OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vládce bez srdce - Prolog + 1. kapitola

07.05.2012 (18:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1212×

Prolog

Rok 2058

Vše je naprosto jinak. Lidé jsou drženi jako zvířata v klecích. Připadá mi to jako z toho historického filmu Planeta opic, co jsem našla v archivu. Dělí se do čtyř skupin. Silní muži jsou využití na těžkou práci. Muži s dobrými předpoklady jsou tu pro využití reprodukce, stejně jako ženy. Děti si žijí celkem jako v ráji. Nikdo se nedožívá déle než třiceti let života, protože to už jsou na jídelníčku těch krvelačných zrůd - upírů. Nelidí, kteří se drží ve tmě, protože je slunce spálí na uhel. Nelidí, kteří se drží dál od kostelů, kterých je už opravdu jen málo. Nelidí, kteří převzali moc nad našim světem a nechtějí se ho jen tak vzdát. Hlavně ten jeden - Hektor. Samotný bůh podsvětí. Kdybych k němu nekladla svůj velký odpor byl by to opravdu bůh. Světlá a bazchybná plěť, tmavě modré oči jako samotný oceán, smyslné rty a havraní vlasy. Jeho postavu vytesali snad samotní bohové. No u něj spíše ďábel. Všichni upíři byli krásní, ale on vynikal. Vynikal by z davu tisíců těchto zrůd. Všimli byste si ho. Pokud byste si nevšimli snad jeho vzhledu, tak si rozhodně všimnete jeho povahy. Povahy krutého vládce. Všichni se ho báli, bojí a jistě budou bát. Upír který nemá slitování, který je opravdu tyran a celý z kamene. Pokud jste snad někdy věřili, že by upír mohl milovat nebo mít jen kapku slitování, po setkání s ním si to myslet rozhodně nebudete. Věřte mi, vím o čem mluvím. Já se s ním setkala. Když zaslechnete slovo zrůda, mně se na mysl dostane jen jedno - Hektor.

1. kapitola

Utíkala jsem lesem, svým jistým krokem jsem neklopýtla ani o jednu větvičku ani o jeden kořen. Slyšela a cítila jsem je za sebou. Srdce mi bušilo, ale né strachem, nýbrž vzrušením po pomstě. Věděla jsem, že mě dohoní, proto jsem neváhala a se skokem jsem se přeměnila ve velkého bílého vlka a běžela rychle dál. Musela jsem se dostat na mýtinu. Sama jsem se dobrovolně stala návnadou pro skupinu upírů hledající lidi a nás. Jedny z posledních, kteří se snaží lidi ochránit, osvobodit od těch bezcitných věcí. Mezi ně jsem patřila i já. Měla jsem krev bojovníka a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych umřela jinak než v boji.

Konečně jsem svým skvělým zrakem viděla blížící se mýtinu. Pár skoky jsem se dostala doprostřed. Vrčela jsem a kroužila do kolečka, protože jak se zdá bylo jich víc, než jsem myslela a šli na mě ze všech stran. Když byli opravdu blízko, zavyla jsem a ze tmy se vynořili mí spojenci. Z hlubokým vrčením a naježenou srstí se krvelačně vrhli na naše nepřátele. Já je následovala. Pár jsem jich rozcupovala na kousky, ale bylo jich čím dál víc a já netušila odkud se stále berou. Nesměli jsme prohrát. Bylo nás už jen pár a byli jsme nejspíše poslední. Pokud bychom selhali, lidi by už neměl kdo zachránit. To jsem nesměla dopustit. Začala jsem se bezhlavě prát, i když mi docházely síly, ale já se nevzdávala. Postupem času jsem zjišťovala, že nás už je opravdu je jen pár. Koutkem oka jsem zahlédla svého kamaráda Sama, který už bojoval z posledních sil. Bok měl roztržený a krvácel. Pak jsem už jen viděla jak jiný upír skáče na jeho záda a silným stiskem mu láme vaz. Zavyla jsem, ale v tom se mi zatmělo před očima.

Hektor

Chodil sem a tam ve svém pokoji, kam nikdo nevstupoval. Moc dobře každý věděl proč. Protože nikdo už nevyšel ven. Jeho pokoj byl prostorný, ale přes to byl malý. Dělal to černý nábytek, koberec i závěsy, červené zdi a gauč. Byl nervózní. Nelíbilo se mu, že ještě nepozabíjel skupinu, která chrání havěť jako jsou lidi. Vladci jsou upíři a všichni budou dělat, co chce on. Slyšel zvěsti o dívce, která má odhodlání, a která se nebojí se mu postavit. Ano on měl taky odhodlání, a to zabít ji. Dlouho po tom toužil a doufal, že ta chvíle příjde brzo. Někdo najednou zaklepal na dveře.

„Vstupte," zašeptal svým ledovým a tichým hlasem, který přesto zněl sametově.

„Pane," upír se mu uklonil, „máme ji," řekl potichu. Odhodlal se podívat do tváře svého pána, kde se mu zlostí vytvořil na tváři úsměv.

„Skvělě," zablýsklo se mu v očích a svým ladným krokem se vydal do sálu, kde měl svůj trůn. Posadil se do něj a s napětím čekal až uvidí holku, která mu pila tak dlouho krev, i když žádnou nemá. Holku kvůli které přišel o několik skvělých upírů.

Dveře se rozrazili a do sálu vešlo dest upírů a vleklo za sebou svázaného bílého vlka. Na tváři se mu usadil ještě větší zlověstný úsměv. Prohrábl si rukou vlasy.

„Nasaďte jí obojek," kývl na jednoho ze svých poddaných, a koukal na tu dívku stále ještě ve vlčí podobě. Upír se k dívce vydal a roztřesenýma rukama připínal kolem krku vlka stříbrný obojek. Ten zabraňoval v přeměně zpět na vlka. I hned jak obojek dopl, se dívka přeměnila do lidské podoby. Nikoho nezajímalo, že je nahá, nikdo se nad tím nepozastavoval.

„Děláte si zatraceně legraci," zahřměl Hektor přes celý sál a postavil.

„Tahle holka," ukázal na ni, „ona vám dělala tolik problémů? Jste neschopní?" rozčiloval se nad drobným tělem dívky, která opravdu vypadala křehce.

„Dejte ji do sklepa," křikl s odporem na jednoho s poddaných a pak odešel zpět do svých komnat. Nedokázal pochopit, že zrovna ona mu dělala tolik problémů. Chtěl ji mít mrtvou, ale chtěl to udělat sám. Ano, chce si počkat až muodpoví na pár otázek, pak ji zabije.

To byl jeho plán, ale netušil, že to nebude tak snadné, jak si myslel.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce bez srdce - Prolog + 1. kapitola: