OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [2]

18.07.2011 (13:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1140×

2. kapitola

Sam přemýšlela nad dalšími otázkami. Čím vyšší číslo otázka měla, tím těžší byl úkol nebo otázka. Ten první bod, u kterého se zasekla, se jí oproti tomu zdál naprosto primitivní. Ovšem měla by být schopna odpovědět na ty otázky lépe, než na ty první. Zvětšujícím číslem se také zvyšovala úroveň, takže semestr. Navíc také doba, kdy to naposledy brali ve škole. Takže by si to teoreticky měla lépe pamatovat.

Jenže jí to nešlo. Vždyť většinou chodila s Nallou po obchodech nebo nějakých lidských diskotékách. Neseděla doma jako Mary a nekoukala do učebnic. To jen v poslední době, když se blížil termín závěrečných zkoušek.

Bohužel také ťukání do hlavy a doufání na nějakou dobrou a zachovalou vzpomínku méně pomáhalo. Otázky za polovinou už byly spíš na přemýšlení a znalost domácích úkolů. V čemž si Sam moc nevěřila.

Jeden z úkolů, který, aspoň doufala, už provedla zdárně, spočíval v tom, že měla pomocí vílího prachu vyčarovat nějakou osobu. Dostala instrukce, že má vytvořit dokonalou osobu pro jednoho jejího svěřence. A to potřebovalo hodně soustředění, navíc měla už málo času. Měla se napojit na duši určitého svěřence a vytvořit ho před sebou. Potom ho dokonale popsat, což také nezabralo zrovna málo času. Proto potom musela pospíchat s ostatními otázkami, aby stihla udělat i ten druhý úkol. Určitě bude o hodně těžší než tenhle, který jí dal docela dost zabrat.

Už začínala přemýšlet nad tím, jak si doma odpočine. Lehne si, pomocí kouzelného prachu si přivolá nějaké jídlo. Třeba pizzu, nebo hamburger. Nebo taky může vzít Nallu zase na diskotéku. Jejich zkoušky přežijí, tak proč se na uklidnění nepobavit. A jak Nallu zná, nebude vůbec proti.

Pak si promnula oči. Ty zkoušky mi dávají zabrat. Musím se ještě chvíli soustředit, nadávala si v duchu. Podívala se na zvláštní hodiny na stěně, které ukazovaly pouze čas do konce něčeho. Nikdy nefungovaly stejně jako ty ve světě lidí. Zrovna tyhle značily patnáct minut do konce zkoušky. A ona měla sotva polovinu úkolů a otázek, které by měly být správně vyplněné.

Snažila se všechno ostatní, co by ji mohlo rozptylovat, zatlačit co nejhlouběji do mozku a vytáhnout to, až bude po všech. Po malé chvíli se jí to povedlo a ona se mohla soustředit zase na ty otázky, které se jí ale vůbec nechtělo řešit. Nikdy nebyla tak líná, aby něco neudělala, teď se ale všechna ta nastřádaná lenost projevila. A v nejnevhodnější dobu.

Přečetla si další otázku. Co dělat, když se potkáte s čarodějkami. A jak je poznáte?

Na tohle Sam znala odpověď. Dobře si pamatovala, kdy se s čarodějnicí potkala poprvé. Nechtělo se jí na to vzpomínat, ale jakmile si tuto otázku přečetla, ihned jí to všechno vytanulo na mysl. Věděla, že se o tom učitelé museli dozvědět, jinak by ji tuto otázku nezařadily do maturitních otázek.

„Nall, přestaň. Vždyť to bude sranda,“ přemlouvala jsem Nallu. Chtěla jsem ji vzít na diskotéku do světa lidí. U nás se diskotéky taky konaly, jenomže na ty lidské bohužel neměly. To byla asi jediná věc, kterou vyhovovali lidé nad vílami. Navíc ve světě lidí se pohybovalo mnohem více mužského pohlaví. U nás se muži rodili pouze málo. A když už, skoro nikdy neměli schopnosti, jenom dokázali přenést kouzlo, které zdědili po matce, nebo i po otci, do svých dětí. Existovaly převážně víly, nějací víláci zřídkakdy a tento název pro ně byl urážející.

„Když já nevím. Je to dovolené? Ne, že bych se bála, jen nechci vyletět. Víš, že nemám ráda učení a opakovat všechno znova…, to si nechám s radostí ujít.“

„Fajn, ale necháváš si utéct velikou zábavu. Copak nechápeš, že lidi taky nemám ráda, ale pokud jde o zábavu… Jsou to prostě mistři,“ přesvědčovala jsem ji stále. Věděla jsem, že se nebojí. Jenom měla strach ze školy. Nikdy se jí moc nedařila teorie, prolézala jen tak tak. Pokud šlo o kouzla, byla v nich nepřekonatelná. Pokud se měla naučit nějaké kouzlo, zvládla ho třikrát rychleji než třeba Mary. Což bylo s podivem. Na tohle prostě měla talent.

Hodně z nás se zaměřovaly na určité věci. Mary na pomoc druhým, ta v tom byla nepřekonatelná. Aspoň jsem nikoho jiného s podobnou ochotou pomáhat neznala. Já si zase dokázala některé věci, které se staly, dopodrobna přehrát. A Nalla prostě dokázala perfektně kouzlit.

„Tak fajn. Ale nechtěj se mnou mluvit nebo se mnou pobývat v jedné místnosti, jestli z toho bude průšvih,“ pohrozila mi.

„Neboj, já to zkoušela už milionkrát. A nikdy jsem za to potrestaná nebyla.“ Objala jsem ji z radosti, že konečně nepůjdu tam nahoru sama, ale s kamarádkou.

„Fajn, fajn. Pusť mě. No jo, neuvažovala jsi nad tím, že to mohly považovat jako návštěvu mámy a táty?“

Protočila jsem očima. „Tak je jdeš navštívit se mnou, ne?“ Už to vážně začínalo vypadat, že se bojí. Nebo se jí nechtělo a měla na práci nějakou důležitější věc, než se jít pobavit do světa lidí.

Přimhouřila jsem na ni oči. Pozvedla ruce a nahlas si povzdechla. „Tak fajn, jdeme.“ Tuhle odpověď jsem chtěla slyšet a kvůli tomu jsem taky začala jásat.

„Jdeme, drž se mě,“ chytla jsem ji za ruku. Nadzvedla jsem ruku nad naše hlavy a posypala nás práškem. Chvíli se mi udělalo špatně, pak se oteplilo a má kůže pálila, jako kdybych se vařila v pekelném kotli plném vařící vody, a nakonec se ochladilo a já měla husí kůži, jako bych stála pouze v plavkách ve sněhu. Tohle se stalo tak rychle. Mohla to být sekunda, možná ani ne.

Pak jsme se objevily v postranní uličce vedle jednoho klubu. Ten se ukázal jako nejlepší a tím pro mě i nejoblíbenější. Musela jsem Nalle ukázat všechny tyhle krásy, blikající barevná světla, která se prohánějí po stěnách i lidech, jako by hrály na honěnou. Hlasitě hrající hudbu od různých skupin. To u nás nemáme. Tam je jedna vílí kapela a nedokáže se ani odvázat. Je to nudná „zábava“, které se musíme účastnit minimálně na konci jednoho semestru. Kdežto tady se můžeme i nemusíme účastnit. Jenže právě tohohle chci být součástí co nejčastěji.

Nedočkavostí jsem málem skála až do nebe. „Jdeme dovnitř? Mamka mi dala pár lidských peněz, takže se tam bez problému dostaneme.“

„Fajn, odtáhni mě, kde jen chceš,“ zasmála se Nalla.

Chytila jsem ji za ruku a táhla k nějakému baru. Všude hrála hlasitá hudba a mně z toho bolely uši, ale pro tu zábavu, která nás čekala, stálo za to ohluchnout na nějakou dobu. Nalla se za mnou táhla jako hadrová panenka a vůbec neodporovala. Nechala jsem to tak a stále se rozhlížela okolo. Hledala jsem nějaký bar, který by byl nejvhodnější.

Okolojdoucí se na nás dívali a já netušila proč. Možná proto, že Nalla vypadala, jako kdyby se ocitla ve snu. Možná jí to tak i připadalo. Taky jsem se tak poprvé tvářila, když jsme se procházely s mámou po téhle ulici. Možná…

Zatáhla jsem Nallu do jiné postranní uličky. Máchla jsem nad námi rukou a na nás se sesypal prášek. Už jsem na sobě neměla školní uniformu, která se v našem světě obvykle nosí, ale v tom lidském je akorát tak pro smích. Podle časopisů, které jsem si občas prohlížela u mámy, jsem na sobě měla koženou černou sukni, sahající do půl stehen. Lepila se mi na ně a moc příjemně jsem se v tom necítila. A to jenom proto, že jsem chtěla experimentovat. K tomu jsem sladila černé tílko, které mi odhalovalo bříško. A abych vypadal opravdu dobře, nechala jsem si tam přidělat pearcing. Líbil se mi, škoda, že až si to zase odčaruju, zmizí.

Zato Nalle jsem přičarovala něco méně nápadného. Samozřejmě si to mohla kdykoli změnit. Měla normální minisukni a tílko jenom na jedno ramínko, červené. Myslím, že se mi tohle kouzlo povedlo. No jo, nikdy mi to moc nešlo, to spíš teorie. Zato kdyby tady něco vyčarovala Nalla, stoprocentně by se jí to povedlo. Ta na to měla vždycky štěstí.

A strach z toho, že zneužívám moc? Necítila jsem žádné svědomí. Potřebuju zapadnout, jinak bych nás mohla prozradit. Moje výmluva byla dokonalá. Stejně na to moc nemohli přijít.

„Tak, teď už můžeme.“ Podívala jsem se na Nallu a vypadala ještě více vyjukaně než normálně.

Konečně jsem našla ten správný klub, který mi padl do oka okamžitě. Byl to malý domeček a krčil se mezi ostatními. Ale neonové blikající nápisy tomu dodávaly šmrnc. Bílá omítka vypadala nově a za okny všechno blikalo. Zevnitř jsem slyšela hlasitou hudbu. Strašně jsem se těšila, jak budu muset na Nallu křičet, abych jí vůbec mohla něco říct. Ale v téhle chvíli mě asi stejně neuslyší, i kdybych křičela sebevíc. Dívala se přímo dovnitř klubu a měla roztažené zorničky.

„Já ti říkala, že to bude vzrůšo,“ připomněla jsem jí. „Takže jdeme pařit.“

U vchodu jsme zaplatily vstup a už jsme se mohly vejít do toho rachotu. Ihned jsem nám objednala pití a pak sledovala, co se tady normálně dělá.

Jako vždy se tady tančilo, pár lidí se v koutech osahávalo, jako by ani nebyli mezi lidmi. Někteří popíjeli u baru nebo se bavili s barmanem. Vybrala jsem skutečně dobré místo. Musela jsem se pochválit.

„Jdeme si zatancovat,“ pobídla jsem Nallu a zase ji začala tahat za ruku. Ochotně se nechala.

Začaly jsme dovádět a tančit a Nalla se konečně uvolnila. Pár kluků za námi přišlo, jestli si nechceme zatancovat, ale všechny jsme odpálkovaly. Muselo to dělat to oblečení spolu s naší krásou. Každopádně o lidské kluky jsme zájem neměly. Aspoň ne zatím. Vždyť jsme ještě potřebovaly odmaturovat.

Když jsme v klubu strávily už dost dlouhou dobu, rozhodla jsem se, že už bychom mohly zamířit domů. Možná se po nás budou shánět učitelé nebo rodiče Nally. Kdo ví? Každopádně jsem nechtěla riskovat, že už nás sem nepustí.

„Sam, tohle je úžasné. Určitě mě musíš příště vzít znovu. Ta hudba a ty kroky. Ještě nikdy jsem neviděla někoho tak tančit. Tolik možností. Vždyť se ani nechce věřit, že to jde. Prostě to bylo úžasné. A to pití. Ta… šťáva… Mohla by nám tvá máma taky nějakou poslat? Možná by mi to pomohlo s učením. A…“ Nalla mluvila dál a dál a dostávala ze sebe všechno, co zažila a na co nemohla zapomenout. Já se jí nedivila. Když jsem tady byla poprvé, mámu musela přežít to stejně. Až na to, že jsem rozhodně ukecanější, než Nalla. Takže tohle potrvá tak pětkrát kratší dobu než u mě.

„Tak, teď už stračí najít místo, odkud se přenesem. Co třeba tamhle?“ ukázala jsem na nějakou postranní uličku. Pomalu jsme tam kráčely, abychom se mohly přenést. Ale nedávaly jsme pozor a někdo se nám postavil přes cestu. Normálně bych ho odbila, hlavně, kdyby to byl lidský tvor, ale tohle bylo něco jiného. Nebo spíš někdo.

Před námi stála holka asi tak v našem věku. Možná trochu starší. Její tmavě hnědé oči se na nás dívaly plné nenávisti a na rtech jí hrál pobavený úsměv, když si nás prohlížela. Kolem už nikdo nebyl, všichni byli zalezlí v barech nebo doma. Mohlo být tak po půlnoci. A já věděla, že zrovna před touhle osobou můžu čarovat. Posypala jsem nás dvě práškem a znovu jsme na sobě měly školní oblečení. A můj pearcing zmizel, bohužel. Jenže teď jsem se nad tím nezastavovala. Přede mnou stál někdo, kdo byl mnohem horší, než ztracený pearcing. Navíc, pokud se mi podaří tohle přežít, vyčaruju si jich mnohem víc.

„Ale, ale. Nevěděla jsem, že se školačky potulují i tady. Nemáte být náhodou ve škole a učit se jako poctivé puťky?“ zeptala se.

„Co je ti do toho?“ štěkla jsem po ní. Já se uměla bránit. Jenže proti téhle jsem neměla skoro žádnou šanci kouzly. Já byla tak v pátém semestru, ona byla čarodějka.

Čarodějky jsou totiž víly, které neprošly maturitou a nechtěly opakovat školy. Většinou se to stávalo právě těm, které vynikaly v kouzlech, ale teorie jim nešla. Tíhly k tomu, aby mohly čarovat bez závazků, nemusely se starat o žádného svěřence a prostě žily volný život. Mně by to možná někdy bavilo, ale dělat stále to stejné po určitém čase člověka omrzí. Zato se svěřenci je vždy něco nového. Každý je jiný a každý má jiná přání. V tom je ta rozmanitost.

Čarodějnice se poznají podle aury, která z nich vyzařuje. Všechno, co udělají špatného, pro své vlastní zájmy, když někomu svými kouzly ublíží, se na nich usazuje. A tahle kolem se měla dost temnoty. Vypadala hodně zkušeně a staře. Ne, že by měla vrásky, spíš byla zkušená tím, jak dlouho žila a co za tu doby udělala.

„Ehm, Sam, asi bys ji neměla moc rozčilovat,“ zatřásla mi ramenem Nalla. Celou tu dobu stála za mnou a strachem se ani nepohnula. Jako kdyby ji tam přikovali.

„Bezva, a máš nápad, jak odsud zmizet? Jestli se o něco jen pokusím, je po nás. Copak to neznáš?“ zašeptala jsem jí nazpátek.

„Copak si to tam šuškáte? Je to velice neslušné šeptat si něco před dámou,“ oznámila nám a přitom si upravovala nehty, jako kdyby tady byla nuda. Netušila jsem, jak se odsud dostat. Ona s námi mohla udělat cokoli. Klidně nás mohla zabít. Nebyl by to pro ni žádný problém, hlavně proto, že jsme stály v postraní uličce, kde nikdo nechodí.

„A co když spojíme síly?“ zeptala se Nalla. Hlas se jí třásl strachem a já ten můj držela na uzdě jen tak-tak. Možná jsem byla statečná, ale ne dost schopná. Jenomže Nalla měla pravdu. Pokud se jí postavíme obě, můžeme ji nějak zneškodnit, aspoň na chvíli, abychom pak zmizely. Do školy ona už nesmí. Tam můžou pouze učitelé nebo studenti. A dospělé víly taky jen zřídka kdy. Ale čarodějnice nikdy. Aspoň jsem tam ještě žádnou neviděla.

„Už jsem řekla, že je to neslušné!“ vyletěla čarodějnice a nás to odhodilo na zeď. Bezva, takže je silnější, než jsem si myslela. Chytila jsem se za hlavu a trochu sykla bolestí. Nalla na tom nebyla o moc lépe.

„Nallo, zkusíme obranu, teď!“ zašeptala jsem na ni. Ležela hned vedle mě a taky se pomalu zvedla, trochu otřesená z toho nárazu.

Obě jsme zvedly ruce a z nich se nám vysypal prášek. Ona na nás zaútočila, ale její kouzlo zmizelo těsně před námi. Ovšem pocítily jsme to na svých silách. Aspoň já teda určitě. Jenomže jak teď pryč? Držely jsme obranu, ale další kouzlo jsme nemohly udělat, aniž bychom to předešlé nezrušily. Na to jsme neměly dostatečné zkušenosti.

Ale pak mě Nalla překvapila. Jednu ruku držela stále nahoře a tou druhou zaútočila na čarodějnici. Z její ruky vyšlehla červená záře a odhodila tu čarodějnici. Ona asi nečekala, že se zmůžeme na nějaký útok, a tak ji to zasáhlo nepřipravenou. Odletěla ještě dál než předtím my s Nallou a už se nezvedla.

Spustila jsem ruce a s otevřenou rukou se podívala na Nallu. „Co. To. Bylo?“ odsekávala jsem jednotlivá slova od sebe. Nechápala jsem, jak to dokázala. Vždyť neměla nějak extra velké zkušenosti. Rozhodně ne větší než já. Byly jsme ve stejném ročníku.

Ona se zaraženě podívala na své ruce, ale nic zvláštního tam nenašla. Potom pokrčila rameny. „Já vlastně ani sama nevím. Jenom jsem prostě viděla, jak tě to zmohlo, a moje ruka sama vyletěla. Ani jsem nevěděla, jak jsem to udělala. To samo. Ale líbilo se mi to.“ Ke konci už jí obličej doslova zářil štěstím a hrdostí. Já na ni byla taky hrdá. Zachránila mi život a sobě taky.

„To je fuk, jaks to udělala. Hlavně, že to dobře dopadlo. A teď už honem do školy,“ zavelela jsem. Nechtěla bych tady s tou čarodějnicí zůstat ani chvíli. Kdo ví, kdy se probudí? Máchla jsem rukou a zase cítila to teplo a zimu při přenosu.

Zase věděla, jak odpovědět. Na tuhle příhodu nerada vzpomínala, ale aspoň měla nějaké zkušenosti. Tehdy zjistila, že Nalla v kouzlení vyniká.

Zapsala všechno do otázek a spokojeně se usmála.

Když dopsala poslední písmeno, vše ještě jednou zkontrolovala a potom se se založenýma rukama opřela o židli. S vítězným úsměvem se dívala na své dílo. Tohle se prostě musí povést. Není možné, aby tuhle zkoušku nedala. Vždyť to dokázala její matka, a babička, a taky babička její mámy. A dalších milion víl to dokázalo před ní. Navíc se hodně soustředila.

Občas v ní jako mráček na jinak blankytně modré obloze bleskla kapička nejistoty, ale ihned ji zaplašila.

Tak moc se soustředila na svůj úspěch, že neviděla, jak vedle ní Nalla nadává na celý svět. Nedařilo se jí to ani z poloviny dobře jako Sam. Pár otázek měla hotových a doufala, že jsou správně, ale život by za to nedala.

Konečně zazvonilo a celá třída se zvedla. Polovina odcházela nadšeně a polovina ustrašeně. Sam ihned přiběhla za Nallou. Musela se s ní podělit o své nadšení. Cítila, že ji někdo musí vyslechnout. Ráda by zašla i za Mary, ale teď z ní byla učitelka, už se tak moc nevídaly. Mary měla jiné starosti. A o mnoho víc práce. Což Sam bude mít taky, doufala v to, pokud se jí podařil tenhle test.

„Nallo, já jsem tak šťastná. Myslím, že se mi to povedlo. Myslím, že jsem to dala. Je to super, ne? Já mám asi maturitu,“ radovala se a skákala kolem ní jako zajíček.

Nalla trochu posmutněla, protože ani to prosté asi nemohla říct. Nebyla si teď jistá ničím. Ani svou budoucností, ani tím, co jí na to řekne její matka. Ale kvůli Sam se snažila nějak překonat a skrýt své zklamání.

„To je skvělé. Jsem tak ráda, že se ti to podařilo.“ Neřekla to nějak nadšeně, i když se snažila, a proto si toho Sam všimla. Znala ji moc dobře.

„Nall, co se děje? Jak jsi dopadla ty? Proč nemáš radost a neoslavuješ jako já?“

„Já vlastně nevím,“ pokrčila rameny. „Jsem jenom trochu unavená. Všechno to bylo náročné. A že bych měla štěstí, se říct nedá. Asi jsem to podělala.“ Obcházela to, jak mohla, ale nakonec jí stejně řekla pravdu.

Sam si přikryla rukou pusu a posmutněla. Objala Nallu kolem ramen a utěšovala ji. Potom navrhla, jestli by nechtěla za její mámou, do světa lidí. „Víš, jak je to tam zábavné.“ Ale to jí připomnělo tu nehodu, která se stala, když tam poprvé zamířily, a na kterou teď musela odpovídat.

„Já nevím. Raději půjdu na pokoj. Ještě si musím něco dodělat.“ A zmizela.

Sam se jenom překvapeně dívala na místo, kde ještě před chvílí Nalla stála, a nemohla tomu věřit. Nikdy neodcházela takhle. Nikdy neutíkala, a už vůbec ne v polovině rozhovoru. Jenže místo Nalliných nohou teď zírala na prázdnou zem, pokrytou kachličkami, po které občas přejel stín právě procházející víly.

Možná je na tom opravdu špatně, pomyslela si. A pak se rozhodla, že ji musí nějak rozveselit, jenomže jak?

Dostala nápad, máchla nad sebou rukou a zmizela.

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [2]: