OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 41.

30.08.2011 (13:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1134×

„Co tu chcete?“ vyštěkl Diego a postavil se přede mě. Přitulila jsem se k jeho zádům a zpoza jeho ramena vykukovala na dění před námi. Obávala jsem se důvodu jejich návštěvy. Můj instinkt mi napovídal, že ať už přišli z jakéhokoliv důvodu, nedopadne to dobře. „Slyšeli jste?“ řekl, když se chlapi neměli k odpovědi. „Pedro?“ Obrátil se k jednomu z bratrů, se kterým už měl tu čest se poznat. I já jsem si ho moc dobře pamatovala. Na některé tváře se nezapomíná nikdy. A některá fakta jsou dost bolestná na to, aby i ony byly zapomenuty. Ve většině případů si pak tváře spojujete s důsledky, s jizvami, které na vás byly vykonány. A já dokázala několika čárami spojit všechny nežádoucí osoby v mém životě s těžkými zacelenými ranami. Každá věc na sebe prakticky navazovala.

„Poslal nás Joe,“ odpověděl Pedro. Proč jen jsem se nemohla mýlit? „Chceme ji. Bez ní neodejdeme.“ Ukázal prstem na mě. Strachy jsem se přikrčila a ještě víc se na Diega namáčkla. Tak tohle bude ještě zajímavé… stejnak jako moje poslední setkání s ním.

„Ale to…“ namítala jsem šeptem. Němě tak Diega žádala o pomoc. Odejít s nimi? Jenom zabalená v černém pytli… dobrovolně s nimi nikam nepůjdu. Muselo být nějakého východiska. Třebas se jim mě zželí.

„Je mi to líto, Annie,“ ozvalo se lítostně od Pabla, hocha, který mi tenkrát zachránil zbytek zdravého rozumu a díky němuž jsem poznala Diega. Jeho slova zněla sice upřímně, jenomže pro mě neměli žádný význam. Měl si najít jinou práci. Nikdy mu nezapomenu, že mi tenkrát pomohl, ale pakliže mi teď opět bere život a snaží se mě navrátit nazpět do pekla, už ani jeho nemůžu považovat za dobrého muže, který nedopatřením sešel z cesty. Přála bych mu, aby nějakým zázrakem našel svou sestru a začal žít opět plnohodnotný normální život, zaměstnaný na postu nějaké obyčejné a běžné profese, jako byl třeba kuchař, ovšem bylo tu jedno velké ale… za obětování svých známostí s podsvětím.

„Annie nikam nepůjde!“ rozhodl Diego. Na chvíli se rozhostilo ticho, jak nepřátelé vstřebávali odpor.

„Je to příkaz. Musíme ji přivézt. Máme v tom hromadu peněz,“ řekla ta neznámá hora svalů. Proč jsou vždycky ti zlí hoši tak namakaní? Diego také nebyl žádné tintítko, ale jakou měl šanci oproti tomuhle svalovci?  Nechtěla jsem to být já, kdo poukazoval na nedostatky svého milence v téhle sféře, ale bylo to tak. A nebyla to jen má teorie. Tenhle neznámej chlápek byl korba. Největší chlap, kterého jsem doposud poznala. Věděla jsem, jak souboj dopadne dřív, než vůbec začne. Život byl nespravedlivý. V téhle chvíli nejvíc. A to jsem si už myslela, že má smůla byla pro dnešní den vybraná. Zmýlila jsem se… jaké překvapení.

„Od koho?“ zeptal se Diego skrze zuby.

„To není důležité,“ zněla Pedrova odpověď.

„Jak jste získali tuhle adresu?“

„To také není důležité.“

„Sakra odpovězte mi na obě otázky!“ Teď už Diego rozčílením křičel. Cítila jsem, jak se jeho tělo stále víc a víc napínalo. Doslova jako by se chystal vyletět z kůže.

„Nebudeme to nadále protahovat. Vydej nám ji dobrovolně… nedělej si problémy.“ Neznámý udělal několik kroků k nám. Výhružně? Anebo si mě chtěl vydobýt násilím?

Diego mě narazil na stěnu, načež jsem bolestně zaúpěla. Nečekala jsem takovou taktiku. Stoupnul si přede mnou do bojové pozice anebo to tak alespoň vypadalo. Zdál se připravený. Soustředěný na každý sval ve svém těle. Schylovalo se tady k něčemu nerovnému. K bitvě? Ale to přece nebude férová hra. Nevyrovnaný souboj. Tři chlapi oproti mně a Diegovi? A jaká jsem vlastně já soupeřka? Slabá, malá… bez znalostí prvků sebeobrany, až na tu teoretickou část samozřejmě. Tu mám naučenou bravurně.

Jasně. Jiný by řekl je to tři na tři a myslel by si jak je vtipný. Ovšem nenarozené dítě nemůže nijak bojovat a matka také ne, neboť by mu mohla ublížit. Mohla bych zranit dítě, přijít o ně… znělo mi stále v hlavě. A kdo ví, možná že před pár hodinami bych se vrhla do boje po hlavě, ale nyní mi to mé svědomí zakazovalo. Nejsem vrah… neublížím dítěti úmyslně. To už bych se pak na sebe nikdy nemohla podívat do zrcadla. Navždy bych na čele nosila nálepku „Ta, co úmyslně potratila“. A věřte, že to by můj život výrazně ovlivnilo. Najednou by cedulku „Pozor, byla jsem znásilněná.“ odvál vítr do neznáma. Na světě bych byla jen já, má vina a lidi, kteří by mě nenáviděli. Včele jejich davu by stál Diego a mával mi před nosem žalobou o úmyslném ublížení na zdraví.

Musela jsem se prát, ubránit se, ovšem nějak šetrně a bezpečně. Ale jak to mám ksakru udělat? Ubránit se a přitom se nedostat do fyzického kontaktu se soupeřem? Anebo rovnou zakázat ostatním vstupovat do mého osobního prostoru?

Diegova vráska na čele se stále víc prohlubovala.

„Žádám vás, abyste odešli a vyřídili mému otci, že už s ním nemám nic společného,“ řekl důrazně. Měl dnes se svou bojovností nějakou šanci? Mohla ho klidně přivést k újmě na zdraví. A byla by to má chyba. Protože oni šli po mě.

„Proč si myslíte, že váš otec…“ snažil se neznámý krýt viníka.

Diego jej ovšem přerušil. „Nebudeme si hrát na netykavky.“ Ušklíbl se. „Kolik vám nabídl, co? Za kolik jste schopní dělat něco takového? Ničit životy?“ opět se rozčiloval. To byla dobře položená otázka. Ten, kdo pána znal, věděl, že pro Mexické peso daleko nešel. Stačilo šáhnout do kapsy, vyndat peněženku a objevit zlatou kreditní kartu… anebo otevřít sejf s balíky srovnaných bankovek v řadě.

„Nemáš na to, abys ho přeplatil. Dostali jsme nabídku, která se neodmítá,“ ujal se slova opět Pedro. „Odstup!“ přikázal mému ochránci, který se ovšem neměl k ústupu. Zdálo se, jakoby se nenechal rozhodit bezvýchodnou situací. Smířil se s tím, že tady dojde k boji, v němž zdaleka nemáme šanci na vítězství? Proč se chlapi vždy bezhlavě pouští do nesmyslných situací? Má ženská intuice mi našeptávala, abych se pokusila vyjednávat a nikoliv rovnou navlékala boxerské rukavice.

„To mě budeš muset nejdřív zabít!“ konstatoval suše. Diego… neuvěřitelně statečný blázen.

„Stačí zneškodnit!“ A v tu ránu, kdy byla ona slova vyslovena, se vše odehrálo strašně rychle. Obr se vrhl na překvapeného Diega a snažil se jej zneškodnit. Z počátku se zdálo, že je souboj vyrovnaný, jenomže později se vše otočilo o tři sta šedesát stupňů a nebyl to můj Diego, kdo měl navrch. Zoufalost se na mě posléze počala podepisovat. Nebyla jsem schopná nijak jednat, přemýšlet… jen jsem nečinně přihlížela do doby, dokud jejich masivní těla nepadla na zem poblíž mě a nerozbila drahou vázu.

„Nechte ho, prosím!“ křičela jsem zoufale. Pedrův vítězný smích mi naháněl husí kůži. Natáhl ke mně ruku a přibližoval se, aby mě dostal. V uších mi hučelo. Jediný zvuk, který jsem byla schopná přijímat, bylo tloukání mého zmateného, vystrašeného a raněného srdce. Taková bouda! Je ten pán vůbec lidská bytost? Jestli ano, pochybuji, že měl nějaké srdce. Na jeho místě ležel jen studený kámen… kus ledu, nečinný od jeho narození.

„Ty půjdeš s námi, maličká.“ Sebrala jsem nohy na ramena a upalovala dál do bytu. Chtěla jsem se zamknout v ložnici a přes balkón se pokusit přelézt k sousedům, kde bych vyhledala pomoc a zavolala policii. Jenomže jsem tam nestačila doběhnout. V obýváku mě ze zadu čaply něčí ruce a hodili na měkkou sedačku do haldy polštářů. Můj dopad byl hladký… nemohlo se nic stát, jenomže i tak jsem cítila pochybnosti. A proč se o to zajímám zrovna teď? Ráno bych nad tím sotva mávla rukou… musela jsem se myšlenkami opět vracet ke svému absurdnímu a dětinskému chování, vůči mému těhotenství.

„Nech ji napokoji!“ ozval se Deigo, čerstvě osvobozen, který právě vběhl za námi do místnosti. V patách měl bídáka ze slizkého Joeova týmu. Sebral v rychlosti lampu, která stála vedle plazmové televize, praštil Pedra do hlavy a snažil se dostat ke mně. Jenomže se mu to nepodařilo. Mezi tím, co na něj ze zadu opět skočil velký neznámý a jejich bitva začala na novo, se Pedrovo tělo svalilo bezděčně na podlahu. Omráčil jej… Alespoň jeden z hráčů byl dočasně mimo hru.

Jak to jen mohl pán udělat? Nemohla jsem to pochopit. Opravdu jsem se snažila naladit na pánovu vlnu, jenomže jsem beztak neuspěla. Zavolal prach sprostě Joeovi a zaplatil mu, aby mě dostal z života svého syna. Moc dobře věděl, co mě čekalo v jejich rukou, ale stejnak tak učinil. No nebylo to absurdní? Nejprve mě od nich koupí a pak mě zas vrátí? A znovu za to zaplatí? Ten člověk měl evidentně peněz na rozhazování. Mohl se zeptat, když nevěděl co s nimi. Přebalovací pult a postýlka dneska stojí celé jmění….

Přede mnou se odehrávala bitva na ostří nože. Chvílemi to vypadalo, že mě svými těly zavalí v sedačce, proto jsem se rychle přesunula do jiné části místnosti, kde jsem se v rohu namáčkla na stěnu a objala si rukama své bříško. Moje dítě! Nechtěla jsem jej, ale nemohla dovolit, aby ho zabili. To by byla opravdu vražda! Musela jsem být opatrná. A nestresovat se… jenomže jak jsem to měla teď udělat? Proč mi jednou štěstí nemůže být nakloněno?

Najednou se u mě objevila nová forma strachu… ne ta přirozená, o svůj život a život mého snoubence. Cítila jsem strach o dítě. Bála jsem se o své dítě! Teď! Najednou z ničeho nic! A byla jsem na to sama. O tuhle zátěž se musel můj organismus postarat sám. Nebyla žádná pomoc, jiná cesta… Diego mě chránit před vším nemohl. Nedokázal by to a pravděpodobně při neustálých pokusech bránit mě by jednou sám zahynul… muselo nějak jít s nimi vyjednávat. Vždyť přece každý se nechá nějak zviklat. Úředníky lidé podplácí běžně. Muselo to nějak klapnout… muselo být jiného východiska.

Můj mozek nedokázal přijmout fakt, že se mé tělo bude opět prodávat.

Jako by snad moje ruce tvořily ocelový štít, neprůstřelný a neprolomitelný. Držela jsem si je před sebou připravené v případě, že by na mě někdo padal nebo tak podobně. Pocítila jsem vděčnost, že mě tenkrát pán neudeřil do břicha. Byla jsem těhotná. Už tehdy, když mě napadl v té koupelně a dohnal tak Diega k radikálnímu řezu. Také jsem byla bezbranná, a přesto, že dnes šlo o něco jiného, shoda by se našla.

Snažila jsem se rozumně myslet a také jsem tak činila. Kolik by mohli chtít? Aby řekli otci, že si mě odvedli? Lhaní je dneska přirozená věc. Málo kdo to na vás pozná…

„Prosím, už dost! Přestaňte!“ křičela jsem. Ti dva však na mé prosby nedbali a dál mezi sebou soupeřili. Jediný, kdo se neúčastnil, byl Pablo. Nečinně klečel u svého bratra a pomáhal mu na nohy. Zaregistroval můj pohled.

„Zastav to. Ty můžeš. Pojď s námi a já přikážu Jimovi, aby přestal bít tvého milence,“ žádal mě, jako bychom byli staří kamarádi. Ale to se spletl. My dva jsme představovali jen známé z minulosti.

„Já nemůžu…“ kroutila jsem slabě hlavou a chtěl se dostat z místnosti.

„Nikam!“ Mrštně se vyhoupl a zatarasil mi vchod, jedinou únikovou cestu. Má snaha vyběhnout rychle z bytu a volat o pomoc byla opět zmařena. „Nemůžu tě nechat jít!“

„Alespoň neubližujte jemu.“ Ukázala jsem prstem na Diega, který zrovna ležel na zemi zaklíněn svým protivníkem, který mu pod krkem držel kudlu. Nemohli mu ublížit kvůli mně. Vzdám se? Mám na to odvahu?

„Ten maximálně utrpí pár modřin. Jemu se nic vážného stát nesmí!“ ubezpečoval mě.

„A co ta kudla?“ zoufale jsem pištěla. „To není nic?“

„Slíbili jsme to,“ konejšil mě. „Věř mi.“

„A jak bych mohla?“ Nevěřila jsem svým vlastním uším.

„Nemáš na výběr.“

„Ale já s tebou jít nechci!“ oponovala jsem opět. „Prostě s vámi nikam nepůjdu.“ Už ne! Už se semnou nesmí zacházet jako s kusem hadru, který se pak špinavý a použitý odhodí.

„Nebav se s ní a čapni ji,“ zachraptěl Pedro. Pomalu se dostával do sedu. Z hlavy mu tekl maličký potůček krve. „Kurva!“ klel. „Do prdele!“ Otíral si rukou červenou tekutinu. „Hej! Jime! Dej mu pořádnou do nosu, aby si pamatoval, že odmlouvat se nevyplácí.“ Ušklíbl se a drápal se na nohy. Já byla stále hlídaná. „A my si teď odvedeme jeho malou děvku.“ Dopotácel se k nám a čapl mě za loket.

„Ty svině!“ vyhrožoval Diego. „Dej z ní ty ruce pryč!“ Jeho zloba nebyla nijak platná. Neznámý se k němu sehnul a vrazil mu pořádnou ránu, pod kterou hlasitě zaúpěl. Poté kudlu bezpečně zajištěnou uschoval do kapsy a vstal. Umlčel jej dosti nevhodným způsobem… ale alespoň jej nepořezal. Přesto jsem se o něj bála

„Diego!“ Chtěla jsem se ptát, jestli je v pořádku. Přiběhnout k němu, stulit se mu k boku a nasávat jeho vůni do plic. Budu mu moct ještě někdy říct z očí do očí, že ho miluju? Že mě všechny ty vylomeniny mrzí? A že nelituju ani jedné minuty strávené s ním?

Přela jsem se, drápala a kousala, ale všechno bylo bezvýsledné. Vedli mě z bytu a narvali do výtahu. Byla jsem v pasti. A žádný způsob, jak se dostat z jejich spárů jsem nezvětřila. V hlavě mi stále jen vířily myšlenky o mé prohře. Nemělo cenu bojovat. Moje jediná záchrana ležela nahoře v bolestech, odrovnaná a vyřazená ze hry. On ztrácel svou trofej, výhru, zatímco já smysl svého života. Už mě nic lepšího nepotká. Teď mě předají někomu jinému. A bůh ví, co budu muset dělat, abych přežila. A moje dítě? Co bude s ním? Tam, kam půjdu já, pro něj nebude vhodné prostředí. Předpokládám, že jej také prodají, jen co se narodí, teda pakliže jsem o něj v tomhle stresu nepřišla. Oddělí mě od toho jediného, co mi na světě ještě zůstalo… co se ve mně rodilo.

Jsou to obchodníci s lidmi. Necitliví, peněz chtivý bastardi! Nedá se jim věřit. Mohla jsem se pokusit hlasitě křičet. Třeba by se někdo odvážil postavit třem chlapům a zjistit, jestli se mi nic neděje. Jenomže to veliké břímě, které má duše nesla, povolilo řemínky. Nač jsem měla škemrat o pomoc cizích lidí, když by mě stejnak nevyslechli a nevěřili by mi? Nač jsem měla plakat a dusit se vzlyky, když jediný, kdo mě mohl utěšit, tesknil nad ztrátou nahoře v bytě? Nevyhnutelně jsem si musela přiznat, že za mě opět rozhodují jiní.

V životě jsem si nepřipadala tak ztracená a poražená… dovolila jsem to! Už zas! „A teď to odneseme oba dva, můj milovaný vetřelče!“ Zklamala jsem, jako už tolikrát. Ovšem dnes to bylo jiné. Ostudnější.

Zdali šlo ještě víc přijít o naději a stáhnout se, učinila jsem tak. Vzdala jsem se. Nakonec jsem sebou nechala vláčet a neodporovala.

Beznaděj. „Ach maličký! Maminka selhala! A ty po narození dostaneš jinou, která tě bude určitě milovat tak, jak bych možná já sama nedokázala.“ S tímhle se nešlo smířit. Když jsem jej nemohla mít já, přála jsem si, aby alespoň Diego v jeho životě zůstal a byl dítěti skvělým otcem. Ovšem ani on své dítě nikdy nepochová a nenechá jej spočinout ve své náruči.

Všechny silné pocity se ve mně nahromadily na jednom místě. Už jsem nebyla schopná přemoci tok slz, když mě vedly chodbou pryč. Útočil na má spodní víčka. Moře nepopsatelného zklamání přeteklo přes okraj a řinulo si cestu po tvářích i krku. Ach ten žal. Kdybyste jej tak mohli cítit, hajzlové! Položilo by vás to na lopatky. Jenomže vnitřní nadávání mi nepomohlo nijak potlačit negativní pocity. Stoupaly… výš a výš, až utvořily schody do nebe.

Zastavili jsme se před černou dodávkou. Pablo zamířil automaticky k místu řidiče, zatímco Jim, tak se ten obr jmenoval, dosedal na sedadlo spolujezdce. „Tak si nastup anebo chceš písemnou prosbu?“ šeptal mi se smíchem Pedro do ucha. Nešťastně jsem semkla rty k sobě. Jeho sebejistá gesta mi vyrážela dech. Nedokázala bych ani popsat slovy nenávist a chuť rozdrásat mu hrdlo čímkoliv, co by bylo po ruce.

Ne! Nebudu jim dělat tu radost a žadonit. Ovšem také nehodlám plnit každý jejich příkaz. Když už něco, alespoň znepříjemnit cestu bych jim mohla dokázat. Na truc. I když mi to nepomůže.

Utišila jsem další příval slz i vzlyků a statečně mu vzhlédla do očí.

„Já bych radši tu písemnou žádost,“ dostala jsem ze sebe skrze zuby. Téměř jsem zahlédla překvapení v jeho obličeji. Vypadal, že absolutně nečekal jakýkoliv protest z mé strany. A toho jsem také chtěla docílit. Zaskočit je… snažit se být statečná, a třebaže mi to nešlo tak přesvědčivě, alespoň náznak siláka uvnitř sebe jsem ze sebe vysoukala. Šneček se měl zbaběle stáhnout do ulity a pokorně poslouchat? Nikoliv pánové. Obava z neúspěchu, z nich samotných a dalších jiných věcí možná převládala nade mnou samotnou, to nepopírám. Ale přesto jsem si přála mu pěkně od plic říct, co si o něm a jeho práci myslím.

„Tak na tu si budeš muset počkat pěkných pár kilometrů.“ Usmál se. „Nasedej,“ přikázal znovu a otevřel mi dveře. „Nebo za to něco chceš?“ nadhodil nenuceně, opět se smějící vlastním vtipům, které mě samotné přišly spíše trapné. A právě tohle byl jeden z jeho charakteristických rysů. Byl to trapák od hlavy až k patě. „Hm? Tak co? Třeba pusinku?“ ironicky zamlaskal a oblízl si rty. Nechutné. Otřásla jsem se z představy jeho rtů dotýkajících se mých.

„Prase,“ plivla jsem po něm. „To bych radši snědla slimáka. V životě mi z nikoho nebylo tak špatně jako z tebe.“ Tohle byla pravda jen z části. Měla jsem na seznamu pár lidí, kteří se mu rovnali. Ale v tuhle chvíli obsazoval samotný stupínek vítězů.

Jeho oči byly doslova hypnotizující. „Ty mě tak rajcuješ, holka. Škoda, že teď nemáme trochu času pro sebe.“ Slizky na mě mrknul, položil mi svou upocenou dlaň na rameno a snažil se mě narvat do auta, když najednou jeho tělo nepřirozeně ztuhlo. V obličeji měl udivený výraz, vykulené oči a otevřenou pusu, přes kterou se dralo bolestné chroptění. Uhnula jsem pohledem do strany a spatřila prsty obmotané okolo jeho levé paže.

„To aby sis pamatoval, že holky se nekradou!“ pronesl chladně a bez kousku citu Diego. Pedrovo tělo zavrávoralo a upadlo na stranu. V ruce mého zachránce se tyčil obrovský zakrvácený kuchyňský nůž. Probodl jej… tomu svědčila i obrovská krvácející rána na Pedrově zádech, která mu prosakovala košilí.

Pohled na mrtvého muže, chladnoucí mrtvolu člověka, kterému jsem smrt nemilosrdně přála, mě přesto málem dostal do kolen. Ale opravdu jen málem… na hroucení se právě nebyla vhodná doba. Dva dobří kamarádi čerstvého nebožtíka, překvapeně vystoupili z auta a zjišťovali napáchané škody. Oba dva valili oči a v první chvíli ani jeden z nich nechápal, co se tu stalo. Stačil však jeden jediný pohled k Diegovým rukám a bylo vše nad slunce jasné.

„Pedro!“ zvolal jeho bratr a hrnul se k tělu. „Zabils ho! Tys ho zabil,“ šeptal v zoufalství. „Ty kreténe! Ty svině! Jsi vrah!“ odsuzoval Diega. Ano. Vlastně byl vrah, ale jen pro ostatní. Pro mě nikoliv. Pro mě byl kouzelný superman, co zas zachránil Lois. Můj milový superhrdina… lepší vrah, než-li to, na co si hráli oni. „No počkej. Tohle si odskáčeš!“ vyhrožoval, stále však svého bratra neopouštěl a konejšil jím v náruči. Opravdu mě ten pohled rozesmutnil.

Zkoprnělá a stále v šoku, jsem otupěle hleděla na zakrvácený nůž a kmitala hlavou mezi Diegem a mrtvým Pedrem. Jako bych se snad snažila zapamatovat si postavení jednotlivých postav. Vrah, oběť, vražedná zbraň… místo činu. Jenomže tak to nebylo. Ne. Diega nesměla policie dostat do ruky. Poněvadž on nebyl nebezpečný. Jen chránil to, co mu bylo drahé. A já bych jednala stejně, být na to dost statečná a mít na to sílu.

V paměti jsem si přemítala události posledních několika minut. Atmosféra počínala opět o něco více houstnout.

„Seru na slib. Zabij toho grázla, Jime!“ zakřičel bolestně Pablo a hřbetem ruky si setřel slzy.

„Pojď!“ vytrhl mě Diego ze zamyšlení, čapl mě za ruku a společně jsme oba utíkali daleko od místa, kde se právě kupila hromada přihlížejících lidí.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 41.: