OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vittoria není jen vítězství - 8. kapitola

29.08.2009 (14:00) • Caterina • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 883×

Na půl dne se zavřela, nebo spíše schovala, ve svém pokoji. Snažila se přijít na to, co mu řekne. Těžko na něj může vybalit, že ho miluje. Střídaly se u ní návaly paniky a hysterie. Raději se půjde proběhnout do lesa. Když si pročistí hlavu, tak bude moci lépe přemýšlet.

Ucítila ho. Letěla za tím pachem. Přeměnila se, byl kousek od ní. Stála ve stínu, za hradbou stromů, ale její dokonalý zrak jí pomohl sledovat objekt jejího zájmu. Změnil se, dnes byl krásnější a dokonalejší, ale stejně ho viděla jako kdysi. Jako člověka. Dokonalé čistě modré oči se zaměřily do místa, kde stála. Christian tušil, že tam je a věděl, že za ním nepřijde. Stále ještě se sebou bojovala. Otočil hlavu zpátky a zahleděl se na klidnou jezerní hladinu.

Dýchala zhluboka. Strach, to co její nitro naplňovalo, byl strach. Nenáviděla, když se bála. Prudce se otočila a utíkala zpátky. Zase se schovat. Myšlenky jí těkaly z jedné na druhou. Byl jiný, nejen vzhledem. Už to nebyl její malý nevinný Christian. Už nebyl dítě. A ona pochopila, že jako muže ho nikdy nepoznala. Odešla a on rostl dál. I když už né tolik vzhledově, uvnitř určitě. Poslední dobou ho pozorovala. Milovala vzpomínku. Zaspala s myšlenkou, jestli vůbec miluje i tohohle Chrise. Její první ranní myšlenka byla na Christiana. Stále na něj musela myslet.

Tentokrát to byla ona, kdo stál u jezera. Věděla o něm, když se přibližoval. Cítila ho. Zastavil se na krok za ní. Bylo zvláštní nechat někoho se k ní tolik přiblížit a upíra zvlášť.

„Proč?“Jediná otázka. Která, ale měla spoustu významů.

„Co proč?“ odpověděla vlastní otázkou.

„Všechna proč.“v jeho hlase začal být slyšet vztek. „Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi udělala to představení, abys si mě mohla, jako dítě, k sobě vzít? Proč jsi mě nechala, abych tě skoro zabil? Proč já?“ Při posledním proč ji vzal za rameno a otočil k sobě. Nepodívala se na něj. Hlavu měla skloněnou a rentgenovala špičky svých bot. Vydechla než začala odpovídat na otázky.

„Víš je to dávno, kdy jsem si někoho k sobě pustila. Tenkrát na té louce,“ koukla na něj a Christian přikývl, jako že si pamatuje, „byl jsi ještě dítě.“ Dívala se do jeho očí, ale Chris věděl, že jeho nevidí, měla v nich nepřítomný výraz člověka, který sleduje něco uvnitř své hlavy.

„Byl jsi to nejkrásnější dítě, co jsem kdy za svou existenci viděla. Vůbec jsi se mě nebál. A dostal jsi se mi pod kůži… Když jsi odešel na školu, čekala jsem na tebe, ale ty jsi se nevracel.“

Tady ji přerušil.

„Jo, jak jsem byl u strýce. Grázl jeden.“ Vittoria si myslela to samé, ale slyšet to z jeho úst. Nikdy dřív takhle nemluvit. Oprava. Jako dítě takhle nemluvil. Ten tón. Nenávist.

„Našla jsem tě,“ pokračovala, „ ale nemohla jsem nic dělat. Tak mi Marian pomohla a vymyslela ten převlek.“

„Proč jsi, ale pak zmizela. Proč jsi mě opustila.“ Otázka, které se obávala, a na kterou nehodlala dát pravdivou odpověď. Křečovitě se usmála.

„Už jsi byl dospělý, už jsi mě nepotřeboval. Hledala jsem tě za války, když jsem po bitvách procházela bojišti. Co se stalo?“ Věděl na co se ptá.

„Jak jsem se stal upírem? Jednoduše. Umíral jsem. Zasáhl mě šrapnel z miny do boku. Našla mě tam upírka, vypadala …, připadala mi…jako anděl. Pak jsem ucítil v puse krev a probral se další noc sám. V lese, zakopaný v mělkém hrobu. Netušil jsem, co se stalo. Nechala mě tam. Živil sem se na čerstvých mrtvolách…“ zašklebil se. Asi nebyly moc chutné. „Poté mě našel Sebastian. Zaútočily jsme na sebe. Rvali jsme se jako dva psy než mě poslal k zemi. Pak mi vrazil jednu, druhou a nic. Myslím, že jsem se probral ještě dvakrát cestou do sídla. Pokaždé mě jenom uzemnil.“ Vzdychnul si. Sedl si na zem, a Vittoria si sedla k němu. Nikdy se moc na podrobnosti Sebastiana neptala. Hltala každé Christianovo slovo.

Chris se musel usmát. Vittoria na něj zírala. Oči se jí třpytily nedočkavostí. Vypadal podle něj kouzelně. Vítr čechral její dlouhé rusé vlasy. Neodolal, natáhl ruku a pohladil jí po nich. Svraštila čelo. Kdo ví nad čím uvažuje, ale neuhnula. Takže možná má šanci. Bývala to jeho dětská láska. A nyní ho k ní něco strašně přitahovalo. Myslel na ni celou tu dobu. Celou dobu, co žili v Americe. Raději pokračoval ve vyprávění.

„Pak jsem se probral u vás. Pamatuji si, že jsem měl hrozný hlad. A taky, jak Marian celé dny přecházela nahoře a opakovala : Jak jí to řeknu?!? Jak jí to řeknu?!?“ Usmál se a Vittoria také. Oba dva si představily ustaranou Marian.

„No a co bylo dál už víš. Proč jsi mě nechala ze sebe tenkrát napít, mohl jsem tě zabít? Co kdybych tě zabil?“ konečně položil jednu z otázek, co ho nejvíce zajímala. Ještě stále se té představy děsil.

„Protože jsi to byl ty. Protože jsem viděla, jak trpíš.“zašeptala.

Christian se na ní díval. Na její vlčí oči, momentálně trochu zvlhlé, působením vzpomínek. Nemohl si pomoci. Pomalu se k ní naklonil a svými rty se dotkl jejích. Snažil se být něžný. Bál se, že jí vyděsí. Vittoriina reakce ho překvapila. Ani nevěděl pomalu jak a už ležel na zemi, Vittoria nad ním. Vášnivě ho líbajíc. Neprotestoval a polibky jí stejně vášnivě oplácel.

Ve chvíli kdy se jeho rty dotkly těch jejích jako by jí projel blesk. Vždycky věděla, že ho miluje. Ale bývalo to něco v jejím srdci, v její hlavě. Tenkrát to bylo o pocitech. Nyní to bylo něco v jejím těle. Jediné, co vnímala byly jeho rty. Kdyby se na ně teď vrhla skupina upírů, zřejmě by si jich ani nevšimla. Zmizel les, zmizelo jezero, zmizel celý svět. Byl jen Christian a ona.

Dokud jí nezačal docházet kyslík. Odtrhla od něj své rty a v tu chvíli si uvědomila, jak zareagovala. Zrudla skoro stejně jako její vlasy.

„Já,…jé,….no, promiň.“vykoktávala ze sebe. Christian jí taky moc nepomohl. Začal se smát.

„To nic. Jen jsi mě překvapila.“ Znovu se rozesmál. Vittoria se urazila. Vyskočila na nohy a vydala se směrem k sídlu. Christian protočil oči a dohnal jí.

„Já to tak nemyslel. Ale sama musíš uznat, že ta rekce byla … překvapivá.“ Na lepší slovo nemohl přijít. Vittoria se na něj nasupeně podívala a pak se rozesmála.

„Nemyslela jsem to tak. Ty taky hned na všechno naletíš.“ Christian ji chytil do náruče a začal jí lechtat. Netrvalo dlouho a Vittoria prosila o smilování. Chvíli si takhle hráli. Nemysleli. Jen si užívali svou vzájemnou blízkost. Začalo být kolem poledne. Domluvily se na večer. Je toho ještě hodně před nimi. Cestou domů jí vyděsila myšlenka. Co je vlastně mezi ním a Andreou?!?

Autor: Caterina, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vittoria není jen vítězství - 8. kapitola: