OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 40.

23.08.2011 (14:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1122×

Obešel lavičku, aby ke mně stál čelem a uvrhl na mě obviňující pohled, kterého jsem se zalekla. Zřejmě bude následovat hádka… možná bych si i zasloužila, aby mě uhodil.

Ještě že není jako pan Fernando. Nezůstalo by jen u jedné rány.

Oklepala jsem se jen při samotném pomyšlení na další nové modřiny zdobící mé tělo… vlastně bych mu nedovolila, aby se mnou takhle jednal.

„Diego,“ hlesla jsem slabě. „Já… ti… to vysvětlím,“ odsekávala jsem slovo po slovu a snažila se připravit si souvislou srozumitelnou omluvu. „Víš…“ nedařilo se mi. „Nechápu to!“ vyštěkla jsem najednou. „Já… miluji tě a je mi s tebou dobře, ale najednou, když se za tebou zavřely ty zpropadené dveře od krámu, jsem se… prostě… já nevím. Chtěla jsem vidět mámu, víš? V hlavě mi stále znělo „uteč Annie“ a já poslechla ten vnitřní příkaz. Utíkala jsem, jenomže jsem daleko nedoběhla.“ Rozpřahovala jsem rukama široko daleko, až jsem jej málem praštila. Sedl si pomalu vedle mě a nechal mě nadále pokračovat. „Nevím, co se stalo. Diego opravdu. Já… chci náš společný život, ale není to pro mě lehké. Pochop to prosím. Jsem zmatená.“ Slzy se mi draly do očí a vzlyky mi pomalu zatemňovaly mozek. Byla jsem bezradná. „Už je to takovou dobu, co jsem tu… držená a odstavená od světa. Mého světa samozřejmě. A i když se teď situace změnila, stále je to těžké.“ Chytla jsem jej za ruku a přitom cítila strach z odmítnutí.

Neutěšoval mě. Nehladil po zádech a nešeptal, že všechno bude dobré, jak to dělával vždy, když jsem se sesypala a plakal mu na rameni. Jen nemluvně seděl a zíral před sebe. Skoro se mi zdálo, že jej ani dýchat neslyším. Mé dlaně si nevšímal. Nesevřel ji mezi prsty, ale zároveň také nesetřásl, což bylo dobré znamení.

„Řekni něco, prosím,“ žadonila jsem, jako ufňukané batole.

„Co chceš, abych řekl, Annie? Co chceš slyšet?“ zlobil se. Chápala jsem ho, samozřejmě, jenomže jsem potřebovala jeho pevnou náruč. Dodat odvahy čelit svým slabostem. K tomu jsem potřebovala jeho podporu a lásku. Navíc, kdyby se teď na mě vykašlal a nechal mě tu napospas šíleným místním, co bych si počala? Neznám to tu… stěží se domluvím.

„Že mi odpouštíš,“ napověděla jsem a čekala na odezvu. Nakonec se rysy jeho zamyšleného obličeje přeci jen uvolnily. Opětovně mi stiskl ruku a uvěznil ji ve svém sevření.

Povzdechl si. „Odpouštím,“ papouškoval, co jsem po něm chtěla. Očima však stále šmejdil jinde. Odpustil… řekl to… ale kde byla jistota, že tak skutečně učinil? Diegova slova se zdála prázdná. Jen prázdný obal bez obsahu. Tak to přeci být nemělo… v těch slovech muselo být něco víc.

„Nemyslíš to vážně.“ S tímto konstatováním jsem mu vytrhla nákupní tašku z ruky a vyhrabala si balíček sušenek, který jsem zbrkle otevřela a hned si začala rvát jeho obsah do krku. Hlad mi trýznil žaludek zevnitř… až ani minuty bych nevydržela.

„Nehltej tolik,“ chytl mi obě ruce, „nebo se udávíš. Polikej to!“ nabádal mě.

„Promiň,“ kuňkla jsem. Oba jsme věděli, že se neomlouvám jen za své nevhodné „stolování“. Dokazoval to můj kajícný pohled.

Vzdal to. „V pořádku.“ Objal mě kolem ramen. Přitáhl si mě k sobě blíž a po nekonečné době opět políbil do vlasů.

Společně jsme snědli balíček sušenek a pak ještě jedny oříškové, než jsme se vydali domů. Tam mě čekalo nepříjemné překvapení. Udělalo se mi opět nevolno a zvedl se mi žaludek. Takhle jsem si první návštěvu naší zbrusu nové koupelny nepředstavovala. Pokřtila jsem ji naprosto perfektně. Diego nedbal mých rozzlobených příkazů, aby mě nechal být o samotě a odešel. Držel mi statečně vlasy, abych si je nepozvracela a hladil mě přitom po zádech. Jeho dotyk byl uklidňující, to nepopírám, ale beztak jsem nestála o jeho přítomnost. „Nechci, abys mě takhle viděl,“ zašeptala jsem mezi dávením. „Odejdi.“ Pak se znovu má hlava ztratila v záchodové míse.

„Blbost, Annie. Na tom není nic špatného. Je přirozené, že lidem bývá špatně. Patrně si něco špatného snědla,“ chlácholil mě a dál poctíval svou přítomností. Držel se statečně… na chlapa.

Jestli to nebyla otrava jídlem od Francisci, tak už nevím. I následující ráno sem ranní snídani dostala ze žaludku pryč. Dlouho se tam neohřála. Překvapivě i malátnost mě zpočátku zaskočila, ale později jsem si přivykla se při chůzi přidržovat zdí a okolního nábytku.

„Měl bych tě odvést k doktorovi,“ strachoval se Diego, když mě opět kontrolovat. Stál opřený o futra a pozoroval mě, jak se snažím rozdýchat další nutkání vyvracet potravu. Obával se něčeho horšího. I já jsem začala panikařit. Aby to tak bylo něco horšího! Vážnějšího. No co… nasadili by mi antibiotika a za pár dní bych opět běhala po bytě jako rybička.

„To nic není. Přejde to. Patrně jsem jen chytila nějakého parazita,“ namlouvala jsem si. Chtěla jsem tomu věřit, ale tohle přestávalo být normální.

„Parazita?“

„Virus, bakterii…“ vysvětlila jsem mu.

„Stejně bych tě měl…“ opět se přel.

„Nepotřebuju doktora k tomu, abych si naordinovala pojídání vitamínů, klid na lůžku a hodně spánku,“ přerušila jsem ho. Už jsem se nemohla dočkat, až nemoc ustoupí a já budu opět zdravá.

„Dobře.“ Snažil se znít smířeně, ale nezamlouvalo se mu mé rozhodnutí. Bylo to znát na barvě jeho hlasu. „Musím jít do práce. Zvládneš to tu? Odpoledne ti přinesu nějaké ovoce. Kdyby něco…“

„Jdi už,“ skočila jsem mu do řeči. „Ano… jestli mi bude na umření, zaklepu na sousedy či si zavolám sanitku,“ sarkasticky jsem prskala. Má nálada byla ta tam a přetvařovat se nebylo na místě.

„Budeš tu, až se vrátím, viď?“ ujišťoval se. Zmateně jsem se na něj ohlédla, než jsem pochopila, kam tím mířil. Došlo mi, že se bál, abych nezopakovala včerejší běžeckou akci. Nad onou vzpomínkou jsem se mírně zastyděla.

„Neboj se.“

„Miluji tě,“ vyznal mi lásku, jako už tolikrát předtím.

„Já vím,“ hlesla jsem a omyla si obličej. „Taky, taky…“

Naložila jsem se do vany. Horká voda, bublinky… akorát voňavé svíčky mi tu neplály. Ale jinak bylo vše dokonalé. Nevolnost ustupovala. Nálada se mi vracela. Porazila jsem parazita? A čím? Horkou vanou? To pochybuji. Stejnak se pojistím těmi vitaminy, jen co je odpoledne Diego nakoupí.

Položila jsem si ruce na břicho a zavřela oči. Vnímala jsem jen horkost a uvolnění. Jenomže pak jsem zhurta oči opět otevřela. Přejela jsem si dlaní po břichu. Narostl mi podbřišek? A odkdy přibírám zrovna v tamtěch místech? Převládal mě prazvláštní pocit… podvědomě jsem něco tušila.

Parazit, bakterie, virus… parazit. Parazit! Kolikátého vlastně dnes je? Neměla jsem to už dostat?  Nemohl to být lidský vetřelec, že ne?

Zprudka jsem se posadila. „Těhotná!“ zašeptala jsem nevěřícně. „To není možné!“Ale s největší pravděpodobností to tak bylo. Ztloustla jsem… bylo mi špatně, obzvláště po ránu. Cítila jsem se malátná. Najednou všechno dávalo smysl… má nemoc se nebezpečně podobala ranním nevolnostem v období gravidity.

Neobtěžovala jsem se zbytečným otíráním těla a sušením vlasů. Ze županu jsem se převlékla rovnou do tepláků. Triko se také natahovalo stěží, jelikož bylo mé tělo stále pokryté kapkami vody, ale nebyl to zcela nezvládnutelný úkol. „Klíče, klíče…“ opakovala jsem zcela mimo. „Kam si dal sakra ty zatracený klíče?“ Nemohla jsem je najít. Diego mi říkal, kam mi je uložil, kdybych náhodou potřebovala rychle uniknout, třeba hledat nouzový východ při požáru, ale momentálně si má hlava nedokázala rozpomenout. „Sakra, sakra…“ klela jsem, dokud jsem tu lesklou cinkavou věcičku konečně neobjevila na botníku v košíčku. Proč mě to sakra nenapadlo dřív? Ty nově nabraná kila ti zatěžujou mozek, Annie!

Práskla jsem za sebou dveřmi. Nezamykala jsem… prostě jsem rychle vběhla do výtahu, který mi nahrál do karet a nacházel se na našem patře. Měla jsem běžet po schodech. Bylo by to rychlejší… přemítala jsem, zatím co jsem své tělo vměstnala mezi další pasažéry.

„Buenos días,“ pozdravila mě dole nějaká žena s dcerkou. Viděla mě vycházet z výtahu. Patrně to byla nějaká sousedka. Jeden jediný pohled na ni a dítě, které držela láskyplně za ruku, mě přitvrdil v tom, že matkou být nemůžu. Nebyla jsem na roli rodiče připravená. Ale proč se tak stresuju? Podle data na novinách jsem měla zpoždění teprve pár dní… třeba je to jen planej poplach. Jasně. Ne vždy jsme se s Diegem chránili… to je ono! Byla jsem blbá, že jsem si to vždycky neohlídala. Chlapi jsou odjakživa nespolehlivá cháska. Ženský oproti tomu naivní husy.

„Jeden těhotenský test prosím,“ vychrlila jsem na prodavačku v drogérii. Chtěla jsem mít tohle všechno za sebou a v posteli s kýblem popcornu se smát nad tou absurditou. Doufala jsem, že budu negativní a vše se vrátí do normálu.

„Por favor?“ Udiveně na mě zírala. Aha… já pitomá. Notak Annie. Jednu větu. Ani nemusí být srozumitelná. Jen aby pochopila, co od ní chceš. Co žádáš. Ale jak se to řekne? Těhotenství, dítě? Cokoliv co by naznačovalo zboží, které chci koupit?

„Yo… prueba… querer,“ snažila jsem se jí vysvětlit. „Niño.“ Houpala jsem v náručí neviditelné dítě, aby jí to docvaklo.

„Prueba del embargo,“ vyjekla s úsměvem. No sláva… pomyslela jsem si, když na pult pokládala test. Aspoň pochopila. I když na celou drogérii to vykřikovat nemusela. Každý se po mě ohlédnul a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Povětšinou to byly ženy starší, než jsem já. Jestli jsem se jim zdála mladá, naprosto jsem s nimi souhlasila.

„Sí,“ potvrdila jsem. Na prstech ruky jsem ukázala dva. Anebo bych měla vzít ještě jeden? Co když každej vyjde jinak? Jeden pozitivní samozřejmě znamená to, co si nechci připustit, ale jistota pro mě jsou tři… „Tres.“ Hodila jsem jí bankovku, řekla bych dost neslušně a vyrazila rychlostí nazpět do bytu s dobrým pořízením. „Buenos díaz.“ Potkala jsem tu samou ženu, jako před malou chvílí. Přála jsem si napravit její mínění o mě „nezdvořilá… neumí pozdravit“. Jelikož bydlíme v jednou domě, bylo by skvělé udržovat si milé sousedské kontakty. Žádné bitvy tolerovat nechci. Jestli nebudeme mít syna Romea… to bych mu pak zakázala se vídat s jejich Julii.

Proboha Annie! Jak teď můžeš vtipkovat? Asi jsem se jen snažila zachovat si chladnou hlavu a nezbláznit se z toho napětí.

„Buenos díaz,“ odpověděla s úsměvem na rtech. Její holčička mi zamávala. Úsměv toho dítěte mě přiměl zdržet se. Zahleděla jsem se do jejího dětsky kulatého obličeje a opět mě přepadl ten skličující pocit.

Vypadla jsem z výtahu, co nejrychleji jsem dokázala, poněvadž vzduch ve výtahu nějak zhoustl, což naznačovala pozornost, kterou mi věnovaly. Nevypadala jsem zřejmě nejlépe… vlasy vlhké, oblečená jen v teplákách a tričku. Ale co je jim sakra do toho, jak se oblékám? Módní policie je přeci jen v debilních televizních pořadech.

Před dveřmi do bytu jsem však byla nucena zastavit se. Mé podceňování tamních zlodějů se mi vymstilo. Nezamknula jsem. Ani jsem nezkontrolovala, zda-li se dveře dovřely a rovnou utíkala pryč. Teď byly dveře pootevřené a z bytu se ozývalo spoustu divných zvuků, jako když mlátíte talíři o sebe. Zdraví rozum mi napovídal, abych se obrátila a utekla. Přivolala polici nebo tak něco. Jenomže já ho neposlechla… jako obvykle. Většinou jsem na to později doplácela, ale nikdy jsem se nepoučila.

Risknula jsem to…

Strčila jsem do dveří a ty se mi pootevřely do takové míry, abych tou škvírou byla schopna protáhnout celé své tělo. Ani mě nenapadlo zaobírat se potencionálními zloději, vrahy či násilníky, kteří na mě mohli čekat a překvapit mě. „Haló?“ zvolala jsem. „Je tu někdo?“ Modlila jsem se, aby se Diego vrátil dřív z práce a chystal mi oběd. No, alespoň jsem minula jen o milimetr. Těsně vedle. Děkuji bože… alespoň pro jednou si mi nepřichystal pohromu. Žádní zloději… nic takového se nekonalo.

„Paní Gracielo?“ Uvolnila jsem své napjaté svaly. To je ale překvapení. Proč tu byla? Co chtěla? Přemítala jsem…

„Annie,“ zvolala. „Posaď se. Jistě máš hlad.“ Pokynula mi k židli. Na stole už byl naservírovaný talíř s dortíčky. Rychle jsem zastrčila do kapsy u tepláků testy a doufala, že je paní nezahlédla. „Doufám, že se nezlobíš. Padla jsem tak bez ohlášení!“ hořečnatě se omlouvala. Byla úzkostná. Čelo měla orosené potem. Nezdálo se mi, že by tu bylo dusno. „Mimochodem. Dveře byly otevřené. Asi byste na to měli někoho zavolat. Myslím opraváře. Diego je sice šikovný, ale jistota je jistota,“ blábolila a mrkla na mě. Přitom to byla jen moje chyba, že byt byl volně přístupný. „Znáš muže. Nepřiznají, pokud něco neumějí.“ Nervózně si hrála s knoflíčky na své halence. Přisahala bych, že se jí ruce třásly… dělo se snad něco, o čem nás chtěla informovat?

„Stalo se něco?“ otázala jsem se nervózně.

„Kde je můj syn?“ zeptala se, aniž by mi odpověděla. Pokusila se o úsměv, který byl až příliš křečovitý. V tu chvíli jsem si byla jistá. Svým žertováním ve výtahu jsem si přivolala něco zlého… a dítě v tom nebylo, jinak by se mi zvednul žaludek z vůně linoucí se z pánve na sporáku.

„Pracuje,“ odpověděla jsem.

„Ach tak.“ Svezla se nešťastně na židli.

„Řekněte to. Mně přece můžete.“ Byla jsem si jistá, že nepřišla jen tak, z běžných důvodů, ujistit se, jestli se synovi daří dobře v novém domově. Natáhla jsem se přes stůl a sevřela v dlani její ruce. Bezděčně sledovala mé utěšující počínání.

„Stavím se později. Dole na mě čeká Juan,“ řekla. „Nikomu neotvírej. Rozumělas?“ Důrazně přikazovala. „A nespal jídlo na sporáku!“ Pak zmizela. Prostě si jen tak beze slova sebrala kabát a odešla. A já tak měla o trápení navíc. Co chtěla? Přišla nám něco sdělit? Stalo se něco Alejandrovi? Anebo se snad chce pán usmířit? Pravděpodobnější by bylo, kdyby se chtěl pomstít a něco pro to udělal. Což se také klidně stát mohlo.

Kapsa. Testy. Proč se zbytečně zdržuju? Pomalu a s rozvahou jsem vytáhla ty čarovné krabičky. Rozbalila jsem návody a dopodrobna četla, aby mi neuniklo ani jedno jediné slovíčko, které by mohlo být podstatné. Nemohla jsem si dovolit žádnou sebemenší chybu.

„Rozbalit, počůrat…“ to snad zvládnu. „Jedna čárka, dvě…“ četla jsem, co znamená jaký výsledek.

Nejhorší na tom všem bylo to čekání. Ty nekonečně ďábelské tři minuty mi snad přišly jako věčnost. Přecházela jsem po koupelně dokola a dokola, jako křeček v točícím kolečku nebo vězeň na vycházkách. Na hodinky jsem snad koukla víckrát, než za celej svůj dosavadní život.

Bylo to zvláštní… jak si člověk dokáže strašně moc přát věc, která je běžná. Koloběh života. Vlastně ani nevím, proč se mi myšlenka na rodinu nezamlouvala. S Diegem jsem hodlala zůstat do smrti. Dítě bychom určitě časem chtěli. Jenomže ne teď. Nezdála jsem se být na to zralá. Vyspělá myšlenkově, abych dokázala vychovávat svého potomka. Další generaci.

Vždyť jsem sama byla ještě před půl rokem dítě. Je strašně moc brzo…

Mohla jsem se všechno naučit a radovat se z příchodu děťátka do rodiny. A třebas se mi představa vyměňování plínek a nočního vstávání, kojení a dalšího nezdála přijatelná, vítaná, časem bych si dokázala zvyknout, ba dokonce i představa manželství mi z počátku naháněla hrůzu, kterou jsem samozřejmě tutlala, časem se ale přeměnila na jiné pocity a já se těšila na svatbu, bílé šaty a neskutečně sladký dort.

Ale tohle byl vážnější krok, který se nedal vzít zpátky.

I v tomhle zmatku, mých emocionálních nevyspělých výbuchů by Diego byl určitě skvělý otec pro to malé škvrně. Ovšem otázkou zůstává… mohla bych být já dobrou matkou? Mám pocit, jako by nenávist, která ovládala moje srdce z levé poloviny, byla natolik neovladatelná, až převeliká, že bych ji nikdy nedokázala proměnit v mateřskou lásku pro svůj uzlíček radosti. Ta druhá půlka už byla rezervovaná… patřila Diegovi. Leda že by se tak zrodila nějaká černá díra a nenávist pohltila. V tom případě by se místo uvolnilo. Ale já nechtěla… přese všechno na světě jsem si nepřála, aby nenávist zmizela. Potřebovala jsem ji pociťovat. Poučovala mě do budoucna. „Vždycky si dávej pozor Annie. Otáčej se. Nikomu nedávej svou důvěru zadarmo. Nechoď sama v noci po městě!“ Kdyby tam ta zloba nebyla, mohlo by se stát, že podcením hrozící nebezpečí, které číhalo na každém rohu a opět se dostanu do nevítaného prostředí. Anebo bych zapomněla poučovat svou dcerku či syna o tom, že není správné nechávat se lákat na bonbony od cizích strýčků.

Definovala bych to tak, že jsem se bála dát lásku někomu dalšímu. Nebyl na to vhodný čas… navíc moje mládí. Co já jsem vlastně o dětech věděla? Řeknu vám to s jistotou… vůbec nic!

Ale na tu druhou stranu jsem si přála mít někoho, komu bych četla po večerech pohádky a uklidňovala jej, že pod postelí se opravdu žádné strašidlo nenachází. Mít někoho, kdo by mě potřeboval celý život. Muž od vás může časem odejít za mladší, rozvést se, ale děti stále zůstávají. V té chvíli jsou jediným smyslem života.

Jak plynuly sekundy, uvědomovala jsem si, že potřeba prosedět u potomka celé noci při neštovicích se rodí spolu s dítětem. Bylo pořádku, že jsem nic zatím necítila.

Byla jsem na vážkách… najednou se mi ta představa nezdála tak nereálně odporná.

Tak proč mi sakra stékaly slzy po tvářích, jak mile se na dvou ze tří testů objevila druhá čárka? Byla jsem pozitivní! Gravidní! Těhotná!

Špatný sen. Noční můra? Nikoliv… to je holka realita! Už nejsem zodpovědná jen za sebe. Už nejsem jen já, jako jedinec. Teď jsme dva a všechno je to na mně. Budu muset vysvětlovat, jak se rodí děti a je naprosto v pořádku, že holčičky nemají třetí nohu jako kluci. Budu žvatlat… budu unavená a neustále upatlaná!

Položila jsem své vzlyky se zmítající tělo na chladné kachličky a snažila se uklidnit. Rozehnat ten chmurný mrak a vzhlédnout na čistě modrou oblohu. Budu matka! Bez ohledu na to, zda-li to chci anebo ne. Jestli se na to cítím, či by se mi hodilo počkat. Je pozdě. Teď už čas nevrátím. Je načase zvyknout si a najít šetrný způsob, jak to povědět šťastnému tatínkovi.

Co se týkalo Diega, starost jsem neměla. Věděla jsem, že bude štěstím bez sebe, až se o dítěti dozví. Kéž by i mě paralyzovalo štěstí a dokázala se těšit. Nemyslela jsem na nic jiného, než na starosti, které mě čekaly… byla jsem ztracená v labyrintu života. Tak kde je ten zatracený východ?

Dost! Musím se sebrat. Takhle zničenou mě tu Diego nesmí najít. Pomyslel by si, že jsem nešťastná. Ale to já vlastně jsem… ovšem měla jsem silnou potřebu skrýt to před světem.

Vzpamatovala jsem se. Posbírala krabičky od testů a spolu s nimi jsem vše vyhodila do koše, pěkně na samé dno a navrch ještě naházela nějaké papíry. Takhle se nikdo nic nedozví. Dokud tu „šťastnou“ novinu neoznámím a neobjevím se v těhotenském oblečení v parku.

Poklidila jsem a ze všech zbylých sil se snažila nemyslet. „Diogo… jsem těhotná,“ cvičila jsem si před zrcadlem. Bože… to znělo příšerně. „Miláčku, budeme mít miminko.“ Ani to se mi nezdálo jako to pravého ořechové. Tón hlasu, který jsem použila, byl až příliš chladný. „Do háje…“ zasténala jsem. Vyhrnula jsem si tričko a počala jsem si pomalu přejíždět dlaněmi po vypouklém bříšku. Jak mi to nemohlo dojít dřív? Vždyť to bylo tak jasné…  „Vetřelče,“ zašeptala jsem sklesle, ale neúmyslně mi zacukaly koutky. Mělo přezdívku. Ne takové ty krásné klasické, co ukládají natěšené budoucí maminky, ale také to byl jakýsi důkaz citu. Vetřelec… no a co? Neměla jsem náladu říkat mu například podle jeho velikosti. Hrášku, fazolko, švestičko, jablíčko… melounku! Je to vetřelec. A zůstane jím, dokud se nenarodí nebo to tak budu cítit.

Proč musím být stále nespokojená? Musím se těšit… to se přece očekává.

Nemiluju ho! A to je špatně! Každá matka miluje své dítě! Budu strašná. Mé dítě mě bude nenávidět. Vysloužím si přezdívku Kruela a získám cenu za nejhorší matku roku. Právem. Ach můj bože… kde jsi, když potřebuju tvoji radu? Tohle je ta tvá spravedlnost? Sem chceš, aby přišel nový život? K mladé emocionálně nestabilní matce a otci z kruté rodiny? Nezvládnu výchovu… budu potřebovat takovou druhou Luisu. Profesionální pomoc. Možná i psychologa.

„Annie?“ uslyšela jsem hlas zatím nic netušícího tatínka.

„Už jdu!“ houkla jsem mu nazpět. Rychle shrnula tričko, svázala si vlasy do culíku a omyla obličej, aby tak nebylo do očí, že jsem si poplakala.

„Ahoj lásko.“ Vykouzlila jsem nucený úsměv a vlétla mu do náručí. Bylo lepší, když mi neviděl do obličeje přímo.

„To je překvapení,“ zamumlal mi do vlasů. A to ještě netušil, že těch překvapení je mnohem víc, než jen vřelé přivítání.

„Co v práci?“ optala jsem se s obličejem stále zabořeným do jeho prsou a záměrem oddálit co nejvíc povinnost oznámit informaci o mém zdravotním stavě.

„Jako v práci, kde vládne pán zla,“ zněla jeho odpověď. Nevesele se usmál. „Bylo to zvláštní. Choval se ke mně divně. Vlastně nic nedělal. Žádné poznámky. Prostě nic. Kdyby to nebyl můj otec, řekl bych, že si na nás dva zvykl.“ Spíš na nás tři miláčku. „Něco kuje, Annie.“ Bum bác. Neviditelná palice mě udeřila do hlavy.

„Byla tu tvoje matka,“ oznámila jsem a odtáhla se od něj. Patrně to mělo nějakou spojitost.

„Máma? Co chtěla?“ zdál se udivený.

„Nevím. Prý se vrátí, až tu budeš.“ Přešla jsem k pohovce a posadila se. „Zdála se mi nervózní. A… že se něčeho bojí.“

„Napadá tě totéž, co mě?“ zpozorněla jsem. Patrně nemyslel na dudlíky a plíny.

„Co?“

„Že to nějak souvisí s otcem přece.“ Šetrně se usmál. Poté zvážněl. „Děje se něco? Vypadáš ustaraně. Trápíš se.“ Přehodil téma na mou zamyšlenost.

„No… já… víš…“ koktala jsem. Ona slova mi nešla dostat z pusy. Naštěstí mě vysvobodil domovní zvonek. „Otevřu.“ Vyskočila jsem a přispěchala vpustit návštěvu. „Dobrý den paní Gracielo, pojďte d…“ Polkla jsem. Za dveřmi stáli tři chlapi jako hora. „Kdo jste?“ zeptala jsem se. Zbytečně. Jejich kamenné tváře, nečitelně ztuhlé do zlé grimasy, nevěstily nic dobrého. Dokud jsem nezahlédla za tělem prvního obrovského chlapa, obličeje samotných bratrů Pabla a Pedra, absolutně nic mi nedocházelo. Až poté… nohy mi ztuhly, srdce začalo nehorázně rychle tlouci a končetiny se dostaly do fáze nezastavitelného třesu. Vlastní tep jsem cítila ve spáncích. Pablo by přece nepřijel jenom tak do Mexika. Nevážil by cestu bez vážného důvodu, čili příkazu od Joa, pro kterého viditelně stále pracoval. Ovšem jestli je tu spolu s Pedrem, který mě tenkrát převážel a má styky po celé této zemi… to znamená… NE! Prosím! „Diego!“ zavolala jsem se strachem a couvala ode dveří. Obavy se naplnily. V tomhle měl prsty pan Carranza. Proto se dneska choval mile k synovi a právě před nimi nás přišla varovat Diegova matka. Kdyby to nebyl úmysl od pána, jak jinak by zjistili, kde bydlíme? Určitě šli po mně. Tady nebyla jiná možnost… nastala zkáza. Moje existence byla v ohrožení. Ale nejen existence… zdravý rozum a ještě něco jiného. Mnohem cennějšího. To jsem si ale uvědomila až příliš pozdě. Tady šlo i o mé nenarozené dítě. Má budoucnost s ním byla nerozlučitelně spojena. Adrenalinová situace ve mně vyvolala něco jako starost o něj… kéž by tady teď šlo jen o mě.

Nenávidím pána. Dokázala jsem si spočítat pět a pět. Pán, jeden telefonát Joeovi…

Mezi tím, co mi pozvolně docházely všechny spojitosti, se zlí hoši sami pozvali dovnitř.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 40.: