Vězněná - kapitola 9. • OurStories.cz ~ naše povídky

Já vím, že se zatím dějí nezáživné věci, ale brzy se to snad změní...
Na Annie se usmálo alespoň trochu štěstí a je převážena na jiné místo, daleko od Joea a jeho zvrhlých zákazníků.
Neukousejte se mi nudou... Carlie :)

19.04.2011 (19:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1178×

Přišli si pro mě. Jak Pablo řekl. Opravdu si mě hodlali odvést do Mexiko City a já jsem byla dokonce více jak ochotná spolupracovat. Alespoň nějakou dobu.

„To nemusíte, já budu hodná.“ Snažila jsem se je přesvědčit v okamžiku, kdy jsem zahlédla injekční stříkačku, patrně z nějakou omamující či utlumující látkou. Nedbali však na má slova a její obsah vyprázdnili, jak jinam než-li do mé žíly. Potom mě naprosto necitlivě počala pohlcovat temnota. Chtě nechtě, byla jsem na to už zvyklá. Beztak jsem se tomu ubránit nemohla. Nebylo to v mé moci.

Ještě dlouho před tím, než jsem byla schopna otevřít oči, mé tělo zaznamenávalo třesot. Jeho činitel se domáhal mé pozornosti a snažil se mě donutit k probuzení. Já jsem však měla jiné plány. Chtělo se mi strašně spát.

„Tak už se sakra prober. Hej ty, prcku, vstávej!“ přikazoval mi někdo. Dotyčného jsem podle hlasu nepoznala, znamenalo to tedy, že jsem s ním ještě neměla tu čest se poznat. „Tak slyšíš!“ vřískal.

„Dělej, prober ji, už jsme skoro na hranicích. Jen doufám, že Pablo nelhal a bude tam Pedro, jinak jsme v háji. Totálně,“ strachoval se další, pro mě neznámý hlas.

Po dlouhém boji a ustavičném přemáhání samu sebe, jsem konečně odlepila víčka od sebe. Ležela jsem na zadním sedadle a nade mnou se nakláněl zcela cizí kluk. Samozřejmě, že jsem nebyla tak naivní a nečekala nějakého svého kamaráda ze školy nebo tak podobně, ovšem čekala jsem tu alespoň Joea, když už ne Pabla. Trhla jsem sebou a shodila mu ruce z mých ramen.

„Jen klid, brzy budeme na hranicích. Teď mě dobře poslouchej. Žádný kraviny. Joe má tvoje doklady, kdyby ses o cokoliv pokusila, víme, kde bydlí tvoje rodina. To měj na paměti, jasný?“ vyhrožoval mi. Já bych nikdy nedopustila, aby se stalo cokoliv mé nerealistické matce a pošetile zaostalému bratrovi, kterého zajímal jen zevnějšek. Nebyli by schopní čelit psychickému nátlaku, alespoň tím jsem se utěšovala. Že to dělám pro jejich dobro. Aby se při ranním probouzení, těšili ze slunečních nebo zimních dnů, bez ohledu na to, kde jsem já. Přála jsem si pro ně lepší budoucnost, než-li tu, která tu byla připravena pro mě. Snad se jejich osudy draly lepší cestou.

„Nech ji. Je to domluvený, Pedro tam jistě bude a vše proběhne podle plánu. Večer budeš zas večeřet doma, neboj,“ uklidňoval ho ten druhý a stočil volant doprava. Vystoupili oba a otevřeli mi dveře. Gesty jemně naznačili, abych si vystoupila.

Spatřila jsem kopce i řeku. Mírné skaliska. Šero, které se na obloze rozprostíralo, okolí dodávalo jakýsi temný nádech, který lehce děsil a vyvolával mravenčení po těle.

„Musíme seběhnout ten kopec a přebrodit řeku,“ rozhodl jeden. Nelegální! Ano. Myslela jsem si, ba dokonce jsem i věřila, že zfalšovali moje doklady a převezou mě z Ameriky do Mexika normálně. Přes kontrolu. To jsem se ale šeredně mýlila. Čapli mě za lokty, každý z jedné strany a všichni tři jsme spěchali z kopce. Klopýtala jsem s nimi. Moje nohy byly pozadu, nestačila jsem jim, a kdyby mě nedrželi, pravděpodobně bych se z toho kopce svalila.

Pod kopcem nám ovšem čekala ta část horší, míň příjemná. „Přebrodíme to, tak šup. Nemáme moc času. Hlavně potichu. A kdyby se cokoliv šustlo, přikrč se a buď potichu,“ zopakoval mi znovu, jako bych byla mentálně retardovaná a nepochopila ho už na poprvé. Chtěl mě vzít znovu za ruku a pomoct mi dostat se do vody. Na paměť mi však přiletěly dost známé vzpomínky, kterým jsem se raději snažila obrnit. Odstavit je ode mě a nechat je utonout v mlze nebo téhle příšerně ledové vodě.

„Nešahej na mě. Zvládnu to sama,“ vzdorovala jsem umanutě, bez prodlení hupsla do vody a málem dostala infarkt. Voda byla opravdu ledová, alespoň mně to tak přišlo. Klepala jsem se, až mi zuby drkotaly o sebe. Než přejdu na druhou stranu, bude ze mě ledovec, kra.

Na druhé straně řeky jsme vylezli a rychle spěchali do stromů, kde se zmenšovala šance, že nás zahlédne hlídka. Patrně nikdy nepochopím, jak špatně dokážou být hlídané hranice ve večerních hodinách, když pro nás bylo tak lehké je přejít. Sice k tomu přispěla naše připravenost, dobrá znalost terénu. Možná tedy ne zas tak má, jako znalost mých společníků, ale přesto. Stále jsem slýchávala, jak bylo zadrženo několik mexických občanů, kteří se snažili emigrovat do Ameriky a nám se to zatím daří velice snadno. Z logické stránky překročení hranic nestálo zas tak velkou námahu.

„Pozor, přikrčte se.“ Stáhli mě na zem. Chviličku čekali, až nebezpečí, o kterém já jsem neměla ani potuchy, pomine. „Dobrý, vše je v pořádku.“

„Estamos aquí.“ Podívali se na mě významně s lehkým úsměvem na svých rtech.

„Je mi líto, ale Pablo mi nedal ten slovník, co mi slíbil. Nemám absolutní potuchy, co mi říkáte.“ Povzdechla jsem si a snažila se na sobě nedat znát své vnitřní rozpoložení. Sama, v lese se dvěma muži. No abych byla přesnější, zdálo se mi, že oba byli spíše chlapci. Vlastně bych byla bývala za to dala celou svoji sbírku známek, která se mi valí doma pod postelí. Kdyby tedy bylo s kým se sázet.

Moji společníci se ovšem skvěle bavili. Absolutně jim má nevědomost španělštiny nevadila, spíše naopak se jí bavili. Utahovali si ze mě a libovali si v mé bezmocnosti. Kdybych bývala byla tušila, že budu potřebovat španělštinu, zvolila bych si ji a nezvolila si jiný cizí jazyk, konkrétně čínštinu, která mi teď byla houby platná. Na chvilku jsem pocítila lítost, že mi nebylo umožněno pobývat mezi Číňany. Já vím, ta ironie. Kdybych tenkrát španělštinu nezrušila, mohlo být dnes vše lehčí a nekomplikované. Bez namáhání mozku bych pak rozuměla všemu, co se tu říkalo. Jenomže já byla líná učit se něco, co mě nebavilo či dokonce nezajímalo. Ano, španělština mi přišla nezajímavá. Nudná. To oproti tomu právě již zmiňovaná čínština mi přišla jako volba lepší a více využitelnější.

Za našimi zády se z ničeho nic ozvalo šustění a praskání větví. Vystrašeně jsem vzhlédla a zahlédla siluetu muže osvícenou září z měsíčního svitu. Všichni tři jsme vzhlédli do tváře snědého vyššího muže v uniformě.

„Bienvenido a México.“ Ušklíbl se cizí muž a mířil k nám.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování