OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 8.

18.04.2011 (19:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1240×

Jestli byla někdy předtím maličká šance, že se mi podaří uniknout, byla definitivně zašlapána do země. Pablo mi odmítl pomoci a nikoho a ani nic jiného jsem v záloze neměla. Nevím, proč jsem si myslela, že ho dokážu přesvědčit, aby mi pomohl. V okamžiku kdy jsem spatřila křížek visící na jeho krku, jsem doufala, že v něm něco zlomím. Ovšem marně. Byl stejnou mírou prolezlý červy a zkažený, jak jeho ostatní kolegové. Joe však nejvíce, jelikož to celé řídil a organizoval. Kdyby se mi jen jednou jedinkrát dostala možnost pomstít se, nejvíce by to schytal právě on. Nejmocnější vůdce parazitů ničících životy mladých lidí.

Posedávala jsem neklidně na posteli a čekala, až si mě odvedou. Celé tělo jsem měla rozlámané, břicho mě bolelo a krk byl vyschlý jako ta nejsušší poušť. Ano, i tam bych v tuhle chvíli byla radši. Klidně i uprostřed, na tom nejkrutějším slunci v přímé poledne. Kdekoliv jinde bych byla odhodlána vypustit duši než na tomhle hnusném, do morku červi prolezlém, místě. Nechtěl jsem si už nadále připomínat minulost. Chtěla jsem konečně hodit za hlavu ty pocity, které se mi honily hlavou, ale bylo to těžké. Stále jsem si připadala pošpiněná, ošklivá a odporná. A ty strašné šaty mi to neulehčovaly…

Proudění naprosto nesmyslných myšlenek, mi přetrhl Pablo, který se z ničeho nic objevil přede mnou. Ani jsem si nevšimla, že se sem někdo dobývá.

„Přišel jsem ti něco říct. Taky jsem ti přinesl ještě něco k pití.“ Na důkaz o pravdivosti svých slov položil opět na zem tác se džbánem pitné vody. Nepoděkovala jsem. Proč bych měla? Vlastně jsem ho dokonale ignorovala, jako by tam se mnou ani nebyl.

„Zlobíš se, já to chápu.“ Nejistě si prohrábl vlasy. „Ale poslouchej, prosím. Je to důležité.“ Vpíjel se do mě svým pohledem.

„Fajn, tak mi řekni, co máš na srdci a pak vypadni,“ prohlásila jsem poraženecky.

„Není v mých silách dostat tě ven, to víš. Ale mám něco, co by tě mohlo zajímat.“ Koukla jsem do jeho snědé tváře s nadějí.

„A co to má konkrétně být?“ Snažila jsem se znít sarkasticky, ovšem zájem v mém hlase byl více jak patrný. Pousmál se nad tím.

„U šéfa jsem to zařídil. Nepojdeš domů, vlastně ani ne do svého státu, ale můžu ti pomoct dostat se mimo sekci sexuálních služeb. Zajímá tě to?“ optal se, i když má odpověď mu byla předem jasná. Nečekal na ni, mé samotné pokývání hlavou mu stačilo k tomu, aby pokračoval. „Můj bratr žije v Mexiko City, ve východní části. To pro tebe není důležité, ovšem pracuje pro jednoho muže ze západní části. Nabídl jsem mu tě a on přijal,“ oznámil mi s klidem.

„Jak jako nabídl? Neříkal si mi náhodou, že mě můžeš dostat mimo sekci se sexuálními službami?“ vztekala jsem se hystericky.

„Nech mě domluvit a neskákej mi do řeči. Nebo to celé zruším a vykašlu se na tebe. Já ti vůbec nemusím pomáhat, vlastně ani nevím, proč to dělám,“ štěkl po mně.

„Fajn, už budu ticho,“ slíbila jsem.

„Nebudeš jeho sexuální otrokyně. Zůstaneš sice v poměru otrockém, ovšem jako služebná. Znáš to, prostě hospodyňka v domácnosti. Vypereš, vyžehlíš, uvaříš, děti odvedeš do školy a podobně. Co já vím, jak to chodí. Možná, že si třeba pán bude přát nějaký občasný nadstandard, ale to už není moje věc. Já jsem udělal, co jsem mohl. Nebylo to vůbec jednoduché. Mexiko City je jedno z měst postihnuté obchodováním s lidmi úplně nejvíce. Nebylo lehké domluvit to, aby nepadlo žádné větší podezření, až tě budou převážet přes hranice. Věř mi, já tam vyrostl. I když ti to možná nepřipadá, byl jsem svědkem mizení mnoho mladých dívek, žen, ba dokonce i chlapců právě z Mexiko City. Jako malej kluk jsem tomu jen přihlížel, později jako dospělý konal. Kriminalita je tam opravdu obrovská. Neúnosná.“ Nejistě jsem se ošila a zhluboka nadechla. Možná to nebude ráj na zemi, ale je to ta lepší možnost.

„Děkuju,“ pípla jsem sotva slyšitelně.

„Co? Já tě neslyšel.“

„Že děkuju,“ řekla jsem znovu. Na tváři se mu mihl úsměv.

„Co?“

„Nebudu to opakovat. Jsi děsný a já tě nemám ráda, ovšem budu tvým trvalým dlužníkem.“ Projevovat vděčnost zrovna muži, který se podílel na ničení mého života, byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě, ovšem byla to nutnost.

Pak mě ovšem napadla jedna nepolehčující, zcela zásadní otázka. „Neumím španělsky. Jen něco málo. Vadí to?“

„S tím jsem na padesát procent počítal. Nevadí. Než odjedeš, dostaneš do ruky slovník. Abys věděla aspoň základy nutné do začátku. Později to vypiluješ k dokonalosti na místě. Bratr říkal, že ona rodina anglicky umí opravdu dobře.“ Podařilo se mu alespoň malinko mě uklidnit. „Slib mi ovšem, že neuděláš žádnou blbost při převozu. Tvé šance na útěk jsou minimální, tak se o to ani nepokoušej. Navíc jsem se za tebe tak nějak zaručil.“ V posledních několika minutách mě opravdu nepřestává překvapovat.

„Můžu ti slíbit, že neudělám žádný neuvážený krok,“ řekla jsem. Nemohla jsem slíbit, co slíbit chtěl.

„Fajn.“

„Fajn,“ opáčila jsem mu stejně.

„Je na čase, abychom se rozloučili, krásná Annie.“ Štrádoval si to ke mně a nedbal ani mých gest, které poukazovaly na to, aby se ke mně nepřibližoval. Dostal se do mé těsné blízkosti a namáčkl mě na stěnu, jako už tolikrát předtím. „Promiň, ale mám rád loučení v plné parádě.“ Usmál se a odhalil tak své zářivě bílé zuby, které tvořily naprostý kontrast oproti jeho snědé pokožce. Sehnul se ke mně a svým nosem se otřel o ten můj. „Nezměkl jsem. Pořád jsem zlej chlap, to jen ty jsi měla obrovské štěstí, že mi někoho připomínáš.“ Políbil mě nejprve na čelo a posléze do vlasů. Pak mou blízkost opustil. „Sbohem, Annie. Nebo spíš Sydney?“ provokoval.

„Sklapni.“ Ještě jsem se celá klepala. Mé rozechvělé tělo se snažilo dát znovu do kupy, avšak jeho přílišná blízkost mi oživovala doteky onoho cizího chlápka s dioptrickými brýlemi, co mi tak ublížil. Za jakou cenu mě vlastně nabídli? Kolik jim to asi vyneslo? Vzpomněla jsem si na Summer. Drobnou blondýnku spoře oděnou z dodávky před pár dny…

„Co bude s ostatními? Kde teď jsou?“ Mírně jsem se zastyděla. Mě čeká lepší osud než je. Bylo mi jich líto, ovšem měnit jsem s nimi nehodlala.

Už byl na odchodu. Mezi dveřmi se na mě však otočil a odpověděl. „To už není tvoje věc. O to se nestarej.“ Byla poslední jeho slova, která jsem od něj slyšela.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 8.: