Vlčí prokletí 1. Část • OurStories.cz ~ naše povídky

Sandra Sellbergová patří k organizaci, která se zabývá ochranou lidí. V jejím světě neobýváme naši planetu jen my, ale i jíní, kteří neradi dávají najevo, že jsou mezi námi. Při jedné misi udělala chybu a za tu platí převelením z jejího rodného města whitehorse do Montreálu k místní skupině.

23.12.2009 (16:00) • Nobillis • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1087×

Pootočil hlavou na druhou stranu. Doteď neviděla, jak jsou jeho zranění vážna, vypadal že je jen omráčený, že má pár krvavých šrámu, ke kterým přišel když se bránil. Po chvíli si všímá dlouhé krvavé rány na krku. Věděla co se stane s člověkem, kterého pokoušou vlkodlaci a taky co musí udělat. Pomalu vytáhla z boty malou stříbrnou dýku. Sevřela ji oběma rukama, jak těžké bylo zvednout dýku nad hlavu a mířit jí na jeho srdce. „Udělej to, Sandro.“ Zašeptal prosebně, než naposledy vydechnul.

„Odpusť mi Gabrieli.“ Zašeptala rty slanými od slz. Dýka prosvištěla vzduchem a zastavila se v jeho pevné hrudi. Zoufalstvím a bolestí se jí sevřeli všechny vnitřnosti v těle. Nechtěla ho zabít, ale lepší smrt, než proměna. Bolest jí naprosto ochromila, ležela na studené zemi skrčená vedle Gabrielova těla, ruku položenou na jecho tiché, nehybné hrudi, třesouc se zimnicí a žalem. Sníh, který začal znovu padat, je zasypával. Nevadí ji, prakticky je jí to jedno. Je jí jedno že kolem pobíhají členové skupiny, kteří je dorazily zachránit. Byla to její vina, že je mrtvý. Kdyby uposlechla rozkazy, nikdy by se to nestalo.

***

Události, co se stali před třemi týdny se jí vracejí i teď, když sedí v letadle a z okénka sleduje přístání. Montreál, druhé největší město Kanady, několik tisíc kilometru od mé domoviny městečka Whitehorse. Tohle betonové monstrum se tolik liší od malého městečka, svým vzhledem stále připomínající časy, kdy na sever jezdili zlatokopové ve vidině rychlého zbohatnutí. Dnes by jste tam už žádného nenašli, za to krásu městečka a okolí objevují turisté, kteří se tak stali jeho hlavním příjmem. Zelené lesy kam se podíváte a divoká příroda nepoznamenáná člověkem. Čím víc vzpomíná na své město, tím větší averzi má k Montreálu. Měla jen dvě možnosti buď odejít z organizace nebo převelení na neurčito jako trest sem. S povzdechem si zapnula bezpečnostní pás a čekala, až Letadlo s mírnými otřesy dosedne na zem.

V hale se prodírám davem lidí pro své zavazadlo. Po pěti minutách se mi podaří k němu dostat. Přehodím černý bágl přes rameno a zamířím k východu najít svůj odvoz.

Málem mě kleplo, při pohledu na nagelovaného týpka s černými brýlemi a žvýkačkou v puse. Ovládla jsem touhu otočit se a odejít a vyrazila rovnou k němu.

„Ty jsi Daniel?“ Zeptala jsem s jízlivým hlasem a zdviženým obočím.

„Ne, já jsem Dave.“ Odpovědělo to individuum a posunul si brýle z očí. „ A ty seš určitě Sandra, ta černá ovce co nám ji posílaj z centrály.“ Vrátil mi na oplátku s úsměvem.

„Jo to jsem já, v plné své kráse.“ A sladce jsem se usmála a dodala. „Hele, bude me tu stát a žvanit nebo mě odvezeš k Danielovi?“

„Tudy princezno.“ Řekl a prošel skleněnými dveřmi ven. Zatla jsem zuby a vyšla za ním.

Sledovala jsem ho až k tmavě modrému Land Roveru, který vyčníval nad ostatními auty. Otevřel mi kufr, hodila jsem dovnitř batoh a pak se usadila vedle Davea na předním sedadle. Dave otočil klíčkem v zapalování a motor s rachocením naskočil. Než jsme dojeli k první křižovatce, litovala jsem, že jsem si nesedla dozadu.

„Co jsi vlastně provedla, že tě degradovali sem?“ Optal se bez rozpaku, jako by se ptal na to jaké je dnes počasí. Neměla jsem náladu se někomu svěřovat, natož jemu. Hodila jsem po něm zlostný pohled, ale asi mu nebylo dost jasný, že nemám chuť se vybavovat.

„No já jen chci mít jasno, jestli je pravda, že jsi neuposlechla rozkazy a kvůli tobě pak někdo zařval.“

Neudržela jsem se a dupla mu vší silou na nohu s brzdou, až vrazil hlavou do volantu , když jí pak zvedl z nosu mu stékal pramínek krve.

„Jsi šílená ?! Vždyť jsi mi zlomila nos!“ Skučel a rovnal si ho do správné polohy.

„Ani ne, jen nemám ráda dotěrné lidi a ty mi připadáš jako, že mezi ně patříš Dave. Mám pro tebe nabídku, ty mi dáš pokoj a já ti neublížím. Souhlasíš?“ Mluvila jsem sním jak s malým dítětem, aby pochopil význam mých slov.

„Jo, souhlasím.“ Zahuhňal a znovu nastartoval auto.

Do cíle jsme dojeli v naprostém tichu, provázené jeho občasnými pohledy a kroucením hlavy. Nechápala jsem k čemu je tenhle nekňuba centrále dobrý. Začala jsem hodnotit okolí. Stáli jsme ve špinavé a odpadky zavalené ulici s omšelými domy. Dave zmáčknul nějaké tlačítko v autě a my se začali nořit pod zem. Takže tajný ukrýt, to jsem mohla čekat při naší práci a jako maskování slouží neobývána část města. Jak brilantní.

„Jsme na hradě princezno.“ Poznamenal jedovatě Dave a přešel můj pohled. Teď jsem mu nemohla nic udělat, blížili se k nám ostatní členové skupiny. Nemohla jsem si dovolit udělat další botu a on to dobře věděl. Vystoupili jsme z auta a šli k nim. Skupinu tvořili dva muži a dvě ženy. Na první pohled mi bylo jasné kdo je Daniel. Statný a velice pohledný černovlasý muž s autoritou vepsanou v ostře řezané tváři, nedovolující žadný odpor. Další byl o něco menší blonďák s vlasy staženými gumičkou do ohonu. Jedna z žen měla krátké zrzavé vlasy a druhá mahagonové dlouhé. Postavy měly vytrénované a ani ždibíček tuku.

„Tak co Dave jaká byla cesta?“ Zeptal se ho Daniel, který zaznamenal krev na jeho oblečení.

„Je to naposled co jsem vytáhl paty od mého počítače. A jestli chceš vědět názor na ni...“ A ukázal prstem na mně.„ Je to nebezpečný šílenec.“ Řekl a rychle se klidil do chodby, odkud ostatní přišli.

Nestačila jsem se divit, on mě práskl! Jsem tu sotva pět minut a už mám průser. To je můj rekord. Čekala jsem nadávky, křik, vztek. Cokoliv jen smích ne. Celá parta se dusila smíchem.

„Co je na tom k smíchu?!“ Nechápala jsem co je směšnýho na tom, že jsem mu zlomila nos.

„Prohrál s námi sázku. Tvrdil, že na rozdíl od nás nepřijede se zraněním, tak jako mi kdykoliv vyjdem ven.“ Řekl pobaveně Daniel a odhalil v úsměvu perfektně bílé zuby.

„Tak to měl vážit víc slova, když nechtěl přijít k úhoně.“ Pokusila jsem se o vtip.

„Promiň, ještě jsem nás nepředstavil. Já jsem Daniel. Vedle mě stojí Rico, Regie a ta zrzka je Nicol No a Davea jsi, už poznala.“ A natáhl ruku k pozdravu.

Tak milé přijetí jsem nečekala ani ve snu, spíš opovržení a nedůvěru. Začínala jsem cítit nějaké pozitivum na tom, že jsem se dostala sem.

„Díky za přivitání. Já jsem Sandra.“ A rozpačitě jsem mu stiskla dlaň.

Daniel mě provedl po celém podzemním areálu. Není to malý, ale ani nijak obrovský. Komplex tvoří Garáž, několik ubytovacích pokojů s veškerým vybavením, místnost s počítači, zbrojnice, ošetřovna a jídelna. Byla jsem po cestě a po všech událostech utahaná a tak mi ukázal můj pokoj. Vložil mi klíče do ruky a odešel. Vešla jsem dovnitř a zaklapla za sebou dveře. Okamžitě jsem zamířila do teplé sprchy, po které jsem se pohodlně natáhla na postel a tvrdě usnula.

Další

Autor: Nobillis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování