OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vita incoqnita 1. kapitola

07.10.2009 (20:00) • 4dd4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1929×

Oznámení

"Daniel, můžeš mi vysvětlit, co to je?" Do knihovny vletěla matka, v rukou dřímala jakýsi papír a mračila se jako strýček Drákula.
"Papír předpokládám." Pronesla jsem nevzrušeně a sklonila hlavu zpět ke knížce.
"Tak si ten papír prohlédni." Hodila mi ho do klína. Sotva jsem na něj pohlédla, bylo mi jasné, co to je. "Můžeš mi to vysvětlit?"
"Myslím, že to mluví samo za sebe." Pokrčila jsem rameny a podala list zpět matce, zajímalo by mě, jak se k němu dostala.
"Jak dlouho?"
"Šest sedm týdnů."
"Co budeš dělat?" Její hlas už nebyl šokovaný a plný zuřivosti.
"Ještě jsem si to úplně nepromyslela, ale představu už mám."
"Necháš si to?" Touhle otázkou mě dorazila, rozesmála jsem se.
"A můžu snad dělat něco jiného?" Ptala jsem se s úšklebkem a zvednutým obočím.
"Vždycky se dá něco dělat." Její hlas opět nabýval náruživost.
"Myslím, že zákon mluví v tomhle ohledu jasně."
"Pff zákon, víš, že není nic jednoduššího, něž změnit zákon."
"Tenhle zákon nezměníš."

Matka má pravdu, není nic jednoduššího než změnit zákon, ale s tímhle zákonem nehnou ani mí rodiče.
Čistokrevné upíří děti jsou vzácné, málokomu se podaří zplodit potomka. Každá upíří rodina je za potomka vděčná, obvykle se rodí jeden v generaci. V tomto ohledu je náš rod výjimkou. V našem klanu není zas tak těžké zplodit potomka, podle vědců je to dané genetickou výbavou. V naší rodině se obvykle rodí dvě děti, až na mě, já jsem třetí neplánovaná nehoda, taky jsem o 20 let mladší než můj bratr a sestra.
Častější, nebo spíš lépe 'sploditelné' jsou smíšené děti, upírů a lidí. Takovýchto dětí ovšem moc není. Upíři považují lidi za potravu, nehodnou našeho stavu. Jen pár z nás je jiného názoru. Někteří žijí v lidské společnosti, mají mezi nimi přátele, známé a rodinu, za cenu jakési společenské izolace od vlastního druhu. Žádný upír nikdy nezavrhl svého druha, ale dá mu jasně najevo, co si o jeho bratříčkování s potravou myslí.
Většina upírů byla stvořena, prošla přeměnou. Paradoxem je, že dřív byli taky lidé, a teď jimi pohrdají.
V mém světě panuje přísná hierarchie. Na první příčce jsou čistokrevní upíři, upíři zrozeni z upírů, takových to rodů je dvanáct. Dvanáct rodů, jejichž volení zástupci zasedají v radě. Radě, která vede upíří svět. Každých dvacet let předsedá radě jeden rod, teď předsedá má rodina, můj otec. Každých 240 let se cyklus uzavře a proběhnou nové volby do rady.
Na druhé příčce jsou lidé, kteří prošli přeměnu. Tito upíři nikdy nezasednou v radě, ale mohou pro ni pracovat a taky pracují.
Toto uspořádání panuje přes 5 tisíc let a nikdy nikoho nenapadlo jej měnit. A pokud napadlo, byl nemilosrdně zabit.

"Každý zákon se dá obejít." Matka se mi zpříma dívala do očí a mluvila naprosto vážně.
"Já vím…" Hlesla jsem pochvíli, měla naprostou pravdu. "Věř mi, přemýšlela jsem o tom, a rozhodla jsem se, nechám si to." Ruku jsem položila na své břicho.
"Řekneš mu to?" V očích se jí zračil opravdový zájem.
"Ne, neřeknu." Rozhodnost, znějící v mém hlase zavřela matce pusu.
"Ta co budeš dělat? Víš, že to jen tak nenechají, nikdo."
"Přemýšlela jsem o tom, a odejdu."
"Kam chceš jít?"
"Pamatuješ na bratrance Henryho?" Matka přikývla. "Přemýšlela jsem, že budu nějakou dobu žít s ním."
"Ale vždyť žije mezi lidmi!" Vyděsila se.
"Ano, žije. Myslím, že to bude nejlepší."
"Nejlepší pro koho?"
"Pro mě, pro mé dítě, pro vás."
"Pro nás? Pro tebe?" Její hlas pištěl.
"Ano, nebudete muset vysvětlovat, proč mám nemanželské dítě. A on se nedozví, že jsem těhotná."
"Nemyslíš, že by měl vědět, že bude otec?" Zajímala se se zájmem.
"Ne, rozešli jsme se a tím to končí."
"Když myslíš, ale nebude to lehké, být svobodná matka… Co když se zeptá na otce?"
"Nevím, budu to řešit, až ta situace nastane." Matka mlčela, nic neříkala. Sedla si na protější pohovku a koukala z okna. Chvíli jsem jí pozorovala a potom slonila hlavu zpět ke knížce, ale začíst jsem se nemohla. Musela jsem přemýšlet nad sebou, nad svou budoucností, nad svým dítětem.
"Kdy to řekneš otci?" Vhrkla najednou matka a vyrušila mě z rozjímání. Nad tím jsem nepřemýšlela, říct to otci, měl svých starostí dost.
"Možná hned, stejně bys mu to hned prozradila." Zaklapla jsem knihu, položila jí na stolek vedle křesla a zvedla se.
"Půjdu s tebou." Oznámila nekompromisně, nemělo cenu protestovat. Společně jsme se vydali do pracovny za otcem, procházeli jsme dlouhou halou obloženou dřevem, která propojovala východní a západní křídlo.

Zaklepala jsem na masivní dveře a otevřela. Otec seděl za stolem a skláněl se nad papíry.
"Co si přeješ holčičko?" Zeptal se mě, aniž by zvedl hlavu, poznal mě podle vůně.
"Musíme si o něčem promluvit." Šla jsem si sednout na parapet obrovského okna, ze kterého bylo vidět zahradní bludiště. Matka se postavila za svého manžela a položila mu ruce na ramena.
"Co se děje, že jste na mě dvě?" Usmál se a odstrčil haldu papírů před sebou.
Podívala jsem se mu do očí a pronesla. "Jsem těhotná." Otci se na obličeji vystřídala plejáda pocitů, překvapení, nevíra, pochopení, vztek a možná i radost.
"Je to Antonyho?" Jenom jsem kývla. Otec okamžitě zvedl telefon. "Jenny vytočte mi Antonyho Danklarka."
"Co po něm chceš?" Vyhrkla jsem rychle.
"Co bych po něm měl chtít? Měl by vědět, že bude otec. Že se stane mým zetěm…"
"Pane, čeká na druhé lince." Ozval se ze sluchátka sekretářčin hlas. Okamžitě jsem vystartovala, a dřív, než stihl něco říct, jsem ukončila hovor.
"Daniel co to děláš?" Burácel na mě jeho překvapený hlas.
"Možná, jsem to neřekla dost jasně. Nevezmu si Antonyho a nepřeji si, aby věděl, že jsem těhotná." Oznámila jsem mu rozhodně. Otec na mě překvapeně koukal, v pohledu měl také jiskřičky děsu.
"Jak to myslíš, že si ho nevezmeš a ani mu to neřekneš?" Jeho hlas měl nebezpečný podtón.
"Tak jak to zní." Popuzení z mého hlasu přímo čišelo. Zavřela jsem a třikrát se nadechla, abych se uklidnila. Jakmile se mi to podařilo, podívala jsem se otci do očí. "Rozešli jsme se, náš vztah nefungoval. Tím to skončilo, nehodlám mu říkat, že jsem těhotná a už vůbec s ním vychovávat své dítě. Pochop to, prosím." S otcem jsme se dlouho dívali navzájem do očí, snažil se mě zviklat, ale nebylo mu to nic platné. Nakonec si povzdechl.
"Dobře, co chceš dělat?" Řekl už klidným, možná i smířeným hlasem.
Usmála jsem se, věděla jsem, že mám vyhráno. Sedla jsem si do křesla na druhé straně stolu a sledovala své rodiče. "Odejdu." Otec chtěl protestovat, ale umlčela jsem ho zvednutým prstem. "Bude to tak jednodušší. Antony se to nedozví a vy nebudete muset vysvětlovat, proč mám nemanželské dítě."
"Víš, že v dnešní době se to tak už nebere." Podotkla matka.
"Ano vím, ale i tak bych byla první upírkou." Na to mohli jenom přikývnout. Všichni jsme věděli, že by mě společnost nezavrhla, nic by mi neřekli, ale že pravým důvodem je Antony.
"Kam půjdeš?" Zeptal se po chvíli otec.
"Za Henrym."
"Fabrem?" Zeptal se překvapeně.
"Ano, myslím, že to tak bude nejlepší. Budu daleko od upíří společnosti, budu mít klid."
"Ale žije s lidmi." Pokračoval.
"Ano, a proto to bude ideální, navíc k lidem nemám takovou averzi, jako někteří našeho druhu."
"Ale co ty, tvé zdraví a mého vnoučete? Víš, že budeš potřebovat víc potravy, lékařskou péči." Strachovala se matka.
"Ano, vím s krví to snad problém nebude a co se týče prohlídek, najdu si dobrého doktora." Ujišťovala jsem je.
"Tak to ani omylem." Řekla matka rozhodně. "Budeš chodit k doktorovi Tomsnovi, bude za tebou jezdit na prohlídky. A co se týče potravy, víš, že budeš potřebovat i upíří krev." Oznámila mi.
"Ano, nad tím jsem přemýšlela. Bude tam Henry a najít jiného upíra snad nebude problém, přinejhorším mám rodinu."
"Dobře, ale najdeme ti tam dům a taky nebudeš pracovat, moje vnouče potřebuje matku." Prohlásil otec nekompromisně a usmál se na mě.
"Dobře." Souhlasila jsem, nakonec to nešlo tak špatně. Vstala jsem a šla obejmout své rodiče.

Následující dny probíhali stejně. Celý den jsem prospala, a když jsem se večer probudila, utíkala jsem do koupelny a vyzvracela večeři. Po deseti dnech jsem došla k názoru, že jedinou snesitelnou krevní skupinou je 0.

Jak se otec rozhodnul, tak to taky bylo, začal zařizovat vše pro mé stěhování. Přemluvila jsem ho, ať nekupuje dům, ale pronajme mi byt, s tím, že se později po nějakém domě porozhlédnu. Pronajal mi byt na okraji Glasgow, koupil zbrusu nové, bezpečné auto a spoustu dalších věcí. Nikdy bych neřekla, že se otec bude tak těšit na vnouče, nebo se mě prostě chce zbavit, kdo ví.

Mnohem horší bylo oznámit to sourozencům, teda spíš Willovi, Morgan to vzala naprosto v pohodě. Will je Antonyho přítel a vůbec se mu nelíbilo, že by mu měl zatajit, otcovství a že bych měla sama vychovávat dítě, bez pomoci. Občas mi opravdu připadá víc jako otec než bratr. Nakonec slíbil, že mu nic neřekne.

Už zbývalo jenom si zabalit věci. Stála jsem uprostřed pokoje a přemýšlela, co si mám vzít. Odjížděla jsem za dva dny a mé kufry zely prázdnotou. Začala jsem pochybovat, že je odjezd správné řešení, jestli bych neměla raději zůstat doma.
"Dan už sis něco zabalila?" Vpadla do mého pokoje Morgan, když viděla prázdné kufry stojící u zdi nevěřícně na mě koukla. "Co se děje? Proč nemáš nic zabalené?"
"Já… nevím, jestli chci odjet, jestli raději nemám zůstat doma…. Mám strach." Přiznala jsem nakonec. Morgan si povzdechla, chytla mě za paži a donutila sednout si na postel.
"Daniel, koukni se mi do očí." Poslechla jsem jí. "Chceš tady zůstat?"
"Ano i ne. Chtěla bych zůstat s vámi, ale taky chci odjet, vypadnout z tohohle společenství, cítit svobodu, vír ve vlasech. A taky nechci, aby Antony věděl o dítěti."
"V tom případě odjeď, zabal si věci a upaluj tak daleko, jak jenom můžeš." Usmála se na mě.
"Dobře." Úsměv jsem jí oplatila. Hned potom jsme začali balit. Vzala jsem si oblíbené oblečení, koupím si nové a navíc do něj za chvíli nevlezu. Zabalila jsem si své oblíbené knížky a ty, co jsem ještě nestihla přečíst. Zbytek už tvořili jenom drobnosti a věci, bez kterých bych se neobešla, jako je můj notebook, MP3, fotky, drobnosti připomínající mé přátele, rodinu.

"Drahoušku ještě si to můžeš rozmyslet." Přemlouvala mě mamka.
"Já vím, když se mi tam nebude líbit, vrátím se." Usmála jsem se na ní a pevně jí objala. Vypadalo to, že už mě nepustí.
"Drahá pust jí, nebo jí ještě uletí letadlo." Otec ze mě sundal matku a sám mě objal. "Měj se tam hezky a pořádně se o sebe starej, kdyby si cokoliv potřebovala hned volej. Mám tě rád." Pevně mě k sobě přitiskl.
"Danielo" Will mě objal a dal mi pusu na čelo, opravdu mi nepřipomínal toho rozjařeného, věčně se smějícího bratra.
"Jenom co se zabydlíš, přijedu a půjdeme na nákupy." Oznámil mi Morgan. "Dávej na sebe pozor, a jestli potkáš nějakého hezkého upíra, dej vědět." Naposledy mě objala.

Naposledy jsem se podívala na svou rodinu, zamávala jim a nasedla do černého Audi, které mě mělo zavést na začátek mé cesty, cesty do neznáma. Nemám nemenší tušení, co mě čeká, co nás čeká, ale zvládneme to, najdeme si svou cestu.

Prosím komentujte a kritizujte

Shrnutí povídek 2. kapitola

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vita incoqnita 1. kapitola: