OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vittoria není jen vítězství - 11. kapitola

09.09.2009 (15:00) • Caterina • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 724×

11. kapitola – Konečně šťastná. Nic to nezmění.

Nemohla spát. Bylo to strašně otravné netušit, co se děje v domě upírů. Hlavou se jí motaly otázky typu: Řekne jí to? Bude ho přemlouvat? Podlehne jí? Nedovedla si představit, že by se někdo Christiana vzdal jen tak. Pokud to bude v pořádku a budou spolu. Ona bude bojovat pro každou minutu. Vždycky to tak bylo. Pokud se již někdo z nich, vlkodlaků, zamiloval. Bylo to navždy. Samozřejmě do smrti. Byli i tací, kteří po smrti svého druha jinou lásku nechtěli, ale i tací, kteří si dali ještě šanci. Jako nyní ona. Ale do doby, kdy byl jejich protějšek na světě byli vlkodlaci jedna z nejvěrnějších ras. Už od počátku.

Bylo ještě brzo. Věděla to. Spala asi jen dvě hodiny. Dolámaná a rozmrzelá vylezla z postele a osprchovala se. Oblékla a trochu se nalíčila. Christian přijede až za pár hodin, ale i tak. Sešla dolů, že se nasnídá, ve dveřích do kuchyně zamrzla. Obrázek, který se jí naskytl už dlouho neviděla. Byli spolu dlouho a tak se už celkem krotili. Marian byla opřená o pult u kuchyně, Sebastian byl na ní nalepený, že bylo těžko poznat, kde jeden končí a druhý začíná. A jazykem si navzájem zkoumali mandle. Díky bohu byli oblečení. Vittoria si pamatovala na to, jak před pár desítky let je takhle přichytila přímo v akci. Několik měsíců  pak v jejich přítomnosti rudla.

Odkašlala si, aby na sebe upozornila, protože už tam stála nějakou chvíli a čekala, že se budou muset nadechnout. No stále nic. Nechápala, že tak dlouho vydrží bez kyslíku. Kdyby jí to nepřišlo blbé, šla by si je prohlídnout zblízka, jak dýchají. Oba dva od sebe odskočili. Marian jemně zrůžověla a Sebastian po ní zavrčel v nesouhlasu s jejich vyrušením. No co no, pomyslela si Vittorie, jak dlouho jsem asi tak ještě tady měla stát.

„Mám hlad.“ Bylo, ale jediné, co jim na ty jejich pohledy sdělila.

Ozvalo se troubení. Sebrala věci a rychle vyběhla ze dveří. Christian již galantně stál venku a otvíral jí dveře u spolujezdce. S tichým –ahoj- nastoupila a vyjeli. Pustil ji nějakou tichou romantickou skladbu, asi na uklidněnou. No, moc to nepomáhalo. Chtěla, toužila po odpovědích na své otázky.

„Jak to dopadlo? Co Andrea?“ nevydržela déle a prostě to ze sebe vychrlila.

„Jak jsem říkal, už nějakou dobu to mezi námi neklapalo. Nespal jsem s ní už tři měsíce. Takže v klidu. Dokonce uhádla proč se s ní rozcházím.“ Usmál se.

„Říkala, že nám přeje, abychom byli šťastní.“ Znělo to moc dobře. Vittoria netušila proč, ale měla divnou předtuchu. Možná prostě byla příliš paranoidní. Uklidňovala se. Ona je asi zřejmě na Christiana příliš navázaná, a tak ji přijde divné, že někdo se ho jen tak v klidu vzdá. Rozhodla se to neřešit. Předtucha , nic víc. Usmála se na Christiana a ten natáhl ruku od řadící páky a spojil ji s Vittoriinou rukou.

Vystoupili před školou. Christian opět galantně oběhl auto a otevřel ji dveře. Musela se na něj pro to usmát. Užívala si, když ji vzal jemně kolem pasu a dával světu na odiv, že patří k sobě. Viděla několik děvčat, jak se po nich závistivě dívají. To co nevnímala, že i někteří kluci. Vadilo jim, že Vittoria si našla někoho mimo jejich řady a ještě k tomu z těch nováčků, co se s nimi příliš nepřátelili. Najednou si všimla postavy, která stála kus od budovy a nedívala se ani trochu přátelsky. Andrea. Christian si všiml, že se Vittoria dívá někam do strany a otočil se tím směrem. Andrea vykouzlila nádherný úsměv. Nevěděla proč, ale Vittorii z něj přeběhl mráz po zádech. Dostala ohromnou chuť se někam schovat. Možná i pod zem.

Celý den uběhl jinak v podivném růžovém oparu. Vittoria byla na vrcholu blaha. Nic jí nemohlo tenhle pocit zničit. Nic kromě Christiana a ten to doopravdy v plánu neměl. Scházeli se o přestávkách. Neustále na sebe mysleli. Většinu času oba měli v tváři ten nepřítomný lehce zasnění výraz čerstvě zamilovaných. Marian z toho byla nadšená a pro Sebastiana to byl zdroj neustálých narážek a dvojsmyslů. Z počátku mu přišlo hrozně směšné, že místo, aby se bránila, se na něj jen mile usměje. Ke konci školního dne už ho to neskutečně otravovalo. Špičkování s Vittorií bral jako jednu z nejlepších zábav. Marian ho utěšovala, že to ji přejde. Bohužel nemohla odhadnout, jak dlouho to bude trvat. Docela se pobavila na tom, když to Sebastian od ní požadoval. Přesnou dobu vznášení se na obláčku při zamilování. Tak to tedy i popisoval. Byl nešťastný, když přesnou dobu mu Marian nebyla schopna poskytnout.

Po vyučování ji Christian odvezl k jezeru. Lehli si do trávy a požádal ji zda by se nemohla přeměnit. Přišlo ji to zvláštní, ale jeho přání mu splnila. A v tu chvíli jí začal povídat:

„Je pro mě jednodušší mluvit s tebou v téhle podobě. Svěřoval jsem se ti celé své dětství. Někdy mi přijde až děsivé, kolik toho o mě víš a já stále mám tak málo informací o tobě. Ale je jedna věc, se kterou bych se ti chtěl svěřit.“ Ruce zabořil do její srsti a hlavu si položil na vedle její hlavy.

„Něco se změnilo. Ne teď, když jsem tě uviděl. Ale tehdy, když jsem se z tebe napil. Nejsem si jistý, zda ti mám být vděčný za to, že jsi mě poslala pryč. Víš, když jsi tenkrát sešla dolů do toho sklepení, byla jsi anděl. Viděl jsem tě jako anděla. Vstoupila jsi dovnitř a nechala mě to udělat. V tu chvíli jsem tě proklínal. Nechtěl jsem tě zabít. Ale nemohl jsem si pomoct. Tvoje krev … kdyby nás tenkrát neodtrhli, nikdy bych neměl sílu sám přestat. Myslím, že jsem se do tebe zamiloval už v tu chvíli. Pohled na tebe, do tvých očí, poprvé jsem mohl doopravdy ocenit tvou jedinečnou vůni. Zdávalo se mi o tobě. Snil jsem o tom, že jsi u mě, že mě držíš a je nám krásně. Ta probuzení nebyla hezká. A pak jsme se vrátili.“ Na chvíli se odmlčel. Zvedla k němu hlavu, ale on jen zakroutil hlavou, že bude pokračovat. Sklonil se a políbil ji do srsti. Vittoria se natáhla a oblízla mu bradu. Usmál se na ni. Ten úsměv byl trochu smutný.

„Když jsme se vrátily,“pokračoval,“ bylo to jiné. V první chvíli jsem netušil zda ty a Sebastian …“ Vittoria se při té představě zamračila i ve vlčí podobě.

„Promiň, v první chvíli, jsem prostě měl ten pocit. Pak jsem se, ale dozvěděl, že ne. Najednou jsi zmizela. Ani chvilku jsi s námi nepobyla. Byl jsem z toho zmatený. Těšil jsem se až tě uvidím ve škole. No asi jsem se těšit neměl.“ Opět se zamračila.

„Promiň, ale víš, co se mnou dělaly, ty tvoje hluboké výstřihy a průhledné blůzky. Všechno na tobě bylo jako druhá kůže. Bylo to strašné utrpení nemoci se tě dotknout. Taky se, my, držíme dál od lidí, už kvůli bezpečí - jejich a ty jsi byla stále někým obklopena. A někteří ti kluci se tě dotýkali.“ Řek jí ještě nakonec vyčítavě.

Vittoria ležela a poslouchala Christianovo vyznání. Bylo hezké slyšet to taky z té druhé strany. Že i on zažil chvíle nejistoty. Hrozně moc ji potěšil tím, že za ty roky, co žil na jiném kontinentu, na ni myslel. Ona na něj myslela skoro furt a tak jí přišlo hrozně krásné, že to bylo i na opak. Přeměnila se zpět a schoulila se mu do náruče. Bylo neskutečně příjemné ležet blízko něho a vdechovat jeho vůni. Po té, co byla s ním skoro neustále dovedla plně ignorovat nasládlou upíří složku a vychutnávala si čistou směs jeho osobité vůně. Láska byla podle ní ta nejkrásnější věc. Když se jí tolik svěřil, rozhodla se také něco na sebe prásknout.

„Miluju tě, miluju tě skoro od vždycky.“ Řekla mu po pravdě. Shlédl na ni překvapeně.

„Proč jsi něco neřekla?“

„Neměla jsem právo. Dokud jsi byl člověk, nesměla jsem tě ohrozit tím, že bych tě přivedla do tohohle světa. A taky, pak jsi si našel ženu, měl jsi dítě.“ Při jejích slovech jeho tvář posmutněla.

„Odpusť, nechtěla jsem ti to připomínat.“Omlouvala svou chybu. Příště bys měla nejdříve myslet než něco kvákneš. Peskovala se v duchu.

„A když jsem byl přeměněný? To jsem se ti potom tolik hnusil, že jsi mě nechtěla mít u sebe?“ ptal se jí ještě stále se stopou smutku v hlase.

„Ne, to ne,“ rychle řekla, tedy téměř vykřikla.

„Nikdy jsi se mi nehnusil. Je jedno, co jsi, pro mě jsi navždy prostě Christian. Muž, kterého miluji. Ale nemohl jsi tady se mnou zůstat. Evropa byla po válce plná upírů, sama jsem mohla mnohokrát padnout. Potřebovala jsem tě v bezpečí. Taky vlkodlaci by zřejmě v blízkosti nového, špatně se kontrolujícího upíra brzy dospěli k názoru, že tě musí sprovodit ze světa. Pochop, jediné co jsem potřebovala bylo, abys byl na živu a alespoň v relativním bezpečí. To by jsi tady, v té době, být nemohl.“

Vzdychnul si a přitáhl si ji blíž k sobě na znamení, že to chápe. Zvedla a zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí. Usmála se na něj a on se usmál na oplátku. Dívali se na sebe, atmosféra houstla, úsměv se vytratil. Christian sklonil hlavu a jemně se svými rty otřel o ty její. Vittoria ho nezklamala. První dotyk a vystartovala. Ruce zapletla do jeho vlasů a rty se přisála na ty jeho. Jazykem se dobývala do jeho úst. Christian neprotestoval, spíše naopak, aktivně se zapojil. Ale stejně mu to nedalo a musel se do jejích úst usmát. Straně se mu líbilo, jak na něj reagovala.

Po hodně dlouhé chvíli se od sebe odtrhli. Vittoria si přehrála vše v hlavě a celá zrudla. Nechápala se. Proč vždycky takhle zběsile zareaguje. Předtím s Peterem se jí to nikdy nestalo. A to ne, že by si jeho polibky neužívala. Ale s Chrisem jako by se jí vždycky ve chvíli, kdy se jejich rty dotknou, všechno vykouřilo z hlavy. Přestane být sama sebou a je tady jen on a nikdo jiný.

„Dostal jsem nápad.“ Vytrhnul ji z úvah Christian.

„Jaký?“ byla zvědavá s čím přijde.

„Nechtěla by jsi jít zítra do kina?“ Musela se usmát. Oficiální rande. Ne, že by tedy tohle nebylo, ale je hezké, že budou mít i takové to obyčejné.

„Moc ráda půjdu.“ Usmála se na něj. „Co dávají?“ Nedalo jí se nezeptat, i když to samozřejmě tušila.

„Stmívání, komedie pro vlkodlaky a upíry.“mrknul na ní.

Autor: Caterina, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vittoria není jen vítězství - 11. kapitola: