OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Víš, co je horší než nenávist? Lhostejnost - 7. kapitola, 1. a 2. část

02.10.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 631×

Krteček vs. Vydrýsek

Randy přišel dřív než jsem čekal a tak jsem mu přišel otevřít jen v trenkách. Začal se mi smát, že tam mám krtečky, ale já ho poslal někam.

„Tak co?“ vyptával jsem se. Byl jsem zvědavý.

„Nejdřív se obleč,“ uculoval se.

„Teplouši!“

„Blbečku!“ vrátil mi to.

Vždycky jsme si takhle nadávali. Byla to taková naše „zábava“.

Poslechl jsem ho a šel jsem do pokoje něco na sebe hodit. Když jsem přišel dolů Randy už byl „zabydlený“ na našem gauči.

„Už můžeš začít,“ pobídl jsem ho.

„No, je pěkně naštvaná. Vypadala, že kdyby tě potkala, tak by tě asi rozcupovala.“

O-ou. To není dobrý.

Zašel jsem si do kuchyně pro něco k pití – rozhodně to nebyla kola. Vzal jsem s sebou i dvě skleničky – kdyby chtěl taky.

Randy nic nechtěl a tak jsem si to lil rovnou do krku.

„Proč já vždycky všechno podělám?“

„Měl by si se sebrat! Jestli ji chceš, tak vymysli něco pořádného! Hlavně se nezapomeň zlít, ale teď už doopravdy!“ třísknul s dveřmi.

Věděl jsem, že měl pravdu, ale nechtěl jsem si to připustit. Radši jsem to zase do sebe lil. Pití došlo a já jsem nechtěl dál rabovat tatíkův bar a tak jsem vyrazil do ulic.

Za chvíli jsem narazil na nějaký bar. Vešel jsem do něj a sedl si do kouta. Všimla si mě servýrka, asi jako každá se mě vyptávala, co si dám k pití a dost ji překvapilo, že jsem řekl vodku.

Trvalo mi docela dlouho, než jsem ji přemluvil, že mi ji může donést. Naštěstí ji donesla a já mohl pokračovat v maratonu.

S Mandy jsme si celý den povídaly, úplně jsme zapomněly na jídlo a tak jsem se nedivila, že se ozval. Nechtělo se mi vstávat, ale začal se ozývat dost hlasitě, až si toho Mandy všimla. Jen se usmála a se slovy „Něco vykuchtím!“ odběhla do kuchyně.

Znala jsem ji jako svoje boty a tak jsem radši za ní běžela. Ona je tvůrcem všech pohrom. Naštěstí jen dělala chlebíčky a tak jsem ji nechala, ale po očku jsem ji sledovala, jestli se náhodou neřízla a nebo si nevypíchla oko.

Po úspěšné přípravě chlebíčků jsme je všechny sežraly. Jen jsme se smály, jakou rychlostí to zmizelo.

Pípla mi SMSka.

Nechtěla by si k nám zajít?

Katie

Díky její SMSce jsem dostala perfektní nápad.

„Co kdybychom šly navštívit jednu moji kamarádku?“ navrhla jsem.

„Já nevím,“ pokrčila rameny.

„Pojď, proším,“ prosila jsem.

„Tak jo,“ usmála se a my mohly jít.

Nebyla to nijak krátká cestička a tak jsme za ni stihly spoustu věcí. Shodly jmse se v tom, že budeme potřebovat jít nakupovat – nedostatek triček. Zbytek cesty jsme prodiskutovaly, – prohádaly – kdo je lepší, jestli Krteček, nebo Vydrýsek.

Já jsem si stála za Krtečkem, ale Mandy měla svého Vydrýska. Před domem jsme toho nechaly a radši zazvonily. Otevřít nám přišla Katie a hned ná zatáhla k ní do pokoje.

„Jsem ráda, že jsi tady!“ objímala mě.

„A kdo je tohle?“ otočila hlavu na Mandy.

„Tohle je moje kamarádka Mandy,“ ukázala jsem na ni.

Po zjištění jména se usmála.

„Já jsem Katie!“ vypískla.

Nemohla jsme uvěřit tomu, jak byla Katie chytrá. Na to, že jí bylo teprve sedm, dokázala s námi mluvit „inteligentně“.

Mandy se Katie zalíbila a Katie byla s mou a Mandyinou přítomností spokojená. Celou dobu se usmívala a my s ní.

„Katie, koho máš radši? Vydrýska, nebo Krtečka?“ začala Mandy.

„Jednoznačeně Krtečka!“ ukázala na nás svoje malé bílé zoubky.

„Já to říkala, že je lepší!“ zasmála jsem se úsměvem typu „Vítěz!“.

„Já hlasuju pro Vydráska!“ nakouknul do pokoje Luke.

„Zrádče!“ zamračila jsem se na něho, jenže on se na mě vůbec nedíval. Všimla jsem si toho až trochu později, že se celou dobu čučí na Mandy a překvapivě i ona na něho.

„Jsou strašně nudní,“ špytla mi do ucha Katie a přitom na oko zívla. Jen jsem se její reakci uchichtla.

„Tak?“ přerušila to ticho Katie.

Oba se probudili z tranzu a já měla problém udržet koutky na svém místě. Luke vypadl z pokoje a Mandy vrátila svoji pozornost nám – spíše její pozornost lítala někde s Lukem po domě.

Vlastně mi ani nepřišlo divné, když se na sebe ti dva čučeli. Luke byl pěkný - to še muší uznat – a Mandy? Ta je krásná od hlavy až k patě - tedy až pokud jí sahají vlasy. Vždycky je měla dlouhé a černé. Záviděla jsem jí je a ta její postava, i když byla štíhlá, šlo poznat, že to byla holka.

Já jsem oproti ní prkno a to i s dvěma hřebíky.

Kecaly jsme jen já a Katie, Mandy jen poslouchala – spíše vypadala, že poslouchala.

Nakonec jsem „probudila“ Mandy a s tím, že už je pozdě jsme se vydaly společně domů. Katie to bylo moc líto a tak jsem jí slíbila, že za ní zase přijdeme.

„Kdyby si se viděla!“ popichovala jsem ji po cestě domů.

„Co?“

„Jak jsi na něj koukala!“ vyprskla jsem smíchy. Zpražila mě pohledem, hned jsem se uklidnila.

Až k ní domů jsem nepromluvila. Nechala jsem myšlenky volně lítat, nechtěla jsem Mandy rušit svýma blbýma kecama, protože přemýšlela.

„Víš, tak když jsi se na něj tak dívala, asi jako já...“

„Na Henryho!“ vypálila a zmizla za dveřmi.

S otevřenou pusou dokořán jsem zůstala civět na jejich dveře.

Dělejte si prdel z plastelíny

Černá díra? Slabé slovo. Měla jsem v hlavě ďůru, jak by mi ji někdo prostřelil bazukou.

Vážně mi to řekla? Je to pravda? Vždyť přátelé si říkají pravdu!

S pusou dokořán jsem dorazila domů. Dala jsem si rychlou sprchu a už jsem pelášila do postele.

Spinkala jsem jako nemluvně, ale brzo mě vyrušil divný zvuk, jako by mi někdo něco házel do okna. Velice nerada jsem vstala a šla otevřít okno. Málem jsem pukla vzteky, když jsem uviděla, že tam stál Henry a usmíval se jako naprostý idiot.

„Lindulko, pojď dolů!“ snažil se šeptat, ale moc mu to nešlo.

„Nech toho divadla a vypadni!“ s prásknutím jsem zavřela okno a lehla jsem si zpátky do postele.

Chtěla jsem už zavřít oči, ale najednou jsem uslyšela ze zdola rachot.

Pane Bože! Já mám toho debila v domě!

Nehleděla jsem na to, že jsem jenom v košilce s pejskem a vyběhla jsem o zlom krk dolů.

„Okamžitě vypadni!“ křičela jsem na něho mírně – abych nevzbudila máti.

„Pšuu, nebo vzbudíš maminku,“ šklebil se.

On mi snad čte myšlenky!

„Jdi domů,“ nasadila jsem prosící tón.

„Jenom když mi dáš pusinku!“

Měla jsem největší chuť ho nakopat do jeho citlivých míst, ale ovládla jsem se.

„Tak na to zapomeň!“

„Tak já idu do poštýlky,“ šel směrem ke schodům.

„Tak jo, ale pojď sem.“

Vítězně se usmíval a šel ke mně. Podlehla jsem až moc rychle, ale nestála jsem o to, aby vzbudil máti. Pomalu jsem se k němu přibližovala i já, i když proti svojí vůli.

Nahýbal se nade mnou. Najednou neudržel rovnováhu a spadl na mě. Moje kuří nožky to navydržely a já i sním spadla na zem.

„Hehe,“ smál se mi do vlasů. Táhlo z něho, jako ze sudu, takže to tentokrát nehrál.

Uslyšela jsem chrápání. On mi tam chrápal a ještě k tomu na mě. Snažila jsem se ho ze sebe odstrčit, ale marně. Musela jsem se spokojit s podlahou a peřinou jménem Henry.

Probudila jsem se celkem brzo ráno. Modlila jsem se, aby se probudil, ale ono nic.

Prošla kolem nás máma. Dívala se na nás divným pohledem a chtěla něco říct.

„Nic neříkej, prosím,“ zašeptala jsem. Přikývla a odešla do kuchyně.

„Kde to jsem?“ zahlásil asi po pěti minutách Henry.

„Na mě!“ zařvala jsem mu do ucha.

„Potišeji prosím,“ snažil se ze mě zvednout. Díky Bohu se mu to podařilo a já se mohla konečně zvednout.

Když máti zjistila, že už je taky vzhůru odvedla ho do kuchyně a já se konenčě mohla jít sprchnout – smrděla jsem jako on.

Došel jsem do útulné kuchyňky. Její máma mi podala sklenici s nějakým divným obsahem, ale důvěřoval jsem jí a tak jsem to do sebe kopl.

Že já blbec jí důvěřoval!

Byl to hnus největší, ale nakoplo mě to. Divil jsem se, že to nezavítalo zpátky na světlo. Její máma zmizla z kuchyně a já se mohl vydat na tajnou prohlídku.

Jen co jsem vyšel z kuchyně, Lin vyšla z koupelny. Byla zamotaná jen v ručníku a mokré vlasy měla rozházené po ramenou. Nestačil jsem nad tím pohledem vzdychat. Celé to dovršila neposedná kapka, která se jí svezla po stehně až na zem.

Na sucho jsem polkl a radši zaplul zpátky do kuchyně.

Z koupelny jsem si to namířila rovnou do pokoje. Tam jsem na sebe něco hodila a šla jsem si do kuchyně pro nějaké papání.

Nemohla jsem uvěřit, že tam ještě stále byl a tak jsem spražila pohledem „Byla bych raději, kdyby si tu nebyl.“

Zaplula jsem do ledničky a hledala něco, co by uspokojilo můj kručící žaludek a taky moje šílené chutě. Našla jsem pomerančový džus. Klopila jsem ho do sebe rovnou z krabice.

„Měli by jsme si promluvit,“ navrhl.

Málem jsem vyplivla celý obsah pusy do ledničky, ale naštěstí jsem to polkla.

„Tak jo,“ šla jsem směr obývák.

„A o čem chceš mluvit?“ otočila jsme se na něj, když už jsem byla u telky.

„O nás.“

„Nás? Žádné nás není a nikdy nebylo!“ křičela jsem na něj – nedokázala jsem se ovládnout.

„A bude?“ snažil se, ale já byla tak naštvaná – z ničeho nic, i já sama jsem byla překvapená.

„Bylo ti jedno, co se mnou bylo a teď mě je jedno, co bude s tebou!“ křičela jsem dál.

Šlo to ven, všechno. Ten nával zlosti se nedal ovládat, byl nečekaný.

„Co kdybych byla těhotná?!“ hlas mi vyskočil skoro o oktávu výš.

„A ty jsi?“ kulil oči.

Zasekla jsem se. Nevěděla jsem co říct. Byla jsem mimo. Kdyby se mě někdo zeptal, jak se jmenuju, asi bych řekla, že Gerda.

Obývákem procházela máma.

„Jaký máš názor na sedmnáctileté matky?“ zeptala jsem se a čekala co bude.

„Už i ty? Děcka, dělejte si prdel z plastelíny!“ zahlásila a vypadla z domu.

S Henrym jsme si vyměnili nechápavé pohledy.

„Tak jsi?“ byl netrpělivý.

Byla jsem ještě více mimo než před tím. Netušila jsem, jestli jsem byla a nebo ne, ale bylo by to vysvětlení na to všechno.

Ranní nevolnost, potom slabost a navíc bezdůvodné změny nálad a ještě se přidaly i chutě. Začla jsem se klepat strachem.

Že bych byla těhotná?

Shrnutí // 8. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Víš, co je horší než nenávist? Lhostejnost - 7. kapitola, 1. a 2. část: