OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Viktor 9 část

06.06.2009 (18:02) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1432×

Let probíhal vcelku klidně. Během cesty nenarazili, na žádné větší turbulence. Chris se choulila ve Viktorově náručí a on v ruce třímal skleničku šampaňského. Potichu rozebíral s Johnem nějaké obchodní záležitosti, kterým stejně nerozuměla, a ani jim nechtěla porozumět. Podle toho, co odposlechla se jednalo o obchod se zbraněmi a o ruskou mafii. John se zlobil, že s ním jednat nechtějí, vzhledem k tomu, že obchodní podmínky domlouvali přímo s Viktorem. Pak se začali bavit o nějakých technických termínech a to už byla Chris úplně ztracená. Když přešli, na politickou situaci v jižní Africe a vzbouřence v Afghánistánu, zavřela pevněji oči a snažila se usnout. Jenže to jako naschvál nešlo a tak si ještě vyslechla, kde se chystá jaký státní převrat a kde se schyluje k občanské válce. Většinu těch zemí ani neznala, nikdy o nich ani neslyšela a oni se tu bavili, jako by tam byli doma.
Po pár hodinách, připadalo jí to jako věčnost, začalo letadlo pomalu klesat a Viktor ji pohladil dvěma prsty opatrně po tváři. „Spíš? Budeme přistávat."
Otevřela oči a rozhlédla se po letadle. Na vteřinu se setkala s Johnovým pohledem a až ji zamrazilo, jak si ji obezřetně prohlížel. Pak se podívala na Vika a ten se na ni něžně usmál. „Vidíš, já ti říkal, že to zvládneš." Protočila panenky a o kousek se od něho odtáhla, aby se mohla posadit. Venku už začínalo pomalu svítat, ale slunce ještě nevyšlo.
Když o pár minut později, dosedli na ranvej pro soukromé lety, na Oaklandském letišti, vykoukla z okýnka a nevěřila svým očím. Na plochu vjela velká, černá limuzína s totálně černými skly. Přivítání ve velkém stylu, pomyslela si a trochu rozpačitě se koukla na své oblečení. Mikina, rifle a tenisky, byly fajn tak do Astorie, tady si bude muset asi pořídit jiný šatník.
Letadlo dojelo, až k limuzíně a když zastavilo úplně, Viktor vstal a podal Chris ruku. Vložila svou dlaň do jeho a on si nemohl nevšimnout, jak se jí klepe ruka. Byla opravdu hodně nervózní, když stoupali dolů po schůdcích a šli k autu. Otevřel jí dveře a nechal jí nastoupit. Vtiskla se až dozadu a Vik si sedl vedle ní. John a jeden z upírů si sedl naproti nim a pak slyšela ještě zabouchnutí kufru a dveří vepředu.
Auto se pomalu rozjelo a ona s prvními odlesky kalifornského sluníčka rozpoznávala ulice, jí tak známého města.
Seděla a beze slova zírala ven z okýnka. Ulice se začaly pomalu naplňovat lidmi, spěchajícími do práce. Hemžili se a naráželi jeden, do druhého.
Stádo, napadlo jí, při tom pohledu, ale hned sebe sama v duchu okřikla. Bylo zvláštní, že už si opravdu nepřipadala, jako jedna z nich. Jedna z masy neznámých, nicotných lidiček. Čím pro ní vlastně teď byli? Ničím. Byli bezcenní. Zatřepala hlavou, aby se vzpamatovala. Co se to s ní dělo?  Střelila vyděšeným pohledem po Viktorovi. Všiml si jejího výrazu a aby jí uklidnil,  pevněji ji zmáčkl ruku. Nepomohlo to, ten pocit, přetrvával.
Konečně projeli centrem města a dostali se na okrajovou část. Velké prosklené, kancelářské budovy, vystřídaly rodinné domky, s malými zahrádkami. Četnost domků se snižovala a vystřídaly je skladiště a oplocené areály. Pak vyjeli z města ven a projížděli oblastí opuštěných domů a polorozbořených, starých továren. To vše skončilo a oni zahnuli z hlavní silnice, na boční cestu a vjeli do lesa. Po asi pěti kilometrech se před nimi objevila veliká, kovaná, železná brána, která se sama otevřela, když se k ní přiblížili. Vjeli do areálu, obehnaného vysokou kamennou zdí  a po asi dvou kilometrech štěrkově cesty, vedoucí celkem dobře udržovaným parkem, zastavili před ohromným, honosným, starobylým domem.
„Vítej doma." Nahnul se k ní a zašeptal. Ušklíbla se, v téhle okázalé nabubřelé budově, se nikdy nebude cítit, jako doma. Nahlas vzdychla a vzpomněla si na srub v severní Kanadě.
Zajeli pod vstupní část budovy, kam se v pohodě vešlo za sebe, tak pět aut a Vik vystoupil. Slunce už se nekompromisně dralo, po nebi nahoru, ale tady byl stín a příjemný chládek. Dveře u Chris se otevřely a Vik jí pomohl ven z auta. Ohromné dvoukřídlé, kovové, vstupní  dveře byly už otevřené a tak bez otálení vešli dovnitř. Chris musela párkrát mrknout, aby zaostřila. Bylo tu přítmí, ale když si její oči zvykly, viděla naprosto ostře.
„Viktore." Ozvalo se z druhé strany ohromné haly, pištivé zavýsknutí a naproti nim se rozeběhla mladá dívka. Byla překrásná, drobná, s nakrátko střiženými, jako uhel černými vlasy. Její tvář byla neuvěřitelně půvabná a dětsky krásná. Měla modré oči a plné, dokonalé rty. Nebylo jí víc, jak patnáct.
Viktor pustil Chris a dívka mu skočila do náruče. Pevně ji objal a zatočil se s ní dokola.
„Lucy, kdy jsi se vrátila?"
„Hned, jak mi řekli, že jsi zmizel. Bože, jsem tak ráda, že se ti nic nestalo."
Chris stála jako přimražená a nechápavě, strnule pozorovala dojemnou vítací scénu. Vnitřnostmi jí projel nechutný, ledový osten žárlivosti. Ona byla dokonalá. Tak krásná, bez jediné jizvičky, bez jediné vady, na kráse.
Viktor postavil dívku na zem a chytil ji za ruku, otočil se s ní k Chris a ani nemusel číst myšlenky, aby věděl, na co v tu chvíli Chris myslela. Její upalující pohled mluvil sám za sebe.
„Lucy, tohle je moje Chris." Pokynul směrem k ní a v očích mu plálo tisíce ohníčků vzrušení.
Chris se zamračila na dívku a pečlivě ji zkoumala pohledem. Překrásné tmavě červené šaty na ramínka, přesně seděly k tónu její rtěnky a střevíčky na vysokém podpatku, vypadaly, jako když je ukradla popelce.
Viktor se až nebezpečně bavil tím, jak je Chris vidět v očích, že by po Lucy, nejradši skočila.
„Chris, tohle je Lucy. Je to má chráněnka. Má dcera, pokud chceš. Vrátila se.." Pro odpověď se obrátil zpět k dokonalé krásce.
„Z Iálie. Moc mě těší, že tě poznávám." Lucy nadšeně vletěla Chris kolem krku a pevně jí objala.
„Jsem tak ráda, že si konečně někoho našel." Vyjekla a o dva kroky odstoupila. „No, nechám vás vydechnout a uvidíme se později." Ladně odtančila, ale před tím vlepila Viktorovi rychlou pusu na tvář.
Chris nevěděla co dělat a tak si jen zcela zbytečně přešlápla z jedné nohy na druhou. Měla pocit, že každou chvíli vybouchne, chtělo se jí brečet a křičet najednou. Na sucho polkla a donutila se podívat na Vika. Stál a sledoval každý její pohyb. Ústa měl stažená do úzké linky a očividně dusil smích.
„Můžeme?" Pokynul směrem přes halu, k průchodu vedoucímu dál do domu. Kývla a beze slova ho následovala. Celý dům byl přepychově zařízen starožitnostmi, na podlaze byly velké mramorové dlaždice a stěny byly pokryty bohatými, zlatem vyšívanými tapiseriemi. Na konci vstupní haly počkal až ho dojde a volně ji objal kolem pasu. Vedl ji tmavou, širokou chodbou, po obouch stranách byly dveře a on ji vedl až na konec. Zastavil se u dveří vpravo a otevřel je.
Chris zalapala po dechu. Tenhle pokoj přeci znala. Nic se tu nezměnilo. Těžké sametové závěsy na oknech, huňaté vlněné koberce na podlaze a ona mohutná veliká postel, na které se poprvé milovali. Slyšela, jak za nimi zaklapl dveře a opřel se o ně.
Otočila se k němu a nemohla najít slova. Cítila se zmateně a rozrušeně. Propletla si prsty a spojila své ruce. Sklonila hlavu a sesunula se do Viktorova křesla, které stálo na svém místě u krbu.
Sundal si sako a hodil ho na postel. Pomalu přešel až ke křeslu a posadil se na podnožku, těsně před ní. Položil jednu ruku na její spojené dlaně a tiše zašeptal. „Nelíbí se ti tu, co?"
Pokrčila rameny a chvíli musela hledat svůj hlas. „Jen mi přijde, že sem nepatřím."
„Je to kvůli Lucy? Zlobíš se?"
Sklopila oči a zhluboka se nadechla. „Ne, je to vším. Tím domem a těmi lidmi. Viku, tohle nejsem já." Rozhlédla se po pokoji.
Chápavě se na ni usmál a pohladil ji jemně po tváři. „Nebudeme tu dlouho. Dořeším tu věc a předám vedení kovenu Johnovi. Je druhý nejstarší, o všechno se postará. Dej mi pár dní Chris."
Kývla a opřela se do křesla. „Lucy tě určitě bude chtít vytáhnout na nákupy, abys sem lépe zapadla. Nebraň se, bude to míň bolet. Skočím se teď podívat za Johnem, odpočiň si."
Chris chtěla sice odseknout něco v tom smyslu, že může jít na nákup akorát tak na hřbitov, protože, tam už jsou všichni mrtví, ale nakonec jenom přikývla.
Vik se vytratil z pokoje a ona začala pomalu a pozvolna propadat depresi. Všechno tu na ni padalo a ona tu kromě Vika neznala živou, spíš neživou, dušičku.
Složila si hlavu do dlaní a začala si v duchu nadávat, že mu na to kývla. Mohli být teď zahrabaní v peřinách, v jejich posteli a povídat si, nebo možná provádět úplně něco jiného.
Vzdychla a znovu se podívala kolem sebe. Neubránila se vzpomínkám, na to jaké to bylo, když se tu poprvé probrala. Vzpomínala na jejich kratičké rozhovory a na jejich vzájemné poznávání. Na to, jak ho zprvu nenáviděla, na jejich první polibek a na zatracenou ránu, na boku. Ruka se jí automaticky přesunula k místu, kde měla malou jizvu.
Ozvalo se tiché, opatrné zaklepání na dveře. Chris se postavila a střelila pohledem směrem , ke dveřím.
„Dále." Hlas ji přeskočil.
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vplula Lucy. Oči jí svítily nadšením, když vstoupila do pokoje a zavřela za sebou.
„Neruším?" Špitla.
Chris zavrtěla hlavou a sesunula se zpátky do křesla. Dívala se na nezvanou návštěvu a přemítala, proč tu dívku nemůže začít nenávidět. Jako by jí v tom něco bránilo.
„No, víš, jen jsem si říkala, že tu nikoho neznáš a ono je to tak možná lepší, ale nechtěla bys se mnou večer někam vyrazit? Třeba na nákupy, nebo na skleničku. Byli jste teď dost dlouho v Kanadě, ne? Tam se toho moc dělat nedá. Tak akorát chytat ryby, nebo lelky." Zvonivě se zasmála.
Chris se zatvářila zmučeně a pokrčila rameny. „Já asi nemůžu. Nedokázala bych se dost dobře ovládnout."
„On tě to nenaučil?" Dívka přeplula pokoj a posadila se na místo, kde ještě před chvíli seděl Viktor.
„Přeměnila jsem se teprve před třemi dny. Neumím se ještě tolik ovládat." Hlesla Chris.
„Ty jsi novorozená? To si děláš legraci? To je neuvěřitelné, jak jsi v pohodě. Já vyváděla věci, když jsem se přeměnila." Zasmála se dívka.
Chris znechuceně odvrátila hlavu. Nechtěla poslouchat, co dělala ona, ani co dělal kterýkoliv  jiný z upírů v tomhle domě.
„Je ti dobře?"Hlesla Lucy a vztáhla ke Chris ruku.
„Ne, ani ne. Nejradši bych odsud utekla."
Lucy se zatvářila zamyšleně a potom se usmála. „Vydrž, tři z mých oblíbených butiků patří upírům, tak můžeme večer zajet alespoň tam. Neuraž se, ale potřebuješ doplnit šatník." Zaševelila a vzala do ruky stříbrný, otvírací mobil. Vyřídila čtyři krátké hovory a přitom se neustála usmívala a čas od času na ni mrkla.
Když dotelefonovala, zahleděla se upřeně na Chris a pak ji chytla za ruku. „Pojď, zatím ti něco půjčím."
Vytáhla ji ze dveří a přešla napříč chodbu. Hned protější dveře, byly její. Vtáhla jí do pokoje a zabouchla. Tahle místnost byla o poznání menší, ale tak nějak víc zabydlená. Postel nebyla tak veliká, ale byla na vyvýšeném stupínku, takže vypadala monumentálně. Celé zadní stěně vévodily velké šatní skříně a toaletní stoleček, který stál u okna, byl k prasknutí přeplněn líčidly a laky na nehty. Lucy jí dotáhla až ke stolku a posadila jí na židličku. Pak zmizela na druhé straně pokoje a začala zuřivě přehrabovat skříně.
Chris se točila na židličce a pozorovala oknem park, okolo domu. Venku bylo nádherně a jí mrzelo, že nemůže jít, alespoň na malou procházku.
Lucy se vrátila a v ruce držela dlouhé, světle modré šaty, na ramínka a v druhé, i přesně ladící střevíčky. Položila je na postel a nervózně si prohrábla vlasy.
„Tak tyhle by ti mohly padnout. Ještě tě učešeme a namalujeme a Viktor tě ani nepozná." Zarazila se, když si všimla, jak se na ni Chris dívá. Sedla si na stupínek u postele a ruce rozpačitě složila do klína. „Ty mě nemáš moc ráda, viď?"
Chris sklopila oči a pokrčila rameny. „Ani ne, já nevím."
„On ti o mně nic neřekl, že?" Zaševelila tiše Lucy. „Jsi jediný člověk , kterého nadevše miluje a stejně se ti neotevřel? Paličák jeden." Nepatrně se usmála a pokračovala. „Nechal si mě, protože vycítil, že jsem o moc víc lidská, než bych měla být, vzhledem k tomu, že jsem upír. Projevovala jsem city a to se ostatním moc nelíbilo. Když se mě ujal, byla jsem chráněná a nikdo si už na mě nedovolil. Jako bonus zjistil, že umím hezky malovat. Viktor je umělec, ale to ti asi taky neřekl, že?"
Chris se po ní nechápavě podívala a tak dívka pokračovala ve svém vyprávění.
„Kreslí překrásně. No a tak mě učil. Naučil mě všechno co znal a pak mě poslal do Evropy, abych se mohla učit dál. Víš možná si ze začátku myslel, že se stanu jeho družkou, ale postupem času, vznikl mezi námi úplně jiný vztah. On vždycky toužil někoho mít, někoho milovat. Taky je daleko víc lidský, než si připouští. Tady se to bere spíš za slabost, tak se to naučil potlačovat. Probudila jsi to v něm a za to ti budu napořád vděčná. Jsem tak moc ráda, že tě má a že už není sám. Tolik mě mrzelo, když jsem viděla jak se o samotě trápí."
Lucy zmlkla a pak vyskočila a popadla šaty. „A teď se vysvleč, uděláme z tebe princeznu."
Chris se svlékla, ale opravdu jen nerada se vzdávala riflí a tenisek. Lucy jí pomohla do šatů a když jí zapínala střevíčky, trochu zaváhala. „Páni, já neumím chodit na vysokých podpatcích. Většinu života, jsem prožila v kanadách."
„Hmm. Slyšela jsem. To jsi nosila i vojenské oblečení? Bože, neznám horší barvu, než je khaki zelená. Úplně bych jí vyřadila z palety barev." Nesouhlasně zavrtěla hlavou Lucy.
„A teď drž." Sykla a začala pobíhat kolem a nanášet Chris na obličej make-up.
Chris se měla co držet, aby neusnula, když seděla deset minut v klidu, se zavřenýma očima.
„Fajn a ještě vlasy." Broukla si pro sebe Lucy a po dalších pěti minutách nadšeně vypískla. „Nádhera."
Chris se opatrně postavila, protože si nebyla jistá, jestli se může na ten vysoký, jehlový podpatek spolehnout. Kupodivu jí udržel.
„Vypadáš kouzelně." Lucy uznale poodstoupila a tři kroky do zadu a sjela ji pohledem. Chris jen s obtížemi udělala dva zkušební, drobné krůčky, překvapena tím, jak je to jednoduché.
Pomalu přešla pokoj tam a zpátky a zjistila, že je zřejmě chůze na jehlách, jen další upíří přirozeností.
Zastavila se před velkým oválným zrcadlem, v mohutném zlatém rámu, které stálo hned vedle toaletního stolku a nemohla popadnout dech. Před ní stála ta nejkrásnější žena, co kdy viděla.
Dlouhé světle modré hedvábné šaty, dokonale obepínaly, její štíhlé, drobné tělo a díky vysokým střevíčkům se zdála o kousek vyšší.
Obličej měla překrásně, jemně, decentně nalíčený v barvách, které dokonale podtrhovaly, jak bledou krásu její pokožky, tak její velké modré oči. Ty se zdály, díky perfektně naneseným stínům a řasence, ještě větší a kouzelnější. Dlouhé blond vlasy měla vyčesané do drdolu a jen několik dlouhých, silných pramenů jí splývalo na záda a kolem obličeje.
„Páni." Hlesla a otočila se na svou novou přítelkyni, která se na ni dívala s jistou dávkou uspokojení.
„Jo, sluší ti to. Tak jdeme na obhlídku domu a ukázat se Vikovi, jsem moc zvědavá, co řekne." Pobaveně se uculila Lucy a už táhla Chris znova na chodbu a do haly. Na okraji v průchodu, však zpomalila a nepřátelsky se nahrbila. Zjevně cítila něco, co se jí nelíbilo.
Chris se zmateně rozhlédla, protože necítila nic jiného, než různé pachy, jí neznámých upírů.
„Lucy, už jsi se vrátila?" Chris zpozorněla, protože jemný, zvonivý hlas, který se nesl z haly, měl zvláštně ironický podtón.
Když vešly do haly, Chris zkameněla úplně. Uprostřed haly stál hlouček krásných žen. Jediná, která jim šla naproti, byla jí známá žena, s dlouhými rezatými vlasy. Byla kouzelná. Měla světle zelené oči a naprosto bílou, skoro průhlednou pokožku. Šaty měla lahvově zelené a dlouhé až na podlahu. Vlasy měla vyčesané a sepnuté dozadu.
„Ahoj Beatrice, ráda tě zase vidím." I Luciin hlas byl ironický a odtažitý.
„A koho nám to vedeš?" Beatrice střelila pohledem ke Chris a zkoumavě, skoro výsměšně jí přejela pohledem od hlavy, k patě.
„Tohle je Chris. Je to snoubenka Vika." Lucy pozvedla ruku, za kterou jí vedla, aby ukázala Beatrice prstýnek. Bylo vidět, jak jí na obličeji zkysnul úsměv a její oči zaplály hněvem. „Hm, tak to vám přeji hodně štěstí."
„Chris, tohle je Bea. Bydlí taky v tomhle domě."
Víc vysvětlení nepodala a už jí táhla opět přes halu, k velkým dřevěným, dvoukřídlým dveřím. Rychle Chris strčila dovnitř a zavřela za nimi. „Na Beu si dej pozor. Mrcha je velmi slabé slovo. Vik s ní chodil, pár let. Myslela si zřejmě, že ho uloví pro sebe, ale on ji nemiloval. Když se s ní potom rozešel, nijak se s tím nevyrovnala. Drž se od ní raději dál. Beatrice plně vystihuje slovo upír. Je zlá a úskočná."
Lucy se párkrát nadechla, aby se uklidnila a vedla Chris velkým, do tmavě zelena laděným pokojem.
„Tohle je společenská místnost a támhle má pracovnu." Lucy přistrčila Chris k dalším dveřím a párkrát ťukla.
„Dále," ozvalo se zevnitř a Lucy otevřela a strčila Chris dovnitř. Pak dveře rychle zavřela.
Chris se ocitla v menší, temné, tmavě zařízené místnosti. Byly tu hodně cítit doutníky a kůže, zřejmě ze dvou mohutných kožených křesílek, které stály v rohu místnosti.
Přejela místnost pohledem. Typická mužská pracovna. Velký mahagonový stůl pár židlí. Na dřevem obložených stěnách, visely obrazy a u jedné stěny byl malý, dobře zásobený bar. U protější stěny stála velká prosklená, osvětlená vytrýna a v ní bylo několik, dost zvláštních, asi starožitných věcí. Za stolem, v pohodlné kožené židli seděl on a mlčky na ni zíral. V jedné ruce držel nějaké papíry a ve druhé svíral křečovitě tužku. Zavládlo trochu trapné ticho.
Chris se mu dívala upřeně do očí a začala se usmívat, když ticho ještě nebralo na intenzitě. Pak Viktor dvakrát mrknul a nasucho polknul. Jasná známka toho, že už se probral. „No páni, vypadáš překrásně." Okamžitě vstal a přešel až k ní. „To Lucy?" Pohladil ji dvěma prsty po tváři.
Jenom kývla a zvedla k němu své velké modré oči. Podržel ji bradu ve dvou prstech a sehnul se k ní. Přivřela oči a objala ho kolem krku, když se jejich rty konečně setkaly. Položil ji ruce na záda a přitáhl si ji blíž. Držel ji pevně a něžně ji líbal. Po pár minutách se pomalu odtáhnul a zadíval se jí do očí. Chris se sotva udržela na nohách. Jeho polibky byly tak sametové a tak hluboké, že se cítila malátná a slabá.
„Pojedete večer na nákupy?" Zeptal se náhle, skoro nezúčastněně a posadil Chris na jednu ze židlí.
„Už to tak vypadá, že se z toho nevykroutím. Potkaly jsme jednu ženu. Lucy říkala, že se jmenuje Beatrice. Asi mě nemá moc ráda."
„Hm." Brouknul a posadil se zase do křesla, za stůl. Do ruky vzal hromádku papírů a předstíral, že něco soustředěně čte. „Tak to ti asi Lu, řekla i kdo Bea je. No, spíš kdo byla." Zvedl oči a zatvářil se zamyšleně. „Jestli se chceš na něco zeptat, klidně se zeptej."
Chris sklopila oči, ale pak v sobě sebrala zbytky odvahy a pohlédla mu do očí. „Spal jsi s ní?"
Kývnul „Ano byla jednou z osmi set. Nějaký čas jsem s ní udržoval vztah. Nebylo to nic vážného. Skončilo to dlouho před tím, než jsem poznal tebe."
Chris kývla, ale oči znova zabodla do podlahy. Cítila ten zvláštní velký knedlík, který ji rostl v krku. Nemohla polknout.
Vik ji pozoroval, ale nebyla v tom ta bezstarostnost, se kterou hodila za hlavu, jejich první rozhovor, na toto téma. Viděl, že se trápí.
Vstal a přešel až k ní. Sedl si na židli naproti a ukazováček jí strčil pod bradu, aby ji donutil vzhlédnout. Když konečně zachytil její pohled, vsadil by všechno na to, že měla v očích slzy.
„Chris miloval jsem za svůj život jen dvě ženy. Jedna je už hodně dlouho mrtvá a druhá teď tady sedí přede mnou. Miluji tě. Miluji tě víc, než svůj život. Jestli tady nechceš být, poprosím třeba Lu, aby tě odvezla zpět do Kanady a počkáte tam na mě. Až to tu dodělám, přijedu za vámi. Co ty na to? Nechci, aby ses tu trápila."
Chris chvíli odolávala pokušení mu na tohle řešení přikývnout, ale pak si vzpomněla na Beu a její pohled, když zahlédla její zásnubní prstýnek.
„Ne, nechci jet nikam bez tebe. Viku, počkám. Nějak to tu přežiju a pak pojedeme spolu." Na důkaz toho tvrzení povytáhla koutky úst v neveselém úsměvu.
Významně se zadíval na hodiny, na pracovním stole. „Je po poledni. Nejsi unavená? Nechceš si odpočinout?" Starostlivě ji pohladil po tváři. Zavrtěla hlavou.
„Tak řekni Lu, ať tě vezme do kuchyně. Nařídil jsem Johnovi, aby tu byly nějaké zásoby zvířecí krve. Pořádně se napij, než vyrazíte, ať nemáš žízeň. A ještě...." Sáhl na stůl a podal Chris zlatou platební kartu.
„Nepotřebuji tvé peníze. Mám nějaké vlastní." Chtěla mu ji vrátit, ale on se zatvářil dost nesmlouvavě.
„Jak znám Lu, vezme tě do těch nejdražších obchodů. Myslím, že bys nechtěla utratit, všechny životní úspory, za jedny, jediné šaty."
„Ale..." Snažila se zaprotestovat. Vik jí jemně položil dva prsty přes ústa a nasadil naprosto neuvěřitelný pohled. Tyhle psí oči, už u něho dlouho neviděla.
„Udělej mi to kvůli." Šeptl. „Nebo tu kartu dám Lu a nařídím ji, aby za tebe platila."
„Viku, nejsem malé dítě. Umím snad nakupovat sama." Zamračila se Chris.
„To přeci vím, vezmi si tu kartu, je teď tvoje a slib mi, že si to tam užiješ." Rezignovaně stiskla malou zlatou kartu, ve své dlani a smutně svěsila ramena.
„Uvidíme se později, ano? Až se vrátíte z nákupů." Povzbudivě se usmál a vstal.
To bylo jasné znamení, že jejich rozhovor skončil. Chris také vstala a on ji vyprovodil až ke dveřím. Políbil ji na čelo a počkal až vejde do vedlejšího pokoje.
„Miluji tě, nezapomeň." Houknul na ni vesele a zavřel se opět v pracovně. Chris strnule zírala na kartu a druhou rukou si pohrávala se svým prstýnkem.
„Tak jak se tvářil?" Ani se nemusela ohlédnout, kdo k ní ladně připlouvá.
„Jo, byl celý bez sebe." Lu neunikla kapka ironie,  která se tak leskla na Chrisiině smutném prohlášení.
„Ale, nech ho. Po té dlouhé nepřítomnosti, musí mít děsný nepořádek ve věcech a věř mi, to je něco na něj. Klid, dnes si to dá dohromady a zítra se ti zase bude věnovat a jestli ne, tak uvidí." Lu ji vesele objala kolem ramen a vedla jí zeleným pokojem zpět do haly. Ta byla díkybohu prázdná, Chris věděla, že další setkání, s krásnou Beatrice, by asi nezvládla.
„Ptala ses ho na Beu?" Rozčísla mrtvolné ticho Lucy.
„Ano, ale nic bližšího mi neřekl, jen že byla jednou z mnoha a že se s ní rozešel už dávno." Pokrčila rameny Chris. Stály už pře dveřmi do pokojů.
„No vidíš, opravdu to pro něho nic neznamenalo. Miluje jenom tebe. Je jako vyměněný, takhle v pohodě, jsem ho ještě neviděla." Lu si protáhla ruce a pohladila Chris po rameni.
„Běž si odpočinout a já ti donesu něco k zakousnutí. Musíš se napít, než vyrazíme. Jen klid, všechno bude v pořádku."
Chris neodporovala, vlastně se cítila opravdu velmi unavená. Změny prostředí ji nikdy nedělaly dobře a teď měla tolik změn, že se jí zdálo, že to neustojí. Vpadla do pokoje a zabouchla, trochu nevychovaně dveře. Přešla pokoj a sedla si na postel. Tak moc chtěla, aby byl Vik, teď s ní. Objala si pažemi hrudník a schoulila se na lesklém, chladném a sametově hedvábném přehozu.
Zavřela oči a usnula.

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Viktor 9 část: