OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [1]

17.07.2011 (10:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1201×

1. kapitola

„Tyto testy jsou pro vás velice důležité. Jste si vědomi toho, že pokud je neuděláte, musíte celých deset semestrů dělat znova a nezáleží na tom, jak moc jste prospívali v těch předešlých letech. Proto si musíte dát veliký pozor na to, jak se v následujících deseti otázkách rozhodnete. Musí to být správný tah.

Dejte si pozor na to, abyste správně pochopili zadání. Na deset otázek, z nichž dva jsou úkoly, máte půl hodiny. Doufám, že všechny tady, jak vás vidím, odmaturujete. Pokud jste dávaly pozor v posledním ročníku, víte, co se s vámi stane, pokud neodmaturujete a nebudete opakovat celou školu od začátku.

Otočte papíry a dejte se do práce,“ zavelela učitelka Ronanová. Sam si jenom povzdychla a v duchu se proklínala, proč se na ty testy více nepřipravovala. Rychle prolétla všechny otázky v testu a skoro nahlas zaúpěla. V hodinách dávala pozor, ale některé kamarádky z vyšších ročníků ji varovaly, že to nestačí. Že domácí příprava a práce se svěřenci je také důležitá. Že se na to musí pořádně připravit, musí dosáhnout určitých zkušeností.

Sam vzala do ruky tužku a roztřesenými prsty vzdušnou čarou opisovala řádek první otázky. První dvě otázky se jí zdály celkem lehké, ihned napsala správnou odpověď. U další se však zapotila.

Jak poznáte, že Vás Váš svěřenec potřebuje a co potřebuje?

V práci se svými svěřenci se netrénovala často. Pouze pokud to bylo nezbytně nutné. Jinak se jim snažila vyhýbat. Nejhorší bylo, že se s lidmi musela setkávat každý den, jelikož žila mezi nimi. Máma nebyla zrovna vzorem dobré víly.

Ne, teď na to není vhodná doba, vynadala si v duchu. Místo učení se její vzpomínky začaly točit kolem mámy a táty. A kolem školy tam, v jiném světě. Na Zemi.

Vzpomínala si, přemýšlela, dokonce se jemně zatnutou pěstí bouchala do čela, protože čekala, že se lépe a rychleji rozpomene. Nebo že se z ní ty otázky přímo vysypou. Na co jí je moc, když si nemůže nijak vypomoct při tak důležité zkoušce. Vždycky jí vtloukali do hlavy, táta ne, jenom máma, aby se na tuhle zkoušku pořádně připravila. Že je to to nejdůležitější, co ji v životě potká.

Začala nad touto otázkou přemýšlet víc. Dala by ruku do ohně za to, že touhle otázkou se zaobírali ve třetím semestru, kdy měla právě tolik svěřenců. Měla to s nimi procvičovat.

„Mary, ale jak to mám asi udělat?“ Moje kamarádka byla šikovná v tom, co dělala. Vynikala ve třídě jako jedna z nejlepších žákyň. A co na tom bylo nejlepší, že měla už sedm ročníků za sebou, kdežto já prodělávala teprve třetí.

„Sam, prostě to musíš vycítit. Je to v tobě. Nikdo ti s tím nepomůže. Zkus se uvolnit a vycítit to. Na začátku je to vždycky těžké,“ chlácholila mě.

„Jo, tobě se to mluví. Ty už jsi třetí ročníkem prošla, já jsem na začátku. Vždyť jsem tohle dělat nemusela. Do teď jsem své svěřence pouze pozorovala, někdy jim občas přičarovala štěstí v nějakých věcech. Ale chtít, abych vycítila jejich touhy, to je přece blbost.“ Dnes jsme měli domácí úkol. Měli jsme vycítit touhy a tajná přání na další den našich svěřenců. Stejně by mě zajímalo, kdo by to asi tak mohl kontrolovat. Vždyť učitelé nedokážou být na více místech najednou. A jak vycítí, že se jejich žák o něco takového snaží? A jak vědí, že úkol udělal správně.

„Stejně je to blbost. Nikdo mi nemůže dokázat, že jsem se o to nepokusila.“ Mary je skvělá kamarádka, jen někdy až moc horlivá. Snaží se každému pomoct, a to jako úplně všem. Je to ta pravá víla.

„Sam, věř mi, že může. Oni jsou učitelé, jsou to ti nejlepší z nejlepších. A není to tak těžké. Fakt. Já se to naučila za půl hodiny.“

„Jo, ale ty jsi talent. Na všechno. Já ne. Však víš, kdo je táta.“

„O tvůj původ tady ale nejde. Jde o to, jestli to chceš. Pokud ne, tak ti nemůžu pomoct. Pokud se ale chceš stát opravdu dobrou vílou, musíš se snažit. A tohle pro tebe bude hračka.“

„Tak fajn, co mám dělat?“

Mary mi pokynula, abych se posadila na kulatý koberec. Mám ráda geometrické tvary. Můj pokoj podle toho taky vypadá. Bydlím s mámou a tátou. Ve světě lidí.

Pokoj jsem si samozřejmě zařizovala sama. Nejvíc v něm ale převládají kulaté a kostkované tvary. Postel je samozřejmě kulatá, jak jinak. Stojí úplně v rohu pokoje, aby mi nezavázela při domácích úkolech, jako je tenhle.

Mary je hodná holka. Seznámila jsem se s ní hned v prvním ročníku. Ona byla v pátém. Šly jsme na oběd a srazily se. Mary se mi ihned začala omlouvat, jako správná víla nikomu nechtěla ubližovat, ani nešťastnou náhodou. Potom jsme se daly nějak do řeči a už spolu zůstaly v kontaktu. Což se moc často nestává.

Stvoření, jako jsem já, se většinou setkávají pouze se svou rodinou, od které berou moudra. Nebo se svými vrstevníky, se kterými tráví nejvíc času právě po rodině. A v mnoha případech, když jsou stejného původu jako já, chodí taky do lidské školy. Mohla bych hodiny vyprávět, jaký je rozdíl mezi touhle a lidskou školou.

„Podej mi ruku,“ přikázala mi. Já to udělala. „A teď se soustřeď na svého svěřence, nebo jak ty vtipně říkáš, pokusného králíka. Zkus vycítit, kde teď je. Zkus ho najít vnitřním zrakem.“

Celou hodinu mi dávala podrobné instrukce. Snažila se mi všechno vysvětlit dopodrobna, i pocity, které při tom mám cítit. Když se mi to nedařilo, vždy se pokusila ještě něco přidat, abych to měla lehčí. Chtěla, abych to měla přímo na zlatém podnose. A já jí za to byla neskonale vděčná.

Co si počnu, až odmaturuje, protože věřím, že zrovna ona to dá. A jak už říkala, učitelé jsou nejlepší z nejlepších. Dala bych nevím co za to, že ona se jednou stane učitelkou, a to na dost vysoké úrovni. Když se k tomu všemu přidá ochota pomáhat a radit druhým, trpělivost, s jakou to všechno provádí, a něha, která jí přitom vždycky září z očí, vznikne dokonalá učitelka s respektem a oblíbeností na sto deset procent.

Po hodině snažení se mi konečně podařil můj domácí úkol. Dokázala jsem vycítit, co by chtěl můj objekt zkoumání, anebo jak s oblibou říkám pokusný králík. Vždyť co jiného ti lidé jsou, když ne pokusní králíci? Každý semestr dostaneme jednoho svěřence navíc, abychom si zvykli, že nikdy nebude jen jeden. Může jich být klidně sto najednou a my to musíme umět rozdělit. Ti lidé o tom v podstatě ani nevědí, ale každý z nich má u nás svou kartičku. Je to jako jedna velká kartotéka.

Každý stát má svou kartotéku. Jak by to asi musela vypadat, kdyby jedna kartotéka připadala na celý svět. Tolik místa by se asi nikde nenašlo.

A hned vedle těchto kartoték sídlí zase ty naše. O našem počtu, kdo má koho přiděleného, dokonce jsem slyšela, že by se snad měli svěřenci rozdělovat podle určitých pravidel k té které víle. Ale že bych někdy našla spojitost u mých svěřenců, to teda ne. Leda, že jsou z jednoho státu.

„Mary, já ti tak děkuju,“ loučila jsem se s ní. Říkala, že už musí jít. Má prý ještě mnoho práce do školy. A já se jí nedivila. Každým rokem všechno přibývá.

Sedla jsem si na postel. Úkol do školy jsem měla hotový, večerka nastane až za dvě a půl hodiny a pár drobných. Co teď s volným časem?

Mé rozhodnutí bylo jasné. Přiběhla jsem ke skříni a začala po pokoji rozhazovat oblečení, které jsem pro tuto chvíli nepotřebovala. Jedno malé kouzlo, které jsem se naučila od mámy, která ho používá doma, když udělám hodně velký nepořádek, se mi teď hodilo. Jakmile si vyberu, ostatní se postupně naskládá úhledně do skříně. Někdy ten vílí prach miluju. Dává mi možnosti kouzlit aspoň základní věci.

Když jsem na sobě měla ucházející oblečení, rozletěla jsem se do světa lidí. Je pravda, že lidé stojí za houby, kromě mého táty, toho mám ráda, ale jedno se jim musí nechat. Diskotéky mají parádní.

Sam se vrátila zpátky do reality. Možná to ťukání do hlavy přece jenom pomáhá. Dokonce si vzpomněla na podrobné rady od Mary. Už si byla na sto procent jistá, jak se co dělá. Proto všechno napsala a potom jenom uznale kývla. Byla se sebou spokojená. Podívala se po třídě. Všechny ostatní kamarádky skláněly hlavy nad svými testy a mořily se s těmi svými otázkami.

Každé víle se otázky vybraly na míru. Podle toho, co jim ve škole nejvíc nešlo. Vybírali to učitelé a mělo se tím zjistit, jestli jsou dotyčné vhodné na každodenní dřinu, kterou každá z nich musí zvládnout. Pokud se to pilně doučily, je všechno v pořádku.

Sam nechápala, jak to ti učitelé mohou zvládat. Tolik žaček ve třídě mají a na každého si udělají čas. Zajímalo ji, jestli v tom taky není vílí prach. Potom se ale zase zpátky soustředila na písemku.

Nalla, která seděla vedle Sam, si všimla jejího zamyšleného pohledu a myšlenkové nepřítomnosti. To jí vždy záviděla. Dokázala se vrátit do minulosti s největšími detaily. Ty dvě byly nejlepšími kamarádkami, proto to věděla. Zakroutila hlavou, bezmocně si povzdechla a soustředila se na test. Ještě si v duchu nadávala, že se víc neučila. Pokud test neudělá a celou školní docházku bude muset opakovat, nejraději by se z toho nějak vykroutila. Vždyť opakovat vše, co si pamatuje, od začátku, je trapné.

I když ne vše, co si pamatuje. To by tady teď bezradně neseděla a nehleděla do testu, ze kterého jí většina otázek nedávala smysl.

Raději psala dál aspoň to, co věděla, že umí. A nejlepší stejně byly ty úkoly z praxe. Ty uměla na jedničku. Kouzla jí vždycky šla. Teorie nikdy.

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [1]: