OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 34.

01.07.2011 (17:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1289×

V žilách mi tuhla krev… všude kolem byl rozházený nábytek, knihy z knihovny vyházené, papíry a všelijaké další věci ze stolu se válely všude po zemi, kam jen mé oko padlo. Uprostřed celé téhle spouště se krčila paní a plačtivě prosila svého muže, který se opět napřahoval, aby jí mohl ublížit.

„Nech mě být a odpusť mi, prosím tě!“ naříkala. „Já to musela udělat! Musela jsem odejít!“

Nemohla jsem se na to dívat. Znala jsem tu bezbrannost… dokázala jsem si představit každou myšlenku, každý pocit, který jistě cítila. Kolikrát jsem v posledních měsících byla na jejím místě? Kolikrát jsem byla nucena maskovat si modřiny anebo si je chladit mraženou zeleninou? Vlastně jsem na ni měla být naštvaná. To kvůli ní jsem si tímhle vším procházela. Svou zlobu, kterou pán choval právě k ní, si vyléval na mně. Byla jsem pouhou nickou, co si nezasloužila vlídného slova a sebe rovného chování, otrokyně, která vždy a všem bude jen na obtíž. Právě kvůli sobeckosti paní, která už nadále nechtěla snášet ustavičné ponižování, bylo přesměrováno na mě… ale nevyčítala jsem jí to. Zachovala bych se stejně. Zbaběle bych zdrhla za kopečky a nedala o sobě nikomu vědět. Uštědřila bych se právě onoho životního masakru… ubíjení. Takže lze v tomto případě vůbec hovořit o sobectví? Vlastně nikoliv… pud sebezáchovy ji směřoval jinou cestou, kterou sama zvolila. Jenomže teď byla opět zpět v pekle a někdo jí musel pomoci.

Tak kde se sakra flákal Diego? Cožpak to nebyla právě tato situace, kterou se snažil matce uštědřit?

„Já ti ještě ukážu.“ Uhodil ji a přesto, že se rána nezdála být tak silná, velice mě vyděsila. Poté se napřáhl znovu, aby vše mohl zopakovat z druhé strany. Rozběhla jsem se proti němu a celou svou vahou vrazila do jeho těla, abych jej odstrčila. Ovšem hned v okamžiku, kdy jsem své dílo dokonala, jsem si uvědomila následky svého činu, které se neovlivnitelně blížily. Udělala jsem něco, co mě nemělo nikdy ani ve snu napadnout! Šla jsem proti svému majiteli… a to zasluhovalo tvrdý trest.

Skočila jsem rychle k paní Graciele a pomohla jí na nohy. Pán se mezi tím vzpamatovával ze šoku, který jsem si pro něj přichystala. Patrně absolutně netušil, kde jsem v sobě vzala tolik odvahy a rozhodla se zakročit. I když bylo předem jasné, že toho budu později velmi litovat, cítila jsem se být hrdá a pyšná na svou odvahu, i když jen chvilkovou. Ale musela jsem si zachovat chladnou hlavu a nenechat zastřít mé čisté instinkty pyšností. Na to budu mít čas později, jestli vůbec nějaké později bude.

„Pojte rychle.“ Vedla jsem Diegovu matku ke dveřím. Opravdu nevím, co jsem si myslela, zda-li jsem byla tak naivní a věřila, že mi to projde, že snad má snaha nepřijde vniveč. Opravdu netuším, co jsem měla v plánu udělat dál, ale stejnak jsem neměla příležitost zaobírat se tím. Někdo mě strhl zpět za paži a praštil se mnou o zem. Paní jsem v tom momentě stáhla sebou na zem, ovšem zatím co ona se stihla po čtyřech doplazit ke zdi, u které se přikrčila a nacházela se tak alespoň pět dobrých metrů od místa dění, já takové štěstí neměla. Vždy jsem byla pomalá a jednala v rychlosti typické pro šneky.

„Ty! Americká špíno!“ křičel opilecky. „Co si to dovoluješ?“ Snažil se udělat si tentokrát terč svého útoku ze mě. Podařilo se mi ovšem naprosto nečekaně vyhnout se jeho pěsti, což ho automaticky rozzlobilo ještě mnohem víc. Bála jsem se ho… šel z něj nepopsatelný strach a špatná aura z něj doslova vyzařovala. Vypadal šíleně. Blázen, který dostal záchvat vzteku a pro okolí představoval nebezpečí. Táhl z něj chlast, jeho obličej byl zarudlý, a třebaže to v téhle sféře mohlo být sporné, poněvadž to mohla činit především zlost, byla jsem si beztak jistá, že alkohol na té červeni má svůj podíl viny. „Když si vzpomenu, co všechno jsem pro tebe udělal… nechal si tě přivést do baráku! A ty ses mi takhle odvděčila?!“ křičel. Zbrkle jsem si přikryla dlaněmi uši jako malé dítě. Snesla jsem toho hodně a to především špatné zacházení, ale nesnášela jsem, když o mně někdo mluvil jako o věci, co nesnese citu, lásky a dobroty. Právě tak mě viděl můj pán. Pro něj jsem nikdy neměla sebemenší hodnotu. Vždy pro něj budu velké břímě, které musí živit a šatit, otrokyně, která nezastane pořádně těžké práce, ale také především budu napořád koule přikovaná k noze, od které se nedá odprostit.

Jenomže se tak strašně mýlil… já si přece zasloužila trochu něhy a lásky, jako každý člověk na světě. Vysvětlete mu to však… pro něj takové pěkné věci nepatří k odpornému poddanému póvlu, jako jsem já. Nikdy bych v jeho očích nebyla hodna jeho syna. Kdyby se mě mohl jakkoliv snadno ušetřit, aby to neznamenalo přílišnou námahu, učinil by tak.

Ne… pakliže by se mu zachtělo se mě jakýmkoliv způsobem zbavit, moc možností neměl. Vyhodit mě ze svého domu nemohl, poněvadž má první cesta by vedla na policii, kde bych vypověděla celý svůj příběh a to si on, jako vlivný investor v Mexiko city dovolit nemohl. Sice to nebyl zrovna Fernando Carranza, kdo mě unesl, nechal znásilnit a prodal do otroctví, ale vlastnil mě jako kus majetku. Měl bez pochyby podíl viny na obrovském neštěstí mého života. Navíc týrání bylo také v tomto státě činem trestným a i za tento, v porovnání s ostatními, činem mírným, by si na nějakou dobu do chládku sednout šel, určitě. To by uškodilo nejen jeho pověsti, ale zejména jeho obchody a investice by ztratily na důvěrnosti a propadly se na nižší cenu.

Ano, jak jsem řekla. Nechat odejít mě nemohl, a proto by se musel chopit té druhé možnosti, která se také nezdála být moc pravděpodobná… zabít mě. A nejsem si jistá, jestli by to jeho žaludek vydržel. Byl to odporný slizký had, násilník a největší omyl boha samotného, ovšem vrah to podle mě nebyl. Kdyby se už k něčemu takovému snížil, našel by si na to lidi… sám by si ruce nešpinil, zvláště takovým odpadem, který jsem pro něj představovala já samotná. A to ještě ani netušil, jak moc blízko ke mně měl jeho syn…

Konec, který by pro mě zvolil, byl mnohem krutější… pravděpodobně by zavolal Joeovi, aby si pro mě poslal svoje kumpány. To se už zdálo být pravděpodobné. A právě toho jsem se v tuhle chvíli obávala nejvíce… jaké to bylo tam v porovnání s tímhle místem? Otřesné.

Stejné ponižování a zacházení, jako kdysi… možná to tu nebylo, jako život na zámku, čistý a báječný, a také možná, že se tu se mnou zacházelo ne příliš vhodně, ovšem bylo mi tu dobře. Svým zvráceným způsobem, jsem zde byla spokojena. Chvíle strávené v Diegově přítomnosti bych nikdy za nic nevyměnila. To právě on činil tohle místo snesitelné a světlejší. Bez něj, by zde byla jen temnota, ve které ani měsíc nevysvitne na cestu a nechá umírat všechen lid ve strachu a smutku. Byl to právě on, kdo mi pomohl dostat se ze dna a začít žít, smířit se s minulostí a pochopit, že každá špatnost, která se nám v životě udála, není dobrá, ale značně nás posílí a připraví do nástrah krutého života. Byla jsem lapená a plně hozena do jeho moci. Ze všeho nejhorší na tom však bylo, že mi na tom nezáleželo… byla jsem přes míru šťastná, že právě on stál o mě.

I ta pitomá Alma se mi teď zdála jako úplná maličkost…

„Tak co? Jsi němá?“ vysmíval se krutým dech beroucím smíchem a chytl mě za vlasy, za které mi zatahal tak, až mě donutil zaklonit hlavu. Bože, kdybych přežila, slíbila bych Diegovi všechno… začala bych si vážit jeho společných chvil ještě víc, než doposud. Možná, že bych i pochopila svůj úděl, zůstat s ním až do své smrti… přeci jen, lepších vyhlídek, jak už jsem si tolikrát připustila, jsem neměla. On byl má jediná naděje, jediné štěstí, které mě mohlo potkat… „Te voy a matar!“ zasyčel španělsky pán. Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima, natož to, že by mě opravdu zabil. Jenomže z jeho úst to znělo opravdu věrohodně.

„Ne, prosím. Nech ji být!“ Uslyšela jsem hlas paní Gracieli, ale zdál se mi až příliš vzdálený na to, aby se mnou mohla být v jedné místnosti, i když to tak zřejmě bylo. Cítila jsem se najednou jinak, lehčeji… jako by se mě zmocňovaly znovu mrákoty. Kdybych tak teď znovu omdlela… všechno by mi bylo jedno. Přežila bych, nepřežila… nemusela bych čekat na smilování, osud by za mě rozhodnul. „Prosím… Fernando, já tě moc prosím! Pusť ji,“ hlesla slabě paní, ale stisk pána nadále nepolevoval. Stále se mi díval divoce do očí, v kterých se zrcadlilo opovržení.

„Neubližujte mi!“ Chtělo se mi prosit a škemrat o odpuštění, jenomže jsem přes svou ješitnost nedokázala ona slova vyslovit. Nač se před ním ponižovat, když to stejnak ve velké pravděpodobnosti, k ničemu nebude? Chtěla jsem po každém, zejména po Diegovi, aby přejímal odpovědnost za své unáhlené činy a teď bych měla zbaběle klečet a uctívat tohle stvoření, které se mi už svou samotnou existencí hnusilo? To se nezdálo být správné. Měla bych jít příkladem a činit, to sama žádám po druhých… i za bolestivou cenu. A možná, že i za cenu vlastního života.

„Buď statečná, Annie…“ opakovala jsem si stále dokola a snažila přesvědčit sama sebe, že to svedu.

„Nechápu, proč se zastáváš takové chudinky!“ křikl směrem po paní, ale uposlechl její prosby. Pustil má ramena a já se bezděčně svalila na zem, kde jsem se nažila rozdýchat strach, který mě stále ochromoval. „Co se stalo? Slyším sirénu?“ otázal se hystericky a jeho zrak spočinul opět na mně.

„A-ano, to je s-sanitka,“ vykoktala jsem po dlouhé době. „S L-Luisou je zle.“ Musela jsem pevně stisknout víčka k sobě, abych se dál nemusela dívat do jeho obličeje. Položila jsem své roztřesené tělo na podlahu a chladila se o ni.

„Pane bože!“ vypískla paní a vyběhla z pokoje pryč, jako by se předchozí incident ani neudál. Bylo neuvěřitelné, jak každý v tomhle domě zapomínal v minutě na nezvyklé a drsné chování. Ve mně strachu stále zůstávalo a nechtělo se mu opustit mě.

Stejně tak, jak rychle paní zmizela, se ve stejné rychlosti přiřítil do dveří Diego. Jak ten to dělal, že vždycky přišel pozdě? Když už bylo po všem?

„Co se tady stalo?“ zeptal se bolestně. Nespouštěl mě při tom však z očí a na svého otce, který stál nade mnou, upřel ustrašující pohled. „Odstup od ní!“ křikl. „Nedotýkej se jí!“ zasyčel a vrhal se k nám. Jeho soucitný pohled mě přiváděl k pocitu provinění.

„Ukliď to tady! Rozumíš?“ přikázal mi pán a nedbal na slova svého syna. Zdálo se, jako by jej snad přeslechl naschvál… nechtělo se mu příliš reagovat. Nebyl nijak znepokojen tónem, který na něj Diego použil. Vlastně nevěřícně kroutil hlavou a posmíval se nad Diegovou reakcí. „A ty se trochu kroť, synu!“ poznamenal jen tak.

„Ublížil ti?“ otázal se mě Diego zlobně. Na přítomnost otce nebral ohled. Mohl vzít všechno zpět. Zamaskovat chytře svá slova. Učinit rošádu osudu a zachránit si krk i důstojnost, jenomže udělal přesnej opak. „Tak Annie!“ dožadoval se mé odpovědi. Pokývala jsem sklopenou hlavou, že nikoliv. Neměla jsem sílu na prosté pípnutí. Cítila jsem se zesláblá z toho všeho. Obávala jsem se dalších reakcí pána.

„Co je ti do ní?“ mluvil pan Carranza ublíženě. „Kde máš vůbec bratra?“ prskal.

„Dovezl jsem ho k Serranovým… tam mu teď bude lépe!“ Pán se dopotácel až ke křeslu a nezajímalo jej absolutně nic, třebas jak na tom asi může být Luisa, se kterou to nebylo moc dobré. Vůbec ho život jeho nejmilejší pomocnice nezajímal. Vytáhl ze stolku lahev čehosi divného se španělským názvem a vyklopil to do sebe.

„Sakra… otrok je ti milejší, než vlastní rodina?“ vracel se pán zpět k tomu, jak se mě Diego zastával. Pohazoval si v rukou s prázdnou lahví a sem tam šlehl nebezpečným pohledem ke mně. Přísahala bych, že tolik nenávisti jsem v nich snad ještě nezahlédla, i když o tomhle sporném bodě bychom mohli nejméně spekulovat a vystačili bychom si tímto tématem na dost dlouhou dobu. Nikdy v životě jsem se nesetkala s tak zvráceným člověkem, jako byl pan Carranza. V jedné sekundě se radoval a veselil, zatím co v té druhé bil a mučil členy své rodiny. Nikdy jste nevěděli, co nadejde. Koření života, adrenalin… nepřežijete anebo vyváznete s otřesem mozku? A nevylosujete si náhodou správnou odpověď?

Ano… jeho chování přisuzuji k loterii. Každou chvílí se něco v něm mění, kolečka v hlavě přeskakují a jeho výkyvy chování přecházejí z dobrých gest na špatné zacházení.

„Ty zas upřednostňuješ chlast…“ poznamenal jeho syn a pozoroval mě při uklízení škod. „Nech to, Annie!“ přikázal mi tvrdě. „Slyšelas mě? Polož to.“ Mluvil se mnou zvláštním tónem hlasu. Bylo tam dost skvrn po hrubosti, ale také divné příměsi čehosi, jako úlevy, ale také lásky, což bylo divné. Nikdy se mu hlas nezbarvoval do jemnosti. Před otcem se vždy snažil potlačovat všechny city a mluvit naprosto formálně, tak proč najednou taková změna? Nechápala jsem jej.

„Ale já…“ chtěla jsem pokračovat, vymluvit se a poukázat na to, že pan Fernando mi poručil, abych práci dokončila, jenomže Diego mě opět nesmlouvavě přerušil.

„Řekl jsem, abys to nechala být.“ Díval se mi zpříma do očí. Byla jsem zmatená… absolutně nechápala, komu z nich mám vyhovět. Nevyhovím Diegovi, ublížím mu. Ale nevyhovět pánovi?

„Nepodkopávej mi autoritu u služebnictva, synu. To se nesluší,“ řekl pán důrazně a odložil prázdnou láhev na stůl.

„Annie není žádná služebná, už ne. Je to moje přítelkyně. Od téhle chvíle nechci vidět, aby něco uklízela!“ osopil se Diego. „A jestli se jí od teď jenom dotkneš…!“ V té chvíli jsem nebyla jediná, která zírala s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Přiznal nás… otevřeně vyhrožoval svému otci a zastával se mě.

„Ty ses snad dočista zbláznil!“ křikl pán. Hysterický tón se otřesně nesl místností a broukal mi protivnou melodii. Pravda vyšla najevo, tak jako vždy. Trvalo to možná delší dobu, ale co na tom záleží? Měl mě rád natolik, aby se postavil svému otci.

Diego nasupeně přešel ke mně, uchopil mou tvář do dlaní a počal mě před otcem nenasytně líbat, aby dokázal pravdivost svých tvrzení. Zmateně jsem mu polibky oplácela.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 34.: