OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 5.

11.04.2011 (12:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1188×

Seděla jsem v rohu místnosti a koukala po holých zdech, které jsem mohla spatřit díky tlumenému světlu, které sice za moc nestálo, ale tma mě už doháněla k šílenství, a třebaže se mi moji protivníci hnusili a nenáviděla jsem je z celého svého srdce, cítila jsem k nim kousek vděčnosti za to, že mi to světlo vůbec poskytli a rozsvítili. Ani nevím, jak dlouho jsem tu seděla, ale byla jsem promrzlá na kost. Deka, do které jsem byla zabalená, byla více jak slabá a neuspokojivá. Tušila jsem, že venku je chladno.

Přemítala jsem o svých možnostech a došla k závěru, že další podobná šance na útěk se mi po nějakou dobu nenaskytne. Rozhodla jsem se udělat menší ústupek a ponížila tak svou paličatost.

Zvedla jsem se ze sedu a zamířila opět ke dveřím. Svými dlaněmi prozkoumávala každé jejich zákoutí a hledala sebemenší známku slabosti. Přece musí mít nějakou slabinu… jenže já ji nenašla. Plná zloby a vzteku jsem zatnula pěsti a bušila do nich. Mé dlaně protestovaly bolestí, ale já na ně nedbala. Domáhala jsem se pozornosti od svých protivníků.

„Haló. Tak je tam někdo? Hej!“ dožadovala jsem se společnosti. Moje břicho protestovalo a hlasitě projevovalo své tužby. Byla jsem strašně hladová.

„To mě chcete nechat vyhladovět?“ rozkřičela jsem se. Nebyla jsem si jistá, zda-li mě někdo slyší, ale musela jsem doufat. „Fajn, tak jak chcete. Já vůbec jíst nemusím,“ zasyčela jsem potichu pro sebe. Pouhá vzpomínka na mé zbytečné diety, které jsem se snažila držet se spolužačkami jen proto, abych je podpořila, byla poněkud lehce směšná, ale přesto dosti umučující. Nikdy jsem to dlouho nedokázala. Jedinou mou útěchou vždy bylo, že já jsem si to na rozdíl od svých kamarádek dovolit mohla. Co si pamatuji, ani jako malé dítě jsem neměla problémy s tloušťkou.

„Umoudřila ses?“ ozvalo se z druhé strany. „Jestli chceš najíst, tak buď hodná a ustup od těch dveří. Varuju tě, o cokoliv se pokusíš… prostě to dopadne špatně pro tebe,“ varoval mě. „Už ti nic podobného nevyjde.“

Ustoupila jsem o několik kroků dozadu a opřela se o chladnou stěnu. „Můžeš.“ pozvala jsem ho dovnitř. „O nic se nepokusím,“ slíbila jsem dobrovolně, šilhajíc hlady.

Uvěřil mi. Vstoupil dovnitř s podnosem plného jídla a já první chvíli myslela, že snad radostí poskočím. Poté se mi ale žaludek sevřel, obavou. Co když za to bude něco chtít?

Moje obavy počaly postupovat celým mým, už beztak rozklepaným tělem. Oči se mi zaplňovaly slzami a z mého hrdla se vydral první obavný vzlyk.

„Nemusíš se mě bát. Já ti neublížím. Alespoň teď ti mohu slíbit, že se tě nedotknu. Musíš se najíst a já zas roznést jídlo ostatním. Nejsi tu sama,“ připomněl mi, ale přesto nedokázal zahnat mé černé myšlenky. Obavy se mnou cloumaly, po tvářích mi stékaly první slané kapky, které přetekly přes dolní víčka a razily si cestičku po krku až k lemu deky, do které jsem byla zabalená. Tam se vsakovaly.

„Máš moje slovo.“ Nejistě se usmál a položil tác s jídlem před sebe na podlahu. „Jestli nebudeš jíst, zeslábneš. Navíc hladovění je nezdravé,“ připomínal mi správnou životosprávu.

„Co v tom jídle je, že mi ho tak vnucuješ?“ zeptala jsem se ironicky.

„Nevyznám se v tobě, princezno. V jednu chvíli se div nezhroutíš strachem a v té další si drzá, že ti huba neupadne.“ Analyzoval dále mé chování. Svým pohledem mě propaloval a já měla pocit, že mi vidí na tu sebemenší buňku pod mou kůži, kdesi v nejhlubších částí těla.

„Kolik ti je? Řekla bych, že něco málo přes třicet. Tak proč tohle děláš? To nemáš lepší věci na práci?“ Já bych ho klidně zaúkolovala, aby se nenudil. Stačilo by říct.

„Tohle je prostě moje práce, která je dost dobře placená. Z každé tržby, kterou získáme z vás, mi něco kápne do kapsy. Je to velice výhodné,“ odpověděl mi na mou vyřčenou otázku. Obhajoval se…

„Jak se sebou dokážeš žít? Jak se na sebe můžeš vůbec podívat do zrcadla, aniž by ses nepozvracel? Jak dokážeš vůbec klidně usnout?“ útočila jsem na něj.

„Můžeš mi věřit, Annie, že s peněženkou plnou peněz pod polštářem se mi usíná moc dobře. Ale musím se přiznat, že po tobě se mi bude stýskat. Ty jsi jiná… bojovná. Líbíš se mi. Opravdu.“

„Jak to myslíš, že se ti po mně bude stýskat?“ bála jsem se nejhoršího.

„Řekněme, že dnes budeš mít první návštěvu a večer jdeš do dražby. Tohle je patrně jedna z posledních možností, kdy můžeš napravit ten včerejšek a políbit mě.“ Byl naprosto spokojený. Úsměv od ucha k uchu, drbal se jednou rukou na hlavě a přeměřoval si mě pohledem. Žertoval nebo si snad opravdu myslel, že bych hodlala dohánět zanedbané věci? Zvláště tohoto rázu?

„Chce se mi z tebe zvracet. Táhněte všichni k čertu!“ vykřikla jsem. Opravdu bych ho nejradši nakopla tam, kde slunce nikdy nesvítí. I když jsem musela uznat, že svou zadní část těla měl opravdu docela pěknou. Pevnou.

„Jak myslíš.“ Ukázal mi svá záda a odcházel. „Jo a princezno, dám ti dobrou radu do budoucna. Nikdy nemluv se svými společníky tak, jak jsi před chvilkou mluvila se mnou. Máš kliku, že mám dobrou náladu a slabost pro tebe. Jinak bych tě potrestal.“ Poslal mi vzdušný polibek a odešel.

Ani bych nedokázala rozumně a smysluplně popsat zmatek, který jsem měla v hlavě. Nemínila jsem se s prázdným žaludkem zaobírat Pablovými slovy. Hladově jsem se vrhla k tácu s jídlem, byť jsem skoro nezvrhla džbánek s vodou. Ani mě v ten moment nenapadlo zaobírat se mou, již zmiňovanou, obavou, zda-li není to jídlo otrávené.

S plnou pusou hledíc do prázdna jsem svým zrakem doputovala ke dveřím a přemýšlela o mé návštěvě. Tupě jsem hleděla před sebe a přemítala nad slovy, která vyslovil. Topila jsem se ve své samotě, ve svých černých myšlenkách a ještě horších obavách. Nebyl tu se mnou nikdo, kdo by mi zvedl náladu, kdo by mě utěšil. Už nemělo smysl hledat odpovědi ke svým otázkám. Nebyl na to čas. Už ho nesmím ztrácet zbytečným uvažováním, proč se to vše stalo zrovna mně. Večer půjdu do dražby…

Ještě chviličku jsem nechala mou bolest prostupovat na povrch. Nešťastně jsem semkla rty a nechala utišit bouřlivý příval slz. Možná že už není žádná naděje dostat se odtud, ale kdy já naposledy něco vzdala?

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 5.: