OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 37.

02.08.2011 (10:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1074×

„Víte… pane, je to taková delikátní záležitost. Mohla bych si s vámi promluvit mezi čtyřma očima?“ Opět ten přeslazený úsměv. A ty oči! Sváděla ho?! Anebo jsem se spletla? Patrně jsem si vše vykládala jinak a z každého přátelského gesta činili svůdné laškování. Jenomže její chování nebylo normální. Ona nebyla normální… patřila do modelingových agentur, módních časopisů. Nikoliv sem.

„Počkej na mě v salóně. Hned jsem tam.“ Mohl jej odmítnout, alespoň pro jednou se nemusel chovat zdvořile. Ale co na tom. Nebudu z toho dělat hned aféru, i když se mi to nelíbilo. Nakonec mám také svou hrdost.

„Nechceš si pustit zatím nějakej film?“ nabídl mi, když její dokonalé pozadí zmizelo z místnosti a shledal můj zamyšlený obličej. Mírně jsem našpulila rty.

„Ani ne,“ hlesla jsem. Můj nesouhlas musel být asi v mém hlase více jak patrný, poněvadž přimhouřil obě oči. Na čele se mu tak vytvořila ta dokonale zamyšlená vráska, která se mi na něm moc líbila.

„Hned jsem zpět.“ Políbil mě na čelo a následoval tu rozvracečku vztahů. Posbírala jsem ten nepořádek, na jehož utvoření jsem si dala před malou chvilkou tolik záležet a rovnala jej zpět do poliček i šuplíků. Stále jsem přemítala, o čem si mohou povídat. Co po něm mohla chtít? Bylo to k nevydržení… opravdu jsem věřila, že její přítomnost není všední. Měla něco za lubem a pan Carranza v tom hrál nějakou roli, dost podstatnou roli, jelikož to podle mě celé zinscenoval.

Ode dveří se ozvalo zaklepání. Poté vešla paní s náručí plnou tašek. „Tady jsi zlato,“ zazpívala a vypadala spokojeně. Jako by jí nákupní horečka dala nový smysl života. „Nakoupila jsem plno pěkných hadříků, které by se ti mohly líbit.“ Její rozjasněná tvář zářila snad široko daleko, ale když se ke mně natočila z levého úhlu, všimla jsem několika modřin. Zamaskovaných, jak jinak.

„Ale, to přece…“ Nezdálo se mi, že bych jí mohla takhle využít. Bylo to neslušné. Chovala se ke mně opravdu pěkně a zdvořile, což se pánovi protivilo. Mohla si ho tak stavit ještě víc proti sobě. Už si toho vytrpěla dost a já jí ještě víc přitěžovala.

„Jenom si to zkus, ano?“ Byla to nabídka, která se neodmítá. Zvláště pokud jsem na sobě neprezentovala krásy oděvnictví už dlouhou dobu. Rozhodla jsem se jako správný nevychovanec přijmout její nabídku.

„Dobře.“ Vycenila jsem své bílé zuby na znak úsměvu a vrhla se k ní. Do náručí mi vrazila všechny ty značkové tašky různých barev. Jejich tíha mě trošku překvapila. Mírně jsem na cestě zaklopýtla. Zapadla jsem do koupelny a převlékla se do prvního krásného kompletu. V zrcadle jsem se nemohla poznat. Už dlouho jsem na sobě neměla něco tak pestrého a výrazného. Jako bych to ani nebyla já, ale někdo úplně jiný. Zapomněla jsem jaké to je, cítit se přitažlivě. Nenáviděla jsem ty zašedlé a nevýrazné šaty, které jsem nosila jako služebná. Kdybych měla kde co jiného na sebe, spálila bych je už před pár dny všechny do jednoho zbytečného kusu.

Najednou se zdálo být všechno perfektní… od pana Fernanda jsem měla pokoj, alespoň na první pohled. Samozřejmě to nebylo zas tak moc veselé. Diego to vyžíral za mě. To já jsem měla klid a nemusela nic řešit nebo aspoň prozatím to tak bylo. Na těle mi viselo nové oblečení a byla jsem zasnoubená. Co víc by si měla holka v Mexiko City přát? Navíc v mém postavení? Tak nač si stěžovat? Ale každé štěstí má své mouchy.

Moje štěstí, i když ne tak dokonalé, beztak dlouho nevydrží. Sužovala mě zlá předtucha. To jsem cítila hluboko uvnitř mě. Ale z celého svého srdce jsem si přála jej zachovat. Přišít k sobě neviditelnou nití a udělat několik tlustých uzlů na konci, abych se pojistila. Jenomže to nešlo… věděla jsem to. Ale to mi nezabránilo v tom, přát si. A tak jsem nechala svou němou tužbu vplout z mé mysli předaleko do vesmíru, kde ji snad někdo s otevřenou náručí přijme a vyplní. Alespoň pro jednou…

Klid a šťastný život. Už žádnou smůlu, ale příjemné vyhlídky. Nové přátele. Možná i pohodovou práci. Rodinu a časem i psa. Velkého psa, co celý den lítá po zahradě a na večer ho musíte přivázat k boudě, aby náhodou nepodhrabal plot anebo nepřeskočil k sousedům. Už jako malá holčička jsem po něm toužila a snažila se jej vybrečet a vydupat o každých narozeninách. „Měj přece rozum dítě. Pes v bytě by byl chudáček!“ zavrhla hned moje maminka. Slýchávala jsem to rok co rok po sobě, až jsem jí nakonec dala za pravdu a pořídila si morče, které beztak brzo umřelo. Pochovala jsem jej v sídlišti za naším domem…

A pak také telefonáty domů. To vše jsem si přála.

Ale pak tu byla také ta druhá strana, která si můj život neustále přitahovala jako magnet. Smůla. A ta šla u mě ruku v ruce s bolestí a ztrátou. Nějakou dobu jsem je od sebe nedokázala odtrhnout. Lepila se mi na paty a ne a ne se pustit.

Na paži jsem ucítila dotek. Trochu jsem povyskočila úlekem. Byla jsem natolik uchvácená tím dokonalým oblečením a rozjímáním, které mě v poslední době ochromovalo dosti často, možná až paralyzovalo, že jsem si ani nevšimla paní, která za mnou stála. V zrcadle se odrážel její úsměv.

„Jsou nádherné,“ poděkovala jsem jí. „Opravdu.“ Chtěla jsem k ní přiskočit a obejmout, jenomže jsem v té rychlosti zavrávorala a zamotala se mi hlava. Teď všude lítala chřipka. Byly toho plné noviny. A jelikož jsem se už pár dní necítila ve své kůži, patrně kolem mě krouží a čeká na ideální příležitost skolit mě. Paní mě musela podepřít, jak jsem najednou zbledla. Ustaraně si mě prohlížela, ale nic mému selhání neřekla.

„Nic mi není, jen se o mě asi pokouší nějaká nemoc. To bude jen z nachlazení.“

„Já vím. Sousedovy děti leží prý všechny v posteli s horečkami,“ potvrdila mou domněnku. Skvělé. V horečkách nevypadám zrovna přitažlivě. Co když Francisca využije situace? Nechal by se Diego zatáhnout do postele? NE! To by tedy rozhodně neudělal. Ale je to chlap… omotá si ho kolem prstu tak na těsto, že i on časem podlehne.

„Pokud všechno dopadne dobře, zítra si zajedeme do města ke kadeřníkovi. Příjemně si u toho popovídáme, uvidíš.“ Na patě se otočila a v okamžiku jsem v koupelně osiřela. Prohlédla jsem několik párů bot, které padly jako ulité a nemohla se nabažit těch nových kousků. Alespoň si teď vedle naší nové služebné nebudu připadat jako Miss Propadák. Teda, pokud skutečně nelehnu do postele. Musím uznat, že paní má opravdu vkus. Všechno bylo elegantní, ale přitom také decentní. Naprosto to ke mně sedlo. Rozhodla jsem se učinit radost nejen paní Graciele, ale také sobě a hodila něco z toho na sebe. Z jiné taštičky vytáhla kosmetiku a po dlouhé době jsem se potýkala s nánosem řasenky. „Z ošklivého káčátka se stala přijatelně vypadající labuť,“ zašeptala jsem si pro sebe.

„Páni. Kdo jsi a co si udělal s mojí Annie,“ vydechl vedle mě Diego. Kdyby se nedíval na mě, řekla bych, že obdivoval nějaké vele dílo z národní galerie. Přeháněl, ale potěšil mě. Ale beztak musel vidět pravdu, aby tak rychle nepodlehl kouzlu naší služebné.

„Myslím, že jsem v posledních pár dnech trochu přibrala.“ Přejela jsem si po břiše. Snažila jsem se alespoň trochu mu vyvrátit dokonalost, v které mě viděl. Aby to nebyl takovej šok, až mě uvidí upocenou pod vlivem spousty Brufenů a dalších chemických pilulek. „Teď, když si to jídlo nemusím připravovat sama mi víc chutná.“ Usmála jsem se. „Jen si zvyke,j chlapče. Jojo efekt je dnes v módě,“ pomyslela jsem si.

„To je dobře. Nemám rád anorektičky.“ Zasmál se. „Opravdu vypadáš úžasně,“ pochválil mě opět.

„To tvoje máma. Myslím, že… má mě ráda.“ Přikyvovala jsem na důkaz.

„To má,“ potvrdil mi, za což jsem jej řádně odměnila. Příliš brzy se však ode mě odtáhl. Nelíbilo se mu líbat se se mnou?

„Co po tobě chtěla?“ Opravdu jsem se dlouho snažila nevyslovit tahle žárlivá slova, ale bylo to silnější než já. Jsem slabá? Ok, jsem ale co dělat. Jen ať mezi námi nejsou žádná tajemství. Jedině tak má náš vztah smysl a šanci.

„Nic důležitého čím by ses musela zatěžovat.“ Odmlčel se. „Musím dojet pro Alejandra k Serranovým. Ale věř mi, že domů budu spěchat.“ Okatě si mě znovu prohlédl. Cítila jsem se polichocena, že jsem se mu líbila, ale nadále nedokázala potlačit žárlivost, kterou jsem chovala k Francisce. Štvalo mě na ní úplně všechno. Její styl vystupování, mluvení, to, jak strašně svůdně mrkala řasami. Dokonce i její výkon, který podávala v práci, mě rozčiloval. Kdybyste ji viděli, jak se kroutila u koštěte, když vytírala podlahu. Takhle okázale eroticky u ošetřování podlahy nevypadala snad ani pornoherečka. Prostě jsem proklínala celou její existenci, a i když jsem věděla, že to byl pán, na kterého bych se měla zlobit, poněvadž to on ji sem na truc přijal, nedokázala jsem si bojovnost proti ní odepřít. Nikomu přece ještě neuškodilo kouska toho zdravého soupeření. Tak ať se holka ukáže, co v ní je. Já svého Diega zadarmo nedám, natož bez boje. Ať holka zapomene, že bych si ho nechala přebrat. Krádež já neuznávám.

Do zbraně, Francisco...

Naposledy mě políbil, než odešel. Ten polibek se mi zdál jiný, než tolik jemu předešlých. Bylo to zvláštní, s podtónem zoufalosti, což můj chaotický mozek nepobíral. Nezabývala jsem se tím déle, než pár vteřin. Jako vždy se mi hlavou honily naprosté hlouposti. Ach ty nové boty… v některých chvílích jsem stále nedokázala tu holčičku hluboko v sobě potlačit. Stále tam byla a fakt, že brzy bude vdanou paní, ji nijak neodrazoval. Vlastně to bylo dobře. Nač se chovat dospěle za každou cenu? Někdy je třeba popírat nudu vylomeninami… přemýšlím o botách, hadrech a líčení. Možná bylo načase dostat nějakou facku. Asi jsem moc zpohodlněla.

Pak jsem ucítila vůni jídla, která se valila z kuchyně a omračovala celý dům. Zvedl se mi žaludek. Nevonělo to zrovna lákavě. Určitě vařila Francisca, vlastně… kdo jiný? Ta holka je fakt třída. Obědvat budeme asi rohlíky. To, co se ke mně linulo, nemohlo být poživatelné. Že ona to spálila?

„Ehm, ehm,“ odkašlal si pán. Dneska už člověk ani v koupelně nemá soukromí? V mžiku jsem se otočila a zaměřila potencionální nebezpečí. Že já jsem si to sama přivolala? Tvářil se tvrdě, ostatně jako vždy, což nebylo neobvyklé. Učinil pár neuvážených kroků směrem ke mně. Udivilo mě, jak nenuceně se dokázal tvářit. Najednou mu moje přítomnost nevadila. Nezdálo se mi, že bych mu byla nějak odporná. Dělaly to ty nové šaty? Nemyslela jsem si. Nepředstavoval muže s tak jednoduchým chováním. „Hej, ty, no… Annie, viď?“ Byl mírně nervózní. Chtěla jsem vědět, na to myslel.

„Ano?“ otázala jsem se. Strašně moc jsem si přála, neprojevit strach, který zužoval mé cévy. Poodstoupila jsem od něj a statečně se vztyčila naproti nepříteli. Nevěděla jsem, s čím za mnou přišel. Za mnou… otrokyní, póvlem a špínou, jak mě neustále sám nazýval. Nelíbilo se mi pánovou nepřetržité hanění, ale co jsem zmohla? Nic, dokonce ani Diego proti urážkám bojovat nedokázal, protože to nemělo cenu. Do budoucna jsem se mohla smířit s tchánem, který mě nesnášel a urážel, ovšem žít s ním pod jednou střechou? To se mi nejevilo jako dobrý nápad, nýbrž katastrofa, rasistické neštěstí. Nesnášel můj vzhled, sněhobílou pokožku. Nesplňovala jsem ani jeden jeho požadavek jako přítelkyně pro syna. Kdyby mohl, postaral by se o to, abych se nikdy nenarodila nebo posunul čas zpět, aby obrátil rozhodnutí přijmout mě mezi svůj personál. Můžu opravdu jen doufat, že co nejdříve Diego najde malý domeček pro nás dva… daleko od vily Carranzových.

„Jsi rozumná holka, že?“ zeptal se, se zrakem upřeným do mého výstřihu. Zalekla jsem se. Znala jsem oslizlé myšlenky chlápků v jeho věku, kterým se nedostávalo fyzického potěšení a jelikož s paní stále byli tak trošku na ostří nože, bála jsem se nejhoršího. Jak bych se ubránila? Tady? V uzavřeném prostoru? Neměla jsem se oblékat do těch nových šatů. Podtrhovaly moje přednosti. Kdybych si já jen nechala ten kus pytle, kterej jsem nosila několik měsíců… ale pozdě napravovat chyby. Bude útok? A jaká moje obrana?

Jestli přišel vyjednávat fajn! Má to mít. Ať si řekne co má na jazyku. Já ho mile ráda vyslechnu, ale Člověče nezlob se si s ním nezahraju. Nehodlám mu vyplňovat ani jedno malé přáníčko. Na to ať si chytí zlatou rybku anebo dá pod polštář zup pro zoubkovou vílu. Mě jeho plány ani přání nezajímají.

Zhluboka jsem se nadechla a nasála do plic vzduch, aby se mi podařilo alespoň částečně se uklidnit. „Proč jste přišel? Za mnou?“ Nechávala jsem se unášet předsudky? Ano. To, že se mi díval na prsa, přece nic neznamenalo, jenomže s mojí minulostí by stačilo, kdyby se mi podíval na palce u nohy a obávala bych se zneužití. Poplašeně jsem se opět mírně ošila a proklínala Diega, že vždycky zmizel, když se schylovalo k bouři. On snad měl nějaký šestý smysl, radar, který jej upozorňoval před hrozícím neštěstím a nařizoval vyklizení se z nebezpečného prostoru. Jen počkej. Já sama tě dostanu do smrtící zóny hurikánu, až se vrátíš. Ztropím takovou scénu, že se bude divit, čeho jsem schopná. Jenomže na večer jsem měla jiné plány, než se hádat. Bůh ví, jestli vůbec budou realizovatelné.

„Diego si zatím neuvědomuje, do jakých problémů se s tebou řítí…“ Přešlápl z jedné nohy na druhou. „Jenomže já vidím tu hlubokou a temnou propast mezi vámi, vašimi kulturami.“ Zdálo se, že se jeho slova konečně ubírala k tématu, který měl skutečně na mysli. Nesnášela jsem, když se snažil obcházet hlavní věci tím, co bylo správné. U mě se určitě nesnažil dávat pozor a vážit slova. Kdyby se mě nějak dotknul, trápilo by ho to asi stejně tak, jako že Ameriku postihl další teroristický útok. Nenáviděl mě tak hluboko, jako cokoliv jiného z mého rodného státu. Necita.

„Co kdybyste vše řekl n arovinu? Nemusíte se zdržovat… prostě řekněte, co máte na srdci a pak odejděte. Beztak na odchod myslíte už od té chvíle, co se vaše špička boty octla ve stejné místnosti, kde se nacházím já.“ Už ani já jsem se nesnažila neukázat nenávist, která mě spalovala. Kašlu na to. Ani já jsem nebyla ze železa a neměla chuť chovat se ohleduplně, protože to byl otec mého snoubence. Diego by mě jistě pochopil a nesnažil se mě nutit k něčemu, co bych sama dobrovolně dělat nechtěla. A cokoliv, co vyžadovalo trávení volného času s mužem, který mému tělu uštědřil mnoho modřina a mysli ponižování, se mi silně protivilo. Asi budu zvracet… vážně.

„Dávám ti šanci. Rozejdi se s mým synem a já ti zařídím přesun do jiné rodiny. Mí známí. Dobří lidé, bohatí. Žijí ve Španělsku,“ nadnesl nenuceným hlasem. Překvapeně jsem zamrkala.

„Prosím?“ Doufala jsem, že jsem se jen přeslechla. Už zase se mnou někdo obchoduje.

„Víš, si moc přitažlivá dívka. Navíc teď, když se na sebe podíváš do zrcadla… ty nové šaty! Padnou ti. Jsi opravdu okouzlující,“ snažil se mě přesvědčit. „Ale nemysli si, že tě Diego miluje,“ vyslovil krutá slova a přisunul se opět blíž. „Je ovlivněný hormony. Všechno tohle je jen o tělesném chtíči. Chápu, že po tobě touží, ale musíte taky oba pochopit mě. Já chci pro svého syna jen to nejlepší a to ty rozhodně nepředstavuješ. Budete se jen trápit… vaše rozdílné světy! Každý patříte jinam.“ Najednou jako by jeho pohled zjihl. Uchopil mě pevně za ramena, a jelikož jsem byla zcela znehybněná překvapením, ani mě nenapadlo protestovat a vysmeknout se. „Jestli ho skutečně miluješ… vlastně, nebudeme mluvit o žádné silné lásce. Chápu, že jsi to udělala jen proto, aby ses mi pomstila. Bravo, povedlo se ti to. Ale je konec. Buďto mu dáš najevo, že nic necítíš a já ti slibuju, že se ti nic nestane a nechám tě přepravit do Španělska k mému příteli nebo…“ Zhluboka se nadechnul, aby jeho hrozby nabraly víc zlého nádechu. „Nebo to půjde po zlém. A to ani nechtěl vědět, co to obnáší.“ Podíval se mi zblízka do očí. „Žádám tě, vyber si, co je nejlepší pro vás pro oba.“ Pak má ramena pustila a odstoupil. „Nechci, aby se za cokoliv obviňoval,“ myslel na svého syna. Ale kdo myslel na mě? Diego… uvědomila jsem si. To on se o mě staral a neopouštěl mě ani, když jsem se jej snažila odehnat. Naše cesty jsou nerozdělitelné a ani strom před celou pěšinku nás nedonutí vzdát se a vrátit.

Nemohla jsem se nadechnout. Každá vyslovená možnost znamenala ocitnout se jinde. Budovat si nové vztahy, naučit se novým stereotypním zvykům, novému dennímu rozvrhu… peklo. Nechci jinam a už vůbec ne do jiné rodiny, nové. Navíc ke známým pana Fernanda. Jestli pak má jeho dobrý přítel podobně klidnou povahu? To jsem si rovnou mohla zarezervovat místo na hřbitově.

Nechtělo se mi umřít… nechtělo se mi být bez Diega. Hlavně nyní, když jsem skutečně dokázala přiznat, že by můj život bez něj neměl cenu, nestál ani za tu starou bačkoru. Byl mou dýchací maskou hluboko v oceánu… bez něj má další existence nebyla důležitá.

„Ale… váš syn mě miluje a já mám ráda jeho. Nemůžete nás rozdělit a ani nám bránit. Budeme se brát,“ hlesla jsem šeptem ta poslední slova. Odhodlání přít se s ním se ve mně ztrácelo tak rychle, jak vzniklo. Zlý pohled, který na mě uvrhl majitel, zpražil všechny naděje na vítězství. Pánova tvář počala rudnout zlostí a ruce se klepat.

„Prosím?“ Hrubý hlas skoro otřásal místností. Měla jsem pocit, že tělo pana Carranzi se musí každou chvíli rozletět na miliony malých kousíčků a pod tou starou kůží se ocitne ta nová, obludná. Ale možná by to bylo lepší, čelit netvorovi než rozzuřenému Mexickému padesátníkovi s tuhým kořínkem. Snad ani buldozer by ho nedokázal porazit a zastavit v ničení životů nevinných lidí. Bylo pozdě na nápravu. Byl zkažený do morku kostí. Jediná buňka v něm dobrá nebyla. Typický zloduch. Všude na planetě nějaký byl. V Mexiku ho představoval právě můj pán.

Jenomže po chvíli se něco stalo. Najednou, z ničeho nic propukl v nucený smích. Zastrašující.

„Pěkně sis to naplánovala!“ smál se. Dotkl se mě. Bylo zapotřebí, aby se koneční smířil s realitou. Když jsem to byla schopná udělat já, zvládne to i on.

„Ale to není lež. Váš syn mě požádal o ruku a já přijala.“ Zvážněl. Zmlkl a opět mě rentgenoval pohledem. Věděl, že jsem říkala pravdu. Diego ke mně choval silné city a otci to už několikrát názorně předvedl. Dokonce i mě ubezpečoval, že je otec s naším vztahem řádně obeznámen a měl by jej brát na zřetel. Jenomže to byl pán… ten nikdy nebude brát v potaz to, co se mu nelíbilo. Ale ani prezident není všemocný. Ne vždy dostaneme všechno, co chceme. Takovej je život.

„Tak to mám pro tebe špatnou zprávu. Žádná svatba se konat nebude. Důvod?“ vypískl kysele. „Ty sama ho odmítneš,“ radil mi.

„Pletete se,“ oponovala jsem statečně.

„Ne!“ hádal se.

„Ale ano.“ Ucítila jsem hrubý dotek na svém předloktí. Surově si mě přitáhl k tělu.

„Nikdy, rozumíš?“ Nastolil trochu ticha, abych se mohla rozmyslet. „Dobře! Měla jsi šanci, kterou si propásla. Skončíš špatně. A pak že Amerika je vyspělá země… o tom pochybuji.“ Soudil, když jsem jeho čas nevyužila, jak si přál. „Navíc, když jsou tam takové hloupé holky jako ty sama!“ vysmíval se mi a uštědřil první ránu do obličeje. Bezděčně mě jeho ruce pustily a já se mu svalila na kolena k nohám.

Potřeboval vyčistit boty... napadlo mě v okamžiku, abych nemusela myslet na nic zraňujícího. Ale proč jsem se sebou stále měla nechat takhle jednat? „Ne Annie! Braň se!“ křičela jsem na sebe v duchu. „Není to správné.“

Sebrala jsem veškerou kuráž, která se ve mně ukrývala. „Já jsem se také přesvědčila o tom, že devadesát pět procent mužů ve vaší zemi jsou kriminálníci a totální idioti,“ rýpala jsem i já. Zloba ve mně už vřela dost dlouhou dobu a pomalu se dostávala na bod varu. Tušila jsem, že jsem možná malinko přestřelila a dostaví se bolavý následek. Jenomže tady byla namístě obrana. Prostě jsem vybouchla. To se stává každému.

Ani jsem se nestačila sebrat ze země a už jsem na ni opět ležela. Za svou odvahu čelit skutečnostem a říkat věci na rovinu. Možná jsem měla lhát… Tvář jsem měla bolavou od dalšího úderu a následující facka na druhou stranu si také vybírala krutě svou daň.

„Au!“ zasténala jsem bolestně, ale to pána akorát vyhecovalo k dalšímu násilí. Tentokrát ani nebyl opilý, ale přesto se neobtěžoval mírnit. Absolutně si nepřipouštěl, že by mě mohl nedopatřením zabít. Stačilo by jen vložit trochu víc síly či kopnout o kousíček vedle, než kam mě bil a uštědři mi tak poslední nadechnutí v mém ubohém životě. Ještě jsem toho zažila málo… Přemítala jsem, proč se nikdo neráčil zjistit, co se tu děje. Připadalo mi, že pánovo nadávání a mé škemrání bylo slyšet po celém domě, klidně i na zahradě. Musela jsem mít omlácenej celej obličej. Jen na rukou se mi tvořily červené fleky od toho, jak surově mě držel a mačkal. Asi na mě bude pěkná podívaná po dobu pár dní. Ze rtu se mi řinula krev. Cítila jsem ji v ústech.

„Nefňukej!“ křičel, když jsem se opovážila prosit, aby přestal. Nakonec to celé završil tím, že mě vytáhl za vlasy do kleku.

„Vítej do rodiny, holčičko.“ Plivl mi do tváře. „Garantuju ti, že se tu dlouho neohřeješ.“ A pak mě nechal svalit na zem. Odešel a zamknul dveře, takže jsem zůstala zabarikádovaná v koupelně. Snažila jsem se doplazit ke dveřím a lomcovat s klikou, jenomže to se dveřmi ani nehnulo. Bušila jsem pěstmi, ale mělo to stejný účinek, jako bych se snažila porazit cihlovou zeď. Zbytečné. Natáhla jsem se ze země rukama do umyvadla, abych si alespoň umyla obličej. Studená voda pomáhala zahánět mlhu, která se o mě pokoušela. Bezvýsledně jsem se ale po chvíli stulila na dlaždičkách do klubíčka a propukla v pláč. Naříkala jsem hlasitě, ale nikdo mi nepřišel otevřít. Mohla jsem jen spekulovat, jestli to paní slyšela, ale pán jí zakázal mě navštívit v mém zoufalství.

Bolelo mě celé tělo, hlava třeštila a v břichu jsem cítila divné napětí, i když jsem si nemohla vybavit, že by nějaká rána byla mířená zrovna tam. Na rukou jsem stále cítila jeho prsty, které byly obmotané okolo mého zápěstí. Stále dokola jsem ho tu viděla, jak mi vyhrožoval. Proklínala jsem ho! Posílala jsem na něj ďábla a všelijaké kletby. Ale i kdybych opravdu byla čarodějnice a měla nadpřirozenou moc, vyhnul by se jí. Byl tak mazaný, že ani dobře namířený blesk by jej netrefil. Dokonce i při meteorickém dešti by vyvázl bez úhony, živ a zdráv. Nepřála jsem mu dobré zdraví, kariérní úspěchy… nic! Byl jediný, kdo si zasloužil smrt! Bolest! Krutost! Zákeřnou nemoc… cokoliv, za co by byl potrestán. Byla jsem zlomyslná? ANO! Kvůli němu!

Nevím, jak dlouho jsem v koupelně ležela, ale byla mi zima. Prostupovala celým mým tělem, až jsem se chvílemi obávala, aby mě totálně neochromila a já neumřela. Ne, že by snad existovala lepší smrt, než usnout a už se neprobudit, jenomže za takových bolestí mi ani to nepřipadalo dost dobré. To se radši snad utopit…

Upadla jsem skutečně později do temnoty, ale ne naposledy. Buďto jsem usnula nebo omdlela. Vzbudily mě až doteky na mém těle. Někdo mi otírat čelo a díval se na škodu, která na mě byla napáchána.

„Bože!“ sténal bolestně ten tolik povědomý hlas, který jsem milovala. „Jak mohl?“ hystericky vykřikoval.

„Nevypadá to dobře. Natéká to. Přinesu jí z mrazáku led,“ odpověděla plačtivě paní. Pak už jsem jen slyšela vzdalující se kroky.

Porazila jsem boj s těžkými víčka a podívala se do Diegova ustaraného obličeje. „Ach Annie!“ naříkal. Ležela jsem na posteli v naší ložnici. „Probudila ses.“  Zlehka se dotýkal mé hlavy. Něžně položil mou dlaň do té své a hrál si s mými prsty. A pak mě líbal na líčka a čelo. „Promiň, prosím… měl jsem tu být! Měl jsem tu být a zabránit tomu!“ Zdálo se mi, že se mu v koutku oka zaleskla slza. Vyčítal si to. I já jsem chtěla, ale nedokázala jsem to. Byla jsem strašně slabá. Nechtěla jsem ho ranit ještě víc. Alespoň jeden z nás na tom musel být psychicky dobře. Snad jsem se z toho šoku už vzpamatovala. Síla zvyku… nech mysl opustit rychle nepříjemné zážitky a bude ti do zpěvu.

„Diego,“ vzlykla jsem. Cítila jsem, že mé tělo patří někomu jinému. Ani jsem se nedokázala podívat na modřiny, které mi pán způsobil. Bála jsem se, že to bude vypadat ještě hůře, než to bolelo.

„Ach lásko.“ Zachumlal mě víc do deky. „Utečeme, Annie. Jen, co ti bude trochu líp! Sami dva. Bez nikoho. Nebudu se ohlížet na svou rodinu. Co pro mě dělají oni? Akorát mě ničí!“ mluvil rychle. Působil naštvaně. Také bych byla… bylo načase, aby si uvědomil, že se stále nemůže zastávat někoho, kdo si to nezaslouží. Jeho rodina jej akorát táhla ke dnu a činila mu starosti. Nemohl za má zranění… ale byla jsem ráda, že se cítil částečně odpovědný. Už jsem nepotřebovala záruku. Bylo mi jasné, že Diego udělá všechno, co bude v jeho moci, aby nás dostal rychle pryč do bezpečí.

Pohladil mě po čele a políbil. Stočila jsem hlavu ke straně a ve dveřích uviděla pana Tyrana. Velkou nulu, jejímž jediným cílem bylo, je a vždycky bude bít ženy. Ovšem v okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly, jeho silueta zmizela. Rozplynula se? Odběhl. Bylo to tak málo pravděpodobné, že by se odmítl dívat na mé zmlácené a pohmožděné tělo, vlastně spíš obličej, protože jsem neshledala, že by utrpěla jiná část. Určitě mu to činilo radost. Nevěřila jsem, že by se lekl čehokoliv, co viděl v mých očích anebo mých ran, a proto jsem předpokládala, že se mi to jen zdálo a on v těch dveřích nikdy nestál. Ale možná jsem to neměla nechat jen tak být. Copak mě život dost nepoučil?

„Neboj se! Nikdo tam nebyl. Je tu s tebou Diego. Ochrání tě. Teď už ano,“ uklidňovala jsem sama sebe. Už jsme si nemohli dovolit žádné selhání. Byl správný čas zmizet a začít znovu.

Víc jsem se přitulila k Diegovu teplému tělu a zavřela oči.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 37.: