OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [5]

09.08.2011 (11:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1052×

5. kapitola

„Dále,“ zavolala Mary ze své pracovny, když někdo zaklepal na dveře. Byla prostorná a plná knih. Každá učitelka měla svou pracovnu, tak se tomu říkalo tady. Většina věcí byla vyrobena ze dřeva a většinou zhotovena kouzlem. Převládalo tady dubové dřevo. Místnost byla vybavena koberci, odkládacími stolky, lampami, svíčkami a vším, co si jenom Mary dokázal představit a oblíbila si to. Ze všeho tady dýchala pohodová atmosféra a všichni, co tady přišli, se proto cítili uvolněně a nebáli se na cokoli zeptat; což byl Mariin záměr.

Sam vstoupila dovnitř a usmála se. Už tak dlouho se neviděly, ale teď mají příležitost. Zaprvé si mohou popovídat, ale také probrat pár drobností ohledně Nally. Zůstala stát ve dveřích a čekala, až si jí Mary všimne. Ta po nějaké chvíli zvedla pohled a ihned jí v očích zajiskřilo. Tak dlouho se neviděly.

Rychle vstala od stolu a přiběhla k Sam. Objala ji a usmála se. Sam byla taky šťastná. Konečně kamarádka, se kterou se dá normálně popovídat. Nalla byla stále nejlepší kamarádka, ale poslední dobou se nechovala jako normálně. Nejdřív byla zamlklá kvůli maturitě. Potom se začala chovat agresivně kvůli výsledkům. Tohle prostě nebyla ­ta Nalla, kterou Sam po tolik let znala. Chodívala s ní do vílí školky, než mohly přejít do školy, už ve školce páchaly různé špatnosti učitelkám a schovávaly se spolu před rodiči, naučili se spolu používat vílí prach, aby se mohly přenášet. Všechno prožívaly spolu, i to dobré i to zlé, ale nikdy se nepohádaly, nikdy na sebe nezaútočily. Před tou čarodějnicí ji Nalla sama zachránila. Jenže teď…

„Pojď, posaď se. Tak dlouho jsme se neviděly. To víš, učitel je skoro pořád zaneprázdněný, pořád musíme něco zjišťovat, ale už jsem se v tom zabydlela. Je to skvělé. Můžu pomáhat všem. Stejně jako kdysi tobě.“ Mary jenom zářila štěstím. Chytila Sam za ruku a táhla ji k židli, která stála bokem jejího pracovního stolu. Měla sice pohodlně vypadající křesla, kde normálně sedávají žáci, když si přijdou pro radu, nebo musí přijmout nějaký trest, ale tohle nebyla formální návštěva, takže se raději uchýlila k tomuto řešení. Mary se ale neposadila.

„Dala by sis nějaký čaj, nebo něco k pití?“

„Ne, děkuju.“ Mary ale zakývala hlavou, na chvilku odletěla pryč a potom přiletěla se dvěma hrníčky v jedné ruce a konví něčeho horkého v druhé. Položila to na stůl a nalila oběma. Nechtěla si to přikouzlit, vílí prach si šetřila na důležitější věci. Konečně si sedla naproti Sam, vzala do obou rukou teplý hrníček a pofoukala ho a pára se vytratila neznámo kde. Potom usrkla trochu čaje a hrníček zase položila. Pohodlně se opřela o sedadlo, vědoucíma očima se na ni podívala a usmála se a hlavou jí naznačila, aby spustila. Sam se na ni na oplátku usmála a zhluboka se nadechla. Ale nedokázala říct hned to, s čím původně přišla.

„A jak se ti tady vůbec líbí?“ Mary poznala, že Sam neřekla přesně to, co chtěla, ale nechala to tak. Však ona se vymáčkne, pomyslela si. Ať za ní přišel kdokoli, vždycky jí nakonec vyklopili to, co chtěli. Možná na ně měla nějaký uklidňující účinek a vyvolávala v nich důvěřivý pocit, kdo ví?

„Jak už jsem řekla. Je to skvělé. Zezačátku jsem se bála, že mě nějak nepřijmou, ale všechny jsou v pořádku. A ani bys nevěřila, že mám v jedné třídě dokonce kluka. Chudák mezi tolika holkami. Jak se asi musí cítit. Ale je vážně snaživý. Má skvělé výsledky. Jenže si nemyslím, že jsi tady přišla kvůli tomuhle.“

„Ne, to ne.“ Teď si vzala hrníček Sam a nenápadně se za něho schovávala a oddalovala tu chvíli, kdy to řekne. Už nebylo cesty zpátky. Leda by dokázala vymazat vzpomínky na její příchod. A i kdyby to šlo, vyčerpala by určitě všechen prach na celý den. To by bylo hodně špatné.

„A jak jsi spokojená s výsledky?“ proťala ticho Mary a nechala tak ještě chvíli Sam uvažovat, jak zformulovat tu pravou otázku.

„Já vlastně ani pořádně nevím. Vím, že jsem prošla, ale co budu dělat… Nějak jsem se pořádně nepodívala.“

„Mám se kouknout?“ nabídla se Mary. Samozřejmě měla výsledky k dispozici. A i kdyby ne, tak by si to zjistila už jenom kvůli tomu, že Sam má hodně ráda.

„Ne, to je dobrý. Kouknu se na to doma. Ale dík.“

Zase nastalo to trapné ticho, které protínalo jenom občasné srkání z čajových hrníčků, jejich cinkání o podšálky, nebo dolévání čaje. Ale Sam se stále neměla k činu.

No tak, to přece zvládnu, vždyť je to tak jednoduché, stačí jenom trochu načít to téma a pak už všechno vyplyne samo, dodávala si odvahy. Zhluboka se nadechla a konečně z úst vypustila to, proč tu přišla.

„Slyšela jsi o výsledcích Nally?“ Mary svitlo. Už věděla, proč tu přišla. Nalla a Sam byly nerozlučné kamarádky, to poznala i ona sama, když Sam pomáhala s učením. Jenom se obávala toho, že jí nepomůže.

„Jo, slyšela. Je mi to líto. Bylo to vážně těsné, ale příště to už určitě zvládne,“ usmála se Mary. Jen jednoho se bála. Viděla výsledky praktických zkoušek a bála se, aby to nedopadlo stejně. Většinou to probíhalo stejně a u hodně podobných typů lidí. A Nalla byla jedním z nich. Perfektní výsledky z praktických zkoušek, ale teorie mizerná. Proto taky otázky vybírali převážně z teorie, aby nenastaly nějaké chyby.

„Jo, je to strašné. A chtěla jsem se zeptat, nemůže udělat nějaké opravné zkoušky? Vždyť to bylo fakt o kousek a ona se snažila. Jenom prostě měla špatný den. To je všechno. Určitě by se to všechno doučila, všechno by to zvládla. Prostě jí dejte druhou šanci,“ začala ze sebe soukat Sam.

„Samy, sama víš, že to nejde. Druhou šanci může dostat, ale jenom, pokud zopakuje celou školu. Sama to víš, probírá se to v posledním semestru. Nežádej mě o tohle. Věřím, že by se to Nalla doučila, že by to zvládla, ale dokázat to může až za deset semestrů, dřív ne,“ zakroutila smutně hlavou. Tak nerada viděla, že nemůže pomoct. Chtěla pomoct opravdu všem a za každou cenu, ale to bylo staletími udržované pravidlo a nikdo ho ještě nikdy neporušil.

Sam posmutněla.

„Bude školu opakovat?“ zeptala se Mary.

„To nevím, ale bojím se, že ne. Hodně se teď změnila, víš. Chtěla jsem ji nějak rozveselit, ale ani oslava nepomohla. Víš, jak je miluje, jak často se přidávala k mým toulkám tam nahoru.“ Mary se tomu společně se Sam zasmála, pamatovala si ty nezvyklé výkyvy obranného štítu, když se přenášely dvě osoby. Nikdy to ovšem neřešily. „Myslela jsem si, že jí to prostě udělá radost, ale ani netančila. Prostě tam většinu postávala a tvářila se jako boží umučení. Tohle není ta Nalla, kterou znám. Většinou to bylo naopak, já jsem nemohla a ona mě tahala na taneční parket pořád dokola. Mary, řekni, že se to zlepší? Navíc když dneska…“ Nedokázala pokračovat.

Mary ji chlácholivě chytila za ruku a čekala, až bude připravená pokračovat. Sam si odkašlala a znovu se pořádně nadechla. „Dneska, když jsem za ní přišla, abych zjistila, jak to dopadlo, pohádaly jsme se. Zaútočila na mě a já skončila na chodbě před jejím pokojem,“ svěřila se Mary. Útok se v jejich světě bralo to, když některá víla použila vílí prach na druhou, pokud to ovšem nesloužilo k přenosu nebo nějakému zkrášlení. To, co Nalla udělala, byl útok vyššího stupně. Mary si přikryla rukou pusu, věděla, co to znamená.

„Mary, já nechci, aby byla čarodějnice. Vždyť je to hodná holka, jen se jí nepodařila maturita. O kousek. Jen malý kousek. Vždyť to není tak strašné, ne?“

„Sam, zlato, já vím, ale s tím se nedá nic udělat. A pokud její srdce zachvátila temnota, už s tím nic nenaděláš. Brzy ji to vyhodí na svět lidí a už nebude vílou. Ne v pravém smyslu slova. S tím už nic nenaděláš. A nepomůže ani pokus o navrácení na správnou cestu. Vždyť ses to sama učila, všechno to znáš.“ Sam přikývla a rozbrečela se. Vždyť Nalla byla vždy ta, co ji ochraňovala, co s ní blba, které se mohla kdykoli vyzpovídat, mohla jí říct cokoli a ona se na ni nikdy nenahněvala. A teď má o ni přijít? Jenom proto, že nějaká blbá škola nedokáže dát druhou šanci?

„Ale já o ni nesmím přijít,“ zavzlykala. Mary chápavě pokývala hlavou, ale nemohla nic udělat. Nechala tam Sam brečet, dokud se neuklidnila.

„Děkuju za všechno. Moc děkuju,“ usmála se hraně na Mary a potom odešla. Za zavřenými dveřmi se s bolestí v srdci přemístila před Nallin pokoj. Musela se s ní ještě nějak rozloučit. Co nejpřátelštěji. Třeba by to opravdu dokázala změnit.

Snažila se nějak upravit. Utřela si slzy z očí, vysmrkala se. Za veliké štěstí považovala to, že na chodbě nikdo nebyl. Už se blížil večer a většina víl už se chystala jít spát do svého pokoje. Škola proto zela prázdnotou. To ticho Sam trochu zneklidnilo, ale aspoň je nikdo neuvidí jít pryč. Což se vlastně ještě před maturitou stávalo docela často.

Pořádně nabrala vzduch do plic a pak ho zase vypustila. Se zatajeným dechem a hraným úsměvem na tváři zaklepala na dveře. Nalla jí přišla ihned otevřít a omlouvala se jí. Že to nechtěla, že to bylo jen nějaké pomatení mysli. Že to nebyla ona.

„Nal, to je v pořádku,“ usmála se na ni Sam a snažila se co nejupřímněji. „Kamarádky?“

„Jasně!“ přikývla horlivě Nalla a ihned ji objala. Zavřela za Sam dveře a sedly si na postel.

„Tak co, jak jsi dopadla ty?“ Sam se trochu podivila, jako kdyby si vůbec nepamatovala, co jí řekla. Prostě na to zapomněla.

Ne! V duchu si nechtěla přiznat, že je to další z příznaků toho, že brzy už Nalla nebude ta Nalla, kterou znala. Bude to někdo, kdo nemá srdce, používá vílí prach neomezeně k jakýmkoli útokům a nemyslí na to, že by mu došel. Čarodějnice mají tu výhodu, že k sobě vílí prach nějak přitahují a proto ho mohou používat neomezeně, jak dlouho a kdykoli chtějí.

Sam hodila všechno za hlavu a užívala si s Nallou celý pozdní odpoledne a večer. Bavily se v lidském světě, zase šly na diskotéku, ačkoli teprve zapadalo slunce. Nějaký ten podnik se přece jenom našel, který začínal už za světla. Zašly si na paintball, který chtěly tak moc zkusit. Samina máma jim to zařídila. Sam si všeho užívala s velkou nadmírou, protože v srdci cítila, že to je Nallin poslední den v téhle kůži. V kůži někoho, kdo cítí lásku, bolest a má svědomí. Připadalo jí to, jako kdyby zítra měla Nalla umřít a ona to věděla. Jako kdyby zítra měla jít na pohřeb.

„Jsem už unavená,“ usmála se na ni Nalla a na důkaz toho zívla. Sam se podívala na její oči a viděla únavu, ale taky zlostí se lesknoucí oči. Už to přicházelo. Skoro jí z toho vyhrkly slzy, ale chtěla si zachovat představu Nallu hodné, a tak nemyslela na to, co má přijít.

„Jasně, jdem se vyspat.“ Chytila Nallu za ruku a máchla nad sebou rukou, aby se přenesla. V půli její rychlé cesty cítila, jak ji něco odtrhává od Nallu, jako kdyby ona směla vejít a Nalla ne. Ale nepouštěla ji. Za žádnou cenu nepovolila stisk a držela ji tak usilovně, až dostávala křeč.

Konečně se ocitly na místě před Nalliným pokojem a mohly vejít. Nalla vyprostila svou ruku ze Saminé a trochu si ji promasírovala. „Příště bys ji mohla držet ještě pevněji. Třeba mi upadne.“ Zase z jejího hlasu sálala ta zloba, kterou se vyznačují čarodějnice. Sam se na ni podívala trochu ublíženě, ale nic neřekla. Naposledy Nallu objala a nechtěla ji pustit. Nemohla se s ní rozloučit.

„Co se děje?“ zasmála se Nalla. „Vždyť se nevidíme naposledy. Je ještě mnoho milionu dnů, ne?“ Sam jen mlčky přikývla, aby se nerozbrečela. Nalla si zřejmě neuvědomovala, co se s ní děje, protože všechny změny nálad podle jejího nového já se jí z mysli ztratily, jakmile byla zase sama sebou. Pamatovala si pouze útržky a nejvíce ten, kdy odhodila Sam z jejího pokoje.

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ zašeptala Sam Nalle do ucha a přemístila se pryč. Přímo do svého pokoje. Její máma to pocítila a vešla do jejího pokoje.

„To je úžasné, že jsi zvládla tu maturitu,“ usmála se na ni máma a v ruce třímala její dopis s výsledky, ale Sam to jenom připomnělo to, co se s Nallou děje a rozbrečela se při pohledu na její šťastnou tvář, zatímco ona trpěla. Už nemohla snášet to v sobě dál držet.

Jak trapné, před mámou brečet, pomyslela si Sam, ale nemohla to nijak zastavit. Slzy jí stékaly po tvářích a ona si každou z nich otřela, ačkoli ji vzápětí nahradila další, takže to byla sisyfovská práce. Máma k ní přispěchala a ihned ji objala okolo ramen a začala se s ní houpat. Tohle vždycky uklidňuje.

„Sam, řekni mi, co se stalo?“ zeptala se jemně.

„Nalla,“ podívala se smutně na mámu a ukázala na její dopis a víc nedokázala říct. Zdálo se jí, že už se nikdy nedokáže radovat ze života; ne, pokud sebou nebude mít Nallu. Ne, když jí nebude dodávat tu energii jako vždycky. Tohle prostě nedokáže zvládnout. Je sama. Jenom máma jí pomůže v tomhle světě a Mary v jejím přirozeném světě. Jenže Mary má miliony dalších povinností a nemůže se s ní chodit bavit každý večer den co den. Nemůže ji vytáhnout z vyučování. Zaprvé to Mary nemůže udělat, protože by ji mohli vyhodit z její práce a ona by musela najít nějakou jinou. Množností změnit práci v jejich světě je velice málo, protože je omezené množství odvětví. Není to jako ve světě lidí. Navíc první zaměstnání víly je to, co umí nejlépe, k čemu je předurčena. A Mary se hodí na post učitelky, je to její přirozenost.

Což je ten druhý důvod. Mary nechce opustit své žáky. Když s ní Sam mluvila, viděla jí na očích, jak je ze všeho nadšená. Dokonce měla v jedné třídě preliise, což je kluk, který dokáže používat vílí prach a je to obrovská rarita. Sam si matně vzpomněla, že v maturitním ročníku byl taky jeden preliis. Párkrát se s ním setkala a dobře se pobavila.

„Broučku, to je mi strašně líto,“ dala jí máma pusu na čelo a ještě chvíli držela v náruči. Po chvíli se Sam uklidnila a už jenom štkala. Máma ji raději nechala o samotě, aby si všechno mohla v hlavě přebrat a smířit se s tím, co se děje.

Jakmile Bailey vyšla ze dveří, posmutněla. Nevěděla, jak se teď její dcera cítí, ona to nezažila. Sice viděla asi tři víly propadnout dřív, než ona došla do maturitního ročníku, ale nikdy se nejednalo o její známou, ba dokonce o její nejlepší kamarádku. To, co teď Sam prožívala, jen tak nezmizí. Sešla dolů do obýváku, kde na pohovce seděla její láska. Nikdy nelitovala toho, že se rozhodla opustit svou práci v jejím přirozeném světě a vzít si tohoto úžasného muže, a nikdy ani litovat nebude. Vždyť bez něho by neměla Sam. Neměla by teď to všechno, co díky němu má.

Sedla si vedle něho a položila mu hlavu na rameno a ruku na hruď. Když se Scott zeptal, co se děje, všechno mu řekla i vysvětlila. Vysvětlila mu všechny důsledky toho, když někdo neudělá maturitu a vysvětlila mu, co to pro Sam znamená. Scott ji jenom objímal a snažil se všemu porozumět.

Byla ráda, že se mohla někomu svěřit, protože držet tohle tajemství v sobě by dlouho nedokázala. Ničilo by ji to uvnitř. A nevěděla, jak se spojit s jejími dlouholetými kamarádkami a lidem to říct nemohla.

Sam se ani nepokoušela svléknout, bylo by to marné. Všechny síly ji opustily. Jenom boty skopla dolů, aby se jí lépe leželo. Přikryla se peřinou, zavřela oči a z vyčerpání usnula.

V noci se jí zdály zlé sny o Nalle, jak jí mlátí o zeď, jak na ni používá vílí prach a okolo ní se vznáší černá aura. Viděla její obličej, ovšem tentokrát zhyzděný zlobou, nenávistí a touhou po pomstě, na rozdíl od lásky, odvahy, radosti ze života a touhy pomáhat. Byla úplně jiná, ale pokaždé dělala špatné věci. A nejen jí; jakoby ji ani nepoznávala. Jakmile jeden obraz zmizel, druhý ho vystřídal a byl snad ještě horší než ten předchozí. Jako kdyby se jí to dělo schválně. V jednom snu byla bezbranná hračka, Nalla se nad ní tyčila a vyčítala jí každou chybku, kterou kdy udělala. Pak se sen změnil a Nalla ji mučila ve vzduchu. Točila se jako na nějakém kolotoči a všechno ji svazovalo. Ovšem proud nadávek pokračoval. V každém snu viděla sebe nebo někoho jiného mučeného Nallou. Pokaždé si našla mnoho různých způsobů, až se z toho Sam dělalo špatně. Nechtěla to vidět. Cítila všechnu bolest.

Ale jeden sen nebyl obyčejný. Bylo to vzpomínání.

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [5]: