OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 7.

15.04.2011 (17:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1178×

Svůj domov jsem v myšlenkách opustila na můj vkus až příliš rychle. Následky kruté reality se začínaly hlásit a připomínat. Ta bolest, ten nemilosrdný pocit pošpinění mi svíral žaludek a přesouval se o mnohem výš, až k hrudníku, kde se pozastavoval a tvořil obrovskou černou díru, do které spadalo všechno ostatní, všechno nepodstatné. Ta černá díra se začala stávat mou součástí a já se s ní musela naučit sžít. Ale jak? Po celém svém těle jsem cítila stále jeho doteky, ale nejen po těle, i v sobě, ve svém nitru. Mým hrdlem se draly vzlyky tak slyšitelné, že přeslechnout je nikdo nemohl. Mé tělo se zmítalo v záškubech, které byly doprovázeny třesem končetin. Žaludek se mi zvedal jen při představě cizího doteku na mé kůži.

Snažila jsem se setřít slzy a utišit se, ovšem vzpomínky na předešlou noc byly tak silné a živé, že každý můj pokus o uklidnění, byl marný. Měla jsem chuť proplakat se celým dnem, možná až provzlykat se k smrti, ovšem lze to vůbec? Tak ráda bych si namlouvala, že se to neudálo, ale mělo cenu si lhát? Nemělo… realita byla drsný, samotný svět se dal charakterizovat jediným slovem. Krutý.

Natáhla jsem se po kbelíku s vodou a vzala do ruky žínku. Snažila jsem se ze sebe smýt tu špínu, ale připadalo mi, jakoby se mi vryla pod kůži. Tohle se bohužel smýt nedalo. Tohle bude uvnitř mě, v mé hlavě. To nevyřeším smytím. To musím vyřešit jinak. Možná že čas bude ten lékař, co všechno spraví a dá mě do pořádku. Jediným pohledem na svá zkrvavená stehna jsem si však uvědomila, že ani čas není všemocným léčitelem. Znásilnění je něco, co si sebou ponesu celý svůj život. Ovšem nejen to, i jeho tvář se mi budu zjevovat pokaždé, když zavřu víčka.

V oblečení, které mi sem dodali, abych si mohla něco obléknout, jsem se cítila ještě hůř. Nejenže mi v krátkých šatech na ramínka byla děsná zima, ale také jsem si v nich připadala nesvá a lehká. Prodejná… uvědomila jsem si, nač slouží. Jak říkal Pablo, dnes večer mě čeká dražba. Rozhodne se o mém dalším bytí. Mohla jsem se cítit ještě hůř?

Ano mohla. Do místnosti vstoupil právě tolik nenáviděný hromotluk Pablo s podnosem. Čím víc se ke mně přibližoval, tím víc jsem od něj odstupovala. Rezignoval.

„Dobře, tak já to postavím znovu na zem.“ Učinil, jak řekl. „Na tácku máš pilulku. Doporučoval bych ti, abys ji polkla co nejdříve. Je to pilulka… no však víš, proti otěhotnění, co se bere potom.“ Nedokázala jsem se mu po tom všem už dívat do tváře, proto můj zrak sjel mnohem níž a spočinul mu na krku. Při lepším zaostřením jsem zjistila, že na krku mu visí křížek. On je věřící? A to tohle dopouští? Na tomhle se podílí?

„Jak to můžeš dovolovat?“ optala jsem se zas. „Myslíš si, že ti to Bůh odpustí?“ Díval se na mě nechápavě a já mu rukou ukázala na jeho krk. „Jenže takové hříchy Bůh neodpouští, skončíš v pekle, promiň, ale je to tak. A právem, ty si to totiž zasloužíš!“ Přiznávám se, že mě velice uspokojoval jeho zmučený výraz. Mohla jsem se tak alespoň malinko mstít.

„Mrzí mě, že ti ublížil, ale to je život. Nebudeš první ani poslední. Navíc, náš pán hříchy odpouští…“

„Ale ne tak těžké,“ skočila jsem mu do řeči. „Ty se do nebe nikdy nedostaneš, možná že ani v pekle tě chtít nebudou.“ Nedivila bych se. „Ale možná to tak být nemusí, možná že je ještě čas odčinit to a napravit. Musí se jen chtít. Možná že je tu ještě šance, abys po smrti dostal tak klidný posmrtný život, po kterém sníš. Aby ses mohl v nebi potkat s lidmi, které jsi miloval a ztratil,“ šeptala jsem a snažila se hrát na citlivou strunu. S vírou jsem moc zkušeností neměla, ale v pekle nikdo z věřících skončit určitě nechtěl. Každý měl své vysněné nebe…

„Ale jak, hm? Když si tak chytrá. Ty vůbec nevíš, proč já to všechno dělám. Jo jasně! Kvůli penězům, ale to není všechno. Bůh mi odpustí! Musí!“ přesvědčoval spíše sebe než-li mě.

„Pomož mi utéct, prosím. Když uděláš dobrý skutek, smiluje se nad tebou, uvidíš,“ přesvědčovala jsem jej. Stále jsem měla na paměti předešlou noc. Nešla vymazat z hlavy. Kdybych tu zůstala a byla vydražena, podobný scénář se bude opakovat milionkrát. Znovu to už nesnesu, tím jsem si jistá.

„Nepros mě, copak to nechápeš? Já tady nerozhoduju, já nejsem ten, co to ovlivňuje, to je Joe a ty jsi to určitě už postřehla, tak proč to zkoušíš? Není v mých silách dostat tě odsud. Navíc nevím, proč bych měl dostávat ven zrovna tebe. Proč bych prosím tě měl pomáhat k útěku zrovna tobě? Víš, kolik jich už to na mě zkoušelo? A víš, kolik jich uspělo? Ani jedna! Tak proč zrovna ty?“ rozčiloval se. Na krku mu tepala tepna a já se bála, že by mu mohla každou chvíli prasknout. Ale nebála jsem se o něj, spíš kvůli sobě. Co by tak na to řekli? Určitě, že je to má vina a potrestali by mě.

„Dokaž, že jsi dobrý člověk. Že ještě nejsi tak zkažený a pomoz mi, prosím. Pablo já tě prosím,“ žadonila jsem. Abych svou prosbu posílila, přesunula jsem se do kleku. „Prosím,“ ponižovala jsem se.

„Vstaň, hned! Tak dělej,“ poručil a já poslechla. „Joe je šéf, já jsem jen poskok, který z toho má mnoho výhod, to nepopírám. Ale,…“ zastavil se, aby se mohl nadechnout. „Já nemůžu. A možná ani nechci.“

„V tom případě jsi ztracený. Už ti nic nepomůže,“ ujistila jsem ho, přešla k tácu a spolkla pilulku. „Už klidně můžeš jít, jestli jsi teda nedostal za úkol ještě něco jiného. Třeba si se mnou taky pohrát!“ plivla jsem po něm.  Přešel místnost ke mně a natáhl se pro mou ruku. Vylekal mě. Nedokázala jsem mu dovolit, aby se mě dotkl. Zaskřípala jsem zuby a odtáhla se od něj, co nejvíce jsem mohla. Pochopil a poraženecky o dva kroky ustoupil.

„Promiň.“ Tak prosté, ale přeci se zdálo, že do toho jediného slovíčka přeci jen dal kousek ze své duše. „Nemůžu ti pomoct, mrzí mě to.“

„V tom případě už od tebe nechci nic slyšet. Jsi nelidský. Odejdi prosím,“ žádala jsem ho a ukázala mu svá záda. Nebylo pro mě jednoduché, stát k němu obráceně, zvláště ne po včerejšku, v kterém mi ublížil ten chlápek. Muži pro mě ztratili trvalé kouzlo, a třebaže jsem se snažila působit bojácně, i Pabla jsem se bála. I když nepůsobil zas tak zkaženě, alespoň chvilkami ne.

Ještě jednou se mi omluvil a odešel. Prohrávala jsem boj o svůj život. Za chviličku za mě budou rozhodovat jiní, už nikdy nebudu volná, už nikdy se nerozhodnu svobodně, ale nejen to. Bez ohledu na mou duši, která se nikdy nevzdá a nepodmaní, to bude především mé tělo, co bude patřit někomu jinému.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 7.: