OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Víš, co je horší než nenávist? Lhostejnost - 12. kapitola

16.01.2011 (12:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1043×

3x a dost

Zdál se mi super fruper sen. Byl o mě a Henrym. Jenže když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že to nebyl sen. Ležela jsem v posteli, ale můj pokoj to nebyl. Byl to Henryho pokoj, ale Henry nikde – zase. Smutně jsem si povzdychla a vstala z postele. Naposledy jsem se porozhlédla po pokoji a vzala za kliku, jenže otevřít nešlo. Bylo zamčeno.

„Už by si chtěla utíkat?“ ozvalo se poza dveří – Henry.

„Musím domů, mamka o mě nic neví,“ naléhala jsem.

„Nemusíš, psal jsem jí SMSku a Mandy ti kryje záda, takže budeš tady!“ To bylo to poslední, co jsem slyšela a pak bylo chvíli ticho. Následovalo ticho a pak kroky. Sakra, on jde pryč!

„Nenechávej mě tu!“ křičela jsem, ale už bylo pozdě, bouchly dveře a já zůstala sama, tedy alespoň jsem si to myslela.

Pod postelí začalo něco kňučet. Sehla jsem se a uviděla malou chlupatou kouli. Opatrně jsem ji vytáhla a podívala se na ni. Byl to pejsek – štěně zlatého labradorského retrívra. Vypadal sladce a tak jsem ho začala hladit.

Chtěl si hrát a sám mi donesl – odněkud z pokoje – míček. Hrála jsem si s ním dost dlouho a tak jsem se ani nedivila, že jsem ho unavila. Sama jsem byla bez šťávy a tak jsem si šla zase lehnout, ale tentokrát jsem si alespoň zula boty.

Lehla jsem si a za chvíli bylo slyšet zase kňučení. Shlídla jsem z postele a to malé se škrábalo na postel. Vzala jsem si ho do rukou a položila k sobě. Chvíli sebou mlelo, ale pak usnulo a i já s ním.

Chtěl jsem udělat snídani a pro jistotu jsem si ji zamkl – kdyby se náhodou probudila dříve, než bych stihl rozpůlit vajíčko. Jenže, když jsem otevřel ledničku, málem jsem zkolaboval. Nebylo v ní nic ani trocha žluklého mlíka, prostě byla vybílená.

Šel jsem ji zkontrolovat, ale probudila se sama a dožadovala se propuštění, nemohl jsem ji pustit a tak rychle popadl peněženku a běžel do sámošky pro něco k jídlu.

Nakoupil jsem vše potřebné a nestačil jsem se divit, kolik peněz mi z peněženky zmizelo. Už nikdy nebudu kupovat nic za svoje peníze. Rychle jsem pelášil domů, abych stihl něco připravit. Vyložil jsem nákup do kuchyně a běžel za princeznou zakletou ve věži, abych ji vysvobodil.

Když jsem otevřel dveře pokoje, čekalo mě překvapení, ležela v posteli a asi spala. Něco držela v ruce, bylo to chlupaté a byl to Rony.

„Tak ty mi chceš přebrat holku?“ zeptal jsem se štěněte a to se jen zavrtělo. Opatrně jsem ho vzal a přenesl do jeho pelíšku na chodbě. Šel jsem svou Růženku vysvobodit polibkem, jenže ona se neprobudila. No jó, ona nespala sto let. Pleskl jsem si do čela a šel raději udělat něco k jídlu, protože se můj žaludek hlásil o pozornost.

Absolutně netuším, v kolik jsem se probudila, ale moje první cesta byla do koupelny. Ani jsem se nedivila, že jsem prošla mezi futry, aniž bych vrazila do zamčených dvěří. Po té jisté události jsem si cestu do koupelny pamatovala snad i podle čuchu.

Nejdřív jsem si opláchla tvář a pak jsem usoudila, že by se mi hodila sprcha. Vlezla jsem si do útulného sprchového koutu a pustila na sebe proud teplé vody. Poblíž sprchy jsem našla nějaký sprcháč a tak jsem se namydlila i za ušima. Když už jsme chtěly vylízt, uznala jsem za vhodné si umýt i tu svoji hlavičku makovičku.

Když jsem vypnula vodu, otevřely se dveře sprcháče a mě zabalil obří růžový ručník – lepší barva by nebyla? Pak se mi omotaly ruce okolo pasu a ucítila jsem dech ve vlasech.

„Jdi pryč,“ nejdřív jsem to zašeptala, ale když neuposlechl, zopakovala jsem to hlasitěji. Z pasu mi zmizely ruce a pak i on sám se vytratil z koupelny. Opřela jsem se o zeď.

„Já jsem taková krává!“ Svezla jsem se po pokachličkované zdi dolů a skoro že jsem si nervala vlasy.

„Ale nejsi,“ uslyšela jsem Henryho. Sklonil se ke mně a pohledil mě po tváři.

„Ale jsem,“ nenechala jsem si to vymluvit.

„Nejsi,“ a dal mi pusu do vlasů. „ Víš o tom, že voníš, jako můj šampón?“

„Jo, já vím, nenašla jsem žádný jiný,“ vzlykla jsem.

„To pláčeš kvůli tomu?“

„Ne,“ kuňkla jsem.

„A kvůli čemu? Mně?“

„Taky,“ našpulila jsem pusu.

„Ale nemusíš, jsem tady a jenom pro Tebe,“ zeširoka se na mě usmál. Nevím, jak to udělal, ale uvěřila jsem mu. I kdyby mi pověděl, že on potopil Titanic, tak bych mu to asi sežrala.

Vzal mě do náručí – zase – a odnesl mě do svého pokoje. Položil na postel – nezdá se vám to jako deja vu? - a sám se lehl. Ale tentokrát to bylo jiné. Něbylo žádné mučení a rovnou jsme šli „na věc“. Pomalu jsem mu přetáhla tričko přes hlavu, ale on byl nedočkavý a už si rozepínal kalhoty a pak jsem ucítila takový smrad, jako když se něco pálilo.

„Ne-pá-lí se ně-co?“ zeptala jsem se mezi polibky.

„Kruci, vajíčka!“ vyletěl z postele jako střela a taky tak i narazil. Zapomněl, že má kalhoty vyhrnuté jen ke kolenům a tak se při prvním kroku rozbil. Ze začátku jsem se tím bavila, ale pak mi nahnal strach. Strach po chvíli přešel, když se ze země ozvalo vrčení.

„Ty vrčíš?“ smála jsem se.

„Tak bacha, abych tě nepokousal,“ řekl když se sbíral ze země.

„Víš o tom, že pes který vrčí, někouše?“

„Ale zlato ono to je, že pes který štěká, nekouše,“ uvedl věc na pravou míru.

„Vajíčka!“ zakřičela jsem, protože jsem nechtěla přiznat svou vlastní chybu.

„No jo!“ rychle ze sebe shodil kalhoty a běžel do kuchyně. Nemohla jsem se přestat smát, jak byl sladký? Ne, to ne. Tak možná takový malý nešika.

„Otevři okna!“ křičel z kuchyně.

„Rozkaz!“

Po chvíli celý udýchaný přiběhl celý udýchaný. Rukou mi naznačil, ať jsem potichu a čekám, až se vydýchá.

„Tak, kde jde to skončili?“ zeptal se a s tím známým ohníčkem v očích se blížil.

„Myslím, že u kalhot.“

„Snad nechceš, abych si je zase oblíkal?“ podíval se na mě umučeně a já jen přikývla. Tvářil se jako malé dítě, které našlo místo autíčka pod stromečkem pyžamo. Ten jeho výraz byl vážně k smíchu, ale když se do těch kalhot nasoukal, už tam byl zase ten plamínek.

Už asi nemohl déle čekat a tak skočil do postele, divila jsem se, že to na takovou vzdálenost přežil ve zdraví. Vytrhl mě z přemýšlení o jeho zdraví. Hladově se přisál na moje rty mohly jsme pokračovat. Zase ty proklaté kalhoty, ale nakonec se mi je podařilo sundat. Byl celý nedočkavý a já cítila, jak se třásl.

„Nech toho,“ zamumlal. Jen jsem se zamračila a pokračovala jsem v tom, co jsem dělala do teď.

„Říkám, nech toho!“ zvýšil hlas a tak jsem přestala.

„Ale ne ty, ale Rony!“ přestal a otočil se na toho malého pejska, který ho kousal do nohy. Tak tohle už jsem nevydržela a propukla v hurónský smích.

„Tak se zasměj, ale my z toho nebudeme mít nic.“ Zvedl se a se slovy jako „Já toho psa jednou zabiju.“ ho odnesl z pokoje a zavřel dveře.

Bez jakéhokoliv varování přiběhl a mohli jsme pokračovat, ale na jak dlouho? Zasekla jsem se u gumy jeho trenýrek. Přemýšlela jsem. Mám, nemám. Mám, nemám.

„No tak, netrap mě!“ zaskuhral, ale ještě než jsem stihla udělat cokoliv z dola se začaly ozývat dost hlasité zvuky.

„Henry, jsme doma!“ ozvalo se. Teď jsem toho měla dost já. Opřela jsem se do něj a on se vedle mě zhroutil.

„Tak tohle je i na mě moc. Když už ani do třetice,“ obrátila jsem se k němu.

„Nevěděl jsem, že přijedou tak brzo, promiň,“ omlouval se. Našpulila jsem pusu a zavřela oči. Přiletěla mi na tvář pusa a pak na mě přistálo oblečení.

„Obleč se, ať tě neuvidí v ručníku,“ mrkl na mě a zmizel z pokoje.

„Proč?“

„Nebudou mi tě očumovat!“ nakoukl do dveří a pak zase zmizel.

Shrnutí // 13. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Víš, co je horší než nenávist? Lhostejnost - 12. kapitola: