Vita incoqnita 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přináším další kapitolu, myslím, že se mi povedla. Doufám, že se vám bude líbit a zanecháte komentář. Dozvíte se něco o Antonym. P.S. prosím omluvte chyby, snažila jsem se opravit všechno, co jsem viděla

10.10.2009 (19:00) • 4dd4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1665×

Seznámení

Hanah s Henrym si vybrali žlutou ložnici naproti té mé, teda Hanah si vybrala a Henry nanosil kufry. Bylo zábavné ty dva sledovat. Nebyli jako já a Antony, jejich vztah byl dynamický. Kde jeden selhával, druhý ho doplňoval. Henry byl ten silný, Hanah ta organizátorka. Jejich láska byla vidět na míle daleko, nedokážu si představit, ž by bez sebe vydrželi víc než pár hodin. Neustále kolem sebe kroužili, drželi se za ruce, hladili, líbali. Opravdu velmi osvěžující.

Pomohla jsem jim s vybalením věcí, Hanah měla spoustu těch roztomilých drobností, na které se jenom práší, nejsou k užitku, ale nemáte to srdce je vyhodit. To mi připomnělo žalostné vybavení mého bytu.
"Musíme dojet nakoupit."
"Co by si chtěla nakupovat?" Zeptal se Henry otráveně a dál se rozvaloval na posteli, v podstatě jediném kusu nábytku v místnosti.
"Já ti nevím, ale myslím, že nějaký nábytek by se hodil a jídlo pro tvou snoubenku taky." Můj hlas zněl lehce ironicky. Jakmile uslyšel o jídle, okamžitě byl na nohou.
"Jdeme." Dřív, než jsem mohla začít odporovat, mi sebral klíčky od auta a pospíchal do garáží.
"Je jako malý." Kroutila Hanah hlavou.
"Mě to přijde roztomilé, miluje tě, stará se o tebe, stala si se středobodem jeho vesmíru. Tak šťastného jako teď jsem ho snad ještě neviděla, i přes problémy s otcem. Změnila jsi ho a to k lepšímu." Usmála jsem se na ní. Hanah mě objala, doslova mi skočila kolem krku, na rameni jsem ucítila pár jejich slz. "Nebreč, raději pojďme za Henrym, nebo si bude myslet, že jsem si s tebe udělala svačinku." Utěšovala jsem jí obratně, s plačícími lidmi jsem zkušenosti neměla. Upíři nepláčou, nemají co, leda tak krev a tou rozhodně nemrháme.
"Tak jdeme." Odtáhla se ode mě s úsměvem, utřela si oči a společně jsme vyrazili na nákupy.

"Copak vám nestačí to, co už máte?" Remcal Henry a vzal do rukou další dvě tašky. Vypadal jako vánoční stromeček ověšený taškami.
Byli jsme ve zdejším největším nakupovacím centru. Vybrat nábytek nebylo tak těžké, Hanah se sice nelíbilo, že všechno platím já, ale argumentovala jsem tím, že je to můj byt, na to nemohla nic namítnout. Při nakupování nádobí, jsme se s Henrym bezradně koukali kolem sebe a sledovali Hanu, která strkala do koše spoustu hrnců, nožů, lžiček a kdo ví co všeho ještě. Jediné co jsme s Henrym zvládli vybrat, byly sklenice, ty potřebují jak lidé tak upíří.
"Na to, že žiješ mezi lidmi tak dlouho, toho o kuchyni moc nevíš." Utahoval jsem si z něj.
"Uvidíme, jak to za pár let půjde tobě." Ušklíbl se. Celou dobu jsme se takhle pošťuchovali, jako bratr a sestra.
Také mi nemohly uniknout závistivé pohledy, která na nás lidé házeli. S Henrym jsme je ignorovali, ale Hanah se to moc nelíbilo, nebyla zvyklá být v centru dění. Naprosto jí chápu, taky jsem kdysi byla jako ona, nesmělá, stydlivá, ale to už je hodně dávno…
"Ještě potraviny a potom půjdeme domů." Chlácholila ho Hanah a dala mu letmou pusu, ze které se stal dlouhý a toužebný polibek.
"Nechci vám to kazit hrdličky, ale lidi se na vás divně koukají." Přerušila jsem jejich intimní chvilku. Henry se odtah od Haniných úst a zavrčel tak, aby to neslyšel nikdo jiný než já. Ušklíbla jsem se na něj a pokračovala do potravin. Za chvíli mě ruku v ruce dohonili. A my vpluli dovnitř.

"Hanah co je tohle?" V jedné ruce jsem držela prapodivnou věc, byla to spousta malých fialových kuliček naskládaných na sobě a v druhé měkký podivně zakroucený váleček.
"To je hroznové víno, a to druhé banán." Usmála se na mě a oboje dala do koše.
"A tohle?" Stál naproti mně Henry, v ruce měl zelenou láhev, plnou červené tekutiny.
"To je víno." Úspěšně dusila smích.
"Ale vždyť víno je tady to." Ukazovala jsem na fialové kuličky.
"Ano to je hroznové víno, ovoce. Z hroznů se dělá tekuté víno, alkohol." Vysvětlovala a pochechtávala se nám. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, bylo tady tolik věcí, které jsem neznala. Samozřejmě jsem znala lidskou společnost, její vývoj, kulturu, zvyky ale nikdy mě nenapadlo zkoumat jejich potravu.
Za chvíli jsme se ocitli u pokladen, kde jsme všechno vykládali na pás. "Tohle platím já." Prohlásila Hanah razantně.
"Hanah ne, já to zaplatím."
"Jídlo jím já, ne ty." Na tenhle argument jsem odpověď neměla. Byl to pravda, ale nechtěla jsem, aby platila. Bylo to naprosto zbytečné, já peníze mám, na rozdíl od nich.
'Dany nech jí to zaplatit.' Ozval se Henry v mé hlavě. Občas mě ta jeho schopnost štvala.
'Ale ona ty peníze nemá, na rozdíl ode mě. Bude je potřebovat na knížky, studium.'
'Protentokrát, víš, kolik tě toho nechala dneska zaplatit? Nábytek, oblečení. Když jsme spolu začali chodit, nemohl jsem jí koupit ani oběd, aniž by se semnou pohádala. Udělej to kvůli ní.' Celý ten rozhovor trval maximálně půl minuty.
"Dobře." Kapitulovala jsem a v tichosti skládala natypované zboží do tašek.
"Děkuju." Pošeptal mi Henry do ucha a skládal plné tašky zpět do koše. Usmála jsem se na něj a počkala než Hanah zaplatí. Potom jsme se vydali na cestu domů.

"Co si pustíme za film?" Zeptala jsem se těch dvou, už jsme měli vybaleno, nábytek měli přivést zítra a my měli volno.
"To je jedno." Hulákala Hanah z kuchyně a rychle do sebe hodila poslední sousto večeře, kterou jí Henry připravil. Ani jsme si neuvědomila, že nám nakupování a následné vybalování zabralo skoro celý den. Zamyšleně jsem se díval před sebe, takže jsem si ani nevšimla, že ti dva jsou semnou v pokoji.
"Tak co si vybrala?" Vyrušil mě Henry z rozjímání o ničem.
"Vlastně nic." Zatřepala jsem hlavou.
"Co je tohle?" Ozval se mi někde za zády Hanin hlas, otočila jsem se na ní. V rukou dřímala obrovské album, fotky dokumentující můj život.
"To je moje album." Usmála jsem se na ní s jistou melancholii.
"Můžu?" Zeptala se nejistě.
"Samozřejmě." Usmála jsem se na ní. "Pojď, podám ti zasvěcený komentář." Poplácala jsem na místo vedle sebe.

Probírali jsme se mými fotkami. Na prvních jsem byla jako čerstvě narozené miminko, a rodiči a sourozenci. Byla tam fotka s mou první hračkou, prvním plyšákem, prvními náušnicemi, mé první krůčky a spoustu podobných. Jak jsem stárla, měnili se i fotografie černobílé vystřídali barevné a byli na nich první přátelé.
"Kdo je tohle?" Hanah se zastavila u fotky na, které jsem se stejně starým blonďatým chlapcem přetahovala o Pana Medvěda, obrovského plyšáka.
"Otoč tu fotku." Usmála jsem se na ní.
Hanah vytáhla fotku z alba a přečetla. "1967 domov Daniel a Henry Faber. To jsi ty?!" Otočila se na Henryho.
"Ano to je naše první hádka." Henry se nostalgicky díval na fotku.
"Toho medvěda jsem dostala k narozeninám, a on mi ho chtěl sebrat." Obvinila jsem svého přítele.
"To od tebe nebylo vůbec hezké." Mračila se na něj Hanah.
"Já za nic nemůžu, to ona si začala!" Mračil se Henry na mě.
"To vůbec není pravda, to ty jsi mi ho chtěl ukrást!" Mračili jsme se na sebe jako strejda Drákula s tetou, vážně nechápu že jim to i po tisíciletí klape.
"Nechtě toho vy dva, už chápu, proč na vás museli dávat pořád pozor." Smála se nám Hanah a dál listovala albem. Vysvětlovala jsem jí, kdo je kdo, u jaké příležitosti to bylo foceno a vyprávěla jí o rošťárnách, které jsme s Henrym vyváděli.
"A kdo je tohle? Sluší mu to." Dívala jsem se na fotku, kterou držela Hanah v ruce.
Byla na ní dvojice mladých zamilovaných upírů. Štíhlá dívka, jen o trochu menší, než muž stojící za ní, měla dlouhé mahagonové vlasy, které se třpytily v záři zapadajícího slunce, a kontrastovaly s její jemnou bledou pokožkou. Zelené oči upírala na muže stojícího za ní. Něžně jí objímal kolem pasu. Černé vlasy mu neposlušně padaly do obličeje, kterému vévodily modrošedé oči, ty upíral na krásku ve svém náručí. Tiskl si dívku na své svalnaté tělo a skláněl se, aby jí uloupil další polibek.

"To jsem já a Antony." Nevím, jestli můj hlas zněl smutně, vesele, nostalgicky, naštvaně, nebo prostě jen dutě.
"Slušelo vám to." Hanah měla v očích obdiv, smutek, opravdovou lítost. "Promiň, nechtěla jsem ti ho připomínat." Omlouvala se a rychle strkala fotku zpátky do alba.
"To je pořádku." Pokusila jsem se o slabý úsměv, snad se mi povedl. "Chceš vědět, jak jsme se seznámili?"
"Ráda, pokud ti to nebude vadit." Plaše se usmála, ale v očích měla zvědavost, dychtivost.

Šla jsem po kamenné cestičce, celou zahradu zalévalo bílé měsíční světlo a rozzářilo tak sněhové vločky, které poletovali všude kolem mě a dopadali na včerejší sníh. Vločky dopadali na mou pokožku a téměř s ní splývaly, byli jenom trochu světlejší. Okouzleně jsem sledovala vločku na svém prstě a nevnímala zvuky vycházející z plesového sálu. Mí rodiče opět pořádali jednu z těch nudných vánočních-novoročních oslav, které trvají od 26 prosince do 3 ledna, ještě šest dnů a bude konec.
Někde za mnou se rozezněly zvuky Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji, rodiče si potrpěli na klasické tance. Usmála jsem se a zatočila v rytmu tónů, ale nečekala jsem, co se stane. Vedle mě se objevil upír. Když jsem na sobě ucítila jeho ruce, vyděsila jsem se, než jsem stihla zareagovat, přitiskl si mě k sobě a začal tančit. Překvapeně jsem zvedla hlavu a nechala se vést. Pohledem jsem vyhledala jeho oči a ztratila se v tom šedomodrém moři, kde zuřila bouře. Jeho rty se se roztáhly do širokého úsměvu stejně jako ty mé. Navzájem jsme si hleděli do očí a točili se v rytmu valčíku, okolo nás poletovaly sněhové vločky a snášely se nám do vlasů.
Zazněly poslední tóny valčíku, my jsme udělaly posledních pár kroků a zůstali stát v objetí. Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla, šedomodré oči doplňovaly dokonalé rty, rozježené černé vlasy, bledá pokožka, a svalnatá postava, o pár centimetru vyšší než ta má.
"Ahoj." Jeho rty se roztáhly do dokonalého širokého úsměvu.
"Ahoj." Rovněž jsem se na něj usmála.
"Antony."
"Daniel."
Stále jsme si stáli v náručí a okolo nás poletovaly sněhové vločky, které jiskřily stejně jako naše oči. Antony ke mně naklonil hlavu a zastavil se pár centimetrů od mých rtů, na tváři jsem cítila jeho sladký dech. Celým mým tělem probíhala touha, kterou jsem k nikomu ještě necítila. Překonala jsem tu hranici a dotkla se jeho rtů. Pomalu jsme ochutnávali jeden druhého, otočila jsem mu ruce kolem krku, jeho ruce jsem cítila na svých zádech. Jazykem mi pomalu obkružoval rty toužící po vstupu dovnitř. Pootevřela jsem svá ústa a nechala splynout naše jazyky. První doteky byli jemné opatrné, ale postupně se prohlubovaly a náš polibek se stával čím dál vášnivějším, zapletla jsem mu ruce do vlasů a přitahovali si ho k sobě. Jeho ruce už nespočívali na mých zádech, ale zkoumali mé tělo od ramen k bokům. Přitiskli jsme se k sobě ještě víc. Když jsme se od sebe po hodné chvíli odtáhli, zhluboka jsme oddechovali a opět si hleděli do očí.
"Antony!" Vyrušil nás blížící se hlas mého bratra. Rychle jsme od sebe ustoupili, začala jsem si uhlazovat své dlouhé hedvábné šaty ladící s mýma zelenýma očima.
"Tady jsi, už jsem si myslel, že tě… nenajdu." Když mě Will uviděl, zarazil se.
"Hej tady jsi a já tě hledám po celém domě, taky jsi mohla říct, že utíkáš z vosího hnízda, abych tam nemusel trčet sám." Objevil se za Willem Henry. "Vidím že Antonyho už znáš."
"Ano už se známe."
"Už přišla večeře, vzal jsem ti AB, tu máš ráda." Mával láhví v ruce.
"Ještě že tě mám." Usmála jsem se, vzala jsem Henryho za ruku a táhla ho dál od těch dvou. "Ahoj."Křikla jsem za svá záda. Pod Willovým bedlivým pohledem jsem se cítila dost nesvá a Antonyho přitažlivost mi na klidu rozhodně nedodala.
'Tak co říkáš Antonymu?' Pronikl mi do mysli během cesty zpět do sálu. Nechápavě jsem se na něj podívala a pořádně se napila z láhve.
'Nehraj to na mě, viděl jsem, jak se na tebe díval a ty jsi se taky netvářila jako světice.'
'No dobře, rozhodně líbá líp než Vincent.'
'A líbá líp než já?'
'Nerada lámu tvé srdce, ale rozhodně líbá lépe než ty…'

"Vy dva jste spolu někdy něco měli?" Přerušila mě Hanah.
"Bylo nám šestnáct a veškerý čas jsme trávili spolu, ale nic mezi námi nebylo. Přísahám, jenom jsme se párkrát políbili, než jsme zjistili, že se vůbec nepřitahujeme." Vysvětloval rychle Henry a objal snoubenku.
"Věř mu, rozhodně mě nijak nepřitahuje." Uklidňovala jsem jí.
"No dobře." Moc se jí to nelíbilo, ale věřila nám. "Co bylo dál?" Vyzvídala Hanah.
"To si necháme na příště, už je pozdě, měla by si jít spát, zítra máš školu."
Hanah se překvapeně podívala z okna, kde byla naprostá tma, potom střelila zrakem k hodinám. Překvapeně vykulila oči, zvedla se a běžela do koupelny.
"Lituju, že jsem ho tenkrát nezastavil, měl jsem mu domluvit, něco udělat, dostat ho pryč od tebe…"
"To není tvoje vina… Ty jí doslova zbožňuješ." Změnila jsem téma.
"Miluju. Stala se sluncem v mém světě." Usmála jsem se na něj. Potom jsme už jenom mlčeli, jakmile Hanah vylezla z koupelny, Henry se omluvně usmál a zmizel za svou láskou.

Po chvíli jsem se zvedla a vydala se do nočního města, abych zaplašila vzpomínky, vyplouvající na povrch.