OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vita incoqnita 8. kapitola

08.11.2009 (17:00) • 4dd4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2070×

Svatba

Hotel byl naprosto perfektním místem pro svatbu. Po dlouhé příjezdové cestě lemované duby, na jejíž větvích se držela vrstva sněhu a vysely z nich malé rampouchy jsme se dostali k velkému viktoriánskému domu s věžičkou a vikýři, zdmi obloženými bíle natřeným dřevem, zasněženou střechou a velkou verandou. Spokojeně jsem se usmála a po zasněžené obláskové cestičce jsem se vydala dovnitř, domluvit se s majitelkou, Hanah s Morgan a matkou mě následovali se spokojeným úsměvem.
"Nakonec máš přece jen vkus." Pošeptala my Morgan do ucha těsně před tím, než jsem si stoupla před recepci. S mile působící, možná trochu střelenou asi třicetiletou ředitelkou jsem se dohodla na posledních přípravách, dostali jsme klíče a poslíčci nás doprovodili do pokojů.
Poslíček mi otevřel dveře a položil kufry, dala jsem mu spropitné a rozhlížela se po pokoji, kterému vévodila velká postel s levandulovým přehozem a spoustou různě tónovaných fialových polštářů. Neodolala jsem, rozběhla jsem se k posteli a skočila, spokojeně jsem se rozvalila a sledovala světle okrový strop. Pokoj byl jednoduše zařízený, kromě velké postele tady byli dva noční stolky, skříň, psací stůl a křesla, to všechno z tmavého dřeva, krom toho tady byli dveře vedoucí do malé útulné koupelny a vikýř, ve kterém bylo umístěné okno se širokým parapetem, a výhledem do kouzelné zahrady. Chvíli jsem strávila koukáním z okna, než jsem si vybalila a vydala se zkontrolovat přípravy.

Než jsem se nadála, byl tady páteční večer, ubytovala jsem první hosty, byli to Hanini rodiče, Lucy byla milá malá blondýna a Steav vysoký černovlasý muž s milým úsměvem, bylo jasné po kom Hanah je. Na svatbu se těšili, Lucy sice bylo líto, že nemohla pomáhat s přípravami, ale smířila se s tím, momentálně seděla s Hanah v pokoji a povídali si.
Obřadní místnost byla nachystána, stejně jako jídelna, stačilo jenom dodat květiny, které mají dovést zítra ráno. Dort stačilo dozdobit, upíří potrava byla bezpečně uložená ve speciálním boxu. Všechno, co mohlo být nachystáno bylo, a já měla volnou chvilku.

Bylo kolem půlnoci, seděla jsem na v otevřeném okně a sledovala zahradu. Z nebe se líně snášeli malé sněhové vločky a dopadaly na zem, kde se skvěla asi deseticentimetrová vrstva sněhu. Měsíc vykukující mezi mraky ozařoval temné stíny vrhané stromy a celé scenérii dodával kouzlo. Opřená o rám okna, jsem byla jednou nohou zapřená o druhou stranu rámu a druhou jsem měla venku a houpala s ní. Periferním pohledem jsem sledovala Henryho, jak vyskočil ze svého okna a přes střechu běžel mým směrem. Dala jsem nohu dovnitř, Henry si sedl naproti mně.
"Neměl by si teď být někde s Willem?"
"Měl, ale chtěl jsem být chvilku s tebou." Zněl melancholicky, možná smutně, vážně…
"Neměl bys to říkat Hanah, nebo ti vyčte, že jsi poslední noc na svobodě strávil semnou." Pokusila jsem se o vtip, na jeho vážné tváři se objevil malý úsměv.
"Chtěl jsem si s tebou promluvit, zeptat se tě... Daniel, dělám dobře, když si Hanah beru, nezničím jí tím život?" Upřel na mě své obavami proklaté modré oči.
"Henry, když si jí řekl, kdo jsi neutekla, nevyděsila se, přijala to, přijala tebe. Řekla ti, že tě miluje, dokázala to tolikrát, že to ani není možní, je ochotná s tebou strávit věčnost, co víc ještě můžeš chtít."
"Ale co když toho bude litovat, co když se vedle mě jednoho dne vzbudí a zjistí, že mě nemiluje, že jsem její největší chyba." Zněl zoufale.
"A co když se jednoho dne vzbudíš ty a řekneš si, že už jí nemiluješ?"
"To se nikdy nestane!" Sebevědomost v jeho hlase kontrastovala s předchozími obavami.
"Tady máš odpověď na svou otázku." Usmála jsem se na něj. Henry mě ještě chvíli sledoval, potom zatřepal hlavou usmál se a objal mě, vzhledem k tomu, že sem oba seděli obkročmo na okenním parapetu, to šlo těžko. Opřela jsem si hlavu do prohlubně mezi jeho krkem a klíční kostí a nadechla se. Do nosu mě uhodila vůně jeho sladké krve a já si uvědomila, jaký mám hlad, Henry si to zřejmě uvědomil taky.
"Jen se napij." Pobídl mě a ohnul hlavu na stranu.
"Ne, zítra se ženíš, nebudu tě vysávat v předvečer tvé svatby." Odtáhla jsem se od něj. Henry se na mě zamračil.
"Musíš jíst." Na čele se mu utvořila vráska.
"Ano, ale nemusíš to být zrovna ty."
"Tak zajdeme za Willem." Ladně vyskočil na střechu a podal mi ruku jako pravý džentlmen, s úsměvem jsem jí přijala a vydala se do Willova pokoje.

Henry mi pomohl do okna a já jsem se rozhlédla po bratrově pokoji, byl laděný do zelena se stejně tmavým nábytkem, jako můj pokoj.
"Copak ty tady, myslel jsem, že je to pánská jízda." Uslyšela jsem Paulův hlas ode dveří.
"Paule?" Vykulila jsem oči. "Co ty tady děláš, neměl si přijet až ráno?" Byla jsem vděčná za své volné tričko, které krylo mé bříško.
"Přece by sis nemyslela, že ho necháme v předvečer dobrovolného vstupu do vězení samotného. Lili už si vybaluje kufr." Zasmál se a šel mě obejmout, než jsem stihla zareagovat, už jsem byla přitisknuta na jeho hrudi. Paul se ode mě odtáhl a překvapeně se na mě díval.
"Daniel, ty… ty jsi těhotná!" Překvapeně vyhrkl. "Ale, kdo je… Je to Antonyho dítě." Vydechl a kulil na mě oči.
"Paule, nesmíš mu to říct." Řekl Will rozhodně.
"Na to zapomeň, má právo vědět, že bude otec…" Bez přemýšlení jsem Paulovi chytla hlavu a upřeně se mu dívala do očí. Cítila jsem jeho vzpírající se mysl, nechtěl podlehnout, ale neměl šanci, prorazila jsem přes jeho hradbu myšlenek a hledala tento okamžik. Začala jsem pozměňovat jeho vzpomínky.
Přišla jsem s Henrym oknem, přivítal si nás, oznámil, že přijela i Lili a teď jí jdeš zkontrolovat, co provádí.
Pustila jsem jeho hlavu a udělala dva kroky dozadu. Paul ještě chvíli bez pohnutí stál, potom několikrát po sobě rychle zamrkal a zatřepal hlavou.
"Jdu se podívat na Lili, co stihla provést s pokojem, ne že mi utečete." Zahrozil zvesela a odešel.
"To bylo o chlup." Oddechl si Henry.
"Jo to bylo." Souhlasila jsem unaveně a sedla si na postel.
"Jak ti je? Cítíš se dobře?" Zajímal se hned Will a opatrně si sedl vedle mě.
"Jo jsem v pořádku." Hlesla jsem.
"Co budeme dělat? Nemůžeš každému upírovi měnit vzpomínky."
"Já vím, ty šaty zamaskují mé bříško, ale nedošlo mi, že…"
"Co kdybychom řekli Mori?" Vyhrkl Henry. "Vytvoří iluzi, že jsi plochá jako vždycky."
"To není špatný nápad, domluvíme to s ní." Souhlasil Will.
"Fajn, vlastně jsme přišli proto, že prcci mají hlad." Oznámil Henry. "A tvá sestra, cituji: …nebudu tě vysávat v předvečer mé svatby." Imitaci mého hlasu doplnil úšklebkem.
"Pro synovce všechno." Usmál se. "Mám si lehnout, nebo bude stačit, když budu sedět?" Zajímal se a sundal si košili.
"Jenom seď."Klekla jsem si vedle něj na postel a zaměřila se na jeho tepnu. Sledovala jsem jeho proudící krev, nasála jeho aroma a zakousla se. Jeho krev nebyla tak dobrá, jako ta Henryho, ale chutnala my. Olízla jsem i poslední kapku jeho krve a pustila ho. Will dopadl na postel a já se posadila na paty.
"Tak jak ti chutnal bratříček." Uslyšela jsem Morganin hlas ode dveří.
"Henry je lepší." Odvětila jsem jí a starostlivě sledovala Willa. "Jak ti je?"
"Dobře, neboj. Nikdy bych nečekal, že mí synovci mají takový hlad." Uklidnil mě.
"Neteře." Ozvala se Morii.
"Cože?" Ptal se Will.
"Budou to neteře." Usmála se Morii.
"Nech si zajít chuť, budou to synovci." Henry strčil hlavu do dveří.
"Možná by si měl vzít Willa na lov." Otočila jsem se na Henryho, ten kývl a vyrazili. S Morii jsem dohodla pár detailů ohledně zítřka a šla si lehnout.

Všechno bylo nachystané, už jenom stačilo, aby řekli Ano. V sále bylo všechno připravené, na kulatých stolech byly bílé ubrusy, na kterých byly položeny jemně oranžové čtvercové přehozy, všude byli květiny ladící se svatební kyticí. Přes tmavě lakované dřevěné židle byly převázané oranžové mašle. Třípatrový dort s bílou polevou a žlutými marcipánovými růžičkami stál na místě. Obřadní sál byl rovněž připraven, celá ulička byla lemovaná květinami a hosté byli na svých místech.
Henry stál u oltáře ve skvěle padnoucím černém obleku s bílou košilí, světlounce oranžovou vestou a tmavě oranžovou vázankou a oranžovou květinou v klopě. Usmála jsem se na něj a kráčela k oltáři, za mnou šla Kler a Joys. V dlouhých splývavých matně oranžových šatech (pozn. autora berte to s rezervou) empírového střihu s temně oranžovou stuhou pod prsy a malou kyticí z béžových a oranžových růží jsme došly k oltáři a čekaly, než přijde Hanah.
Rozezněly se první Tóny Wagnerova pochodu a ve dveřích se objevila Hanha zavěšená do svého otce, který měl na sobě skvěle padnoucí černý oblek. Hanha pomalu kráčela k oltáři, její na temeno vyčesané vlasy, které v jí ladných loknách padaly na ramena, se při každém jejím pohybu zachvěly. Dlouhé bílé uplé vyšívané šaty empírového střihu dokonale zvýrazňovali její postavu, v rukou měla krásnou velkou kytici z krémových a světle oranžových růží. Vypadala nádherně, Morii si vyhrála s jejími vlasy a make-upem, byla jako princezna z pohádky. Slyšela jsem její splašeně bijící srdce a musela se usmát, není nervozita a jemný růžový ruměnec byli kouzelné. Hanah došla k oltáři a obřad mohl začít.
Poslouchala jsem oddávajícího a sliby, které si snoubenci vyměňovali, přitom jsem pozorovala svatebčany. Přijeli všichni, dokonce i Henryho rodiče, sice dovnitř vklouzli těsně předtím, než všechno začalo, takže jsme s nimi nemluvili, ale byli tady. Se zájmem pozorovali dění kolem sebe a když vešla Hanah zaměřili se na ní, téměř jsem viděla jejich úvahy o tom, jestli je vhodnou kandidátkou do jejich rodiny.
"… Polibte nevěstu." Henry se naklonil k Hanah a spojil jejich rty v prvním manželském polibku, celý sál propukl v jásot.

"Henry, Hanah gratuluju." Popřála jsem jim a oba je najednou objala.
"Dany děkuju za všechno, byla to ta nejkrásnější svatba, jsi na nás tak hodná." Hanah měla slzy na krajíčku, popravdě jsem byla taky dojatá, vidět to jejich štěstí mě naplňovalo optimizmem, dovolila jsem si doufat v lepší zítřky.
"Henry." Slyšela jsem za sebou Lusiuse a odstoupila, všimla si ho celá má rodina a nenápadně se stáhla kolem.
"Otče, matko." Pozdravil je Henry stejně chladným hlasem. Navzájem se dívali do očí.
"Nepředstavíš nám svou manželku?" Usmála se mile Priscila. V ten okamžik všichni pochopili, že je vyhráno, Lusius s Priscilou se smířili s Henryho volbou.
"Mami, tati tohle je Hanah, Hanah to jsou mí rodiče, Priscila a Lusius." Navzájem se objali a poznávání mohlo začít.

Z povzdálí jsem sledovala končící svatební hostinu a těšila se do postele, byli tři hodiny ráno a většina svatebčanů z Haniny strany byla v posteli, nebo pod stolem. Upíři se ještě bavili, ale pomalu mizeli na lov nebo do ložnic.
"Byla to krásná svatba." Vedle mě se objevila Morii, v rukou držela svatební kytici a hrála si s ní, při házení jí chytila. Hanah s Henrym hned potom odjeli na svatební cestu, měli by se vrátit za měsíc, na Nový rok, aby Hanah stihla zkouškové období.
"Ano to byla." Usmála jsem se a dál se pohodlně opírala o stěnu, kolem nás se stáhla celá rodina i s Lusiusem a Priscilou.
"Hanah je milá dívka, Bude Henrymu dobrou ženou." Konstatoval Lucius. "Daniel, chtěli bychom ti poděkovat, že jsi jim připravila svatbu a postarala se o ně, když my jsme odmítli." Udělal dva kroky ke mně a objal mě stejně jako Priscila po něm.
"Hádám, že Tony o ničem neví." Podotkla teta, když mě pustila.
"Neví a ani se nic nedoví." Pronesla jsem rozhodně.
"Tohle století je plné změn." Usmál se strejda a objal svou manželku.
"Měli bychom vyrazit, musíš si ještě zabalit." Pronesl otec mimochodem.
"Co myslíš tím zabalit?" Zeptala jsem se podezřívavě.
"Přece si nemyslíš, že tě tady necháme samotnou." Teď byl překvapený otec. "Pojedeš s námi domů a budeš tam, dokud se Henry s Hanah nevrátí, potom můžeš odjet."
"Ale já chci zůstat tady." Protestovala jsem.
"Tak na to rychle zapomeň, musíš mysle na svoje děti, čím se asi budeš krmit, když bude Henry někde v Karibiku?" Na tenhle otcův argument jsem odpověď neměla.
"No dobře, ale odjedeme až zítra, musím všechno doplatit a rozloučit se s hosty." Kapitulovala jsem.
"To nebude potřeba." Usmál se Lusius. "Už jsme všechno zaplatili a s Haninými rodiči to zvládneme, můžeš klidně vyrazit."
"Vy jste se na mě snad domluvili." Zamračila jsem se na ně, ale dál neprotestovala a vydala se do pokoje převléknout se a zabalit si. Jakmile jsem byla hotova, Will mi vzal kufr a doprovodil mě k limuzíně, která nás dovezla a letiště. Když jsem chtěla začít protestovat, že se musím zastavit doma, umlčeli mě s tím, že tam všechno zařídili, domácí bude zalívat kytky a kufry mám v letadle. Nezbylo mi než nasednout a vydat se na cestu domů.

7. kapitola Shrnutí povídek 9. kapitola

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vita incoqnita 8. kapitola: