OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Viktor 16. část

22.06.2009 (14:07) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1535×

Měla zavřené oči a ani nevnímala, jak rychle ubíhá cesta.
„Chceš zrovna do hotelu?" Zeptal se tiše.
„Hmm." Broukla a zavrtěla se tak, až její překrásné bílé šaty zašustily. Objal ji těsněji a ona neprotestovala. Cítila se naprosto skvěle, tady a teď a v jeho neodolatelné přítomnosti.
„Viku?" Zvedla hlavu a upřela svoje velké, modré oči na jeho spokojenou tvář.
„Ano, lásko?" Nahnul se nad ní, tak že se jí obličejem skoro dotýkal.
„Že hned zítra odjedeme, prosím slib mi to." Houkla a schoulila se v jeho náručí.
„Jistě, jak jenom chceš, malá." Usmál se jí do vlasů a zhluboka vdechoval její překrásně jemnou, květinovou vůni.
Znovu zavřela oči a nechala se unášet kouzlem tohoto okamžiku.
Auto zpomalilo a zajelo před hotel. Vrátný otevřel zadní dveře a Viktor vystoupil, pomohl Chris ven a limuzína odjela. Chytila ho pevně za ruku, tak moc se jí nechtělo opět procházet halou. Vystoupali po schodech a Chris se zhluboka nadechla, než vešli dovnitř. Opakovala se naprosto stejná situace, jako když s Lucy odcházely. Všichni zase civěli jenom na ni, muži žádoucně a zasněně, ženy nenávistně a vražedně. Sklopila oči a byla vděčná, že ji Viktor vedl za ruku. Ten si to očividně užíval. Zářil jako sluníčko a bez rozpaků všem jejich upřené pohledy oplácel.
Konečně cinknutí výtahu. Nastoupili a Chris neodtrhávala pohled od podlahy.
„Smím vám pogratulovat, pane." Uslyšela ten známý rozpačitý hlas.
„Děkuji."Odpověděl Vik úsečně.
„A vám? Madam?" Sebrala zbytky odvahy a podívala se na něho. Jeho upřímné, smaragdové oči plály a ve tváři měl zvláštně smutný výraz.
Nemluvila, jen kývla a mírně se usmála. Zase cítila, jeho mladé, pružné tělo,  přitisknuté na svém a slyšela ten silný tlukot jeho srdce. I teď uhánělo rychleji, než bylo obvyklé. Zmáčkla Viktorovu dlaň pevněji, pochopil. Přitáhl si ji blíž a položil ji ruku kolem pasu.
Konečně čtvrté patro. Z výtahu skoro vyletěla. Chtěla už být v pokoji, kde na ni nikdo nebude civět a nikdo jí nebude svlékat očima.
Po chodbě skoro běžela a táhla za sebou, za ruku, svého manžela.
„No, no, no. Už je dobře. Tady nikdo není." Brouknul a zastavil se. Musela také, protože jeho mohutné tělo zapůsobilo, jako kotva. Otočila se k němu čelem a ve tváři se jí zrcadlila panika.
Přitáhl si ji za paži k sobě a pevně ji objal. Zabořila svůj obličej do jeho hrudníku a omotala své paže, kolem jeho pasu.
„Vedeš si moc dobře, malá. Jen klid, všechno chce čas."Kývla a cítila, jak ztrácí půdu pod nohama. Viktor ji zvedl do svého náručí a musela se usmát, jak chvilku zápasil, s jejími šaty a dlouhou vlečkou. Konečně ji držel pevně a klidným krokem se vydal chodbou, směrem k pokoji. Otevřel dveře a vešel. Zabouchl je nohou a položil Chris na podlahu. Na nic nečekala a objala ho kolem krku. Kytice, kterou doposud křečovitě svírala, dopadla na zem a on se k ní s úsměvem sklonil, aby jí políbil.
Nosem jí přejel po spánku a po čelisti a pak přitiskl svoje rty, na ty její. Stáhla mu sako z ramen a to se sneslo se zašustěním, na podlahu. Chytil její tvář, do svých dlaní a tiskl ji k sobě tak blízko, že byla ráda, že dýchání nebylo nyní její životní prioritou. Obratně mu rozepnula knoflíčky u košile a nedočkavě mu přitiskla svoje dlaně na hruď. Pohladila mu prsní svaly a pak jedním rychlým pohybem, rukama přes jeho ramena, poslala i košili vstříc koberci. Cítila, jak nahmatal konečky prstů, háčky, vzadu, na jejich šatech a jeden po druhém, ho od vrchu uvolňoval. Když se dostal až k pasu, začal ji líbat na krku a stáhl ji korzet. Šaty jí sjely ke kotníkům a ona udělala jeden malý krůček, aby se dostala z dosahu bílého saténu. Díval se na ni a jeho pohled plál touhou a láskou. Přešel k ní a položil své široké ruce, na její vypracovaný zadeček. Pomalu ji nadzdvihl a ona obmotala svoje nohy, kolem jeho pasu. Pevně ho chytila kolem krku a on jí nesl předpokojem k ložnici. Když otevřel dveře, nejdřív na chvilku ztuhnul a pak se pousmál. Odtrhla se od něho a rozhlédla se kolem. Všude byly svíčky a po posteli a po zemi, byly poházené okvětní lístky rudých růží. Pokoj neodolatelně voněl a celá scenérie, osvětlena mihotavými plamínky svíček, byla naprosto kouzelná.
Na nočním stolku stála křišťálová nádoba s ledem a v ní byla vychlazená, orosená láhev šampaňského.
„Páni." Hlesla Chris a přejela místnost očima. „Kdy to udělala?" Podívala se na Vika, ale ten jen pokrčil rameny a nesl jí do postele.
Našlapoval pomalu a opatrně, jako by mohl malinkaté červené lístky ochránit. Ještě, než ji donesl k lůžku, cítila, jak se její podprsenka, pod jeho rukama uvolnila a spadla na zem. Hladil ji po zádech a líbal její ňadra. Bylo zvláštní, že ten strach, jaké to bude, odezněl. Už se nebála, chtěla ho stejně, jako on ji.
„Viku." Vzdechla, ale to už pod zády cítila sametové lupínky růží a saténové povlečení jejich
postele.
„Miluji tě Chris, miluji." Zašeptal a líbal ji po krku, přes klíční kost, dolů mezi ňadry, na bříško a zastavil se na jejím podbřišku, těsně nad hedvábnými kalhotkami.
Cítila, jak jazykem dělá na její kůži kolečka a udivena intenzitou pocitů, které zažívala, při jeho dotycích, začala tiše sténat. Bylo to jako by se nervová zakončení v její kůži zbláznila. Každý jeho dotek pálil a studil zároveň a když s jemným zavrčením stáhl poslední zbytek hedvábí z jejího těla, tlumeně vykřikla. Zlehka konečky prstů přejel od kotníků, přes lýtka, kolena, až na vnitřní stranu stehen. Zůstala ležet nahá, jen v bílých punčochách a střevíčkách na vysokém podpatku.
Na zlomek vteřiny si vzpomněla na jeho slova. Bude to pro tebe, jako poprvé, ale hned se přes ní převalila další vlna vzrušení, když trochu drsně, roztáhl její kolena od sebe a jazykem začal pomalu obkružovat, její Venušin pahorek.
Její tělo se samovolně prohnulo a ona pevně sevřela oční víčka a rozhodila paže. Svírala prsty satén a snažila se nezešílet z pocitu dokonalého štěstí, který nyní prožívala.
Do očí se jí vlily slzy, když vykřikla, pod návalem extáze. Kousla se do spodního rtu a její tělo sebou škubalo v záchvěvech prvního orgasmu.
Spokojeně se nad ní vztyčil a ona ještě třesoucíma rukama, rozepnula jeho kalhoty a stáhla mu je. O zbytek se bleskurychle postaral sám.
S něžným výrazem v očích ji pozoroval a sledoval ty malé slané kapičky, které stékali na její touhou rozžhavené spánky.
Některé dopadly až na postel a třpytily se teď na drobných plátcích růží, jako diamanty. Stěží trhaně popadala dech a ještě se stále chvěla.
Upřeně jí hleděl do očí, když do ní pomalu vnikal. Zaklonila hlavu a on chytli její ruce pevně za zápěstí a přitiskl jí je k polštáři vedle hlavy.
„Šššš." Tiše ji uklidňoval. Dobře si pamatoval, jaké to bylo pro něho poprvé. Všechno cítil víc a intenzivněji, díky svým upířím smyslům. Chtěl aby si to své poprvé stoprocentně užila a tak ji krotil a nutil k těm největším prožitkům.
Pohyboval se v ní pomalu, aby neuspěchal, další výbuch, který se v ní připravoval. Její vzrušení rostlo a kypělo s každým jeho sebemenším pohybem.
Díval se na její andělskou tvář a užíval si její žádoucího a totálně zmateného pohledu. Už jako člověk, byla velmi citlivá a vnímavá a teď bylo vše ještě desetkrát znásobeno.
Jen na chvíli zmizely slzy z její tváře, protože, hned po té co přidušeně, hrdelně vykřikla podruhé, začaly jí opět putovat dolů po spáncích.
Její drobné tělo se chvělo a on cítil, jak tiše vzlyká. S úsměvem setřel palci mokré cestičky, po jejím obličeji a vyhoupl ji nahoru. Seděla mu teď na klíně a on ji pevně dlaněmi svíral zadeček. Zarývala mu nehty do hrudi, když si ji přirážel blíž a hlasitě vzdychala.
Její účes se uvolnil a vlasy se jí volně rozpustily po zádech. Zatřepala hlavou a Viktora pár silných pramenů polechtalo na hrudi.
Pustil její dokonalý zadeček a pevně ji chytil za stehna. Přitáhl si ji blíž a když zvrátila hlavu do zadu a zalapala hlasitě po dechu, vykřikla jeho jméno a podívala se mu upřeně do očí. Ještě párkrát se zhoupla na jeho klíně a on dal konečně taky průchod svému vzrušení. Zmáčkl její stehna tak silně, že měl strach, aby jí neublížil.
Zhroutila se na jeho hrudník a její dech byl rychlý a mělký.
Motala se jí hlava a tak se k němu docela ráda přitiskla, když jí jeho mohutné, svalnaté paže objaly.
Políbil jí do vlasů a ona se z něho svezla zpět na postel. Schoulila se v jeho náručí a dost dlouho jí trvalo, než opět našla svou ztracenou sebekontrolu.
„Páni." Hlesla a opřela se o loket, aby mu viděla do obličeje. Na rtech měl něžný, uspokojený výraz a dlaní ji jemně hladil po rameni.
„ Líbilo?" Mrknul na ni a ona měla dojem, že se začíná červenat.
„Slabý výraz." Odvětila tiše a položila hlavu na jeho hruď.
Snad hodinu jen tak leželi a poslouchali vyrovnaný dech toho druhého.
Na nočním stolku se rozvibroval Viktorův telefon a nepřestával zvonit, dokud po něm otráveně nechmátl a nepřiložil si ho k uchu.
„Ano? Ne. Samozřejmě, že ne. Cože? ....Hned tam budu." Praštil mobilem zpět na stolek a vymanil se z jejího objetí.
„Lucy se dostala do problémů. Sakra, praštěná, potrhlá, mladá, ...." Rychle vstal a pobíhal ještě chvíli po pokoji a hlasitě nadával a sakroval. Chris si sedla a zakryla se dekou, nechápavě ho sledovala očima, jak se postupně obléká. Natáhl si spodní prádlo a ponožky, ze skříně vytáhl kalhoty a světle šedivou košili. Oblékl se a pak se zasekl uprostřed pokoje. Došlo mu, jak nechápavě ho pozoruje a vrátil se za ní do postele. Políbil ji něžně na čelo.
„Chris,  Lu je v průšvihu, volal mi James. Musím tam, ale nejdýl do svítání jsem zpět. „Usmál se, protože to bylo celkem logické, že se musí schovat, než začne svítat.
„Miluji tě, chvíli se prospi, budu se snažit, vrátit, co nejdřív."
Nahodila lehce nesouhlasný výraz, ale pak si jen rezignovaně vzdychla. „Jasně, jestli tě Lucy potřebuje tak jí musíš pomoct."
„Jsi v pohodě?" Ujistil se ještě. Jenom kývla a zabodla pohled do peřiny. Nechtěla, aby viděl, jak je smutná. Pod bradou ucítila jeho ukazováček a on jí jemným tlakem, donutil vzhlédnout. „Vynahradím ti to, slibuji. Týden nevylezeme z postele." Usmál se a nasadil výraz raněného štěňátka, tak dlouho už se na ni takhle nepodíval.
„Běž už." Vyhrkla a začala se smát. Nebyla smutná, kvůli tomu, že je James přerušil ve zdárném naplnění výrazu „svatební noc," ale protože od ní odcházel. Tolik jí to bolelo a to možná proto, že když nebyl s ní, byla tolik zranitelná. Všechno špatné se ji poslední dobou dělo, když ji z nějakého důvodu opustil. A´t to bylo kvůli jejím dokladům, když ji napadl Gery, nebo kvůli lovu, když ji málem zabil John, nebo kvůli práci, když měla co dočinění s Beatrice. Vždycky byla sama, když se to na ni sesypalo a nyní měla stejně nepříjemný pocit.
„Odpočiň si." Houkl ještě ode dveří a zmizel za nimi. Chris vstala a ze skříně sebrala jednu z nočních košil, které vypadaly spíš jako šaty. Byla světle modrá, na ramínka a dosahovala až na zem. Shodila střevíčky a sundala si punčochy. Snažila se nemyslet, na to, co se před chvílí mezi nimi dělo, na intenzitu jejího prožitku, na jeho mohutné ruce, ne jejím drobném těle.
Vzdychla a zatřepala hlavou, chtělo se jí plakat.
Pomalu se odšourala do koupelny a vlezla si pod sprchu. Pustila vodu naplno a naklonila hlavu, do plného proudu sprchy. Cítila, jak jí jednotlivé kapičky šlehají do kůže, i jak se z jejich vlasů vymývá tužidlo a lak. Umyla si pořádně obličej, aby se zbavila veškerého make-upu, který na ni Lu během dvou hodin, poctivě nanesla a cítila se hned líp. Zastavila vodu a otřela se osuškou. Vytřela si vlasy a nechala je volně rozpuštěné prosychat. Oblékla se a pomalu došla až k posteli. Rukou smetla všechny růžové plátky na zem a lehla si.
Chvíli jen tak zírala do stropu, ale jak svíčky pomalu uhasínaly, světla ubývalo a jí se začala klížit víčka. Otočila se na bok a usnula.
Byla si jistá, že se jí zdál sen, ale jako by nemohla pochytit jeho podstatu. Vše bylo rozmazané, jako by byla velmi opilá. Světla se kolem ní míhala a taky zvuky byly jakoby zdeformované a zněly z neuvěřitelné dálky. Snažila se celou dobu otevřít ústa a zavolat o pomoc. Nevěděla proč, ale cítila se ohrožená a v nebezpečí. Chtěla volat Viktora, nebo zavolat Lucy, ale z jejich otevřených úst, nevycházel jediný zvuk. Bylo to, jako by se dusila, i když si plně uvědomovala, že nepotřebuje dýchat. Jako by se její tělo nacházelo v prapodivné křeči.
Otevřela oči a rychle se posadila. Zhluboka dýchala a připadala si, jako by měla na hrudníku obrovský a neuvěřitelně těžký kámen. V předpokoji se ozvalo tiché zašramocení.
„Viktor." Oddechla si nahlas a vstala. Všechny svíce už dohořely, ale z některých knotů se ještě kouřilo. I když v pokoji byla naprostá tma, viděla dobře. Pomalu přešla ke dveřím a sáhla po klice. Než se však její ruka dotkla dveří, někdo na druhé straně, ji předběhl.
Dveře se pomalu otevřely a Chris stáhla oči do malých škvírek, udělala dva kroky vzad a bojovně se nahrbila. Něco bylo špatně, ta vůně nepatřila Vikovi, ale nějakému člověku.
Křídlo dveří se rozletělo a do pokoje vešel mladý muž. Mohlo mu být něco kolem dvacíti, na sobě měl černou kombinézu a na očích brýle pro noční vidění.
Zhluboka se nadechla. Hned jí bylo jasné, s kým má tu čest. Vik povídal něco o zdejším klanu upírů a kde byli upíři, byli i lovci.
Chris postoupila ještě jeden krok dozadu, ale muž ji zpozoroval. Nezbilo jí nic jiného, než se bránit. Než stačil vytáhnout svůj meč. Upíří rychlostí se dostala až na dva kroky od něho a obratně provedeným obratem, mu zasadila ránu, mezi oči. Hned se vzpamatoval a z pod černé bundy vytáhl kolík. Znala dobře ty automatické pohyby, kterými se člověk mohl dostat až k upírovi a zabít ho. Měla to nacvičené, více než dobře a tak vcelku bez problémů, uhýbala každému, jeho výpadu. Mladíka tím asi totálně vykolejila, protože na zlomek vteřiny zaváhal. Ladnou otočkou, se mu dostala k zádům a vytáhla jeho meč, z pochvy, kterou měl na zádech. Než si stačil uvědomit, co se děje, jedním silným kopem ho poslala k protější zdi. Dorazil na ni tvrdě a hlava mu bouchla o stěnu, sesunul se na podlahu.
„Zelenáč." Odfrkla si a otočila se s mečem v ruce, opět ke dveřím.
Jimi do pokoje vešlo pět dalších mužů. Jeden, asi velící, zůstával uprostřed a němě ukázal , aby ji obklíčili. Jak bylo pro ni vše známé. Znala taktiku boje i posunky, kterými se domlouvali.
Držela pevně meč v pravé ruce a levou natáhla do zadu aby tak zajistila svému tělu rovnováhu a zároveň, aby si hlídala záda.
Jeden z mužů proti ní vyrazil a dva další se k němu přidali. Byla sama ze sebe vyděšená, jak dokázala rychle reagovat a jak silně dokázala odrážet jejich nápor. Jeden z mužů dostal tvrdou ránu do ramene a jeho kombinéza se v tom místě, začala nasakovat krví. Chris to cítila naprosto zřetelně, ale nemohla přestat dýchat, protože v tuhle chvíli, to byl další důležitý a nepostradatelný smysl, pomáhající ji přežít.
Její tvář se samovolně změnila a ona cítila, jak se odpor mužů, stojících naproti ní, ještě zvětšil. Tiše, výstražně zavrčela.
Další dva vyrazili a ona udělala elegantní otočku a sekla dalšího z nich do boku. Bylo to velmi zvláštní, protože používali naprosto stejné výpady, které se Chris tolik let učila. Nebylo snadné bojovat jinak, když se člověk těm pohybům naučil, tak že o nich ani nepřemýšlel a dělal je automaticky.
Nakonec, jejich velícímu došlo, s kým má tu čest a sáhl si k boku pro zbraň. Sekla po něm pohledem, ale v ten samý okamžik, proti ní vyrazil další z mužů. Uhnula se mu bokem a když se jejich meče zkřížily, udělala kolosální chybu a postavila se k vůdci zády. Náhle ucítila v rameni zvláštní, tak nějak štiplavou bolest  a po těle se jí začala rozprostírat vlna otupělosti.
Sáhla si na rameno a ucítila malou šipku, zabodnutou do kůže. Vytáhla ji a v ten okamžik si vzpomněla na Vika v ten den, kdy se ji Gery rozhodl zachránit.
„A sakra." Hlesla a podlomila se jí kolena.
„Ne, chci ji živou." Slyšela hlas velícího, byl ji kupodivu, docela sympatický.
Svezla se do kleku a zapřela se o ruku. Meč ji z dlaně vypadl, jako by ani neměla sílu, si ho udržet.
Zapřela se o obě paže a snažila se zhluboka dýchat. Tak tohle jí přišlo opravdu povědomé. Obrazy se jí před očima míhaly a zvuky k ní přicházely z veliké dálky.
Snažila se zůstat při smyslech, ale bylo to nemožné. Žaludek se jí obrátil a ona začala dávit zbytky sražené krve, ze svých útrob. Bylo to, jako by nějaká neviditelná veliká ruka, mačkala její vnitřnosti a obracela je naruby.
„Ksakru. Mrcho." Zaklel jeden z mužů, kterému nahodila boty a vší silou ji nakopl do obličeje. Cítila, že to odnesla čelist a brada. V ústech na moment ucítila svoji vlastní krev, ale rána se okamžitě, samovolně zacelila.
„Bene dost!" Uslyšela, když letěla pár stop daleko a přistála na zádech, neschopná se znovu vyškrábat na nohy. „Za tohle tě čekám, při příjezdu v kanceláři." Slyšela známý hlas vedoucího skupiny, ale nebyla si tím jistá.
Nemohla zvednout hlavu, nemohla dokonce pohnout ani rukama. Tak, tak sevřela dlaně v pěst. „Ale pane, ona je upír." Zaprotestoval muž, jehož botu, teď měla obtisknutou v obličeji.
„A ty si člověk, tak se podle toho chovej. Nejsem tvá matka, abych tě učil slušnému chování." Ten hlas byl dokonale vyvážený a melodický, na člověka.
Ucítila něčí paže, jak se podsunuly pod její tělo. Celá se chvěla a bylo jí tak zle, že to ani ve svém lidském životě, nikdy nezažila.
„Přivolej vrtulník a řekni, že už jdeme." Ten hlas byl tak blízko a ten člověk tak krásně voněl. Vyzvedl ji do svého náručí a ona se úplně bez přemýšlení schoulila do jeho náruče a přimáčkla se k němu blíž.
Bylo cítit, jak na chvíli zaváhal, asi ho to vyděsilo. Tohle nebyly upíří reakce. Vyšli z předpokoje na chodbu a všichni v jednom chumlu kráčeli chodbou k požárnímu schodišti. Slyšela tlukot srdce hned vedle svého ucha a rozhodla se na ten zvuk soustředit. Vnímala i jeho pomalé a vyrovnané dýchání, vzhledem k situaci to bylo obdivuhodné, asi to byl ostřílený lovec. Přesně takhle klidně a vyrovnaně se vždycky choval Gerard.
Vyšli ven, na střechu a ona vnímala, že barva oblohy se začíná pomalu měnit. Svítání už bylo jen otázkou několika desítek minut.
Na své pokožce ucítila vítr, který spolu s hlasitým zvukem rotoru, začínal sílit. Bylo to zvláštní, oni v Oaklandu, neměli vrtulník. No tohle bylo Las Vegas, asi měli lepší finanční zdroje.
Vrtulník se snesl na střechu hotelu a aniž by pilot vypínal rotory, nastoupila celá skupina dovnitř. Chris nesl jejich velitel v náručí a ve vrtulníku si ji posadil na klín. Všichni koukali někam bokem, jen ne na něho, nikdo se neodvážil.
Neletěli, nijak daleko, alespoň to Chris nepřišlo. Základnu tedy měli někde v centru. Vrtulník přistál a ona opět cítila, jak se její křečovitě ztuhlé tělo pohybuje.Zavřela oči, z mihotání světýlek okolo, se jí dělalo opravdu zle. Takovýhle kolotoč nezažila, ani když oslavovali Geryho narozeniny a to jí potom bylo špatně celý týden.
Náhle ucítila pod zády měkkou matraci a dvě horké paže zpod jejího těla zmizely. Celkem automaticky se převalila na bok a ochranně si objala kolena a schoulila se do klubíčka. Někdo přes ní, beze slova přehodil deku a pak slyšela jen přibouchnutí těžkých, asi železných dveří.
Nevěděla jak dlouho jí nechali jenom tak ležet, ale byla si jistá, že bude trvat hodně dlouho, než se z tohohle zase vyhrabe.Ještě párkrát se jí protočil žaludek a ona byla nucená vyzvrátit naprosto vše do připraveného kýblu. Nejradši by se neviděla.
Tak zhruba po dvanácti hodinách, o sobě začala trošičku vědět. Posadila se na lůžku a spustila nohy dolů, na studenou, kamennou podlahu.
Přejela místnost pohledem. Holé stěny působily klaustrofobicky a kromě nepohodlného kavalce, tu nebylo zhola nic.
Postavila se na nohy a udělala dva kroky. Hned zjistila, že to nebyl zase tak dobrý nápad. Hlava se jí zatočila a ona se opět sesunula k podlaze. Ležela tam, na studeném betonu a nechtěně si vzpomněla na něho.
Na jejich krátkou svatební noc, na to jak pod jeho dotykem tála a do očí se jí vlily slzy. Věděla, že tohle nedopadne dobře, pokud jí nezabili hned, udělají to jakmile jim řekne, že nic neví.
Po dalších asi třech hodinách se konečně s vypětím všech sil, vydrápala do kleku a zapřela se o ruce.  Její dlouhé blond vlasy jí splývaly až na podlahu a tvořily na ní prapodivné obrazce.
Ocelové dveře zaskřípěly a do cely vešla tmavá postava. S velkými obtížemi rozeznala obrysy muže, asi tak čtyřicetiletého, s malým knírkem pod nosem. Jeho výraz byl profesionálně neutrální a tak jí nezbývalo, než si domýšlet, co si asi o ní myslí.
Došel až k ní, drsně ji uchopil za paži a vytáhl ji na nohy.
„Šéf, chce s tebou mluvit." Utrousil chladně a vlekl ji za sebou na chodbu. Dlouhá, bíle vymalovaná chodba, byla ostře osvícena hromadou, nepříjemně blikajících zářivek a Chris chvíli trvalo, než si na tu oslepující záři zvykla. Mžourala očima a snažila se dělat alespoň maličké krůčky, aby ji za sebou netáhl, jako kus hadru.
Ušli, tak padesát metrů a pak se náhle zastavil a klepl na dveře napravo.
„Dále." Ozvalo se známě melodickým hlasem a muž otevřel dveře a vtáhl ji dovnitř. Místnost byla vcelku malá, bez oken. Osvětlena nebyla zářivkami, ale obyčejnými světly. Uprostřed byl stůl a u něho, naproti sobě stály dvě židle. Na jedné z nich seděl tak pět a třicetiletý muž.
„Pane, na váš rozkaz, jsem ji přivedl." Řekl muž, který ji stále pevně svíral za paži. Pak s vrzáním odsunul druhou židli a násilně ji posadil.
„Díky Bou." Poděkoval velitel a muž se vzdálil. Dveře se s klapnutím zavřely a nastalo hrobové ticho.
Chris zírala němě na své spojené ruce, složené v klíně a neodvážila se vzhlédnout.
„Jmenuji se Parker, podplukovník Parker." Prolomil ticho on. To jí však stejně nedonutilo vzhlédnout. Hlasitě vzdychl a o stůl bouchly dvě papírové složky. Jednu sebral a aniž by se na ni podíval, začal předčítat.
„Christine Bakerová, narozená dne 28.3.1982 ve Wichitě, Kansas. Matka Ann Bakerová a otec Jackson Baker, zemřeli při tragickém požáru, který přežila jejich dcera jako jediná. Posléze byla odeslána do dětského domova, vzhledem k tomu, že neměla žádné jiné příbuzné." Nadechoval se, že začne znovu číst, ale to mu už nechtěla dovolit. Nechtěla poslouchat znovu a jejím děsivém životě. Vzhlédla k němu a tiše zavrčela.
„Ale, kdopak se nám to probral?" Vykulil muž hraně oči, ale Chris se neusmála. Stále jen na něho bez hnutí zírala  a doslova ho propalovala pohledem.
„Takže teď už ne Christine Bakerová, ale Christine Corwinová. Hm, to je ale změna. Od nadějného lovce, po upírskou paničku." Zvedl druhou složku, která byla o poznání silnější.
„Viktor Corwin," řekl tiše a očima zběžně přejížděl řádky.
„Myslím, Christine, že už jsme se spolu setkali, jenže to jste měla oči jen pro Geryho Oldmanna." Jeho hlas zněl káravě a vyčítavě.
„No změna je život, že?" Pročítal dál složkou. Chris na něho sice byla naštvaná, za to jak arogantně se k ní chová, ale i tak musela uznat, že je to až nebezpečně hezký muž.
Byl o půl hlavy vyšší, než ona a jeho tělo bylo spíše šlachovité, nežli svalnaté. Měl překrásně opálenou pokožku, asi chodil rád na sluníčko. Jeho na krátko střižené, světloulince hnědé vlasy, byly nagelované nahoru, do rozcuchaného účesu. Měl krásně jemný, souměrný obličej a překrásně pomněnkově modré oči. Voněl naprosto božsky, jemně dřevitě, se slabým tabákovým podtónem.
„No opravdu jsme chtěli dostat spíš pana Corwina a vy jste se nám připletla do cesty. Doufám, že si brzy všimne, že mu něco chybí." Dodal pobaveně a zahleděl se jí přímo do očí.
Teď docela litovala, že se jí vyhnula ta vlastnost upířího klidu, nebo to možná bylo tou látkou, která putovala jejím krevním řečištěm, ale do očí se ji vlily slzy.  Sklonila hlavu a tiše popotáhla.
Zamračil se a sáhl do kapsy pro čistý, složený kapesník. Hodil ho na stůl před ní a nespouštěl z ní oči. Sáhla po něm a utřela si oči a nos.
„Myslel jsem, že upíři nemohou plakat." Vyhrknul ze sebe.
„Nemají většinou tolik citu, aby mohli." Odpověděla zastřeně a cukla rameny v hlasitém vzlyku.
Někdo ťukl na dveře a vešel opět ten muž, co ji přivedl. V jedné ruce držel velikou sklenici, naplněnou krví. Se zjevným znechucením ji položil na stůl před Chris a beze slova odešel.
„Myslím, že už musíte mít hlad." Konstatoval suše Parker a natáhl se, aby přistrčil Chris sklenici blíž. Nemusela se ani ptát, aby věděla, že tohle je krev lidská. Vonělo to nádherně a její žaludek se začal bolestivě ozývat.
„Tohle je lidská krev a tu já nejím. Nemohl byste mi prosím obstarat krev zvířecí. Myslím, že jsou v Las Vegas jatka." Dvěma prsty, postrčila sklenici doprostřed stolu a ruku opět stáhla.
Vytřeštil na ni oči a se zájmem se zavrtěl na židli. „Jak nejím?" Nechápavě se zeptal a stáhl obočí.
„Nelovím lidi, ani Vik už ne." Pokrčila rameny a snažila se hledět přímo na něj.
„Moment." Hlesl a vstal od stolu, přešel ke dveřím a otevřel je, pak rychle něco pár slovy řešil s mužem stojícím za nimi a když je zavřel, vrátil se zpět.
„Takže lidé vás nelákají?" Zeptal se, se zájmem a bedlivě ji pozoroval.
„Neříkám, že mě nelákají, jen že je nelovím." Svůj pohled upřela, před sebe, na stůl.
„Takže, to on vás proměnil?" Zeptal se a prstem naznačil směrem k Viktorově složce.
„No spíš řekněme, že skrz jeho krev jsem povstala, ale on to učinil jenom z nutnosti. Nechtěl , abych byla upír. Vlastně ani já po tom dvakrát moc netoužila, vzhledem k mému zaměstnání."
„Počkat, on byl s vámi i před tím, když jste byla ještě člověkem?" Mírně vyvalil oči.
„Ano, chtěl si mě vzít i jako člověka." Nevěřícně zavrtěl hlavou a vypadalo to, že ho Chris opravdu začíná zajímat.
„No, musím vám složit poklonu. Takhle dobře se neumí bránit ani mnoho vycvičených mužů. Udělala jste na mě dojem."
„Geryho výcvik." Šeptla a prohrábla si zacuchané vlasy. Všiml si toho a sjel ji pohledem. Její sněhově bílá pokožka, byla na mnoha místech ušpiněná a její noční košile, nevypadala o moc líp. „No, asi byste si ráda dala sprchu. Ten převoz sem, nebyl zrovna nejčistší záležitostí."
Pohlédla na svou košilku a zastyděla se. Na několika místech byla ušpiněná a na jejím dolním lemu, byl dokonce veliký flek, od zaschlé krve.
„Díky, to by bylo opravdu milé." Kývla a docela dobře nechápala, o co se ten člověk snaží. Věděla, že stejně nevyhnutelně skončí, jako malá hromádka popela, tak proč se ještě snažit. Ale vědomí horké sprchy, bylo tolik lákavé.
„Dobře, zařídím to. Počkejte tady." Vstal a odešel.

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Viktor 16. část: