Narodila se téměř před tisíci lety. Jako Primus. Čistý vlkodlak. Dítě královské krve. Vittoria bylo synonymem zkázy a vítězství. Dokud nepotkala jeho. Christian, zašeptala jeho jméno a on se otočil zpět. Jeho upíří smysly zaslechly i tento zvuk, který jí sotva splynul ze rtů.
15.08.2009 (18:00) • Caterina • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 848×
Bloudila světem, zabíjela, ale nic už nebylo jako dřív. Po nocích snila. Byla zpátky na louce, byla s malým Christianem. Občas se vracela do sídla. Vždy se strachem. Nejen Christian jí přirostl k srdci, ještě Marian. Za všechno se musí platit a ona čekala, kdy bude muset zaplatit, za ten rok štěstí se svými dvěma přáteli. Přešel rok s rokem. A ona stále nevěděla, co je s Christianem. Představovala si, jak teď asi vypadá. Už mu bude skoro 10 let. Vrátila se do sídla. Nastupovala zima roku 1925.
„Potřebuju výbavu.“vybafla na Marian sotva se s ní ocitla o samotě. Marian vyvalila oči:
„Co že potřebuješ?!
„No výbavu, šaty, prádlo, klobouky a takové ty věci, co lidi nosí.“ Vittoria po sídle většinou chodila ve svých starých šatech někdy ze 16. století. Kdy byla móda volných splývavých šatů než v 17. století nastoupily barokní rozšiřující se sukně. Šaty už časem, kromě toho, že ztratily původní barvu, byly různě roztrhané a tak. Vypadala jako bezdomovec. Ale nikdy si nenechala od Marian pořídit novou garderóbu. Že prý zbytečné vyhazování peněz. Jako by snad měly nouzi. Vittoria sama měla majetek nedozírný. A nikdy si z toho nic nevybrala. Neodolala :
„Na, co to potřebuješ?“ nastalo ticho. Vittoria přemýšlela, zda může říci své přítelkyni pravdu. Marian stála, ani nedýchala, čekala. Věděla, že pokud se jí Vittoria svěří vše bude jinak. Budou opravdové kamarádky.
Nadechla se a upřela své žlutohnědé vlčí oči do zelených očí Mariany.
„Někoho hledám … hledám malého chlapce.“ Marian dychtivě vyslechla Viktoriino vyprávění o tom, jak se seznámila s Christianem, a co se stalo v době, kdy se zdržela v sídle déle než kdykoliv a kdokoliv pamatoval.Samozřejmě jí chtěla pomoci. Přišlo jí strašně sladké, jak se Vittorie bojí o svého lidského kamaráda. No nahlas to raději neřekla. A hlavně, bude zábava. Marian milovala nakupování.
Nevěděla koho zabije jako prvního, ale někoho určitě. Švadlena se svou pomocnicí jí brali míry a neustále o něčem štěbetaly s Marian. Připadala si jako kus hovězího na porážce. Když konečně doměřily a to všechno, začali plánovat, co jí ušijí. K jejím ohnivě rudým vlasům vybrali převážně tlumené odstíny skoro snad všech barev. Střih na šaty, sukně, kalhoty. Vittoria koukala naprosto vyjeveně, za časů, kdy se o tyhle věci starala, kalhoty ženy nenosily.
Marian domluvila polovinu dodávky všech věcí do týdne. S tím, že bude švadlena štědře odměněna. Otočila se na Vittorii, která stála opodál s výrazem opuštěného ptáčete. Legendární zabiják, smála se v duchu a porazí jí něco tak prostého.
Netrvalo to ani týden, když dorazila první dodávka věcí. Marian se zařekla, že jí je všechny uklidí a tak nyní spolu, byly ve Vittoriině pokoji. Vittorie přejela rukou přes hedvábné francouské kalhotky. Byly tam i podvazky, podprsenky a podobné věci. Marian jí připravila sukni s halenkou na večeři. Čekala, co ostatní vlkodlaci na to poví. Věci ve kterých se Vittoria producírovala její nadpozemskou krásu hodně tlumily a nyní, když jí oblékne a učeše, doufala, že si jí muži všimnou. Marian by ráda, aby si Vittorie našla mezi nimi partnera a už neodešla. Chtěla, aby její přítelkyně zůstala.
Vittoria nakoukla do místnosti štěbetajících lidí – vlkodlaků. Nadechla se a pomalu vstoupila. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy se na ní otočil první. Místnost ztichla jako kdyby zazněl výstřel. Koukali s ústy téměř dokořán. Kdyby se necítila divně, připadalo by jí to směšné. Měla na sobě krémový komplet, rudé vlasy vyčesané do jednoduchého drdolu. Díky nim, její čistá bezchybná bledá pokožka vynikla. Halenka měla nabírání u pasu, což si mohla se svou štíhlou postavou dovolit. A světe div se, většina mužské populace zírala na její hrudník. V tomto ohledu na ní příroda nešetřila, jenže v hadrech co nosila i tak nebyly moc vidět. Pomalu se přesunula do čela stolu. Sedávala po pravé straně vedle Marian. Hlavy se otáčely za ní. Tenhle večer bude ještě dlouhý, říkala si v duchu.
Další den začali plánovat. Marian jí radila, aby se došla zeptat jeho rodičů, kde ho najde. Ale Vittoria na ní vybafla, co by jim asi řekla. Promiňte, ale jsem vlčí kamarádka vašeho syna a chtěla bych ho vidět?!, To asi ne. Stejně nevěděla, kde bydlí. I když jí to Christian říkal. Vytyčily největší francouzská města, kde by mohla začít s pátráním. Ale vezme to od Paříže. Ve vlčí podobě by tam měla být za cca 2-3 hodiny. To nebude problém. Marian jí překvapila žádostí, aby se proměnila, že jí chce vzít míru. Vittoria se neudržela a zavrčela na ní. Už žádné další míry.
„No tak, jak asi poneseš boty? Udělala jsem vak, ale potřebuju vědět, jak dlouhá má být šňůrka kolem krku.“ Ano, největší zvláštností bylo, že při přeměně šaty jako by se skryly pod kůží a kožichem. Když se přeměnily zpět, měli na sobě to samé, co před tím. Boty ne. Boty zůstaly prostě mimo. Asi by bylo divné, kdyby se procházela po městě bosky.
Vyrazila. Kousek před městem se přeměnila. Nazula si boty a šla pěšky. První zastávka bude v bance. Marian a něco jako vlčí účetní jí otevřeli účet. Snažili se jí to vysvětlit, ale ani tak z toho nebyla moc chytrá. Taky jí říkali, aby si někde vzala taxi. Odmítla, do toho stroje nenastoupí. Drožka bude lepší. Vyřídila banku a další a pak se vydala hledat Christiana. Nečekala, že bude mít štěstí hned první den. Obešla pár škol v době, kdy končila vyučování. Nikde ho neviděla a ani necítila. K večeru si našla nocleh v jednom útulném menším hotelu.
Tři dny bloudila ulicemi a hledala ho. Hlavní město Francie bylo příliš velké. Nemohla používat své vlčí schopnosti a tak byla lidským krokem moc pomalá. Stála před další školou, v parku za stromem a čekala na konec. Před dveřmi se už řadily skupinky rodičů, kteří vyzvedávali děti. To byly ti movitější. Dveře se rozlétly a vyběhla tlupa dětí a pak ucítila známou vůni. Její oblíbená směs planých růží a ještě něčeho. Hledala očima v davu.
Zhrozila se. Byl stále krásný. Vyšší než většina dětí kolem něj. Vychrtlý. Lícní kosti vypadali, že je pokrývá snad jen kůže. Bože! Vykřikla v duchu. Sledovala ho až do oprýskaného domu v jedné zapadlé uličce. Nápis hlásal Řeznictví u Gaspara. Zahlédla, jak se Christianovi v očích objevil děs před tím než vešel do dveří.
Rozhlédla se po ulici, nikde nikdo. Přiblížila se ke zdi do dvora a nenápadně se přes ni přehoupla. Potichu, tak aby ji nikdo neslyšel se plazila kolem zdi až k oknu. Nakoukla. Menší robustní muž právě křičel na Christiana.
„Ty budižkničemu, myslíš, že si tě tady živým jen tak pro legraci. Úkoly si uděláš až budeš mít hotovou práci. A dneska bez večeře. Nemysli si, že mě budeš vyžírat.“ A poté udělal něco, co neměl dělat. Zvedl ruku a vrazil Christianovi takovou, že ten odlétl až do rohu.
Drápy projely rukavičkou jako nůž máslem. Z jejího hrdla se ozvalo hluboké vrčení. Tam, kde stála Vittoria se objevila sněžně bílá vlčice.
Pozn. autora : Tenhle díl ještě stále patří tak trochu do „úvodu“. A ještě asi tak 2 kapitolky než začnu být podrobnější:-) Chtěla bych požádat o vyjádření, zda mám přidávat takhle kratší kapitolky každý den nebo ucelenější kapitoly (kde by bylo i více akce) po delší době?!? Děkuju předem za váš názor.
Bloudila světem, zabíjela, ale nic už nebylo jako dřív. Po nocích snila. Byla zpátky na louce, byla s malým Christianem. Občas se vracela do sídla. Vždy se strachem. Nejen Christian jí přirostl k srdci, ještě Marian. Za všechno se musí platit a ona čekala, kdy bude muset zaplatit, za ten rok štěstí se svými dvěma přáteli. Přešel rok s rokem. A ona stále nevěděla, co je s Christianem. Představovala si, jak teď asi vypadá. Už mu bude skoro 10 let. Vrátila se do sídla. Nastupovala zima roku 1925.
„Potřebuju výbavu.“vybafla na Marian sotva se s ní ocitla o samotě. Marian vyvalila oči:
„Co že potřebuješ?!
„No výbavu, šaty, prádlo, klobouky a takové ty věci, co lidi nosí.“ Vittoria po sídle většinou chodila ve svých starých šatech někdy ze 16. století. Kdy byla móda volných splývavých šatů než v 17. století nastoupily barokní rozšiřující se sukně. Šaty už časem, kromě toho, že ztratily původní barvu, byly různě roztrhané a tak. Vypadala jako bezdomovec. Ale nikdy si nenechala od Marian pořídit novou garderóbu. Že prý zbytečné vyhazování peněz. Jako by snad měly nouzi. Vittoria sama měla majetek nedozírný. A nikdy si z toho nic nevybrala. Neodolala :
„Na, co to potřebuješ?“ nastalo ticho. Vittoria přemýšlela, zda může říci své přítelkyni pravdu. Marian stála, ani nedýchala, čekala. Věděla, že pokud se jí Vittoria svěří vše bude jinak. Budou opravdové kamarádky.
Nadechla se a upřela své žlutohnědé vlčí oči do zelených očí Mariany.
„Někoho hledám … hledám malého chlapce.“ Marian dychtivě vyslechla Viktoriino vyprávění o tom, jak se seznámila s Christianem, a co se stalo v době, kdy se zdržela v sídle déle než kdykoliv a kdokoliv pamatoval.Samozřejmě jí chtěla pomoci. Přišlo jí strašně sladké, jak se Vittorie bojí o svého lidského kamaráda. No nahlas to raději neřekla. A hlavně, bude zábava. Marian milovala nakupování.
Nevěděla koho zabije jako prvního, ale někoho určitě. Švadlena se svou pomocnicí jí brali míry a neustále o něčem štěbetaly s Marian. Připadala si jako kus hovězího na porážce. Když konečně doměřily a to všechno, začali plánovat, co jí ušijí. K jejím ohnivě rudým vlasům vybrali převážně tlumené odstíny skoro snad všech barev. Střih na šaty, sukně, kalhoty. Vittoria koukala naprosto vyjeveně, za časů, kdy se o tyhle věci starala, kalhoty ženy nenosily.
Marian domluvila polovinu dodávky všech věcí do týdne. S tím, že bude švadlena štědře odměněna. Otočila se na Vittorii, která stála opodál s výrazem opuštěného ptáčete. Legendární zabiják, smála se v duchu a porazí jí něco tak prostého.
Netrvalo to ani týden, když dorazila první dodávka věcí. Marian se zařekla, že jí je všechny uklidí a tak nyní spolu, byly ve Vittoriině pokoji. Vittorie přejela rukou přes hedvábné francouské kalhotky. Byly tam i podvazky, podprsenky a podobné věci. Marian jí připravila sukni s halenkou na večeři. Čekala, co ostatní vlkodlaci na to poví. Věci ve kterých se Vittoria producírovala její nadpozemskou krásu hodně tlumily a nyní, když jí oblékne a učeše, doufala, že si jí muži všimnou. Marian by ráda, aby si Vittorie našla mezi nimi partnera a už neodešla. Chtěla, aby její přítelkyně zůstala.
Vittoria nakoukla do místnosti štěbetajících lidí – vlkodlaků. Nadechla se a pomalu vstoupila. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy se na ní otočil první. Místnost ztichla jako kdyby zazněl výstřel. Koukali s ústy téměř dokořán. Kdyby se necítila divně, připadalo by jí to směšné. Měla na sobě krémový komplet, rudé vlasy vyčesané do jednoduchého drdolu. Díky nim, její čistá bezchybná bledá pokožka vynikla. Halenka měla nabírání u pasu, což si mohla se svou štíhlou postavou dovolit. A světe div se, většina mužské populace zírala na její hrudník. V tomto ohledu na ní příroda nešetřila, jenže v hadrech co nosila i tak nebyly moc vidět. Pomalu se přesunula do čela stolu. Sedávala po pravé straně vedle Marian. Hlavy se otáčely za ní. Tenhle večer bude ještě dlouhý, říkala si v duchu.
Další den začali plánovat. Marian jí radila, aby se došla zeptat jeho rodičů, kde ho najde. Ale Vittoria na ní vybafla, co by jim asi řekla. Promiňte, ale jsem vlčí kamarádka vašeho syna a chtěla bych ho vidět?!, To asi ne. Stejně nevěděla, kde bydlí. I když jí to Christian říkal. Vytyčily největší francouzská města, kde by mohla začít s pátráním. Ale vezme to od Paříže. Ve vlčí podobě by tam měla být za cca 2-3 hodiny. To nebude problém. Marian jí překvapila žádostí, aby se proměnila, že jí chce vzít míru. Vittoria se neudržela a zavrčela na ní. Už žádné další míry.
„No tak, jak asi poneseš boty? Udělala jsem vak, ale potřebuju vědět, jak dlouhá má být šňůrka kolem krku.“ Ano, největší zvláštností bylo, že při přeměně šaty jako by se skryly pod kůží a kožichem. Když se přeměnily zpět, měli na sobě to samé, co před tím. Boty ne. Boty zůstaly prostě mimo. Asi by bylo divné, kdyby se procházela po městě bosky.
Vyrazila. Kousek před městem se přeměnila. Nazula si boty a šla pěšky. První zastávka bude v bance. Marian a něco jako vlčí účetní jí otevřeli účet. Snažili se jí to vysvětlit, ale ani tak z toho nebyla moc chytrá. Taky jí říkali, aby si někde vzala taxi. Odmítla, do toho stroje nenastoupí. Drožka bude lepší. Vyřídila banku a další a pak se vydala hledat Christiana. Nečekala, že bude mít štěstí hned první den. Obešla pár škol v době, kdy končila vyučování. Nikde ho neviděla a ani necítila. K večeru si našla nocleh v jednom útulném menším hotelu.
Tři dny bloudila ulicemi a hledala ho. Hlavní město Francie bylo příliš velké. Nemohla používat své vlčí schopnosti a tak byla lidským krokem moc pomalá. Stála před další školou, v parku za stromem a čekala na konec. Před dveřmi se už řadily skupinky rodičů, kteří vyzvedávali děti. To byly ti movitější. Dveře se rozlétly a vyběhla tlupa dětí a pak ucítila známou vůni. Její oblíbená směs planých růží a ještě něčeho. Hledala očima v davu.
Zhrozila se. Byl stále krásný. Vyšší než většina dětí kolem něj. Vychrtlý. Lícní kosti vypadali, že je pokrývá snad jen kůže. Bože! Vykřikla v duchu. Sledovala ho až do oprýskaného domu v jedné zapadlé uličce. Nápis hlásal Řeznictví u Gaspara. Zahlédla, jak se Christianovi v očích objevil děs před tím než vešel do dveří.
Rozhlédla se po ulici, nikde nikdo. Přiblížila se ke zdi do dvora a nenápadně se přes ni přehoupla. Potichu, tak aby ji nikdo neslyšel se plazila kolem zdi až k oknu. Nakoukla. Menší robustní muž právě křičel na Christiana.
„Ty budižkničemu, myslíš, že si tě tady živým jen tak pro legraci. Úkoly si uděláš až budeš mít hotovou práci. A dneska bez večeře. Nemysli si, že mě budeš vyžírat.“ A poté udělal něco, co neměl dělat. Zvedl ruku a vrazil Christianovi takovou, že ten odlétl až do rohu.
Drápy projely rukavičkou jako nůž máslem. Z jejího hrdla se ozvalo hluboké vrčení. Tam, kde stála Vittoria se objevila sněžně bílá vlčice.
Pozn. autora : Tenhle díl ještě stále patří tak trochu do „úvodu“. A ještě asi tak 2 kapitolky než začnu být podrobnější:-) Chtěla bych požádat o vyjádření, zda mám přidávat takhle kratší kapitolky každý den nebo ucelenější kapitoly (kde by bylo i více akce) po delší době?!? Děkuju předem za váš názor.
Autor: Caterina, v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Vittoria není jen vítězství - 2. kapitola:
to je super jdu hned na další
Kapitola 3. a 4. už jen čekají na schválení. Nakonec to asi ani jinak nepůjde než denně, protože by na sebe divně navazovaly
Takže se pokusím dávat je sem tak, jak je píšu, tedy každý den. Pátá už je napsaná, snad zítra zvládnu napsat další a opravdu budu schopná přidávat denně
Já sem rozhodně pro pravidelnou dávku každý den!!
ja bych raci tu prvni moznost protoze to mas hrozne napinave a dyl nez jeden den bych to asi nevydrzela
ale na druhou stranu delsi kapitolky te zase vic vtahnou do deje a jak rika harrynapotty, vic se do toho zactes...Takze je to na tobekazdopadne ja to budu cist dal at zvolis jak cesinak krásny diilecek
Je to krásné. Záleží na tom jací lidé čtou tvou povídku. Ti, kteří nechtějí čekat by uvítali krátké, ale denní kapitolky. Ti, kteří se rádi začtou by zas dlouhé. Já patřím ke druhé skupině
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!