OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vita incoqnita 10. kapitola

18.11.2009 (19:00) • 4dd4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1759×

Rozhodnutí

Být opět doma byl zvláštní pocit, všechno vypadalo stejně, ale přitom to bylo jinak. Procházela jsem po chodbě a viděla sebe, malou copatou holčičku, jak utíká halou a schovává se svým sourozencům, kteří jí měli hlídat. Usmála jsem se při té vzpomínce a pokračovala do pokoje, kde mi Mori a mamka vybalovaly kufr.
"To bych zvládla i sama." Zašklebila jsem se na ně a pohodlně si sedla do křesla.
"To vidím." Oplatila my Mori škleb a pověsila poslední kus oblečení, který v kufru zbyl. "Musíme jít nakupovat! Teď si odpočiň, ale večer vyrážíme." S tím se vypařila z mého pokoje.
"Drahoušku, jak se cítíš?" Matka nasadila starostlivý tón a sedla si vedle mě.
"Dobře." Usmála jsme se na ní, ale tímhle náš rozhovor neskončil, viděla jsem jí to na očích. "Tak co se děje?"
"Opravdu to nechceš Tonymu říct? Vím, že jste se nepohodli, ale změnil se, opravdu. Byl tady před…"
"Mami dost! Neřeknu mu to, jsou to moje děti a tím to končí, Tony není rodinný typ."
"Myslím, že tentokrát to myslel vážně, opravdu vypadal sklesle, chybíš mu…"
"Řekla jsem ne!" Skoro jsem na ni křičela. Zvedla jsem se z křesla, jak nejrychleji to šlo, popadla jsem pyžamo, které Morgan nechala na posteli, a vydala se do koupelny, snad tady matka nebude, až se vrátím. A taky nebyla.

"Neměli bychom jí nechat spát?" Do mysli mi pronikal známý hlas, ale nedokázala jsem ho zařadit.
"Ne, stejně chceme jít nakupovat a musela bych jí vzbudit. Poslední dobou je hrozná, jenom spí a jí. Henry my to líčil v živých barvách, málem z ní zešílel a Hanah se k ní přidala, vážně mu to nezávidím." Tenhle hlas jsem poznala, takhle otravně písklavá může být jenom má sestra.
Otevřela jsem oči a před sebou uviděla rozčepýřené hnědé vlasy a zelené oči patřící jediné osobě.
"Ahoj mamino." Usmál se na mě Lex a políbil mě na čelo.
"Lexi." Přitáhla jsem si ho k sobě a pevně ho objala.
"Dany nezapomeň, že jdeme nakupovat." Připomněla mi Morgan, těsně před tím, než zmizela z pokoje.
"Co kdyby si mě unesl?" Navrhla jsem s nadějí v hlase.
"Rodiče by měli strach."
"Tak jim necháme vzkaz."
Lex se zasmál. "Co by to potom bylo a únos?" Otočila jsem se k němu zády, ale on si mě okamžitě přitáhl do náruče a položil ruce na mé bříško.
"Přece se nebudeš zlobit na potenciálního tatínka." Šeptal mi do ucha a přitom mě na něj políbil.
"Dobře víš, že to nejsou tvoje děti." Otočila jsem se k němu čelem.
"To nic nemění na tom, že bych rád byl jejich otcem." Usmál se. "Jak myslíš děti?" Vykulil na mě oči.
"Boudou to dvojčata." Usmála jsem se. Lex na mě chvíli vyjeveně koukal, ale potom se vzpamatoval.
"Dvojnásobný tatínek je ještě lepší." Ruku mi opatrně položil na břicho.
"Nehledám nikoho, ani potenciálního otce, ani milence." Menšila jsem jeho nadšení a chytla ho za ruku, kterou měl na mém bříšku.
"Až změníš názor, jsem tady pro tebe, víš, že tě miluju." Něžně se na mě usmál. Jako potvrzení jeho slov, mě dítě koplo v místech, kde měl ruku. "To bylo…"
"Ano." Usmála jsem se na něj. Lex si začal povídat s mým bříškem, tak jak to občas dělával Henry, začal mým dětem vyprávět, jaké psí kusy jsem vyváděla.
"Nebudeš mě takhle pomlouvat, před mými vlastními dětmi." Zamračila jsem se na něj, stáhla si vršek pyžama zpátky přes břicho a otočila se k němu zády. Lex se ale nedal tak snadno odbýt. Přitáhl si má záda na svou hruď a položil svou dlaň na mé bříško.
"Jsi roztomilá, když se zlobíš." Zašeptal mi do vlasů. Chvíli jsme klidně leželi, potom mi začal vypravovat, co dělal od doby, co jsme se viděli naposledy.

"Nikam s Morgan nechci." Povzdechla jsem si, když se přiblížila hodina odjezdu, ještě víc jsem se přitulila k Lexovi a přikryla si hlavu peřinou.
"Tak jí řekneme, že ti není dobře." Navrhl.
"Stejně bych neměla nikam chodit, centrum bude plné upírů, kteří to na mě poznají a vyslepičí to Tonymu."
"Neboj se, domluvím to s ní. Za chvilku jsem zpátky." Zmizel a já osaměla, stáhla jsem si peřinu z hlavy a napjatě poslouchala, co se bude dít. Pět minut jsem napínal uši, ale slyšela jsem jenom služebnictvo, jak uklízí, psy na zahradě a otce, který zuřivě telefonoval, po Lexovi a Morgan se slehla zem.
Otevřely se dveře a do pokoje vešel Lex s maskou pokerového hráče.
"Tak co?" Ptala jsem se nedočkavě. Pomalu došel k posteli a sedl si na ní, neustále se tvářil neurčitě. "Daniel, je mi to líto." Říkal to tak nešťastně, lehla jsem si zpátky do postele a smutně se na něj dívala. "Ale budeš se mnou muset strávit celou noc, protože nakupovat jdeš až zítra." Dodal nadšeně.
"Ty jsi perfektní." Skočila jsem mu kolem krku.
"Já vím." Smál se. "Tak co budeme dělat?"
"Nevím, mohli bychom se podívat na nějaký film, a mám hlad."
"Tak něco vyber a já zatím skočím do kuchyně." Pomohl mi vstát a odešel. Vybrala jsem pár DVD a jedno strčila do přehrávače, potom jsem si zalezla do postele a počkala, než se Lex vrátí. Objevil se po pár minutách, v rukou nesl tác se dvěma skleničkami a konvici plnou krve. Počkala jsem, než si zalezl ke mně a zmáčkla play.
Sledovali jsme film a usrkávali ze skleniček, Lex si dal jednu a já vypila zbytek dvoulitrového džbánu.
"Nemám ti ještě skočit pro krev?" Ptal se, jakmile jsem polkla poslední lok.
"Ne, lidská krev mě úplně nezasytí." Měla jsem pocit, že kdybych polkla ještě jednu kapičku lidské krve, asi se pozvracím.
"Mám ti donést nějaký vitaminový koktejl, nebo něco jiného?" Jeho starostlivost byla milá.
"Ne, to ne, leda že by si zašel pro Willa nebo Morgan a řekl jim, že potřebuju upíří krev."
"Proč si to neřekla rovnou?" Povzdechl si a začal si sundávat tričko.
"Lexi, co to děláš?" Vyvalila jsem na něj oči.
"Co bych dělal, dávám ti krev." Pronesl to s takovou samozřejmostí, jako by se nic nedělo.
"Ale, to nejde, to po tobě nemůžu chtít."
"Proč by si nemohla? Jsme přátelé, ne?" Přikývla jsem. "Tak nech těch okolků a posluž si." Zvedla jsem se do kleku a pozorovala jeho tepnu, je pravda, že Lex voněl nádherně, ale zároveň jsem v jeho krvi cítila jakousi zkaženost, hnilobu, jako by nádherný obal překrýval shnilé jádro. Někteří naši přední filozofové tvrdí, že krev odhaluje naší skutečnost… ale to je jen nepodložená teorie. Usmála jsem se a zakousla se Lexovi do krku. Jeho krev nechutnala tak dobře, jako Henryho či Willova, s Tonyho se vůbec nedala srovnávat, ale zasytila mě a to bylo to nejdůležitější.

Lex odešel před půl hodinou, venku začalo svítat. Sledovala jsem východ slunce a vzpomínala na ráno, kdy jsem poprvé viděla východ slunce v Lexově náručí.

Bylo to ráno po tom, co jsem utekla od Tonyho. Nahá jsem ležela v Lexově náručí a poslouchala jeho lehké oddechování. Venku svítalo, po včerejší celodenní bouřce zbyly jen kapky rosy na listech stromů a trávě. Sledovala jsem tu nádheru venku a začala si uvědomovat, co se stalo, co jsem udělala.
Antony mě podvedl, přivedl si do našeho domova nějakou couru a… A já jsem nebyla o nic lepší, teď tady ležím v Lexově posteli a z očí mi tečou slzy, jako malé holce. Tohle nejde, tohle nemůžu, nemůžu takhle ubližovat ani jemu, ani sobě.
Chtěla jsem se zvednout, ale jeho ruce si mě přitáhly zpátky k tělu. "Kampak jdeš?"
"Domů." Jakmile jsem to vyslovila, jeho ruce už mě nehladily po bříšku, ale ztuhly uprostřed pohybu.
"Kam domů? Za Antonym." Jeho jméno vyslovil jako urážku.
"Ne k rodičům." Jeho ztuhlé tělo se uvolnilo.
"Můžeš zůstat u mě."
"Ne Lexi, to nejde, to co se mezi námi dneska stalo, to byla… Nechci říkat, že to byla chyba, ale nemělo se to stát. Jsi můj přítel, nejlepší a já nejsem připravena na vztah, rozhodně ne teď."
Lex chvíli mlčel, potom pronesl. "Já si počkám." Na to mě políbil do vlasů a pustil mě. "Odvezu tě domů."
"Ne, to ne, já to zvládnu sama." Ujistila jsem ho a vydala se pro své oblečení. Posbírala jsem si všechny věci, rozloučila se s Lexem a odešla. Venku svítilo slunce a pálilo mě do očí a šimralo na kůži. Nevěděla jsem, co budu dělat, byla jsem ztracená, v jednom okamžiku bylo všechno v pořádku a v druhém na tisíc kousků. Nevěděla jsem co s tím, můj dlouholetý vztah ztroskotal a přátelství se zvrhlo. Ranními ulicemi jsem se upíří rychlostí rozběhla domů, schovat se před světem.
Zalezla jsem si do pokoje, zatáhla všechny závěsy a schovala se před světem, potřebovala jsem si utřídit myšlenky, ujasnit si co bude dál. Celé týdny jsem nevylezla a nepustila k sobě nikoho, byl tady Will, Mori, Lexa, Paul, Lili, rodiče, dokonce i Antony, ale nechtěla jsem ho vidět, nechtěla jsem s ním mluvit.

Po čtrnácti dnech jsem dospěla k názoru, že takhle to dál nejde! Zvedla jsem se z postele, umyla se a dala si vydatnou večeři. Potom jsem chytla do ruky prázdný kufr a vydala se pro své věci.
Když jsem odemykala, byla ve mě malá dušička doufající, že tady budu sama. Vešla jsem dovnitř, v obýváku a kuchyni nikdo nebyl, taky jsem nikoho neslyšela. Oddechla jsem si a vešla do tmavé ložnice, závěsy byly zatažené, všude bylo šero. Rozsvítila jsem světlo, vypadalo to tady jako po výbuchu, postel byla rozbitá, povlečení a matrace roztrhané, nábytek roztřískaný. Vytřeštila jsem oči, ale nechtěla jsem se tím zabývat, opatrně jsem prošla přes ložnici do šatny, měla jsem v úmyslu odnést si všechny své věci.
Otevřela jsem dveře a strnula. V rohu šatny seděl Tony a zíral na mě. Vypadal strašně, tak jako já dnes ráno. Pod očima měl kruhy, na sobě měl pomačkané oblečení, nejhorší byly jeho oči, bylo v nich tolik bolesti, chvíli jsem měla chuť obejmout ho, utišit, říct, že všechno bude v pořádku, ale to nebude. Spolkla jsem podobné úvahy a vydala se k věšáku zabalit si své věci.
Nestačila jsem udělat ani tři kroky, Tony stál najednou přede mnou a díval se mi do očí. "Daniel, ty jsi přišla, vrátila si se." Jeho ruce chytly ty mé.
"Ne Antony, přišla jsem si pro své věci, nevracím se k tobě." Snažila jsem se mu vykroutit, ale držel mě pevně. "Pusť mě." Neposlouchal, stále mě držel a nepouštěl. "Antony pust mě, co si myslíš! Že mě podvedeš a já se k tobě vrátím?" Chtěla jsem se mu vyškubnout, trhla jsem sebou, v tu chvíli mě Tony nečekaně pustil, a já se řítila k zemi. Očekávala jsem tupý náraz, místo toho mě chytli dvě studené paže a přitiskly si mě k sobě. Jakmile jsem získala balanc, pustil mě, okamžitě jsem od něj odstoupila.
"Daniel, já… je mi to líto, já…nechtěl…"
"Hlavně neříkej, že si mi nechtěl ublížit, kdyby to tak bylo, tak by si neudělal to, co si udělal." Můj hlas byl tvrdý, nekompromisní a plný bolesti.
"Ublížil jsem ti, ale nechtěl jsem." Jeho hlas byl prosycený zoufalstvím, opravdový. "Nevím, co mě to popadlo, vůbec jsem nevěděl, co dělám. Vím, že jsem ti ublížil, ale miluju tě, jsi pro mě vším. Proboha vždyť jsem ti koupil i tohle." Z kapsy vytáhl malou sametovou krabičku a otevřel jí, byl v ní prsten z bílého zlata s velkým diamantem. "Chtěl jsem tě požádat o ruku, chtěl jsem si tě vzít, ale poslední měsíce jsme se tak hádali…" Němě jsem zírala na prsten v modré sametové krabičce, kterou svíral v ruce.
Couvala jsem na druhou stranu šatny, když jsem narazila do zdi, svezla jsem se na podlahu, ale stále jsem sledovala Tonyho ruku s prstenem. Opatrně přešel ke mně a klekl si přede mě.
"Daniel, já vím, že jsem to zkazil, pokazil náš vztah, ale myslíš, že by si mě mohla odpustit? Ne dneska, ne hned, ale brzo?" Dívala jsem se do jeho smutných hlubokých očí, ve kterých byli jiskřičky naděje.
"Tony… já… já nevím, možná… já…" Nevěděla jsem, co říct, co si myslet.
"Ne, nic neříkej. Vezmi si ho, a až se rozhodneš, budu u tebe, budu čekat." Do dlaně mi vložil krabičku a sevřel mou dlaň ve svých rukou. Na to mě políbil na čelo a pustil mě, chtěl mi nechat prostor, byla jsem mu za to vděčná.
Byla jsem tak vykolejená, že jsem si ani nezabalila všechny věci, vzala jsem si jenom pár věcí a s prstenem v ruce jsem se vydala domů.

Tonyho slova my ležely v hlavě celý měsíc, nevěděla jsem, co si o tom myslet. Lex mi neustále vtloukal do hlavy, že bych mu neměla odpustit, neměla bych mu věřit, pokaždé jsem mu to odkývala, ale myslela si své. Co když opravdu nevěděl, co dělá, co když mě opravdu miluje? Prsten, který se mi houpal na krku, byl toho důkazem. Každý může uklouznout. Jedno bylo jisté, pořád ho miluju a asi jen tak nepřestanu, a pokud toho opravdu lituje, tak možná ještě máme šanci. A má cenu na našem vztahu pracovat.

Bylo deset večer, když jsem nasedla do svého sporťáčku a vydala se do Tonyho klubu. Zastavila jsem před klubem a vydala se dovnitř. Vešla jsem a rozhlédla se po klubu, Tony stál za barem a míchal koktejly. Vydala jsem se ze schodů rovnou k baru, cestou jsem odstrkávala hosty z cesty. Chytla jsem Tonyho za ruku, ignorovala jsem jeho překvapený obličej a táhla ho do skladu, kde byl klid.
"Daniel, co se děje?" Překvapeně mě sledoval.
"Co se stalo mezi tebou a tou holkou?" Musela jsem to vědět, než se rozhodnu.
"Já vlastně ani nevím." Jeho hlas byl zoufalý. "Byl jsem tady v klubu, obsluhoval jsem, pamatuju si, že za mnou přišla a potom to, co se stalo v ložnici. Daniel, je mi to líto, opravdu." Začal se mi znovu omlouvat.
"Tony dost! Chci, aby si něco věděl." Musela jsem mu to říct, nechtěla jsem, aby mezi námi byly tajnosti. "Potom, co jsem utekla, tu noc. Lex pro mě tenkrát přijel, nechal mě u sebe a…" Zhluboka jsem se nadechla. "… a já jsem se s ním vyspala." Tony zkameněl, bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. Po chvíli se uvolnil.
"A říkáš mi to, protože?" Hlas se mu mírně chvěl.
"Jestli se k sobě máme vrátit, nesmí mezi námi být žádné tajemství." Můj hlas zněl pevně, možná až moc.
"Ty mi odpouštíš?" Ujišťoval se.
"Pokud ty odpustíš mi." Kývla jsem. Najednou jsem byla v Antonyho náručí a líbal mě a já líbala jeho.
"Děkuju, děkuju, děkuju. Miluju tě, strašně moc." Tiskl mě k sobě, se mnou v náručí se točil po místnosti a smál se, stejně jako já.

9. kapitola Shrnutí povídek 11. kapitola

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vita incoqnita 10. kapitola: