Vlci - 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Taky máte tak otravnou učitelku, která má kecy na všechno, co se týká vás? K tomu ještě máte pocit, že se něco stane a máte barvu vlasů, kterou jste předtím neměli?

09.11.2015 (11:00) • Roses • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 597×

Tahle kapitola nebude jen dlouhý zápis do deníčku, ale přítomnost.

16. července

Milý deníčku,

je brzo ráno a já se probudila bez důvodu. Neměla jsem žádný důvod k tomu, abych se vzbudila tak brzo. Nic mě nenapadá... Asi to nemá důvod, určitě ne. Toto se mi přece občas stává...

Cítím, jako by se dnes mělo něco stát. Nevím, co to bude, ale jako bych měla předtuchu. Bojím se toho, co se stane, pevně věřím, že to tak bude, ale nevím co. Prostě takový ten pocit.

přítomnost

Zavřela jsem deníček a založila ho propiskou, abych věděla, kde jsem skončila. Takhle to dělávám i u knih, ale ne s propiskou. Vstala jsem z postele a šla se vysprchovat.

Když jsem vykonala všechnu ranní hygienu, jak to dělávám každý den, jsem šla do svého pokoje a otevřela obrovskou skříň. Přemýšlela jsem, co si dneska do školy vezmu na sebe, a po chvíli jsem si oblékla černé džíny a fialové tričko. Když jsem uviděla tu fialovou barvu... Byla stejného odstínu (nebo mi tak jen připadalo) jako moje oči v ten den, kdy mě kousnul ten vlk. Připadalo mi to zvláštní, a přitom to bylo ve skutečnosti úplně normální vidět teď fialovou barvu. V životě se potkám s touhle barvou přeci ještě tolikrát...

Rozhodla jsem se, že to nebudu řešit. Podívala jsem se, kolik bylo hodin, bylo sedm hodin. Dneska jdu do školy, je úterý. Strach z toho, že se dnes něco stane, ze mě pořád neopadly. Byla jsem nervózní, ani nevím proč. Seběhla jsem dolů ze schodů, byl už nejvyšší čas vyrazit do školy. Máma dneska byla v práci, takže žádné zbytečné starostlivé kecy jsem od ní naštěstí neslyšela. A mohla tak rovnou vyjít ven z domu. Popadla jsem rychle tašku, obula boty a oblékla bundu, otevřela dveře a vylezla jsem ven do deště. Nevzala jsem si deštník, nedošlo mi, že prší. Ale byla jsem příliš líná na to, abych se vrátila domů. Navíc mi to bylo jedno, úplně jedno.

Miluju déšť. Miluji déšť, bouřku, mlhu, když sněží (ale když je led a já spadnu, to už je jiný), a všechny počasí, které spousta lidí nemá rádo. Já to ráda mám, a to mi nikdo nevezme. Jednou večer jsem šla ven, jen tak v mikině a džínách, pršelo a byla bouřka, do zahrady (byla jsem u dědy na prázdninách a on by mi nedovolil jít sama večer ven), bylo léto. Chvíli jsem stála v dešti, a jak jsem se tak koukala na nebe plné hvězd, které celkem rychle zakrývaly mraky, pršelo čím dál víc... Když jsem se pak vracela dovnitř, byla jsem promoklá až na kost a byla mi zima. Děda mi říkal, ať se převleču, a to oblečení, co mám na sobě, nechám usušit, že tady rozhodně ani za nic nebudu chodit mokrá, ale mně bylo příjemně.

Zatřásla jsem hlavou. Tohle je minulost. Minulost, na kterou jsem si zase vzpomněla. Pitomý déšť!

No a druhý důvod, proč jsem šla rovnou do školy, byl ten, že jsem šla pozdě. Rychle jsem se podívala na mobil, kolik je hodin, zjistila jsem, že bylo přesně za patnáct minut osm.

ve škole

Zadýchaná jsem běžela ke dveřím třídy, které byly zavřené, a za nimi mluvila učitelka. Zrovna ta, kterou jsem ze všech na této škole nejvíc nesnášela. Před dveřmi jsem se zarazila, zůstala stát a chvíli tak koukala, než mi došlo, že by se teď klidně mohly dveře otevřít, tak jsem rychle zalezla na holčičí záchody, byly přímo před třídou, takže jsem tam byla téměř okamžitě...

Postavila jsem se před zrcadlo, snažila jsem se vydýchat se z toho běhu (běžela jsem celou cestu do školy ke skříňkám a pak do třídy, do které jsem stejně nakonec nešla) a upravit se. Měla jsem rozcuchané vlasy, tak jsem si je jenom v rychlosti pročísla rukou (neměla jsem hřeben). Najednou a nečekaně jsem si všimla barvy svých vlasů. Ne, nebarvila jsem si je (za to by mi mamka vynadala), a ne, nezdálo se mi to. Koukala jsem s vykulenýma očima na své vlasy, které doslova zářily černě...

Nechala jsem to být, v mysli jsem si raději vymyslela důvod, proč jsem přišla tak pozdě. Věděla jsem sice, že bych se mohla odhodlat a nejít na první hodinu, ale až na tu druhou, ale věděla jsem moc dobře, že by se moje nejlepší kamarádka, která se mnou sedí v lavici a vidíme se každý den na obědě, by se mě vyptávala, proč jsem nepřišla. Nakonec by to ze mne stejně dostala a nechápajíc, jak jsem mohla přijít pozdě (i když jsem vlastně vůbec nezaspala, ale jí bych řekla, že ano), by mi to vyčítala asi tak týden.

Postavila jsem se před dveře, zaklepala, otevřela a vešla do třídy, chtěla jsem se jít rychle posadit do lavice a poslouchat učitelčin velice převelice nudný výklad, ale ona mě zastavila.

„Slečno Blacková, proč zase jdete pozdě? A co to máte s vlasama, vy jste si je obarvila? Nezdá se vám, že jste na barvení svých vlasů ještě příliš mladá? Panebože, nechci ani vědět, jak na to reagovali rodiče?" říkala, snažila se mě parádně nasrat. A to se jí daří...

„Zaspala jsem," řekla jsem rovnou. Nic lepšího jsem neměla, opravdu ne. Co jsem měla říct? Že jdu pozdě bezdůvodně? Nešla jsem pozdě naschvál, to rozhodně ne, to je pravda, že ne, ale ona by to určitě pochopila jinak a bohužel ne v můj prospěch.

A do toho, co mám s vlasama, mi vážně kecat nebude! To je moje věc... Já jí taky neříkám, aby nepoužívala tolik makeupu. I když ho má hodně a je to neuvěřitelně hrozný.

„Už zase? Vy jste moje noční můra!" přiznala. Kdyby mohla zabíjet pohledem, už bych byla mrtvá hned několikrát.

Rychle jsem radši zamířila do lavice, kde jsem se na židli posadila, přisunula se k lavici a podívala se na Jessicu, kamarádku, která byla dnes podivně tichá. Jenom byla opřená o lavici, levou rukou si podpírala hlavu a dívala se pohledem pevně upřeným na učitelku. Mě ignorovala, jako bych tu nebyla. Jako kdybych vůbec nepřišla.

Najednou jsem ucítila strašlivou bolest v ramenou, nechtěla jsem to dát ale najevo. Snažila jsem se tvářit normálně, kupodivu mi to i šlo, a já se snažila soustředit na učivo, akorát mi to moc nešlo. V mysli jsem pořád opakovala, ať to přestane, ale pálilo to ještě víc. Jako by mě ten vlk kousnul znova.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Roses, v rubrice: Povídky » Na pokračování