OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 39.

19.08.2011 (14:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1045×

Jídlo za moc nestálo. Když tady byla Luisa, nikdy by nedopustila, aby nás Francisca takhle odbyla. Opět se potvrdila má domněnka, že sem ta holka nepatří. Obal sice stojí za to, ale motor postrádá pár koleček. To, co považovala za hlavní chod, stěží dokázalo zasytit normálního chlapa. Na talíři byl jen takový ten malý kopeček, jako se podává v luxusních restauracích… zdaleka se tím nezasytíte, ale na pohled to vypadá pěkně, ukázkově. Jenomže ani o kvalitě se hovořit nedalo. Koutky se mi zkřivily do úšklebku, jakmile jsem pozřela první sousto. Bylo to odporné. Ostatním to tak ale viditelně nepřipadalo. Jedli dál. Jediné, s čím se mnou byli za jedno, bylo množství. Kromě pána samozřejmě. Svou  novou trofej si vychvaloval, nejčastěji v přítomnosti mého snoubence. Měla jsem strašné nutkání popadnout vidličku a vrazit jí ji do oka. „Au, to by asi bolelo…“ mluvila jsem sama k sobě a raději zatnula ruce v pěst, abych svá nejtajnější přání neučinila skutečností.

Nijak jsem se nedivila, když si Diego odběhl ještě do chladničky pro něco malého. Já sama bych patrně snědla vše, kdyby to bylo poživatelné a pociťovala hlad, neboť tak malou porci bych i ve školce považovala za jídlo pro mravence.

Hlad. O ten mě bohužel nikdo neochudil. Stále mě otravoval. Hlasitě mi zakručelo v břiše, což mělo za následek získání pozornosti. Skvěle.

„Nechutná ti?“ optal se Diego. Němě jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem působit nevděčnicky, ale zároveň se ani předstíraně cpát do sytosti, jak by to udělal otesánek. Tašky jsme měli v kufru auta. Stačilo jen urychlit čas a rozloučit se. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu za hranice tohohle prokletého pozemku a začnu znovu na jiném místě. V duchu jsem se modlila, aby Diego co nejrychleji zhltnul celou porci.

„Volej mi prosím,“ šeptala paní do ucha Diegovi. „Navštěvuj mě.“ Dívala se do jeho očí s nevyřčenou prosbou. Nechtěla zůstat sama pod jednou střechou s pánem. V těžkých chvílích by jí ani maličký Alejandro pomoci nedokázal. Straně moc jsem si přála vzít ji sebou, ale nešlo to. Pan Carranza by to nikdy nedovolil. Kdyby mu znova paní zmizela ze života, patrně by ji zabil, až by mu ji opět přivlekli násilím domu. Měla strašnej život… poučný pro všechny. Pro mě nejvíce.

Poté se paní vrhla po mně. „Sbohem,“ řekla a rychle mě pustila. Bylo to krátké a nucené obětí. Odvracela ode mě tvář.  Nenamlouvala jsem si to. Tím jsem si byla jistá. Vyčítala mi to. Že jí beru syna, ale na druhou stranu si zas myslím, že byla schopná pochopit, že je to nezbytné. Neměli jsme jinou možnost. Zůstat tady a přitom být nadále spolu nepřicházelo v úvahu.

Litovala jsem, že ji musíme předhodit zcela bezbrannou nemilosrdnému a pomstychtivému monstru, co se neštítí té nejšpinavější práce. Psychopatovi… A co teprve Alejandro? Jak jen to dopadne s tímhle chuděrkou malinkým? Zkazí jej otec nadobro anebo má ještě nějakou šanci?

To vše zůstává ve hvězdách. Snad i tady padne jablko daleko od stromu…

„Půjdeme,“ řekl Diego. Na svého otce, který stál opodál v patře na schodišti, se ani nepodíval. I přes značný odpor, který jsem k němu cítila, jsem mu věnovala krátký pohled, než jsem definitivně překročila práh jeho domu. Jak opojné bylo cítit svobodu, svět, který se přede mnou rozprostíral. Chtěla jsem se rozběhnout ke kopcům, daleko, kam jen mé oči mohly dohlédnout. Svrběly mě prsty na nohách. Tolik možností…

Diego. To on byl můj klíč k životu, o kterém jsem snila posledních několik měsíců. Má spása… můj Brufen na bolavou hlavu, škrtidlo na prasklou tepnu, plombou na nemocný zub! Byl lékem na všechno. Kouzelným prstýnkem na jakékoliv přání…

„Diego?“ oslovila jsem jej, když mi otvíral dveře u spolujezdce. Z postu vězněné jsem se dostávala na jinou metu… zasnoubená.

„Ano?“ Povytáhl jedno obočí. Snažila jsem se vyčíst z jeho tváře, co cítí. Zda-li je tohle skutečně to, co chce. Jenomže mi to neusnadňoval. Nečitelnější výraz si pro tuhle chvíli vybrat nemohl. Neutrální půda, ostatně jako vždy a všude.

„Ale nic.“ Sklopila jsem oči a raději si nastoupila. S lehkostí za mnou zabouchl dveře a ladnou chůzí obešel auto.

Cestou jsem se snažila nedívat se na něj. Jenomže mi stále intenzivně zrak ujížděl k jeho místu. To ticho, které se mezi námi vznášelo, jako andílek na obláčku mi nijak neusnadňovalo přežit tu dusnou a zapeklitou atmosféru. Bylo to hustý a tak nějak rozpačitý. Bála jsem se zeptat, co nás čeká, ale také nevydržela mlčet a nezeptat se na nic. Pára nad hrncem se vznášela dost dlouho, teď bylo načase ji rozehnat.

„Děláme správnou věc? Nebudeš litovat? A kam to vlastně jedeme?“ chrlila jsem jednu otázku za druhou. Provinilost… za to, že jsem ho odtáhla od rodiny i povinností. Kdyby to udělal on mě, nezlobila bych se? Asi ano. Určitě. Jenomže mně by se to nestalo. Moje rodina hýřila láskou a porozuměním. Hádky? Ano. Satanův hrad? Nikoliv. Sama bych vypadla z toho ďáblova doupěte, kdyby moje matka byla lidojed jako pán Carranza, ledažeby mě věznili ve sklepě… z toho se těžko dostávalo. To bych pak Diegovu pomoc a schopnost poradit si s čímkoliv uvítala.

Zadíval se na mě hřejivým pohledem. Zvedl ruku ze řadící páky a propletl naše prsty. Chystal se něco říct… otevřel ústa, ale nakonec nevydal ani hlásku. Jen mě políbil na hřbet mé ruky a dál němě pokračoval v řízení.

Rezignovala jsem. „Fajn.“ Doufala jsem, že to znělo dostatečně nabručeně. Třeba se pak bude konat usmiřující mise.

Nejenže ta proklatá nekonečná cesta trvala přes hodinu, ale za tu dobu mi nevěnoval ani jeden pohled, nepolíbil mě a ani se mě nesnažil pohladit. Prostě nic. Bylo to k nevydržení. Ptala jsem se, dožadovala odpovědí. Mé tělo hořelo touhou, ale on se tvářil nepřístupně. Pokud nepočítám nabídnutou ruku při vystupování z auta, jeho záměr přivést mě k šílenství se mu úspěšně dařil. Já hynula, zatím co on se bavil. Byli jsme pár na zabití.

No… aspoň, že se nenudíme, pomyslela by si někdo.

Stáli jsme před bytovým domem. Páni… to byl ale velikán, ten panelák. Obří… Myšlenky se mi honily nekontrolovatelně hlavou. Tady budeme bydlet?

Dovedl mě k výtahu a nechal mě projít první. Gentleman… jako vždycky, teda téměř pokaždé. Když se dveře konečně zavřely, překročil prostor mezi námi.

„Zlobíš se?“ zašeptal.

„Proč?"

„Vypadáš tak.“

„Ignoroval si mě. Celou cestu,“ obvinila jsem jej.

„Odpusť mi to, prosím.“ Natlačil mě na stěnu. Jeho tichý prosebný hlas mi stále zněl v hlavě. Vzhlédla jsem mu do tváře, na které měl usazený vítězný úsměv. Jak to, že mě má tak v hrsti? Dokázal by mnou manipulovat, kdyby se mu zachtělo… zná mě. Dokonale.

Jemně se otřel o mé rty. Sběratel polibků. Jistě prozkoumával neprobádané a svým jazykem plnil má ústa. „Necítím se dobře,“ zašeptala jsem omluvně. Každý jeho dotek mi byl příjemný, ale cítila jsem, že jestli okamžitě nepozřu cokoliv k snědku, omdlím hladem. „Umírám. Potřebuju… jídlo,“ hekala jsem mezi polibky, kterými mě zahrnoval dosytnosti. Za pas si mě přitáhnul těsněji k sobě. Nijak nereagoval na mou prosbu. „Diego,“ naléhala jsem, když se věnoval mému krku, klíční kosti a dekoltu.

Nelíbilo se mi to. Mé ne, znamená ne, nikoliv zdrženlivé ano, jak si myslel. V tuhle chvíli jsem si nechtěla začínat nic, co by mohlo mít dohru. Nahoře nic pokračovat nebude. Mám hlad. A pak asi… půjdu si lehnout. Stále mi není dobře. Je to jako na ruském kole. Nahoře je mi špatně, pak se otočíme dolů a je to zase v pohodě.

Opět jsem se zavrtěla a rukama se jej snažila odstrčit.

„Dobře… cokoliv si budeš přát,“ hlesl nesouhlasně. Výtah se s námi zastavil a my mohli vykročit vstříc našemu bytu. „Není to nic velkolepého a ani velkého, ovšem do začátku by nám to mohlo stačit. Taky… no nevím, jak nám to tu půjde. Třeba nebudeš chtít žít tady a přestěhujeme se do jiného města.“ Slova se mu řinuly z úst v neskutečně velké rychlosti. „Taky práce. Vše se bude odvíjet od platu, který teď budu dostávat. Anebo bych měl změnit zaměstnání a už nepracovat pro svého otce?“ To rozhodně stálo za promyšlení.

„Taky můžu pracovat,“ vložila jsem se do jeho monologu. Záměrně jsem neodpověděla na jeho otázku. Na něco takového si musel odpovědět sám… zvážit pro a proti.

„Jasně. Ale nemusíš… postarám se o nás.“ V zámku cvaklo. Otevřel mi dveře a pokynul mi rukou, abych vešla. Už při prvním pohledu mi málem vypadly oči z důlku. Brada mi spadla, až jsem ji málem sbírala z podlahy. „Já vím, já vím… asi to není zrovna podle tvých představ. Ale všechno můžeme změnit, předělat.“ Nic velkého ani velkolepého? Můj snoubence má podivná měřítka! Na psychiatrii s ním!

„To je…“ neměla jsem slov. A to jsem stála teprve před vchodovými dveřmi. Všechno bylo perfektní. Ten byt byl nádherný. Velký. Obývák spojený s kuchyní a jídelnou v jedné místnosti. Obrovské místnosti. Přešla jsem pomaličku k dalším dveřím a spatřila ložnici. Sním či bdím? Postel snad pro deset lidí s mraky polštářů a nebesy, o kterých jsem snila snad už jako malá holčička v růžových šatičkách, dokonalá šatní skříň s výsuvnými dveřmi a spousty dalšího. Přispěchala jsem k oknům… parádní výhled. Dveře na balkón. My máme balkon!

Rozhodla jsem se dál prozkoumávat náš nový domov. Vyběhla jsem z ložnice do koupelny. Málem jsem při tom srazila Diega. Vana, sprcha, dvě umyvadla… byla jsem mimo. Nacházela jsem se v jiné dimenzi. Diegův smích neexistoval.

Znovu jsem se dostala do obýváku. Plazmová televize? Kde na to všechno vzal peníze?

„To je…“ opakovala jsem znovu.

„Máš pravdu. Přehnané, až moc moderní. No… můžeme to třeba trochu víc zlidštit. Jestli chceš. Udělat to ve starším stylu a podle tebe. Aby ses tu dobře cítila. Dám ti volnou ruku,“ mlel dál bez ohledu na mou snahu zastavit jej.

„Zavři tu pusu!“ štěkla jsem něžně. „Je to nádherné.“ Tak počalo mé rozplývání. „Tak moderní a otevřené. Jednotné… a ty barvy!“ zavýskala jsem radostí. „Páni.“ Jenomže pak mi něco došlo. Peníze… „Můžeme si to vůbec dovolit?“ Odpověď mi byla předem jasná. Samozřejmě že nikoliv… finance, kterými bylo vše uhrazeno měly svého majitele.

„No… je to placený z peněz, které mi otec celé roky převáděl na účet. I bratr má jeden takový.“ Dobře, tak možná to nebyly přímo peníze pana Fernanda, poněvadž dar je dar a ten se nevrací, ale budu se tu cítit dobře? Jak se mi tu bude asi žít?

„No…“ Ale proč si nevzít něco na oplátku za promarněné měsíce v jeho domě? Vždyť tenhle čas mi nikdo nevrátí. Ukradli mi ho. Nikdo mi nedal na výběr.

„Víš, chápu, jestli odsud budeš chtít odejít.“ Uchopil mé ruce a přitáhl si mě na hruď. „Ale bez ohledu na to, z čích peněz je to placené, řekni. Není to úžasné? Akorát pro nás. Beztak… jsem zaměstnaný u otce ve firmě. Pracuju tam. Ne pravidelně, ale to se asi bude muset změnit, jestli se chceme osamostatnit.“ Přešel k naší nové pohovce a pohodlně se v ní rozvalil. „Do začátku potřebujeme nějaké peníze… jeho peníze. To on je můj šéf. Můžu si najít jinou práci, jestli chceš, ale nemyslím si, že by mohla být tak výhodná a výnosná, než je právě práce u mého otce,“ mluvil tiše a kladl velký důraz na to, co povídal. „Jestli se chceš od něj úplně trhnout, pochopím to, ale je to můj otec. Mysli na to. Nenávidíš ho, a co si budeme namlouvat, on k tobě cítí to samé. Ovšem já jsem jeho syn. U nikoho jiného se nebudu mít tak dobře. Navíc by mě nemuseli ani přijmout. Otec by se mohl cítit dotčený, že jsem s ním rozvázal pracovní poměr a chtít se pomstít. A věř mi, on má takové známosti, že by dokázal zařídit, aby mě nikde nepřijali.“ Byla jsem rozzuřená. Ano byl takový. Navíc o syna by tak přišel úplně…

„Ano, je takový,“ zašeptala jsem. Abyste potvrdili něco takového, museli byste si být sakra jistí. To já byla. Nerada.

„Ano je,“ přitakal.

„I já si můžu najít práci. Chci pomoct, to je to, co chci, ale ne se s ním vídat… já… dej mi trochu času, ano? Je to složité. Jak mě bil… nedá se na to zapomenout tak snadno, i když  je to silně v rozporu s ostatním. Není to tak strašné v porovnání s… ale prostě nechci mu říkat tati, až se vezmeme a u štědrovečerní večeře se tvářit sladce jako čokoláda.“ Rukou jsem si přejela po břiše. „A když už je řeč o jídle, máme něco k snědku? Umírám hlady,“ skuhrala jsem a ukončila tak naši debatu. Na ni budeme mít dozajista mnoho času později.

„Bohužel,“ odvětil.

„Co? Sakra," hlasitě jsem zaklela. „Připadám si jako v koncentračním táboře. Taky měli kůrku chleba na celej den.“

„Nesrovnávej nesrovnávatelné, prosím.“ Odmlčel se. „Dojdu nakoupit. Jdeš se mnou?“ Spiklenecky mrknul. „Můžeme vykoupit polovinu supermarketu, zdali budeš chtít,“ žertoval.

„Blázníš? Jasně. Nemůžu riskovat do budoucna prázdnou lednici, nebo že koupíš jen samé uzeniny. I milovník masa jako já potřebuje občas nějakej ten jogurt. “ Vyskočila jsem a chystala jsem ladně vykročit z bytu, jenomže se mi zamotala hlava, zavrávorala jsem a padala k zemi. Naštěstí mě zachytili teplé a útulné paže. Důvěrně známé místo, které dokázalo vyvolat hříšné vzpomínky. Kdo ví, kdybych nebyla tak hladová a vyčerpaná…

„Jsi v pořádku?“ Bylo to směšné. Viděla jsem ho dvojmo. Mohl existovat dvakrát? Sranda. Diego s panem dvojčetem.

„Jo… asi.“

„Zvládneš to? Neměla bys raději zůstat v posteli?“

„Nejsem malé dítě, Diego.“

„Samozřejmě. Ty abys přiznala svou slabost.“

„Přiznám ji.“

„Samozřejmě,“ potvrdil ironicky. Pomohl mi zpět na nohy. Snažil se tvářit nenuceně, ale přesto mi neunikly jeho neustálé oční kontroly.

„Pane doktore, přestaňte mě rentgenovat pohledem. Nic mi není,“ přikázala jsem.

Obchod s potravinami nebyl nijak daleko od domu. Vlastně hned skoro přes ulici. Byl to jeden s takových těch klasických a nudných krcálků, který najdete na každém rohu. Žádný nóbl. Cedule hlásající se do světa s nápisem „Ovoce a zelenina“ vypovídá něco o charakteru. K mému štěstí si alespoň pořídili lavičku přede dveře, pravděpodobně pro své unuděné zákazníky.

„Dál nejdu. Tady to zakotvím a ty jdi. Zachraň nás.“ Poslala jsem mu vzdušný polibek a usadila se. „Kup mi maršmelounový bombóny prosím, taky cibulový kroužky, chipsy a takový ty sušenku polévané hořkou čokoládou.“ Kouknul se na mě takovým tím výrazem „nezbláznila ses děvče? Tohle všechno sníš? Vždyť přibereš!“.

„Vážně?“

„Možná by sis mohl vytáhnout papír a tužku, bude toho víc.“ Usmála jsem se sladce.

„Musím koupit taky normální jídlo.“

„Jo, jasně. Nezapomeň na mražené pizzy. To je vskutku za minutku.“ A pak mi zcela jasně mozek poslal signál. Obrázek, který mi promítal na sítnici a nešlo se ho zbavit či přepnout na jinej kanál, třeba o pejskovi a kočičce. „Diego?!“ zvolala jsem, když byl jednou nohou uvnitř. „Zmrzlinu. Čokoládovou. Hodně.“ Vyslovovala jsem každé slovo zvlášť a velmi pomalu, aby byl schopný uchovat si to v paměti a nezapomenout. Nestačilo mi sníst normální jídlo. Umírala jsem hlady, ale dnes to bylo v podstatě o něčem jiném. Přála jsem si zpráskat kotel sladkostí a jít si lehnout s plným břichem a pocitem provinění. Chutě se mi nějak splašily. Fajn. Mám babu. Počkejte, až vás dohodím a zpacifikuju. Najedeme zpět na denní režim… to bude dietka!

Diego mi poslal mírný vzdušný polibek, který se beztak zdál postarší paní, která momentálně procházela kolem mě, okázalí či odvážný, pohoršující pro kolemjdoucí. Podívala se na nás znechucujícím pohledem. Možná nám záviděla spojení mládí a lásky, baba. Lidé jsou odjakživa závistivé osoby, které ostatním nezávidí štěstí, pakliže jím sami doslova neoplývají.

Diego vplul bezstarostně do krámku. Přede mnou se v parku proháněly děti. Holčička, asi tak pětiletá, běhala kolem svých rodičů a smála se na celé kolo. Jen co se zastavila, upřela na mě svá velká kukadla. Nebyla jsem u ní natolik blízko, abych byla schopna rozpoznat barvu jejich očí, naprosto přesně, ale přesto mi ten pocit něco dodal. Na chviličku jsem se stala jí. Vžila se do jejich dětských radovánek… cítila vítr ve vlasech. V momentě, kdy se její chodidla znovu odlepila od země a tryskem vyrazila od rodičů k lavičce a nazpět mi došlo, že i mé nohy toužily se rozběhnout. Krok sun krok, rychle a střídavě… daleko.

Teď nastal ten čas! Doba, na kterou jsem čekala měsíce. Nikdy se mi nenaskytla taková příležitost. Absolutní svoboda… nevázanost k nikomu a na nic. Matka, bratr… domov. „Ameriko už jedu!“ problesklo mi hlavou.

Absolutně mi vypadl význam přítomnosti, volného pobytu. Jeho příčina, dost důležitá volba, kterou jsem učinila jedním magickým slůvkem „ano“. Víte o tom, že i sobeckost je jednou z nejpřirozenějších vlastností lidí po celé zemi? Ať už jste od narození členem jakékoliv kultury anebo sekty, tuhle vlastnost v sobě máte hluboce zakořeněnou, hned někde vedle pudu přežít.

Myšlenka svobody mě utvrdila v mém rozhodnutí. Rozběhla jsem se neznámo kam. Utíkala jsem? Kam? Přece domů, ale kde je vlastně můj domov? A jak jsem se tam chtěla dostat? A nezapomněla jsem náhodou na něco? Jeden malý červíček, ten poslední, který ve mně ještě přežil, neboť všichni ostatní zmizeli neznámo kam, poněvadž se jim nezdál můj mozek dostatečně prokrvený, hlodal v mém řídícím orgánu do citlivých míst a donutil mě opět se zastavit.

Zapomnětlivost byla nelítostná, a třebaže můj krok nebyla tak rychlý, jaký bývá obvykle, když kdosi bere roha a zdrhá před někým, zadýchávala jsem se. To bylo neobvyklé! Já? Bývalá sportovkyně? Tělocvik! To bylo moje. A teď jsem nevydržela uběhnout ani sto metrů. Točila se mi mírně hlava, jak jsem celý den nepozřela ani jedno jediné pořádné sousto. Proto jsem se opět posadila na lavičku pár bloků od krámu, kde se právě nacházel kdosi, komu na mně záleželo.

S dopadem mých hýždí na kus placatého dřeva se ozvalo také mé svědomí. Vina, tak obrovská a tíživá, ve svém rozsahu neodpustitelná, se mě držela jako klíště a ujišťovala mě o mé blbosti. Jak jen jsem mohla? Byla jsem zbabělá… tohle jsem přece nechtěla. Jako by můj prázdný žaludek nabobtnal a dostal se až do hlavy, v které zatemnil velkého šéfa a on počal zmatkařit, sekat jednu hloupou chybu za druhou.

Dětinskost, nevděčnost, unáhlenost… jsem pitomec! Proč jsem si neuvědomila dřív, než se vůbec má chodidla odlepila ze štěrku, že cit, který v mém srdci převládal nejvíce, hned po nenávisti k Fernandu Carranzovi a pár dalším chlápkům, byla láska? Skutečná láska a vděčnost? Přátelství? Důvěra?

Chtěla jsem se okamžitě sebrat a upalovat nazpět. Sednout si na stejné místo jako před chvilkou a dělat, že se nic nestalo. Potlačit svou slabost a zapomenout. Hlavně zapomenou. Zachovala jsem se typicky nevděčně, jak jen se mohlo očekávat od nedospělé holky z velkoměsta. Nenáviděla jsem samu sebe za ten ohavný nápad. Volba utéct a sama bloudit po světě, hledat správnou cestu anebo žít po boku skvělého, milujícího a chápajícího člověka? Zvolila jsem špatně a přála si svou chybu napravit.

Zavřela jsem oči a nechala se unášet pocitem hanby a sebelítosti. Mohla jsem se teď jen tak po deseti minutách vrátit nazpět? Pravděpodobně mě teď někde hledal… běhal s nákupními taškami po městě. Nemohla bych se mu podívat do očí. Nebyly by tak chápavé a láskyplné jako vždycky. Dokázala jsem si představit ten pohrdající pohled a slova typu „Zklamala si mě. Vypadni a už se nevracej!“.

Jenomže vždy musíme přijmout následky svých činů a odčinit napáchané. Jestli o mě bude ještě potom všem stát… musím se mu postavit tváří v tvář! Škemrat o odpuštění. Nejsem neomylná, kdo ano? Třeba si to nechá vysvětlit. Ale co jsem mu měla říct? „Zkrat? Chyba v matrixu? Odpusť!?“ To je sotva dostatečná omluva od viníka.

Ani jsem si nestačila pořádně rozmyslet, zdali se připlazím po zemi či přicupitám po kolenou, když jsem za sebou ucítila něčí přítomnost. Podle vůně to nemohl být nikdo jiný než můj Diego. Byla jsem na něj vyladěná na desítky kilometrů.

„Annie?“ procedil skrze zuby.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 39.: