Vlčí prokletí 10. Část • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak je tu další část. Sandra se probírá z menší kocovinou a neví, která bije. Omlouvám se všem, že mi to tak dlouho trvalo a děkuji všem za komentáře. Příjemné čtení přeje Nobillis.

02.02.2010 (18:00) • Nobillis • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1121×

Probuzení bylo krušné. Hlavu ji okupovalo stádo permoníků a ani vzhledově na tom nebyla nejlíp. Posadila se a rukama si zajela do rozcuchaných vlasů. Na vše se pomalu rozpomínala a litovala, že nemá raději úplný okno. Mlhavě si vše vybavovala, ale i to stačilo. Viděla včerejší noc, bar s neonovým nápisem, kde se opila a taky jak jí Daniel vyvedl ven a nacpal do auta. A taky jak byla rozjeta. Daniel byl vážně naštvaný, že se opila. Proč ses musela zhroutit zrovna před ním? Ptala se v duchu sama sebe. A pak si vzpoměla i na to, jak jí uklidňoval a držel pevně v náručí. Cítila se naprosto v bezpečí v jeho objetí, kdyby nebyla trvdohlavá, možná by si připustila, že jí to bylo i příjemné.

„Sakra.“ Zasténala do tichého pokoje, protože se ze zvědavosti podívala na budík kolik je hodin. Bylo čtvrt na jedenáct.

Neohrabaně se vysoukala z postele a povšimla si, že je pořád ve včerejším oblečení. Bylo jí hrozně při pomyšlení, jak se s ní musel táhnout do jejího pokoje. Jak mu bude moct přijít na oči, po tomhle? Raději by se neviděla a zahrabala se pod zem, odkud by hodně, ale hodně dlouho nevylezla. Místo toho vstala a snažila se dát trochu do pořádku.

Po patnácti minutách ztracených nad svým vzhledem před zrcadlem, to vzdala. Pod očima jí strašily tmavé kruhy. Hlava jí pořád třeštila a také se jí začal hlasit žaludek hladem. Jak by taky ne, když od včerejška nic nesnědla a snídaní vyvrátila v uličce. Mohla by tam stát klidně celý den, kdyby se nezaposlouchala do hlasů za dveřmi.

„Proč jí stále bráníš Danieli? Dávno má být ve službě. “ Slyšela Daveův vyčítavý a dosti podrážděný hlas za dveřmi. Pomalu k nim přistoupila blíž a opatrně nastražila ucho ke dveřím, aby líp slyšela o čem se baví.

„Říkám ti snad už po sté, já jí nebraním. Včera měla blbou noc a zaslouží si chvilku klidu. Toť vše.“ Zastával se jí, ikdyž si to nezasloužila. Trochu se jí ulevilo, ale opravdu jen trochu.

„Měkneš kámo.“

„Neměknu, jen vidím věci, o kterých ty nemáš vůbec šajn.“ Ohradil se Daniel.

„Ty seš snad do ní zamilovanej?“ provokoval ho Dave.

„Jsi k smíchu.“

„Já jsem k smíchu? Kdyby to udělal někdo z nás, stáhnul by si ho už dávno z kůže a upekl na rožni a zbytky hodil psům. A jí to v klidu projde?“

„Tak o to, že jí to projde se bát nemusíš. Tak dobrosrdečný zase nejsem.“

„Dělej jak uznáš za vhodný. Ty si tady šéf.“

Čekala co se bude dít dále, ale bylo ticho. Museli asi odejít. Opřela se celkem hlučně zády o dveře a zavřela na chvíli oči. Což netrvalo dlouho. Na dveře někdo jemně dvakrát zaťukal.

„Otevřeš mi?“ ozval se Daniel za dveřmi. Přemýšlela jestlli má být zticha anebo otevřít. „Vím, že jsi vzhůru. Slyším tě.“

Nemělo tedy cenu zapírat. Dřív nebo později se mu musela podívat do očí. Aspoň to bude mít rychle za sebou. Zvedla se na nohy a otevřela mu. Stál ve dveřích a obličej měl vážný. Rukou mu ukazála ať vejde dovnitř. Prošel kolem ní a usadil se na její postel.

„Jak ti je?“

„Jako by mě někdo praštil palicí po hlavě.“ Odpověděla po pravdě.

„Myslel jsem si to.“ Přikývnul a vybídl jí, aby se vedle něj usadila.

„Postojím.“ Odmítla ho a opřela se o zeď.

„Víš že jsi tady jen tři dny a už tě všichni, kromě mě nesnáší?“ Prohodil jen tak.

„Někomu příroda nadělí rozum a jinému...“ povzdychla si. „Blbost. Já musela stát mezi prvními, když se rozdávala.“ Snažila se odlehčit dusnou atmosferu. „Danieli, já se vážně omlouvám...“ Chtěla se opět omluvit. Daniel jí však razantně zarazil zdviženou rukou.

„Chci jen, aby si mi něco slíbila.“

„A co?“

„Přestaneš se ničit z pocitu viny a pod mým velením se už nikdy neopiješ.

„Včera jsem musela být děsná.“ Řekla provinile místo slibu. Zatvářil se ustaraně.

„Nebyla jsi děsná, jenom nešťastná. Nerad vidím, jak se obviňuješ z jeho smrti a kvůli tomu se ničíš. Ty jsi ho nezabila.“

„Nesnaž se mi tady namluvit, že jsem ho nezabila Danieli! Tuhle krev si z rukou nesmyju!“ Znovu se jí zrádné slzy draly do očí, tentokrát je však potlačila a držela hlavu vzpříma.

„Jsi na sebe moc přísná a nespravedlivá.“ Zašeptal a pohlédl jí upřeně do očí.

„Já si nezasloužím tvůj soucit. Je to můj trest“ Trvala si dál na svém.

„Ty si snad stvořila vlkodlaky?“ zvedl se z postele a kráčel k ní. „Ty si je poštvala na svého bratra?“ chytil jí paže a mírně s ní zatřásl.

„Ne...“ Vymáčkla ze sebe.

„Tak nebuď hloupá a začni znovu žít. Tím, že se budeš užírat mu život stejně nevrátíš a sobě ho zkazíš.“ Pustil jí ze sevření a čekal co bude následovat.

„A co mám podle tebe dělat?“ zeptala se bezradně.

„Najít si nějaký cíl, kterého se budeš držet. “

Neřekla na jeho slova vůbec nic.

„Jak myslíš." Prošel kolem ní ke dveřím. ,,Než zapomenu. Ode dneška máš služby jen se mnou. Jako trest za pozdní příchod budeš mít dvě noční hlídky za týden a to do konce měsíce.“ Nepokoušela se mu nijak odporovat.

„Jasně.“

„Za hodinu v jídelně a ... “ ohlédl se po ní ve dveřích.“ Snaž se přijít v čas.“

Když vyšla ze dveří a chtěla jít do jídelny zatarasil jí cestu Dave. Měřil si ji nevraživým pohledem. Co po ní může chtít?

„Co se na mě, tak díváš? To mi narostla vlčí hlava?“ Vyštěkla po něm.

„Ne, to ne princezno.“ Odpověděl se sebevědomým úsměvem Dave. Bylo vidět, jak ho to těší. Něco měl za lubem.

„Tak co mi chceš?“

„Večer jsme měli akci a hádej, kdo při ní chyběl. A ostatní z toho taky, zrovna neskáčou do stropu.“

„Dopr...“ uklouzlo jí z pusy.

„Přesně. Podělala jsi to. Naštěstí se nic nestalo a toho vlkouše oddělali.“ Bavil se na její účet.

„Uhni mi z cesty, zmetku.“ Odstrčila ho z cesty ramenem.

V jídelně se sešli podle plánu. Nikdo kromě jich dvou samotných tam nebyl. Daniel třímal v ruce nějaký papíry. Po chvíli je vztekle zmuchlal a hodil do rohu místnosti.

„Co se stalo?“

„Nicol udělala rozbor vzorků, které sebrala u Raffaela a tohle jsou výsledky.“ Ukázal na papírovou kouli.

„A...?“

„A...? Někdo ho úmyslně zabil.“ Procedil skrz zuby.

„Proč by to někdo dělal a nemohl to být ten vlkodlak, co jste ho dostali v noci?“

„Jak si se dozvěděla o noční akci. Já jsem přece...? vysypal ze sebe překvapeně a pak si vzpoměl, že je tu Dave. „Nic neříkej. Byl to Dave, že jo?"

„To neřeš, má na mě pifku.“

Protočil panenky a pokračoval dál ve vysvětlování. „Otrávili ho a jen nastražili, jako útok jiného vlkodlaka.“

„Ale kdo by měl zájem to udělat?“

„To nevím ale hodlám si to zjistit.“

„Ty potom půjdeš?“

„Byl to můj přítel. A navíc mě znepokojuje, že nám tu běhá někdo kdo k nám nepatří a ví o vlkodlacích. Mohli by být pro nás nebezpeční.“