Omlouvám se všem čtenářům za dlouhou přestávku, ale já ji vážně potřebovala. :) Máme tady takovou odpočinkovou kapitolu, možná je to tím, že mě bolela hlava, když jsem to psala. Doufám, že i po tak dlouhé době zůstali čtenáři. :)
08.01.2011 (12:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1039×
Klid před bouří
Už brzy ráno mě probudilo slunce. Už to mi rozhodilo náladu a navíc mě šíleně bolela hlava – jak odporná věc, to už radši periodu. Po dlouhém přemlouvání jsem se obula do svých chlupatých papučí a pošupačky se došoupala do kuchyně na snídani – na schodech jsem málem hodila lachtana.
Otevřela jsem lednici a obrovitánsky si zívla.
„Neříkej mi, že jsi unavená, vždyť si šla spát v devět!“ smála se mamka.
„Představ si, že jsem a to je poslední dobou pořád,“ zašklebila jsem se.
„Myslím, že bude nejlepší, když tě dneska ze školy omluvím a zajdeme k doktorovi,“ rozhodla a na můj názor se neptala. Nezbylo mi nic jiného, než se těšit na návštěvu doktora. Po snídani – sklenici mlíka – jsem se zase došourala do pokoje, abych se převlékla. Na sprchu jsem vůbec nemyslela, byla jsem ráda, že jsem zvládla vyčistit si zuby a nepraštit sebou o vanu. Na veškeré malování – kromě korektoru – jsem se vykašlala a pádila za mamkou dolů. Ta už byla připravená a stepovala před dveřmi.
Nic neřekla, jen otevřela dveře a já šla až k autu. Když zamkla dům, přešla ten krátký chodníček a už taky brzy seděla v autě. Cesta uběhla rychle ani jsem se nenadála a už jsem seděla v čekárně. Lidí tam bylo jako … tohle radši vynecháme.
Když už jsem se dostávala do klimbu, sestra zrovna zavolala „Tortonová!“. Jen jsem vzdychla a už se vezla do ordinace.
„Ahoj, Lindo! Tak jaký máš problém?“ vyptával se doktor.
„Poslední dobou jsem pořád unavená, nemám hlad a měla jsem i nevolnosti,“ shrnula jsem všechno. Doktor se podrbal na čele a začal si psát nějaké zápisky. Čekala jsem, co mo poví a on si pořád něco čmrkal a tak jsem si odkašlala.
„O, omlouvám se,“ usmál se a ukázal na mě své umělé zuby. Br... oklepala jsem se.
„Je ti zima?“ zeptal se.
„Ano,“ zadrkotala jsem zuby.
„Myslím, že ti vezmu krev a pošlu ji na rozbor, potom prohlídnu oči, poslechnu si srdíčko a ještě změříme tlak,“ oznámil mi a já měla co dělat, abych zabránila bezmocnému povzdychnutí. Toho vzdychání bylo moc, ale bylo to jediné, co mě ještě bavilo.
Kolem mě začala lítat sestra i s doktorem, nejdřím si poslechl srdce, pak mi na druhé straně píchala sestra jehlu do žíli, kterou mimochodem hledala asi pět minut, ne-li víc. Potom následovalo měření tlaku a pak mi čučel baterkou do očí. Myslela jsem, že ho kousnu, bylo to strašně nepříjemné.
„Hotovo, zítra ať mamka zavolá,“ mrkl na mě a já už dychtivě sahala po klice. Naštěstí mě nezastavil. Letěla jsem do auta, kde jsem se celá udýchaná skácela na zadní sedadla. Asi jsem usnula, protože jsem se probudila zabalená v dece v obýváku.
„Udělala jsem ti čaj,“ ozvalo se z křesla.
„Díky,“ zaskřěhotala jsem. Zachumlala jsem se ještě víc a dál se oddávala bezesnému spánku. Probudila jsem se až pozdě v noci. Bolest hlavy byla ta tam a tak jsem se šla osprchovat a po sprše hajdy na kutě. Zavrtala jsem se pod peřinu a snažila se usnout, jenže to nešlo – i prospaný den má své následky.
Po čem se to dobré usíná? Jo po teplém mlíku s medem. Sebjehla jsem schody a už jsem sondovala ledničku. Přece jsem ho tam ráno vracela, nejsem zase až takov debil. Mlela jsem si pro sebe. Bingo! Našla jsem ho, sice v něm bylo už jen na dně, ale i to stačilo. Nalila jsem ho do misky a hodila to do mikrovlnky. Ty dvě minuty byly strašně dlouhé a když zapípala, měla jsem chuť radostí si zakřičet.
Mléko bylo hotové, jenže kde sehnat med? Ve špajzce, napadlo mě, ale když jsem se jí celou prohrabala, nic v ní nebylo. No tak už zbylo jenom mlíko, které za tu dobu už skoro vychladlo. Nezahálela jsem se skleničkou a vypla ho rovnou z misky.
Odpochodovala jsem zpátky do postele, kde spánek na sebe nenechal moc dlouho čekat. Ráno jsem se probudila vyspaná, jak ještě nikdy. Čilá jako rybička jsem se oblékla a dohopsala do kuchyně. Už na mě čekaly toasty mojí maminky. S chutí jsem si na nich smsla a běžela do školy.
„Kde si byla?“ vyhrkla na mě Mandy ještě před školou.
„Ale, nebylo mi dobře a tak mamak nechala doma,“ řekla jsem pravdu. Mandy se jen usmála, byla ráda, že jsem zase ve škole.
Když jsme šly do třídy, měla jsem takový divný pocit a čekala cokoliv, ale nic se nestalo a to bylo celý den. Čekala jsem, že něco udělá, ale nic. Asi jsem byla moc naivní. Doufala jsem, že aspoň něco v týdnu, ale zase nic. No nedalo se nic dělat, musela jsem žít dál i bez něj.
„Zlato?!“
„Ano?“
„Mám pro tebe zrpávu od doktora, je mi líto, že jsem tam volala až uprostřed týdne, ale neměla jsem čas,“ omlouvala se mi.
„Já vím,“ roztáhla jsem koutky a pohladila ji po vlasech.
„Říká, že prý to je jen podzimní únava,“ zasmála se.
„Jo aha, tak že děkuju za diagnózu,“ zasmála jsem se taky a pádila do školy. U školy do mě drcla Mandy.
„Mám pro tebe jednu dobrou a jednu špatnou zprávu,“oznámila mi.
„Tak povídej.“
„Úča nás vybrala a budeme hrát vybíjenou, ale zapotíme se jako prasata,“ vybuchla.
„Je na čase se s tou rozloučit,“ promluvila jsem na batoh a mířila ke skřínce. Hodila jsem ho tam a byla neuvěřitelně šťastná, že se celý den nebudu muset učit. Juhů!
S Mandy jsme se setkaly v tělocvičně. Holky už se rozcvičovaly a postupě docházely další a další týmy. Valila jsem bulvy na to, kolik jich dorazilo. Po rozcvičení se všechny týmy seřadily na jednom konci tělocvičny a organizátoři měli úvodní řeč. Moc mě nezajímalo, co mleli a tak jsem celou dobu diskutovala o velice důležitém tématu s Mandy.
Hra začla a my hrály proti našim největším rivalkám ze sousední školy. Mlátily nás hlava nehlava, až jsme v hřišti zůstaly jen dve, já a Mandy. Mrkly jsme na sebe a rozjely naši hru. Dostaly na budku a s pláčem utíkaly domů. Dostávaly jsme další a další týmy a mi pořád vyhrávaly – Mandy měla pravdu, že se zapotíme jako prasata. Celý turnaj jsme vyhrály a tak nezbývalo nic jiného, než oslavovat ve sprchách, jenže mě si učitelka zastavila.
„Pojď, pomůžeš mi to tu klidit,“ „poručila“ a já musela jít. S holkami jsem se rozloučila a šla pomáhat. Po tak úmorném pomáhání jsem si konečně vlezla do sprch. Bylo tam dost páry už od holek a já tam přidala další. Pustila jsem na sebe teplou vodu a zavřela oči. Po chvíli jsem se namydlila a chystala se skoro k odchodu.
„Makejte!“ zařval někdo. Do sprch se nahnalo několik kluků. Mamíííííííííííííííííí!
Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Víš co je horší než nenávist? Lhostejnost - 9. kapitola:
MirrorGirl454: Nemáš za co děkovat.
Jéj, konenče som sa dočkala. A práve v ten správny čas, posledné dni sa cítim ako oživlá mŕtvola, je mi debilne a pohádala som sa s kamoškou, takže ti ďakujem, že si pridala novú kapitolu.
Texie: Jé , to jsem ráda, že Ti to udělalo radost.
Ani si nedokážeš představit, jakou radost mi udělalo tu znovu zahlédnout tvoje jméno, vítej zpátky.
Jsem zpět s Lhostejností a mám pro Vás hned dvě kapitoly.
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!