pod kontrolou… oba dva se snažili neudávit smíchy alespoň přede mnou, ale koutky jim stále cukaly.

Jejích výsměch se mě ohromně dotýkal. Zraňoval…

Opřela jsem se v kuchyni zády o linku a schovala obličej do dlaní. Bylo mi mizerně…

„Miláčku?“ Ucítila jsem dotek na své paži. Jeho ruku jsem mrštně setřásla. „Stalo se něco?“ optal se naprosto nechápavým hlasem. Bylo to směšné. Přistižen při činu a přesto se mu nechtělo vybalit pravdu? Někdo by ho měl naučit asertivnímu jednání… bylo načase, aby dospěl a nesl odpovědnost za své chování. Následky v tomhle případě budou strastiplné. Těšila jsem se na něj, myslela… zklamal mě.

A teď se ještě choval jako malé dítě a nehodlal kápnout božskou. Pan záletník…

„Ty se ještě ptáš?“ hystericky jsem po něm plivla. „No to snad není možné,“ klela jsem. Obrátila jsem se čelem k lince a chtěla se pustit do přípravy občerstvení. Využil však moment překvapení, kterým jsem mu napomáhala svým postojem k němu zády a obrátil mě čelem k sobě, naprosto nečekaně.

„Kdybys alespoň jednou nejednala tak umanutě. Možná, že příště by sis mohla odepřít tu nepřátelskost ve svém hlase. Jak ses to k Monitě chovala? To od tebe opravdu nebylo pěkné,…“ káral mě jako malé nevychované děvčátko. Dívaje se mi do očí se snažil zapůsobit na mě, abych se cítila provinile, ale to se mu podařit nemohlo. Nejraději bych jeho dokonalou tvář použila jako hadr při vytírání podlahy… vlastně ani boxovací pytel se mi nezdál jako špatný nápad, když už o tom tak uvažuju. Třeba by mu nějaká docela malinká modřinka připomínala jeho dětinské chování.

Opět jsem se mu vysmekla. „Už se mě nikdy nedotýkej,“ zasyčela jsem. „Rozuměls?“ optala jsem se příkře. Kdybych mohla a zdejší společnost by to dovolila, vykřikla bych to na celý svět. Alespoň bych dostala tu zlobu ven.

„Prosím?“ V jeho hlase byly stopy po bojovnosti. Nehodlal se vzdát, což bylo nelogické. Teď měl ji, svou zázračnou vílu Monitu, tak proč se zahazovat s někým jako já a věnovat mi svůj drahocenný čas?

„Vrať se ke své dokonalé polovičce… nemusíš se bát. Nepřimíchám jí do džusu nebo jídla jed na krysy,“ řekla jsem kysele, ovšem měla jsem sto chutí po jedu opravdu sáhnout. Zajímalo by mě, jak by se tvářil, kdyby začala zelenat a ztrácet vědomí. Já bych se možná smála a pak připravila ten nejextravagantnější pohřeb, na celém světě, aby ztratila svou důstojnost i po své smrti.

Začínala se ze mě stávat pomstychtivá mrcha, ale věřila jsem, že na to mám právo.

„Annie, Monita je moje sestřenice,“ objasnil Diego menší nedorozumění. Sklenice, kterou jsem svírala v ruce, se mi jaksi vysmekla a spadla na pult, kde se ťukla a pokračovala ve své cestě dál. Dokutálela se až do dřezu, kde se nešťastně rozbila. Dívala jsem se na ty průhledné kusy, střepy neštěstí a přemýšlela, jak nejlépe zachránit situaci. Jenomže odpověď jsem nevyprodukovala. Nic mě nenapadlo. Do pytle. Že bys zase Annie jednala unáhleně? Jak říkal… jednala. Jsem nepoučitelná… umanutá, paličatá a… co že to o mně ještě říkají? Budižkničemu… oblíbené oslovení mého pána.

„Aha,“ zamumlala jsem a cítila horkost, která se mi vlévala do obličeje. Bylo mi strašně trapně a červeň mé tváři to akorát potvrzovala. „Tím se věci mění…“ zamumlala jsem. „Já si myslela… jaksi jsem se domnívala, že…“ zasekla jsem se a nevěděla, jak nejlépe popsat mou domněnku. Když si jen vzpomenu, jak neustále mě přesvědčuje a já si vždy domyslím svou… jako bych podvědomě hledala cokoliv, co by lásku, kterou ke mně choval, vyvrátilo. „Nech to být,“ hlesla jsem. Byla jsem opravdu zvláštní člověk. Každá by skákala radostí, jenom já stále hledala mouchy a neexistující chyby.

„Že jsem v srdci místo, které patří tobě, uvolnil Monitě?“ ptal se a zaujatě si mě rentgenoval pohledem. Nevydržela jsem ten obviňující pohled a natáhla se do dřezu po střepech. Raději je uklidím, než dorazí pán Carranza zkontrolovat svou nejhorší pomocnou sílu. „Ty budiž k ničemu!“ zařval by jistě na mě hned potom, co by jeho oko spatřilo střepy. „Ty americká nulo!“ Vlepil by mi facku.

„Nedotýkej se toho, Annie. Pořežeš se.“ Chytl mou ruku Diego a snažil se mě dostat z blízkosti hrozícího nebezpečí. Nezasloužila jsem si to… kdybych se teď pořezala, možná bych se do budoucna poučila.

„Ne. Já to uklidím.“ Vysmekla jsem se mu. Potřebovala jsem něco dělat. On však opět přispěchal za mnou a mé ruce zaklínil v těch svých. Jeho velké hnědé oči tlačily ty mé a snažily se je přimět k opětování pohledu, a třebaže jsem se z počátku nejistě svíjela, nakonec jsem se podvolila. „Zlobíš se?“ zašeptala jsem. Doufala jsem, že mi bude odpuštěno…

„To záleží na tom, co je pro mě výhodnější,“ zažertoval. Přitáhnul si můj obličej a zašeptal mi do rtů. „Věděl bych o jednom malém úplatku.“ A tak jsem ho políbila. Nebyl sám, kdo po jedné obyčejné puse prahl. Svíral mě okolo pasu tak, že mezi námi nebyla žádná viditelná mezera, ale přesto jsem si nebyla jistá, jestli jsme dostatečně blízko. Dostával se mi pod kůži stále víc, zarýval se jako cílevědomá tříska, na kterou je i ta nejvýkonnější pinzeta krátká. Mé podvědomí zaměstnával naprosto dokonale. Ráda jsem hovořila „o nás“ jako o páru, i když to tak dokonalé nebylo. Měli jsme oba své chyby a každý své vrtochy. Láska, neumírající cit? Možná ne. Nikdy nekončící vděk a přátelství? O tom by se už dalo uvažovat. Ovšem také tu bylo něco jiného, co se naprosto nehodilo k ničemu z již vyjmenovaných. Měla jsem ráda… nemilovala jsem, ale slovní vazba „mít rád“ pro mě taky hodně znamenalo. Teď a tady v tuhle chvíli to bylo to nejdůležitější. Bylo to nejvíc, co jsem dokázala v tuhle chvíli dát. Ráda… měla jsem Diega ráda.

Byl to záchytný bod…

Odrazový můstek…

Základ našeho vztahu, který mohl položit lešení jiné a velkolepější stavbě, nazývající se láska. A kdo ví, třebaže právě ona časem zaklepe na ocelové dveře mé barikády a rozhodnu se, že ji pustím dál do svého života, alespoň na ohřátí konečků prstů.

Dál se něžně otíral o mé rty a bylo mu naprosto fuk, že se nenacházíme na samotě hlubokého lesa, nýbrž nikdy nekončící frekventované kuchyni, jediným zdrojem potravy. Bylo zapotřebí, aby alespoň jeden z nás dostal rozum a měl vše pod kontrolou. Polibek jsem přerušila a mírně se odtáhla, alespoň z jeho nejbližší zóny, ale i tak to zdaleka nestačilo, kdyby sem teď někdo přišel. Nevysvětlili bychom to… historka, že jsem zavrávorala a Diego mě jen zachytil, byla těžko uvěřitelná. Dokonce ani malý Alejandro by ji nespolkl…

Zaprotestoval hlasitým povzdechnutím, ale dovolil mi přesunout se ještě dál a spokojil se jen s propletenými prsty. Naše trhavé dýchaní a směs euforických pocitů se nesly místem. Jako by už nebyl prostor pro nic dalšího. Má hlava nechtěla pobírat další dějící se skutečnosti. V mé hlavě poletovalo tisíce pomatených pestrobarevných motýlů, kteří se horoucně snažili najít a ukrást si pro sebe květ jakékoliv výrazné květiny. I já se můžu pyšnit květinou, i když muže takhle můžete jen těžko nazvat. Já a on, my dva… možná že nerozlučitelný celek, ale zároveň nestabilní svazek. Nikdo nemohl zaručit, že když se podvolím a už se nadále nebudu v ničem zdráhat, neuvázneme na černém bodě. Chtěla bych se posouvat dál a nechat náš vztah vyvíjet se, jenomže jaké jsou naše vyhlídky do budoucna? Prognóza není osvětlena příjemnými konci. Jen temnota se hlásá o svou akci a rezervuje si vystoupení v mém životě. Pan Fernando nám nikdy nepožehná… vždycky se budeme muset skrývat.

Tak jaký je tohle život? Vztah?

„Děje se něco?“ Zmátl mě. „Vypadáš zamyšleně.“ Zdál se o tolik všímavější, než jsem si kdy myslela. „Trápí tě něco?“ optal se láskyplně.

„Toho by bylo.“ Pokusila jsem se o úsměv. „Nech to být,“ odbyla jsem jej. To jsem uměla opravdu skvěle. Odbývat lidi a vyštvávat je. Jenom u Diega to bylo neúmyslné. Toho jsem si chtěla v životě ponechat.

V průběhu dne jsem se seznámila s Monitou. Byla to celkem fajn a roztomilá dívka. Teď, potom co mi Diego vše vyjasnil, se mi už nezdála tak odporná. Neměla jsem proč jí opovrhovat, vlastně naopak jsme si mile popovídaly. Styděla jsem se za nepěkné předsudky, kterými jsem ji odsoudila. Nezasloužila si to… jenomže to ta proklatá žárlivost. Ta dělá divy.

Vše nakonec zkazil pán, který se u nás v salóně objevil nasupený. Nebylo neobvyklé, že svou zlost dával najevo, ale jeho nevlídné chování k neteři a vlastnímu synovi mi přišlo prazvláštní.

„Jak je možné, že se tu poflakuješ?“ prskal po mně. „Jestli nemáš co na práci, rád ti nějakou přidělím.“ Odvrátil ode mě svůj zrak, zatím co já ten svůj sklopila pokorně na ruce ve svém klíně. „A co vlastně doma, Monito? Je tvůj otec stále bez práce?“ ptal se s opovržením v hlase.

Když jeho necitlivé poznámky přesahovaly už únosné meze, zvedl se Diego od stolu. „Nemyslíš, otče, že to trochu přeháníš? Nikdo ti tady nic neprovedl, tak proč se chováš tak…“

„Jak?“ Pan Carranza přešel k baru a nalil si do sklenice skotskou. Usrkl kousek a poté ten, pro něj nenahraditelný, doušek zlatavého moku spolknul. „To je jedno.“

„Ano, strýčku,“ ujala se slova Monita.  „Otec ještě neměl to štěstí. Stále je nezaměstnaný, ale jinak se máme dobře. Mám tě pozdravovat a matka poslala nějaké dobroty, které má Alejandro rád. Jsou v autě… dojdu pro něj a dám je tady slečně Annie, aby je uložila do spíže.“ Ošila se nenápadně a poté přispěchala k pánovi, aby jej mohla políbit na tvář. „Dnes vypadáš skvěle, strýčku. Akorát tu skleničku takhle časně by sis mohl odpustit, není to zdravé,“ napomínala jej, zatím co on se na ni překvapivě usmál. Nečekané gesto.

„Já vím. Promiň mi, že jsem dnes takový bručoun. Jsi tu vždy vítána, to moc dobře víš. Rád tě tu vidím, ovšem nemám dnes dobrý den.“ Otočil se a opět si doplnil sklenici.

„Copak se stalo, strýčku?“ Slušňačka. Já bych ho na jejím místě vytočila ještě víc, kdyby se mi navážel do jednoho z rodičů.

„Nějaké problémy v práci?“ přidal se Diego.

„To tvoje matka mě zaměstnává.“ Ponechal svou větu vyset ve vzduchu ve smyslu „Lámej si s tím Diego hlavu, jak chceš“ a velmi pomalým krokem opustil místnost. Monita se na svého bratrance významně podívala.

„To neřeš. V poslední době je… divnej,“ odbyl svou sestřenici. Mě věnoval skromný úsměv, který však řádně skryl.

Monita odešla krátce po večeři. Několik hodin před odchodem strávila s Alejandrem a Diegem v jeho pokoji. Údajně hráli videohry… ale kdo ví. Ve třech se dá také báječně, já nevím třeba pomlouvat. Docela jsem litovala, že jsem k jejich shromáždění nebyla přizvána.

Pán se poměrně dost opil, a proto mu Diego s Luisou pomáhali do postele. „Však já tvou matku dostanu zpátky do domu, to se budete ještě všichni divit,“ křičel po synovi, který ho podpíral, aby při cestě neupadl.

Bylo náročné uklízet dnes celý dům. I večer jsem se cítila divně zesláble, jako by se mě snažila sklátit nějaká nemoc nebo tak něco. Vždycky jsem měla poměrně silnou obranyschopnost. Už jako malá jsem si vždy stěžovala obvodní lékařce, že nejsem vůbec nemocná, oproti jiným dětem. Též jsem si přála, aby o mě maminka v nemoci pečovala, vařila mi čaj, četla pohádky a měřila teplotu v pravidelných intervalech. Až později mi došlo, že by to tak stejnak nebylo, poněvadž moje matka jako učitelka by si nikdy volno nevzala. Buďto by se mnou doma nechala Logana anebo zavolala babičku… v každém případě to znamenalo tragédii. Zákeřnou léčbou popichováním od bratra či podáváním rybího tuku od babičky bych se tak akorát dostala do psychiatrické léčebny. Ještě že moje matka byla svědomitá a vychovávala mě k samostatnosti a spravedlnosti. Nakonec jsem snad nikdy nachlazení nepředstírala… bylo výhodnější jít do školy.

Zrovna jsem si mazala chléb, když oba přišli do kuchyně. Luisa vypadala ustaraně oproti Diegově rozzářené tváři. Přešel ke mně a za pas si mě přitáhl. Položil mi tvář do vlasů… zdálo se, jako by vdechoval mou vůni. Pak mi talíř pod rukama zmizel, ale nejen on. I mé nohy ztratily pevnou půdu pod nohama. Přenesl mě ke stolu, posadil na židli a spolu s polibkem na čelo přede mě postavil talíř. Přisedl si vedle mě, položil loket na stůl a opřel si bradu o dlaň.

„Takže vy dva si nedáte pokoj? Víte vůbec, že si hrajete s ohněm?“ šeptala směrem k nám nevěřícně Luisa. „Vůbec bych se nedivila, kdybys dneska omdlela právě z nervů a strachu, že se to všechno provalí. Annie, když už není on,“ pokynula rukou na Diega „tak bys měla být rozumná alespoň ty!“

„Cože, tys omdlela?“ podíval se na mě vylekaně.

„Jsem v pořádku, vážně,“ zamlaskala jsem s plnou pusou. „Opravdu.“

Luisa svůj boj zřejmě vzdala. „Dělejte si, co chcete, já jdu spát,“ oznámila nám jen tak mezi řečí. „Až se něco semele s mojí pomocí, však nepočítejte.“ Zašklebila se. „Jak jsem řekla,…“ Chtěla pokračovat, my s Diegem jsme ji však jednohlasně přerušili.

„Nechceš s tím mít nic společného.“ Naše souhra byla dokonalá. Naráz jsme se rozesmáli.

Zřejmě jsme ji svým vtipným projevem naštvali o něco víc a zmizela radši rychleji, aby nemusela už nic poslouchat. Její nervy asi také nebyly ze zlata…

Položila jsem si hlavu na Diegovo rameno, vyhledala svou rukou tu jeho a ponechala ji tam, poněvadž tam patřila. Přežvykovala jsem dál spokojeně svou pozdní večeři. Překvapila jsem jej. Nejprve se zarazil, ale poté už nemarnil ani chvíli a přitáhl si mě blíž na tělo. Zřejmě cítil stejnou potřebu být mi víc nablízku, jako právě já sama. Ponechala jsem žvanec žvancem a své prsty druhé ruky zapletla do jeho vlasů. Dýchání jindy obyčejného vzduchu dnes bylo odlišné. Kouzelnější…

„To se ti tolik stýskalo?“ řekl opravu tiše, ale i tak byl v jeho hlase slyšet úsměv, který se snažil skrýt. Víc jsem se k němu přilepila, což nebyla polehčující okolnost, nýbrž holé přiznání. Ani neměl tušení, jak moc se mi ulevila po zjištění, že Monita opravdu není jeho milenka, ale normální rodinná příbuzná… sestřenice. Ráda jsem si to slovo opakovala v hlavě.

Ale nebylo to jediné, co se mi honilo v hlavě a naráželo do všech stran lebky.

„Bojím se, co bude dál. Nemáme žádnou budoucnost,“ zašeptala jsem mu do trička. Nechtěla jsem mu ukazovat tvář a byla jsem mu neskonale vděčná, že se ani nepokoušel přinutit mě vzhlédnout.

Opatrně si mě od sebe odtrhnul a posadil do klína. Ponechala jsem nadále svou hlavu skloněnou a odmítala se na něj podívat. Povzdechl si a přitáhl si ji víc na prsa, kde mě počal hladit ve vlasech.

„Nechci se teď trápit tím, co špatného by nás mohlo potkat. Ale jedno ti mohu slíbit. Udělám všechno, co budu moct, abychom se už nemuseli skrývat, abys tady nemusela být jen jako služka… chci, aby tě všichni respektovali a brali jako mou přítelkyni, ovšem není to jednoduché. Nejdřív musím dostat matku do bezpečí. Momentálně to nevypadá dobře. Schoval jsem ji na druhý konec města, do chudé části, ale kdo ví… neumí se chovat zrovna nenápadně,“ strachoval se. „Ach, Annie. Slibuju, že až bude po všem, až to vyřeším, vše otci řeknu a budeme spolu, tak jak to má být, pokut si to budeš přát. Chtěl bych, moc bych si přál, abys byla šťastná.“ Líbal mě do vlasu. Jeho slova zněla krásně. Věřila jsem jeho snaze a věděla, že se opravdu pokusí svůj slib dodržet, ovšem doba, za kterou tak mohl učinit, mohla být třeba delší než jeden rok. A to jsem taky nemusela vydržet…

Lačně jsem ho políbila. Dělal pro mě dost… na to, že nemusel, že se mohl chovat stejně hrubě jako jeho otec, Joe a ostatní. Ale on takový nebyl. Chtěla jsem, aby věděl, že to vím, že mu věřím. A taky… bylo mi s ním dobře. Oba jsme si toho byli vědomi. Každým dnem jsem si uvědomovala mizernost a beznaděj, která by mě bez něj obklopovala. Cítila bych se jako červ v konzervě, co nemůže ven… takhle jsem měla nějaké naděje.

„Chtěla bych být dnes večer s tebou.“ Vpíjela jsem se mu do očí. Usmál se. I přes zavřené oči jsem téměř viděla jeho spokojený výraz. Vzal mě za ruku a spolu jsme odkráčeli k němu do pokoje.

Možná nevěděl, jestli si má něco slibovat, možná si jen myslel, že vedle sebe budeme skutečně jen ležet a usínat… kdo ví, co se mu honilo v hlavě. Já sama jsem byla zmatená a netušila jsem, jak se bude dnešní noc vyvíjet, ale věděla jsem, kam by se ubírat měla.

Zavřel potichu dveře od svého pokoje, zatím co já pomalu shazovala svršky. Jen v tílku a kalhotkách jsem zalezla pod buclatou deku a přikryla se až ke krku.

Byla jsem nervózní… nejen, že nás měl vždy někdo tendenci vyrušovat, ale také jsem si nebyla absolutně jistá, zdali chci, aby to tak dopadlo. A upřímně, mé tělo taky určitě nestálo zrovna za hlasitý aplaus a hvízdot. Byla jsem nejistá. Těkala jsem zmateně po ztemnělém pokoji, a když si ke mně ulehnul, nepatrně jsem sebou škubla. Pořád jsem čekala, kdy se otevřou dveře a někdo mě za hlasitých nadávek vykope nazpět dolů, ale ony zůstávaly stále zavřené a nezdálo se, že by někdo bral za kliku.

„Chvěješ se,“ poznamenal a pohladil mě po tváři. „Nebude se dít nic, co by sis nepřála… máš mé čestné slovo.“ Přitulil se ke mně a vtiskl polibek. Uchopil mě pevně a stulil si mě v náručí. Hladil mě beze slov po zádech. Připadala jsem si tak chráněná… milovaná.

Ale taky bezbranná…

„Líbej mě,“ poprosila jsem jej šeptem. Uposlechl můj požadavek a skutečně přiložil své rty na mé. Snažila jsem se v hlavě zahnat jakékoliv pochybnosti a špatná tušení. Každou buňkou těla jsem vnímala jen jeho. Vymanila jsem se z přikrývky, které jsem dovolila ledabyle sklouznout tak, že mi vykukovaly holé nohy a přetočila se. Posadila jsem se na něj obkročmo a ruce znovu zapletla do jeho vlasů.

Polibky mi něžně oplácel a navzájem jsme se k sobě tiskli. Ani jeden z nás se nechtěl pouštět toho druhého, což bylo dobré znamení. Oba jsme věděli, co chceme… smířila jsem se s tím, co se dělo a toužila po tom, aby mé první dobrovolné milování bylo právě s Diegem. Líbilo se mi, jak takový velký a od pohledu drsný muž, který neměl zrovna lehké dětství, dokáže být tak jemný, projevovat city a nestydět se za ně. Musel mě milovat, co by to pak jinak bylo, když ne láska?

Zdálo se mi být vše normální a tak jak má. Necítila jsem se nepříjemně, žádné nehezké zážitky ze znásilnění se mi pod zavřenými víčky nepřehrávaly. Je sice pravda, že nějaký občasný horlivý dotyk nepůsobil zrovna dvakrát příjemně, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. Měla jsem na paměti, že tohle je jiná situace, jiný čas a jiné místo. Byla jsem tu s někým jiným a blízkým… tohle nemohlo dopadnout jinak, než dobře anebo jsem si to alespoň nalhávala, když už ne jinak. Věřila jsem v magický okamžik… tělesné opojení.  Chtěla jsem v téhle sféře zažít to hezké. A právě o to jsem se také snažila… to bylo mým cílem a jak znám Diega, jsem si jistá, že i on si přál, abych byla uvolněná a nebála se. Nechtěl by mě zranit…

Ano… skutečně bylo vše přirozené. Jestli jsem se dneska cítila alespoň mírně unaveně, teď jakoby mé tělo překypovalo energií, která potřebovala ukojit. Nijak mi neubližoval, nechával mi čas a prostor k protestu, kdyby se mi cokoliv nelíbilo. Byl tak pozorný, až jsem si pomalu myslela, že se mi to jen zdá.

Tentokrát přetočil on mě a položil mé tělo zády na přikrývky. Svými dlaněmi mi zabloudil pod tílko a hladil mé částečně rozechvělé tělo. Zbavil mě přebytečných kusů hadrů a líbal každý milimetr mé odhalené kůže. I já jsem nezůstávala po zadu. O chvíli později už se jeho košile válela někde pod postelí, daleko z našeho dosahu. Přiznávám se, že z počátku jsem byla ostýchavá a nevěděla, co dělat… jenomže když jste s tím pravým, komu věříte, nezáleží na tom, jestli víte kde se ho dotýkat a jak, protože to přijde samo od sebe. Vytušíte to a ničím se netrápíte. Nemyslíte, jen prožíváte ty příjemné okamžiky.

Krátkou chvíli před tím, než spojil naše těla, mi do ucha zašeptal rozechvělým hlasem „Miluji tě.“. Po jeho slovech se poslední pochybnosti z mé hlavy vytratily, jako by ani nikdy neexistovaly a já se plně oddala jeho dotekům a nechala se omámeně vtáhnout do euforie něžného laskání.

Už nebylo nic, co by bránilo našemu prvnímu milování… blaženě jsme se vznášeli v oblacích a tahali jeden druhého k nebeským výšinám.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 31.: