Vězněná - kapitola 36. • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola s neodmítnutelnou nabídkou.
Carlie

21.07.2011 (15:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1040×

Nedalo mi to… celou snídani jsem přemítala, jak se obrnit proti klackům, které mi byly neustále házeny pod nohy, jako vždy, zcela nemilosrdně a neeticky. Za jistých okolností jsem si mohla tuhle snídani vychutnat. Byla mou první, které jsem se účastnila sedící s ostatními a nikoliv jako obskakující servírka. Bylo zvláštní vnímat vše z pohledu jiné osoby, důležitější. To, jak Francisca poslouchala každý příkaz, nalévala kávu do šálků a nosila podnosy jídla, mi nebylo nijak cizí, ale přesto jsem nedokázala pocítit stesk po práci. Má nynější pozice mi naprosto vyhovovala, ale necítila jsem se dobře po celý čas rodinného sezení. Stále jsem na sobě cítila tyranský pohled pana Fernanda, a třebaže mě nepřetržitě a bezustání Diego držel pod stolem za ruku a jen zřídka kdy ji pustil, aby si mohl usrknout vařící kávy anebo si namazat krajíc chleba, beztak jsem byla nesvá. Cítila jsem se navíc. Pán mi to každým volným momentem dokazoval.

„Vyzvedneš dnes bratra?“ prolomila ticho nejprve paní, otázkou směřující k vězniteli mé ruky.

„Ano matko. Před obědem se pro něj stavím.“ Svůj zrak však neupíral na paní Gracielu, nýbrž otce, který mu jej oplácel ve stejné bojovné míře. U stolu vládla dusná atmosféra. Jen chvílemi mé tělo ochromoval klid a pohoda.

O svou pozici uvnitř mě bojoval strach, který neodpustitelně porážel mou mysl a přiváděl ji k šílenství. Bála jsem se rozhovoru pána s Diegem, který se neodvratně blížil. Každou sekundou, blíž a blíž… V bolestech jsme se narodili a většina lidské populace také v bolestech umře, jenomže proč zrovna mě doprovází bolest celý život? Nejen ta fyzická, ale i psychická? Nikdy jsem nestála o její přítomnost, ba dokonce jsem ji nikdy ani žertem neposílala k někomu jinému, takže o odplatu se jednat nemohlo. Vždy jsem cítila potřebu být šťastná, a přesto vždy po nějakém vítězství následovalo zklamání a prohra. Typickým příkladem pro rovnoprávnost byl fakt, že jsem sice našla muže svého života, ale za cenu vlastní svobody… mohla jsem s ním být šťastná? Ano, ale nikdy nebudu moci pozvat svou matku a bratra na svatbu, těšit se s nimi maličkostmi, jako třeba že nezapomněl na měsíční výročí a jiné podobné drobné prkotiny, které jsou pro mě jako každou jinou holku, důležité. Tolik nevyřešitelného, slepá ulička, ale zároveň také rychlý spád, obrovská změna, ale mohla jsem tak sobecky zvednout telefon a pokusit se dovolat domů? Na policii? Pakliže mě Diego miloval, měl by se postarat o zlatou střední cestu, která by zahrnovala můj kontakt s rodinou, jenomže jak to vše zajistit tak, aby se nedostala ta Diegova rodina do problémů? Především Diego? Když už ne na nich na Diegovi mi skutečně záleželo. Myslela jsem na něj… nemohla jsem mu to udělat.

Bez policie by se vysvětlování jistě neobešlo. Nemůžu volat domů.

Nemohla jsem tak učinit. „Sobče!“ nadávala jsem si. Na co myslím? Tolik toho pro mě udělal… pral se za mě, stavěl se za mě a zamiloval se. Teď nebyla správná doba chovat se jako zvrácený Robin Hood.

„Dojedl si?“ otázal se pán a mírně si odkašlal.

„Jistě,“ odvětil Diego i přesto, že jeho talíř byl z poloviny plný. Pustil mou ruku a zanechal mě tu prázdnou a zraněnou. Napospas všem špatnostem světa. Jen jeho mizející záda mi říkala, že se mám ještě na co těšit. Právě kdesi debatoval o mé budoucnosti. Zůstanu tu?

„Vypadáš děsně, Annie.“ zašeptala paní. Zmateně jsem se na ni podívala.

„Prosím?“ hlesla jsem tázavě. Její konstatování mě zaskočilo, a třebaže jsem tušila, že oproti takové Francisce to stojí za nic, jelikož s ní se nemohla srovnávat snad ani samotná Pamela, její pravdomluvnost mi vzala všechna slova. Doslova se mi vykouřila z pusy. Kam se poděla zdvořilost starších dam? Obcházení a taktní naznačování?

„Tvoje vlasy. Chtělo by to nový sestřih a možná taky barvu. A…“ Spráskla ruce, jako to dělávala Luisa. „Oblečení. Potřebuješ nějaké pěkné a nové. Jakou máš velikost?“ Napsala si dokonce také velikost mých bot. Nevím, jestli doufala, že její muž bude shovívavý, což se naprosto neočekávalo. Poletovala okolo, kladla mi zmatené otázky a pak poručila Juanovi, aby nastartoval auto. Zmizela tak rychle, že jsem jí ani nestačila povědět, jak se mi baklažánová barva naprosto hnusí.

Nebylo nic smutnější, než zůstat u stolu sama jen se svou sokyní. Hloupý žert? Nikoliv… holá a smutná skutečnost.

Hrnek mi zpíval prázdnotou, tak jsem se rozhodla uspokojit jeho potřeby. „Bylo by ještě kafe?“ Snažila jsem se mile usmát, ale zřejmě se nepovedlo. Zpražila mě jedovatým pohledem.

„Ne,“ řekla nafoukaně a odešla. Nestačila jsem se divit. Nedoufala jsem, že bude skákat, jak já budu vesele pískat, ale její chování mě očividně dostalo. Vždyť jsem chtěla jen blbý kafe… Došlo mi, za který tým kope. Sebrala jsem talíře a odnášela je do kuchyně. Z pracovny se ale ozýval dost hlučný rozhovor. Samozřejmě o mě. Křičeli, vztekali se… vlastně jsem očekávala, že se snad i poperou, když najednou všechno nepřirozeně utichlo. Opravdu. I špendlík dopadající na podlahu by nadělal víc rámusu. Lekla jsem se toho strašně otravného ticha. V domě Carranzových obvykle neznamenalo nic dobrého. Rozběhla jsem se k pracovně… vystrašená.

Sama… unáhleně. Snažila jsem se dělat velké laní skoky, ale byla jsem dostatečně rychlá? Vpadla bych dovnitř vůbec, kdyby se to ode mě vyžadovalo? Na to jsem možná nebyla dostatečně statečná.

Jenomže…

Žiju tu anebo ne? To je jedno za jakých podmínek. Žiju tu a tohle ticho se mi nelíbilo. Nejde zapomenout na všechny hrozné chvíle v životě, ale jakoby mě vždy v nějaké adrenalinové situaci popoháněly dopředu. Nemyslela jsem si, že najdu Diega ležet zastřeleného na podlaze či pána připíchnutého kordem ke knihovně… to je to. Nemyslela jsem vůbec. Chtěla jsem co nejdříve znát vynesenej verdikt. Ale co pak? Budu se prát? A s Diegem? Protože jemu otec určitě poručil zbavit se mě. Ale vzdát to? Nikdy… ale proč bojovat? Pro koho? Pro ty, kteří nás už jednou zradili? A zradil mě Diego vůbec?

Před dveřmi jsem se srazila s Diegem, který hlasitě zabouchl dveře od pracovny svého otce, což byl první uklidňující zvuk za dlouhou dobu. „Annie?“ podivil se. I má roztěkanost ho evidentně mátla.

„Ach Diego…“ zašeptala jsem. „Tak? Jak moc je to zlé?“ naléhala jsem. Ošil se, ale přesto nic neřekl. Zamlklý sledoval chaos, který ze mně byl znát a totální neklid mého rozklepaného těla. „Tak?“

„Pojď do pokoje.“ Chytil mě za ruku a táhl za sebou. Tak jo… mohla jsem se litovat, teď na to byla vhodná doba. Vlastně taky nenávist byla na místě. Jenomže i kdybych se teď hlasitě šprajcla a počala se s křikem rozebíhat hlavou proti zdi, nic nepomůže. Bylo to tu. Můžu jen čekat a doufat ve smilování. Dokud naděje nevyprchá… když se podívám zpátky, přesně do detailů vím, proč jsem se rozhodla s tímhle mužem spát a utvořit si k němu citový vztah, pouto. Musela jsem si pustit někoho k tělu, abych se tady nezbláznila. Potřebovala jsem slýchat „Miluji tě“ a nechávat se hladit po vlasech. Stírat slzy a nechat sebou kolébat. Bylo to třeba, abych si uvědomila, co je v životě důležité. On byl důležitý. Pro mě. A teď, když jsem to důležité našla, bylo pozdě. Abych se naučila rozpoznávat důležitého od nedůležitého, přítele od lásky, muselo přijít poučení. A to se právě zlomyslně kradlo, plížilo se a umrtvovalo vše živé v dosahu mě na dvě stě mil… bylo pozdě. Jsme ztracení… nejen ve svých iluzích a nadějích. V realitě.

Zavřel za námi dveře. „Annie?“ řekl, ale neotočil se na mě. Zbabělec. Jenomže já potřebovala férové jednání.

„Já to věděla.“ Rozplakala jsem se, což ho vyděsilo. Pohlédl mi do tváře. „Já to věděla, že couvneš a vyhovíš tomu bastardovi, co si nechává říkat tvůj otec,“ vztekala jsem se. „Tak kdy, co? Kdy si pro mě někdo přijede, aby se mě zbavil, hm? Nebo snad mě osobně předáte novému majiteli? Už večer anebo mě tu tvůj papínek strpí ještě do rána? Jenomže to má smůlu. Rána se totiž taky vůbec dožít nemusím!“ Sebrala jsem polštář z postele a hodila ho po něm. Nechal mě, vlastně jej chytil a položil klidně na stůl vedle sebe. „Super!“ křičela jsem. „Teď mi toho už moc nezbývá.“ Odhrnula jsem roztřeseně závěsy z okna. „Výška tady není a vanu nemáš, takže… kde máš žiletky?“ Vběhla jsem do koupelny a začala mu rozhazovat věci, vyhazovat obsah šuplíků na kachličky. Ve chvíli jsem nadělala víc nepořádku, jak kde jakej hurikán či tajfun. Zbláznila jsem se? Ano, ale právem.

„Annie?“ S vykulenýma očima sledoval moje počínání. S povzdechem mi vyrval zbytek jeho kosmetiky z ruky, chytil mi zápěstí a svým tělem mě přikoval k podlaze. Díval se mi nebezpečně do očí. Přísahal bych, že jsem zahlédla žhavé plameny. Sežehnout mě? Bylo by to dobře. Příjemná a rychlá smrt z rukou milovaného. Spalující vášeň? Cokoliv.

„Pusť mě!“ zasyčela jsem.

„Abys mohla vymýšlet další způsoby sebevraždy? Ne, díky!“

„Možná že nejsi zas tak blbej, jak vypadáš!“ křičela jsem stále naštvaná a zoufale se křečovitě smála. Patrně si myslel, že jsem šílenec. Do minuty byl však mému počínání konec. Umlčel mě hladovým polibkem. Mé ruce ale nepouštěl. Stále je pevně svíral v těch svých. Připadal jsem si jako v poutech. Vždycky vězněná… nikdy volná jako ptát.

„Můžeš mě alespoň jednou poslouchat?“ šeptal mezi polibky. „Kdy mě necháš domluvit dřív, než svým jednáním všechno zkazíš? Jsi neuvěřitelná!“ proklínal mě, ale při tom dál nenasytně zaměstnával mé rty. Na to jsem neměla už moc času. Ten jsem si šetřila na útěk. Sebeobranu. Snažila jsem se vyprostit zpoza jeho velkého těla a vymyslet cokoliv, čím bych se zachránila, jenomže se mi to nedařilo. Už jsem zvažovala, že jej snad kousnu, když se smiloval a dovolil mi posadit se. „Můžu mluvit a vše vysvětlit?“

„Mám na výběr?“ odvětila jsem zadýchaně. „Pane?“ řekla jsem kysele.

„Už toho mam dost! Tohle je k nevydržení!“ Teď to byl on, kdo křičel. Lekla jsem se a schoulila se. „Co si to o mně stále myslíš? Kolikrát ti mám říkat, jak moc tě miluju a nikdy bych nedopustil nic z toho, co blábolíš?“ Chytl mě znovu pevně svými drsnými dlaněmi a donutil se mu podívat do očí. „To mi tak moc málo věříš? Já myslel, že je všechno v pořádku, po včerejšku… já… řekla jsi, že ti na mně záleží. Myslel jsem, že mi důvěřuješ anebo jsem se spletl? Tak pověz!“ zlobil se a právem. „Mám toho už dost, Annie. Rozhodni se! Buď se mnou chceš být, nebo nechceš. Jiné možnosti nejsou.“ Jeho tvrdý pohled dokazoval mou vinu. Už zase jsem to zkonila. Na to mám talent.

„Mrzí mě to. Promiň mi. Já jen… bojím se a… nemám moc možností. Co mě čeká tam venku, kam mě dostane tvůj táta? To radši smrt. Už nikdy se nechci dostat do rukou těch hajzlů,“ vzlykala jsem. „Nic nezmůžeme. Jsem jen na hraní. Pro ně, tvého otce… pro všechny!“ mumlala jsem. Přitiskl si mě na svá prsa.

„Nejsi na hraní. Miláčku…“ konstatoval suše. Líbal mě na tváře. Já mu neúmyslně máčela slzami triko.

„Promiň,“ omlouvala jsem se znovu. Bylo mi líto, jak se neustále moje nejistota a zbrklé domněnky draly mezi nás. Měla bych se polepšit, ale naučte starého psa novým kouskům.

„V pořádku. Odpuštěno,“ uklidňoval mě.

„Dík,“ rozpačitě jsem poděkovala.

„Nemáš zač.“ Napětí mezi námi ale stále vládlo. Zbabrala jsem to, ale jak to napravit?

„Nezlob se už.“ Políbila jsem jej do kouta úst. „Radši povídej,“ povzdechla jsem si. Ať je to definitivní…

„Šlo to… přijatelně,“ zabrblal nejasně. Odtáhl se ode mě.

„Jak přijatelně? Nechoď kolem dvora se zrním! Rovnou vypusť slepice!“ zlobila jsem se umanutě a zkřížila si ruce na prsou.

Zasmál se mé tvrdohlavosti. „No, nic se nevyřešilo, ale ty zůstáváš. Jasně jsem mu vylíčil, že se tě nehodlám vzdát a on…“ Odmlčel se.

„On?“

„Otec zas dál silně najevo, že náš vztah nebude nijak podporovat a nikdy jej neschválí,“ vyklopil konečně ze sebe, ale odmítl se mi při tom dívat do očí. To přece nebylo tak špatné anebo ano? Vždyť tohle jsem celou dobu tušila…

„Co z toho plyne?“ Příčila se mi nejistota. Potřebovala jsem nutně vědět všechno.

„Nic.“ Dneska to z něj lezlo jako z chlupaté deky. To sakra musel odpovídat jednoslovně? Teď? V tuhle chvíli? Prokrista.

„Vytluču to z tebe. Odhoď tu svatozář a mluv narovinu.“ Pohrozila jsem a bouchla pěstí do jeho hrudi. Jen jemně, ale přesto předstíral, že ho to zabolelo. To divadélko ho ovšem beztak po chvíli přešlo. Přestoupil opět hranici mého osobního prostoru a vpil se mi do rtů.

„Vezmi si mě,“ zašeptal, oči stále zavřené. Nebyla jsem si jistá, jestli náhodou špatně neslyším. Naslouchátko… pořídím si ho, pakliže jsem se zmýlila.

„Cože?“ vykoktala jsem. Dvouslabičné slovo, ale přesto mi svým způsobem činilo problém jej vyslovit. V ústech jsem měla najednou vyschlo a ruce se mi rozechvěly. „Jaks to myslel?“ snažila jsem se najít jiný význam oné vyslovené věty.

„Požádal jsem tě o ruku.“ Teď už byly jeho oči otevřené do kořán. Snažil se číst z mého obličeje a podle svého úsudku asi konstatoval, že mě zaskočil. A možná… vyděsil?

„O ruku?“ vypískla jsem přiškrceně. Bože! Zněla jsem jako imbecil. Teď nebyl čas hrát si na nechápavou, jenomže můj rozum nemohl nějak zformulovat jasnou a normální, zcela všední odpověď „ano“. Můj slovník tuhle odpověď neobsahoval, ale měl by.

„Co tvůj otec? Neříkal si náhodou, že mě nikdy nepřijme?“

„Už odmítám brát na něj ohled. Vezmeme se a najdeme si domek. Nás maličkej domeček, daleko odtud.“ Plánoval náš život, jako by to bylo naprosto jednoduché, jisté.

„Já… nevím co…“

„Řekni ano,“ naléhal. „Postarám se o tebe. Miluju tě. Chci tebe, jenom tebe. Už dlouho jsem necítil tak… tak intenzivní pocit, já… jsi moje životní láska, Annie, a není to klišé. Ty jsi moje Popelka a já tvůj princ.“ Bylo roztomilé, jak se neustále snažil přesvědčit mě, že k sobě patříme. S tímhle nepřehlédnutelným faktem jsem se smířila už před časem. „Vím, že to není moc romantické…. žádat teď, po tom všem a navíc v koupelně! Prstýnek ti samozřejmě koupím, ale už jsem to nemohl odkládat. Nevydržel bych to, já…“

„Ano,“ zamumlala jsem nejistě a přerušila proud Diegových myšlenek. Nebyla jsem rozhodnutá… životní krok. Proč jen sakra tu není nikdo, s kým bych to mohla probrat? Ale zdálo se mi to být správné souhlasit. Proč by ne?

„Co? Zopakuj tu,“ žádal.

Vyhověla jsem mu. „Ano. Ano, vezmu si tě. Ráda,“ vynesla jsem konečné rozhodnutí.

„Ach Annie.“ Měl obrovskou radost. Vrhl se na mě a líbal mě, všude, kam jen mu to naše obětí dovolovalo. Na ústa, krk, dekolt… ruce. Byl nenasytný, neodbytný. Dovolila jsem si užít si ten pocit s ním. Byla jsem zasnoubená… kdo by to byl řekl. Annie… malá hubatá a paličatá brunetka se spousty zlozvyky a věčnou bručounskou náladou se bude vdávat.

Teda… možná. Pokud všechno dobře dopadne.

„Jsem tak šťastný. Jsi šťastná?“ Usmíval se jako sluníčko.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem bez zaváhání. Studovat svoje opravdové pocity budu až později. Nyní jsem se opravdu cítila být spokojená, ale kdo ví. U mě je to složité… měním se z minuty na minutu. Jedno bylo však jisté. Necouvnu. Nikdy. Zabilo mě to a poslalo do horoucích pekel.

„Ehm. Promiňte, pane. Potřebovala bych vaši pomoc,“ odkašlala se vedle nás Francisca a dělala všechno, co jí síly a úsilí stačilo, aby nezkřivila rty nad naším, láskyplným obětím. Diego k ní byl v první chvílí zády, takže si nemohl povšimnout vražedného pohledu, který na mě vrhla, jenomže já jsem slepá nebyla. Ani brýle s dioptriemi mi nikdy optik nedoporučoval.

Vztyčila jsem bojovně bradu, zatímco se Diego posadil do méně důvěrné polohy vedle mě a narovnal se. „Co potřebuješ?“ Věnovala mu sladký úsměv, až jsem se málem pozvracela. Nesnášela jsem ji… v duchu jsem střádala plány na její vraždu, které by se zdály být sebevraždou, abych z toho vyvázla bez úhony. Tohle byla otevřená válka. Nehodlám zůstávat pozadu. Budu bojovat, a to s plným nasazením.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování