Vita incoqnita 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Mám vůbec pokračovat? Čtete to někdo?

05.11.2009 (15:00) • 4dd4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1657×

Přípravy

"Hanah hodláš vyrazit ještě dneska?" Henry nervózně přešlapoval u dveří.
"Uklidni se, máme na to celý den." Uklidňovala jsem ho.
"Čím dřív odejdeme, tím dřív se vrátíme." Odsekl mi, a dál sebou nervózně šil u dveří.
"Prosím tě na." Hodila jsem mu klíče. "Běž do auta." Jakmile se za Henrym zaklaply dveře Hanah vyšla z pokoje.
"Kde je?" Rozhlížela se po chodbě.
"Poslala jsem ho do auta, nedalo se to s ním vydržet."
"Nakupování neholduje, to jsem poznala, když jsme šli poprvé společně nakupovat." Zasmály jsme se a vydaly se za Henrym.
Nakupování bylo to pravé jak rozptýlit mou melancholickou náladu, včerejší vzpomínky ve mně probudili city, na které jsem chtěla zapomenout, o kterých jsem doufala, že umřely. Zřejmě jsem se spletla, pořád ve mně přetrvával pocit, našeptávající mi, že Antony je ten pravý, s velkým P. Ale to je dávná minulost, je třeba jít dál, jediný s kým strávím věčnost, bude mé dítě. Zatřepala jsem hlavou a vydala se do víru nakupování.

"Co proboha chcete ještě koupit? Máte už všechno, trička, boty, kalhoty, spodní prádlo, ty malé blyštivé věci nanic, jídlo a všechny svatební časopisy z celého nákupního centra." Byl celý nevrlý, nebýt toho, že nám nosil tašky, asi bych ho poslala pryč.
"No chtěla jsem jít koupit něco miminku, ale když už chceš jít domů…" Pokrčila jsem rameny a počkala, než mu dojde význam slov.
"Synovci? Tak to jdeme, támhle za rohem jsem viděl obchod pro děti." Jeho výraz zněžněl a hlas dostal nadšený podtón. S Hanah jsme pozorovali, jak se jeho, ještě před vteřinou, špatná nálada vytratila a nadšeně kráčel do dětského oddělení. Zakroutila jsem hlavou a vydala se za ním.
"Henry na oblečení je ještě brzo." Mírnila jsem ho a strkala námořnický obleček zpátky na stojan.
"Tak aspoň vybereme nábytek do pokoje, stěny budou modré, takže by se tam hodila…"
"Jak myslíš to, že stěny budou modré?" Skočila jsem mu do řeči.
"A jakou jinou barvu chceš pro kluka vybrat? Pravda, taky by mohly být zelené, nebo modro-fialové." Mluvil, jako by to bylo samozřejmostí.
"A co když to bude holka?" Zeptala se Hanah.
"No tak přemalujeme, možná." Pokrčil rameny a hrnul se k postýlkám.
"Takhle to nepůjde, budeme ho muset zastavit, něčím jiným." Povzdychla si Hanah.
"To je pravda, nechci ho vidět, jak bude vyvádět, až budete mít děti vy." Kroutila jsem hlavou.
"To já taky ne." Povzdechla si. "Co kdybychom ho nechaly vybrat raději nějaké oblečení, přeci jen to bude bezpečnější, než ho přesvědčovat, že ta postýlka ve tvaru fotbalového míče opravdu není vhodná." Zděsila se.
"Jasně, raději ať koupí námořnický obleček, než tu příšernost." Okamžitě jsme spěchali za Henrym a raději ho nechali koupit pár dětských oblečků. Poté jsme zamířili domů.

Když, jsem schovala oblečení, Hanah se najedla a přišla za námi do obýváku, jsme mohly začít. "Takže začneme, moc času nemáme. Koho chcete pozvat na svatbu?" Koukal jsem se na ně. Překvapeně zamrkali a podívali se na sebe, potom na mě.
"Není na to trochu brzy?" Ptal se opatrně Henry.
"Brzy? Berete se na 6 týdnů, musím toho soustu zařídit, vybrat květiny, jídlo, šaty, místo, pozvánky a milion dalších věcí."
"Dobře, dobře." Zarazil mě Henry.
"Hanah začni."
"No asi rodiče, potom bratra se sestrou a jejich partnery a děti, prarodiče, a zbytek rodiny potom své přátele. Joanu, Jacka, Kler…" Vyjmenovala přes dvacet svých známých.
"Takže chceš pozvat 63 lidí." Zvedla jsem hlavu, jakmile jsem si napsala všechny jména a adresy, ne že bych si to nepamatovala, ale když už žiju s lidmi, tak se musím aspoň snažit chovat jako oni.
"Ano, pokud to půjde."
"Jasně že to půjde, je to tvoje svatba." Usmála jsem se na ní.
"Tak a teď ty Henry, koho tam chceš mít?"
"100% tebe." Zašklebil se. "Taky tvé sourozence, chtěl bych, aby mi Will šel za svědka, myslíš, že bude souhlasit?" Přemýšlel nahlas.
"Jasně, bude rád." Ujistila jsem ho.
"Potom taky tvé rodiče, teta by mi neodpustila, kdybych je nepozval na svatbu. Z přátel Paula, Rachel, Jacka, Lili, Lucase, Jerryho…" Jmenoval naše přátele a některé příbuzné.
"A co Lusiuse s Priscilou, ty tam nechceš?" Ptala jsem se.
"Nejsem si jistý, jestli by přišli, ale klidně jim pošli pozvánky, uvidím, co se stane." Pokrčil rameny.
"A co Antony?" Ať jsme si mi dva udělali, co jsme si udělali, oni byli přítele, dobří přátelé.
"Ne!" Kategoricky to odmítl.
"Jestli je to kvůli mně, tak ho klidně pozvi, já někam pojedu…"
"Ne, nechci ho na své svatbě a tím to končí." Chvíli jsme si hleděli do očí a já potom přikývla.
"Dobře, takže i s tvými rodiči to bude 70 lidí, dohromady 133. Takže teď se koukněte do těchto časopisů, jestli se vám bude něco líbit, všímejte si barevných kombinací, květin, šatů a dalšího." Podala jsem jim časopisy a začala jsem na internetu hledat vhodné místo pro svatbu.
"Chcete svatbu v zahradě nebo vevnitř?" Vyrušila jsem je z jejich štěbetání.
"Vevnitř." Řekli najednou.
"Dobře." Dalších pár hodiny jsem strávil brouzdáním po internetu.
"Takže…" Zvedla jsem hlavu. Oba dva byli obalení kupou časopisů polepených spoustou lístečků. "… něco jsem našla. Jak to vypadá, tak v Glasgow je všechno zamluvené na rok dopředu, ale našla jsem jednu kouzelnou vesničku. Jmenuje se Balgrochan, je 30 km odsud, podle fotek to tam vypadá hezky. Mají tam hotel akorát pro vás, je tam krásně a gotická kaple, na zahradě budou krásné fotky, co vy nato?" Podala jsem jim notebook a nechala je prohlédnou si hotel viktoriánského stylu.
"Vypadá to hezky, je tam volno?"
"To se hned zjistí." Usmála jsem se a popadla telefon.
"Takže 3. prosince budete mít v malebném hotelu svatbu." Usmála jsem se na ně.
"Ty jsi skvělá." Skočila mi Hanah kolem krku.
"Já vím." Objala jsem jí. "Našli jste něco v časopisech?"
"Jo je tam pár…"
"Necháme to na zítra." Přerušil jí Henry. "Už je dost pozdě, Hanah se musí vyspat."Poukázal na hodiny, které ukazovali něco po jedenácté.
"Promiň, zapomněla jsem, že jsi člověk. Dobrou noc." Usmála jsem se na ní.

"Dan měla by si jít na lov, včera si nebyla." Strachoval se Henry.
"Ale já nemám hald." Odbyla jsem ho a listovala časopisem. Najednou už jsem nedržela časopis a stála u dveří.
"Musíš jíst, můj synovec nebude hladovět."Henry mě nacpal do kabátu a začal mi obouvat boty.
"Počkej, počkej, obuju se sama a na lov si zajdu, jenom mi přestaň na levou nohu obouvat pravou botu!" Henry se omluvně usmál, ale obezřetně mě sledoval, dokud se za mnou nezaklaply vchodové dveře.
Popravdě jsem měla hlad, potřebovala jsem se nakrmit, připadala jsem si, jako bych nedělala nejiného. Ještě před 2 měsíci mi stačilo jít na lov 2x 3x za týden, teď jsem musela lovit každý den.
Nasála jsem všechny vůně a začala je od sebe oddělovat, ve vzduchu byl cítit podzim, jablka, jablečné koláče, ryby, přepálený olej, dětský zásyp a krev. Nasála jsem nejlepší z těch lahodných vůní a rozběhla se za ní.
Domů jsem se vrátila nad ránem, nasycená a spokojená. Rovnou jsem si vlezla do vany a dala si relaxační koupel, bylo to sejné jako spánek. Z bytu jsem slyšela Hanah a Henryho odcházejících do školy a práce, Henry se dnes vydal poprvé na burzu, snad bude mít štěstí.

Opět vnímat jsem začala o čtyři hodiny později, když ulicí projíždělo zmrzlinářské auto, i když nevím, co tady dělá v úterý v 11 hodin dopoledne, ale což o to, to není můj problém, já musím nachystat dokonalou svatbu, takovou, jakou jsem já neměla. S úsměvem jsem vylezla z vany a vydala se plánovat.
Listovala jsem časopisy a četla si Haniny a Henryho poznámky. Rozhodně nechtěli retrosvatbu, taky žádní taftové šaty a střelen barvy, žádnou růžovou. Některým jejich poznámkám jsem se musela smát. Z jejich zápisků vyplývalo, že Hanah chce nějaké klasické bílé šaty, žádné Diorovy extravagantní modely. Z květin u nich vedli slunečnice, fialky, růže a kaly. S barvami to bylo horší, měli jiný názor, fialová rudá, oranžová, taky zelená, modrá a mnoho dalších.
Jako první bych měla vyřešit pozvánky, něco hezkého, vkusného, měly by ladit se svatbou, ale to by si museli vybrat barevný motiv, ale to bude problém. Během těchto úvah se oba dva vrátili.
"Ahoj, co děláš?" Henry měl dobrou náladu.
"Přemýšlím, jak bude vypadat vaše svatba." Usmála jsem se na ně.
"A co jsi vymyslela?"Zajímala se Hanah.
"Ž se musíte dohodnout na barevné kombinaci." Oba dva se mírně napřímili, bylo vidět, že je to místo sváru.
"Víš, to bude problém, Henry trvá na modré nebo rudé, já bych chtěla žlutou nebo fialovou."
"Všechny jsou hezké, ale napadla oranžová, nebo červeno- žlutá. Krásně by to kontrastovalo se sněhem a rozveselilo by to atmosféru. Modrá a fialová se víc hodí na jaro." Oba dva se zamysleli, podle drobných úsměvů se jim ten nápad líbil.
"To by mohlo jít, co říkáš?" Henry se díval šťastně na Hanah.
"To by mohlo, taky je to hezký kompromis, oranžová, rudo-žlutá." Souhlasila.
"Fajn, tak máme barevný motiv, s tím se dá pracovat." Začala jsem hledat vhodné druhy pozvánek. Nalezla jsem spoustu kouzelných motivů i materiálů, ale nakonec jsem měla dva favority. Oba byli na ručním papíře, jedna byla lehce nahnědlá, aby působila letitým dojmem s drobnými vtlačenými slunečnicemi, druhá byla oproti tomu čistě bílá s oranžovím písmem a růžemi. Když jsem jim dala na výběr, jednoznačně vybrali první možnost. Okamžitě jsem je objednala a nechala je, aby si vybrali svatební verš.
"Hanah budeš muset vybrat jídlo, v tom ti nepomůžu, můžu akorát vybrat pohoštění pro náš druh."
"Samozřejmě, to je to nejmenší."
Následující dny mě nečekalo nic jiného, než plánování. Henry volal Willovi, který okamžitě souhlasil a začal plánovat rozlučku se svobodou. V tiskárně jsem objednala pozvánky, příští týden je měli rozeslat.

"Dany chtěla bych se tě na něco zeptat." Začala Hanah v neděli odpoledne nejistě.
"Jasně." Odložila jsem knihu a otočila se na ní.
"Nešla by si mi za družičku." Vyhrkla rychle. Vykulila jsem na ní oči a nevěřícně jí sledovala.
"Jestli nechceš tak nemusíš, jenom mě napadlo, že by…" Začala rychle, mé mlčení si zřejmě vyložila jinak.
"Jasně, že ti půjdu za družičku, moc ráda." Skočila jsem jí kolem krku. Hanah si viditelně oddechla a objala mě.
"Aspoň si vybereš šaty." Její hlas byl lehce nakřaplý potlačovaným pláčem.
"To bych asi měla."
V tom se ozval domovní zvonek. "Já tam dojdu." Vstal Henry a odešel otevřít dveře.
"Dobrý den doktore Tomsne, úplně jsme zapomněli, že máte přijít." Zaslechla jsem Henryho hlas z chodby. "Pojďte dovnitř."
Okamžitě jsem vystartovala. "Doktore, promiňte, úplně jsem na vás zapomněla, jenom se převleču a půjdeme." Proletěla jsem kolem něj a rychle jsem na sebe natáhla jedněch nových větších hnědých kalhot, bílé tričko, červeno bílou košili, nazula jsem si hnědé tenisky, ani ne za minutu jsem stála před doktorem.
"Daniel, neměla by ses takhle namáhat."Začal svým starostlivým hlasem.
"Já vím, ale nic to nebylo." Usmála jsem se na něj, chytla jsem kabát a společně s ním jsem se vydala do auta a ordinace. Cestou jsme se bavili o tom, jak se vede mým rodičům.

"Tak co, nebolí tě něco, nějaké problémy?" Vyptával se doktor v ordinaci.
"Ne, cítím se dobře, pokud nepočítám velkou spotřebu krve." Usmála jsem se na něj a sledovala šedou zrnitou obrazovku, na které se mělo objevit mé dítě. Doktorovi z tváře zmizel veselý úsměv a nahradila ho starost, rychle začal vyšetřovací sondou jezdit po mém bříšku.
"Doktore děje se něco?" Měla jsem strach, nevěděla jsem, co se děje, a jeho chování mi v tom nepomáhalo.
"Nejsem si jistý, dej mi prosím tě chvilku, než to zjistím." Hlas mu mírně přeskakoval. Po půl minutě se na mě nejistě usmál. "Jak to tak vypadá, tak budeš mít dvojčata." Vykulila jsem na něj oči.
"Dvojčata?... Ale to není možné, upíři nemívají dvojčata, to je…" Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit.
"Ano, budeš mít dvojčata."
"Ale jak to že jste to nezjistil dřív?"
"U lidí se to jistí ve 12-14 týdnu, naše fyziologie se v tomto zase tak moc neliší. Ty jsi teď ve 14 týdnu, takže…"
"Takže já budu mít dvojčata." Pomalu jsem se začala smiřovat s myšlenkou, že nejen že budu svobodná matka, ale budu dvojnásobná svobodná matka.
Domů jsem jela opět s fotkou dítěte, dětí, ale byla jsem zaskočená, překvapená. Jako ve snách jsem vystoupila z auta a šla domů, doktor mě starostlivě doprovodil až ke dveřím, odemkla jsem, ani jsem se nesvlékla a sedla si do obýváku.
"Daniel co se děje?" Ptal se mě vystrašený Henry. Nebyla jsem zatím schopna mu odpovědět, zatím jsem vstřebávala tu informaci, Henry mě chytil za ruce. "Daniel co je, je něco s maličkým, nebo s tebou?... Mluv semnou!" Z ruky mi vyškubl fotku a zkoumal jí, ale nic nepoznal.
"Henry co se děje? Je s Dan něco?" Teď se k němu přidal i Hanin rozespalý a starostlivý hlas.
"Nevím." Bezmocně hlesl a podal jí fotku.
"Daniel co se děje." Henryho bezmocný hlas mě probral z letargie.
"Já… já budu mít dvojčata." Můj hlas byl lehce nakřáply.
"Dvojčata? Ale to je… nevídané?" Henry byl zaskočený.
"Ano, nevídané." Souhlasila jsem.
"Proč je to tak nezvyklé?" Ozvala se Hanah.
"Proto že žádná upírka ještě nečekala dvojčata, nikdy." Odpověděl Henry.
"Takže nejen svobodná, ale svobodná s dvojčaty." Konstatovala naprosto klidně.
"Co ti říkal doktor?" Zajímal se Henry.
"Poté co se vzpamatoval z šoku, mi zakázal stresovat se, namáhat, odpočívat a pořádně jíst, toď vše"
"Takže jdeme na lov." Rozhodl nekompromisně. Uložil Hanah do postele a vytáhl mě na večeři.

O týden později jsme se s Hanou, Kler a Joys vydali vybírat šaty. Poté co jsme prošly už pátý svatební salón a Hanah začínala být zoufalá a hlavně otrávená, nikde jsme nemohli najít šaty, které by se jí líbili, které by jí vyhovovali. Právě jsme vešly do dalšího, doufám, že i konečně vybere.
"Hanah přemýšlela jsem o šatech pro družičky, co kdyby byli empírového střihu? Vypasované přes prsa s lehkým výstřihem, lehce řasené rukávy přes ramena, a splývavá sukně." Přiznávám, byl v tom záměr, takového šaty lehce schovají mé, nyní už se rýsující bříško.
"Nezní to špatně, holky co na to říkáte?" Otočila se na své zbývající družičky.
"Já souhlasím." Usmála se Kler, Joys jenom přikývla.
"Tak domluveno, ještě se musíme dohodnout na barvě, řekla bych oranžovou, abychom ladily s doplňky."
"Už máš představu, kde je seženeš?" Zajímala se Hanah a prohlížela si šaty se šíleně velkou taftovou sukní.
"Ano, kousek odsud je jeden malý dokonalý obchůdek."
"Tak tam pojďme." Pronesla nevěsta otráveně a zmizela ve vchodových dveřích. S tím obchodem jsem jí trochu lhala, nebo spíš neřekla celou pravdu. Ano, byl malý a opravdu dokonalý, doporučila mi ho Morii. Patřil jedné světoznámé návrhářce, trochu jsem doufala, že si u ní Hanah vybere taky šaty, sice protestovala proti šatům na míru, ale vypadá opravdu zoufale, Henry a jeho svědci budou mít fraky od jejího manžela, takže by to bylo perfektní.

Vedla jsem je do jedné z bočních uliček, trochu dál od centra. Madam Luisa měla 'salón' vedle krejčovství svého manžela. Otevřela jsem dveře a nad hlavou se mi rozezněl zvonek oznamující náš příchod.
"Dobrý den madam Luiso." Zvolala jsem do útrob obchodu.
"Bonne journée drahá, jak se máte?" Vykoukla na mě žena okolo čtyřicítky, z které srčel francouzský šarm.
"Dobře, a co vy?"
"Pokud pominu Clauda, toho tvrdohlavého berana, kterého jsem si vzala, tak bien."
"Co vám zase provádí?"
"Strká mi k oranžovému hedvábí zelený mušelín, taková insolence!"
"To jsou ti muži." Usmála jsem se.
"Madam tohle je Kler a Joys, družičky."
"Magnifique, na vás se bude šít samo, vidím, že míry jste odhadla přesně." Měřila si je pohledem a nechala točit okolo osy.
"Madam Luiso, tohle je Hanah, nevěsta."
"Drahoušku ráda tě poznávám." Objala jí.
"Já vás taky madam Luiso." Oplatila jí zaskočená Hanah objetí.
"Myslíte, že by se pro ní našly nějaké svatební šaty?"
"Terre, tak vy se za měsíc vdáváte a nemáte šaty? Taková catastrophe! Pojďte." Madam nasadila velitelský hlas a hned začala Hanah svlékat a měřit, než se vzpamatovala, měla madam Luisa její míry a vybírala vhodný střih. Mezitím jsme si my družičky zkoušeli šaty, které pro nás šila, byl to zatím jen střih, bez jakýchkoliv úprav.
"Tyhle by ti slušely." Koukla jsem se Hanah přes rameno.
"Taky jí to říkám, střih vám bude dokonale sedět, věřte mi, zbytek upravíme." Souhlasila madam Luisa a tím bylo dohodnuto.

"Henry půjdeš se mnou na lov?" Zeptala jsem se ho jednou v noci, měla jsem hlad, ale nechtěla jsem jít sama, nevím, co mě to popadlo za stihomam.
"Jasně jenom se obleču." Slyšela jsem z ložnice. Za chvíli jsme vyrazili.
"To máš ještě hlad?" Ptal se mě zaskočený Henry, potom co jsem si dala dvojitou dávku 0.
"Ano i ne, nějak mě to nezasytilo, nedodalo dostatek energie." Pokrčila jsem rameny.
"Možná je to tím, že to není ta správná krev."Zamyslel se.
"Myslí, že…"
"… už potřebuješ upíří krev." Dokončil větu a vedl mě cestou domů.
"Tak jak to provedeme?" Zajímala jsem se, když jsme přišli domů.
"Nejlepší bude klasický způsob." Zašklebil se a sedl si na gauč. Chvíli jsem ho pozorovala a sedla si k němu. Henry mi odhalil krk a čekal. Hypnotizovala jsem krev, která proudila v jeho žíle, sklonila jsem se k jeho krku a nasála lahodnou vůni, tesáky se mi samovolně vysunuly a ústa se stahovala v očekávání lahodné tekutiny, celé mé tělo bylo napnuté a toužilo po krvi. Lehce jsem mu přejela rty po žíle a zakousla se. Henryho krev mi proudila do úst a já jí hladově polykala, dokud se mu rána nezatáhla. Jakmile jsem polkla i poslední kapičku podívala jsem se mu do očí.
"Tak jak chutnám?" V očích měl veselé ohníčky a na rtech pokřivený úsměv.
"Nebylo to špatné, ale tu A-plusku jsi neměl pít." Oplatila jsem mu úsměv.
"Mě chutnala…" Obhajoval se.
"Co to tady děláte?" Uslyšeli jsme za sebou Hanin rozespalý hlas, měla zaskočený výraz a nevěřícně si nás měřila. Až teď jsem si uvědomila, že celkem nevhodně sedím na Henrym, během krmení mě popadly instinkty a já mu toužila být ještě blíž. Ani se Hanah nedivím, že se jí nelíbilo, když jsem na jejím snoubenci seděla obkročmo a jednu ruku měla zamotanou v jeho vlasech.
"Víš…" začal rychle Henry a opatrně mě posadil vedle sebe.
"Za to můžu já, miminka měli hlad, a lidská krev už mi nestačí." Vysvětlovala jsem jí rychle.
"A proč jsi na něm seděla?" Sice pochopila, ale byla podezřívavá, naprosto jí chápu.
"Věř mi, nechtěla jsem, ale popadli mě instinkty." Nevině jsem se na ní koukla, chvíli si mě měřila a nakonec s úsměvem přikývla.
"Taky jak ti Henry chutnal?"V hlase měla potlačovaný smích, ale i opravdový zájem.
"Věř mi, tvůj snoubenec chutná vítečně,má takovou sladko-kyselou příchuť." Usmála jsem se.

Čas letěl jako splašený, než jsem se nadála, byl týden před svatbou a Henry jel pro mé rodiče a sourozence, ubytovali se v hotelu půl hodiny jízdy odsud, aby ke mně měli blízko a mohli mě ohlídat, stejně budou většinu času tady.
"Hanah uklidni se prosím tě." Nervózně přecházela po bytě a pořád něco přerovnávala, chápala jsem její obavy, i když byli naprosto neopodstatněné. Popravdě, já sama jsem se trochu bála, i když z naprosto jiných důvodů. Jakmile se mí rodiče dozvěděli, že čekám dvojčata, chtěli, abych se okamžitě vrátila domů. Odmítla jsem a trochu jsme se nepohodli.
"Ale co když se jim nebudu líbit? Pro Henryho jsou důležití, zajímá ho víc názor tvých rodičů, než vlastního otce, nerada bych je zklamala…"
"Hanah ty je nemůžeš zklamat, Henry se tě vybral a věří, že s tebou prožije věčnost, miluje tě nade vše. Mí rodiče to ví, a jediné na čem jim záleží je Henryho blaho, takže tě budou milovat stejně jako jeho."
"Já vím, ale…" Měla tak zoufalý výraz i tón.
"Žádné ale, tak to je a bude, smiř se s tím a uklidni se. Raději se pojď ještě jednou kouknout na zasedací pořádek, jestli je všechno jak má být."
"Když jsi to dělala ty, tak je to perfektní." Usmála se, ale šla ho ještě jednou překontrolovat.
Všechno bylo nachystané, jídlo, květiny, ubrusy, stoly, kapela, oddávající, všechno bylo objednané, pozvánky potvrzeny, šaty ušity, už jenom zbývalo, aby nastalo 3. 12.

V chodbě se otevřely dveře. "Už jsme tady." Oznamoval Henry. Povzbudivě jsem Hanah stiskla ruku a spolu jsme čekali, než vejdou.
"Franku Elen dovolte, abych vám představil svou snoubenku Hanah." Henry vzal Hanah kolem pasu a vedl jí k mým rodičům.
"Těší mě." Přivítala je. Teď nestala nejdůležitější chvíle, rodina jí hodnotila, trvalo to sotva vteřinu, než došli k názoru.
"Ráda tě konečně poznávám." Matka nasadila ten nejkouzelnější a nejupřímnější úsměv, jakého byla schopna, objala Hanah.
"Já vás také." Hanah matčino chování zaskočilo, ale obětí jí opětovala.
"A prosím tě tykej mi." Dodala matka, když jí pustila. Stejně to následovalo i u mého otce a se sourozenci, jasně bylo vidět, že se jim Hanah líbí a schvalují Henryho volbu.
Teď jsem byla na řadě jí.
"Mami, tati." Vydala jsem se je obejmout.
"Drahoušku, tolik jsi nám chyběla, jak se máš? Co děti?" Začala matka okamžitě a dobré půl minuty mě dusila v objetí, kdyby jí otec neodtrhl, asi bych tam stála doteď.
"Já dobře, a děti taky, mají pořád hlad." Usmála jsem se a položila si ruku na své teď už o poznání větší bříško, ještě že šaty ho zakryjí a nic nepůjde poznat.
"Doufám, že se mi o synovce dobře staráš." Hnal se ke mně Will a sehnul se k mému bříšku. "Jestli vás mamina zlobí, tak řekněte a já jí domluvím." Potom mi na břicho položil ucho. Morgan ho plácla přes hlavu a odstrčila.
"Ráda tě vidím, musíme jít nakupovat a koupit oblečení i pro neteře." Začala hned plánovat. "A vsadím se, že Hanah bude potřebovat výbavu na líbánky." Zatvářila se tak vědoucně, až Hanah zrůžověli tváře.
"Ale nejdřív tě prohlédne doktor, dovezli jsme ho s sebou, bude nás večer čekat v ordinaci." Promluvil otec nekompromisně.
"Byl tady minulý týden." Oponovala jsem mu.
"Ano to byl, ale taky chceme vidět svoje vnoučata naživo, nejen z fotky." Objasnila mi matka, nemělo cenu protestovat.

Jak chtěli, tak se také stalo, Podstoupila jsem vyšetření, šla na nákupy, naplánovala a uskutečnila rozlučku se svobodou pro Hanah a pořádně jedla a odpočívala, aspoň tehdy, když jsem měla poblíž rodiče. Byl tady čtvrtek čas nato odjet do Balgrochanu na svatbu.