OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Víš, co je horší než nenávist? Lhostejnost - 11. kapitola

15.01.2011 (17:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1104×

Geniální plán aneb Ty to kazíš!

Potřebovala jsem spravit náladu a tak jsem cinkla Mandy. Byla u mě v cukuletu a už jsme se mohly dívat na Pýchu a Předsudek s naší oblíbenou Kierou. Ještě jsem zaběhla do kuchyně pro popcorn a už jsem mohla zmáčknout play na ovladači.

Rozvalily jsme se po pohovce a při tom požíraly ještě teplý popcorn – párkrát se mi stalo, že jsem se popálila.

„Co je?“ zeptala se v polovině filmu.

„Ale nic. Podívej dávají si pusu,“ snažila jsem se odvést pozornost, ale nedala se zmást – kruciš.

„No tak, povídej! Vidím to na tobě,“ vybízela mě. Dalo mi pěknou práci se přemluvit k tomu, abych jen otevřela pusu a nadechla se.

„Tak dobře, ale slib mi, že si komentáře necháš pro sebe.“ Podívala jsem se na ni prosebně.

„OK, slibuju,“ mrkla na mě a já mohla začít. Zhluboka jsem se nadechla a chystala se říct první hlásku, ale vypověděl mi hlas – a navíc ten film do toho.

„Už si něco řekla? Víš, já pořád nic neslyším,“ snažila se být vážná, ale po chvíli jsme vybuchly. Dost dlouho trvalo, než jsme se uklidnily a já konečně vypla DVD. Znova jsem se nadechla, ale tentokrát bylo vše v pořádku.

„No, aby si to pochopila, musím ti to říct od začátku.“

„Tak nezdržuj, já mám času dost,“ šťouchla do mě až jsem hýkla.

„Jak chceš, ale nezapomeň na ty komentáře,“ probodla jsem ji pohledem.

„Slibuju, že si svý debilní kecy nechám pro plyšáka doma a už mě pro Boha nenapínej!“

„Tak jo, pamatuješ ještě na moje sedmnáctiny?“ Jen přikývla.

„No tak jsem se vracela sama a přepadla mě skupinka kluků. Mlč!“ zakřičela jsem, když jsem viděla, že se už nadechovala.

„To nemůžu dýchat?“

„Ne, nemůžeš!“ usadila jsem ji a pokračovala v „příběhu“.

„Jenže Henry mě zachránil a pak když mě odnesl domů, tak nějak jsme se spolu vyspali.“ Chvíli jsem čekala, až tu informaci stráví a pak pokračovala dál.

„No jenže on se vypařil jak pára nad hrncem a já zůstala sama. Od té doby se toho semlelo tolik, že i hurikán Katrína je málo,“ snažila jsem se to odlehčit, jenže to moc nešlo.

Mandy seděla a zaujatě pozorovala polštář. Nevím, možná si to v něm přemítala tak jako mi ten film na naší plazmě.

„Nevím, jak to říct. Je to mezi námi složité. On chce být – asi – se mnou, ale já se pořád bojím, že zase odejde a zase z něho budu v háji, chápeš?“

Pořad zarytě sledovala ten polštář.

„Země volá Mandy!“ zakřičela jsem jí u ucha.

„Promiň, zamyslela jsem se,“ zatvářila se provinile a i já se omluvila za takový nemilosrdný „budíček“.

„Neříkej mi, že si mě neposlouchala!“

„Jasně, že poslouchala, jen jsem se zamyslela nad odpovědí,“ uchichtla se.

„A?“

„A, co?“ koukala na mě, jako na ranní noviny.

„Odpověď zní: Ano. Ne. Jsem mimo. Nevím, neposlouchala jsem.“ Dala jsem jí navýběr a ona zdlouhavě, ale doufám, že pečlivě vybírala.

„Myslím, že ano, ale je to zamotaný.“

„Blik, co jsem se ti asi celou dobu snažila říct?“ Jen co jsem to dopověděla rozkřičel se přes celý dům můj mobil. Letěla jsem do pokoje a aniž bych se podívala na jméno volající – toho kdo mě vyrušil – jsem bezmyšlenkovitě přiala hovor.

„Ano?“

„Tady Henry,“ ozvalo se. Šmarjá, co budu dělat.

„A proč mi voláš?“ Slyšeli jste, jak se mi klepal hlas.

„Já nevím, asi jen tak. Možná proto, abych se ujistil, že jsi v pořádku.“

„Kdo to volá?“ Nakoukla do pokoje Mandy.

„Pšt!“

„Ty tam někoho máš?“

„Jen jsme se s Mandy koukaly na film,“ prohodila jsem suše.

„Tak to promiň...“ vyznělo to do ticha a pak přišla obrovská rána.

„Henry?!“ vykřikla jsem hystericky do telefonu, ale nic se neozývalo ani se hovor neukončil. Do háje!

„Co se stalo?“ vyptávala se.

„Nic, jen promiň. Musím jít... A ty musíš taky,“ tlačila jsem ji z pokoje a pak i ze dveří u ucha jsem ještě pořád měla mobil. Rychle jsem za sebou zamkla dům a nejkratší cestou jsem si to razila k Henrymu domu. Doběhla jsem ke vchodovým dveřím a snažila si je otevřít. Marně, byly zamčené. Oběhla jsem ho zezadu a díky Bohu byly zadní dveře otevřené.

Schody jsem brala po třech – tak jo, nebylo to po třech, ale bylo jich hodně (možná dva). Za chvíli jsem stála před jeho pokojem. Ležel na zemi a mobil nedaleko od něj, ale ten mě teď nezajímal. Klekla jsem si k němu na zem a nahmatala tep, byl tam.

Hlavně zachovej klid! Jako v těch amerických filmech. Opakovala jsem si stále dokola.

„Henry, co mi to děláš?“ Snažila jsem se ho vzbudit.

„Asi budu muset zavolat záchranku,“ přemýšlela jsem nahlas, ale dřív než jsem stačila cokoli udělat, ležela jsem pod ním.

„Nebudeš,“ usmíval se na mě, díky němu na mě ukázal veškerý svůj chrup. Tak jo, sedmičky dobrý, osmičky nejsou... Co to melu? Lin, prober se!

„Ty... Jak? Tys...“ nemohla jsem dokončit ani jednu větu.

„Měl bych se ti omluvit, ale to já neudělám, protože jsem dosáhl toho, čeho jsem chtěl?“

„A to jako čeho? Že ležím pod tebou?“ Píchla jsem mu prstem do hrudníku – do kruci tvrdého hrudníku. Kdo se to tam vzalo. Bacha, je to upír! Jo a já jsem vagon číňanů. Praly se dvě já a moje třetí já se někde topilo.

„No, toho taky, ale hlavně toho, že jsem konečně zjistil, že ti na mě záleží,“ zase ukázal chrup. Teď už mu ale zuby počítat nebudu.

„Nezáleží!“ Vystrčila jsem vzdorovitě hlavu.

„Ale záleží!“ hádal se se mnou.

„Nezáleží!“ stála jsem si za svým.

„Tak proč si sem tak rychle běžela?“

„Nó, protože jsem se bála,“ kuňkla jsem sotva slyšitelně.

„Takže ti na mě záleží.“ ukončil to a naprosto zvážněl. Úsměv zmizel a já měla strach, nevěděla jsem, co se bude dít a to mě vždycky děsilo.

Nechápu jak, ale vzal si mě do náručí, nečekala jsem to a tak jsem vykvíkla jako malé sele. Jen se tomu uchichtnul a odnesl mě do postele. Tam mě položil a sám si taky lehl vedle mě, dost blízko. Nahnul se nade mě a čekal, možná až zahřmí a možná i na mě. Nadzvedla jsem hlavu a trochu jsem se k němu přiblížila, ale né o moc. Čekala jsem, co udělá on. Zase se přiblížil a čekal. Takhle jsme se mučili pěkně dlouhou dobu, doku d to nevydržel a přitiskl se svými na mé rty.

Bylo to tak osvobozující a navíc po tak dlouhé době. Dávali jsme do toho všechno. Když jsme skončili, nemohla jsem popadnout dech. Byl na tom stejně, ale rychleji se rozdýchal.

„Víš, co?“

„Hm?“

„Můžu bez Tebe žít, ale nechci.“ Přitáhl si mě k sobě.

„To bylo hezké,“ uznala jsem, ale stále jsem byla zadýchaná.

„To mám z jednoho časáku,“ přiznal se.

„Ty to kazíš!“ zamračila jsem se a bouchla ho zase do toho trvdého hrudníku.

Páni, to chci taky!

Shrnutí // 12. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Víš, co je horší než nenávist? Lhostejnost - 11. kapitola: