OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 4.

08.04.2011 (13:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1233×

V zámku zachrastily klíče, klika cvakla, dveře zavrzaly a pomalu se otevíraly. Čekala jsem naproti nim sotva dokázajíc pravidelně dýchat. Když jsem usoudila, že jsou dostatečně otevřené a ten kdo je za nimi moji akci nebude očekávat, vyběhla jsem proti nim a narazila na někoho, svalila ho k zemi. Dalo mi to velkou práci, jelikož ten někdo byl alespoň o hlavu větší. Pablo… blesklo mi hlavou. Vlastně jsem si v duchu přála, abych mu něco udělala. Cokoliv, co by ho zdrželo od mého pronásledování. Naprosto nesouvisle jsem si vzpomněla na Logana, svého bratra, který svalování ostatních lidí praktikoval jako zábavnou hru dosti často, zejména ve svém útlém mládí. Dokud jsem byla malá holka, nevadilo mi to. Byla to pro mě jen hra, ale čím více jsem rostla a byla rozumnější, docházelo mi, že z mého bratra nevyhnutelně roste naprostý idiot. A to se nedalo zvrátit, byť byste se snažili sebevíc…

Jen co jsem byla znovu schopna racionálně uvažovat, zvedla jsem se, a co nejrychleji jsem dokázala, běžela pryč. Slyšela jsem ho za sebou, jak křičí a volá mé jméno. Ani jednou jsem se neohlédla. Strachovala jsem se, že bych mohla ztratit čas, který jsem si vybojovala k dobru. Potřebovala jsem náskok. Bylo mou výhodou, že se ocitnul na malou sekundu na zemi, zmatený z dané situace. Ten čas, kdy se tam naprosto vykolejený válel na zemi, jsem využila, běžela dál a nezastavovala se… tady šlo o mou budoucnost, o život. Co mě čekalo tady? Potupa? Smrt? Ani s jedním jsem se nechtěla smířit, nesmířila bych se nikdy… musela jsem se odsud za každou cenu dostat. Pokud možno nejlépe ještě dnes.

Utíkala jsem, dokud se mi nepodařilo zakopnout o něco tvrdého a studeného. Možná to byla nějaká bedna, možná něco jiného, opravdu nevím. Neměla jsem čas to zjišťovat, Pablo mě doháněl. Cítila jsem to. Modlila jsem se, abych na konci téhle sklepní chodby nebo co to vlastně bylo, našla dveře a jimi třeba mohla utéci ven. Ovšem osud se mnou zas naložil jinak. To jsem si toho už nezažila dost?

Proti mně se objevil Joe a tentokrát to byl on, kdo někoho srazil k zemi. Mě. Bouchla jsem se do hlavy o stěnu a způsobila si tak rozmazané vidění a mrákoty. Na svém těle jsem cítila cizí ruce, které mě pevně uchopily za dlaně, přitáhly si mě k sobě a nehodlaly pustit. Alespoň do té doby, než nás stačil Pablo doběhnout.

Hrubě nadával, vzal mě za loket a vytáhl na horu. Přitlačil mě ke zdi, dnes už po druhé. Jednou rukou mě držejíc za pas, kterým mě přirazil ke stěně ještě víc, než tomu bylo před chvílí, zda-li je to vůbec možné. Byl neuvěřitelně silný. Určitě budu mít zítra modřiny, pakliže se ho vůbec dožiju. Tou druhou rukou mě chopil pod krkem a donutil mě tak zvednout hlavu a podívat se mu do očí. V jiné situaci by mi připadalo komické, jak jsem proti němu malinká, ale to by mě jeho pevný stisk nemohl utvrzovat v jeho síle. Propaloval mě nenávistným pohledem. Jeho oči přetékaly zlostí. Nadával mi do všelijakých zvířat ženského rodu. „Ta krávo, ty kozo… ty kačeno!“ a podobně. Nebylo mi to příjemné, vlastně vypadal na to, že každou chvíli vybuchne ještě víc, je li to vůbec možné. Svou rozzuřenost dával značně najevo, možná až nepřirozeně moc. Asi mě tím měl odradit od příštích pokusů o útěk. Jenže v tom byl ten problém, neznal mě… já se tak rychle nevzdávám. Ne když jde o hodně.

„Tak za tohle zaplatíš. Tohle už nikdy nezkoušej, rozumíš? Taky by to s tebou mohlo špatně skončit a to bychom byli opravdu neradi. Můžeme za tebe dostat dost tučnou sumu,“ hrozil mi šeptem do ucha a mně automaticky naskakovala husí kůže.

„Podej mi to. Tady Annie si potřebuje trochu odpočinout,“ řekl směrem k Joeovi, který, jak jsem periferně zahlédla, mu opravdu něco vložil do ruky. O co se jednalo, jsem se dozvěděla o několik vteřin později, když mi to něco projelo skrze kůži. Byla to jehla. Injekční stříkačka, která mi cosi vstřikovala do žíly. Nějaký sajrajt, který se mě začínal zmocňovat.

A už zase mě přepadala ta nemilosrdná otupělost i malátnost…

Už opět jsem upadala do temnoty… zdrogovali mě? Museli, jinak si to nedokážu vysvětlit. Tu náhlou potřebu odpočinku. Ten nepřirozeně klidný pocit, který jsem dlouhou dobu nepocítila. Zas mi na chviličku bylo všechno jedno.

„Teď se trochu prospíš, princezno.“ Byla poslední slova, která jsem uslyšela od toho ubožáka Pabla, než jsem se opět propadla do temnoty.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 4.: