Vlčí prokletí 6. Část • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak a je tu další část. Snad se bude líbit. Chtěla bych se omluvit všem co nemají rádi nejasné konce, protože to je případ i téhle části. Příjemnou četbu přeje Nobillis

12.01.2010 (16:00) • Nobillis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1030×

Srdce jí svírala nejistota a strach, které střídala zlost z bezmocnosti. Odjel ale jeho poslední slova jí stále pronásledovala. „Máš dvě možnosti. První je přijmout to a zůstat s námi a druhá možnost je, že odejdeš od organizace.“ Už to tu bylo zase. Opět si musela vybrat co udělá. Nikdy si nemyslela, že bude nucena odejít z řad organizace.

Dokázala by vůbec žít normálním životem? Sama si odpověděla. Ne, nedokázala. A to rozhodlo. Vždyť jen proto skončila zde, nechtěla se vzdát. Proč by to tedy měla vzdávat zrovna teď? Zůstane ale, než se vrátí k ostatním udělá si malý výlet po Montreálu.

Projížděla starší částí města. Bylo zvláštní pozorovat, jak vedle sebe mohou existovat dvě naprosto rozdílné architektury. Starší v zástinu té modernější. Skoro na každém rohu stál kostel. Neměla je ráda, příliš jí připomínali jak jsou lidí hloupí a naivní. Hloupoučké stádo, které se nechá slepě vést a nevšíma si co se dějě okolo nich.

Pomalu se stmívalo a bylo načase se vrátit. Její pozornost však upoutala protější malá neudržovaná tmavá ulička. Ačkoli jí instinkt velel co nejrychleji to jde se otočit a odjet. Neodolala a zastavila přímo u ní a soustředěně se zahleděla do šera. Do tmy prokukoval jen slabý paprsek zbývajícího denního světla.

Měla zvláštní mrazivý pocit. Drobné chloupky se jí na zátylku napřímily. Nedokázala si vysvětlit, proč se tak děje. Připadalo jí, jako by jí někdo z té tmy pozoroval. V jednu chvíli si myslela, že viděla nepatrný záblesk zelených očí.

Slezla z motorky a šla na obhlídku toho děsivého místa. Ulička byla slepá, jedina úniková cesta byla přes ní. Opatrně prošla kolem kontejneru na odpadky a postupovala dál k hromadě papírových krabic, v kterých nepříjemně rachotilo. Chytila jílec meče a nacvičeným pohybem tiše tasila. Srdce jí rozpumpoval adrenalin. Nevnímala skoro nic, než rázné a naléhávé tepání vlastní krve ve spáncích...Buch...Buch... Přikradla se ke krabicím a připravovala se jednu z nich odsunout.

„Vříííííísk! Prááásk!!!“ Naproti ní skočilo něco uvřeštěného a chlupatého. Vytasilo to drápy a mrštně se jí odrazilo od ramene. Cestou to rozhodilo pár plechovek, které byly poházeny po zemi. Nestačila se ani pořádně ohlédnout a bylo to pryč. S velkou úlevou si uvědomuji, že to byla jen pouliční kočka, co se sem přišla jenom nažrat.

Chtěla jsem už odejít, když můj zrak padl zpět na krabice, odkud to zvíře vyběhlo. Nezaujali mě ani tak ty krabice jako to co bylo pod nimi. Z pod nich trčela krví potřísněná ruka, skoro bych si jí nevšimla, nebýt toho máleho proužku světla, které jí osvětlilo, když byla krabice odstraněná úprkem zvířete. Nedalo mi a začala jsem odělávat i ty ostatní. Pod tou hromadou papíru leželo zubožené tělo staršího muže. Některé části byli kvůli ohlodáni k nepoznání. Žaludek se mi nepříjemně zhoupnul a v ústech jsem cítila nával slanosti.

„Zatraceně!“ odvrátila jsem hlavu a vyvrhla zbytky snídaně.

Neprodleně musí nález nahlásit skupině. Nasadila si opět mikrofon do ucha a napojila se na davea.

„Dave?“ zkusila ho oslovit. Na druhém konci bylo hrobové ticho. Zkouší co vydržím, zmetek jeden.

„Nedělej si srandu, vím, že tam si.“netrpělivě jsem ho plísnila. „Ty se snad...zlobíš za ten nos?“ pošťouchla jsem ho nevinně hraným hlasem.

„A hele, princezna něco potřebuje?“ ozval se konečně jeho jízlivy hlas v mém uchu.

„Spoj mě s Danielem a pronto.“ nakázala jsem mu.

„A co za to princezno?“ škodolibě mě vydíral.

„Představ si, že na místě, kde teď stojím je na kousky roztrhaná mrtvola a ty zdržuješ hloupýma srandičkama. Co by tomu asi, řekl Daniel, hmm?“

„Že, bude celý týden mýt nadobí, což k té prohrané sázce dělá celý měsíc a ty zůstaň, kde jsi než dorazíme.“ ozval se místo Daveova posměšného hlasu tvrdý a ledově chladný Danielův.

Čekala jsem a každá uplynulá minuta mi připadala delší než hodina. Konečně jsem se dočkala. Land Rover zaparkoval o kousek dál. Z jeho útrob vystoupili čtyři postavy . Nicol ta nejmenší z nich nesla v ruce kufřík. Zbytek byl připraven zasáhnout, kdyby by byla potřeba.

„Tak, kde ho máš?“ optala se a já jí pokynula rukou do uličky. Bylo mi trochu trapně, za to že jsem tam nechala nevábný obsah svého žaludku.

Vešli do jejího stínu a pokračovali až do zadu k tělu. Nicol vytáhla z kufříku gumové chirurgické rukavice a navlékla si je na ruce. Odebírala různé vzorky pro porovnání pod mikroskopem. Stále nebyla jistota, že to provedl vlkodlak a ohlodaní mohla provést i pouliční zvířata. Po porovnání to budeme vědět s jistotou.

O něčem živě diskutovali, bohužel byli dost vzdálení na to abych jim rozuměla. Daniel rázně vykročil ke mně. Hluboko v sobě jsem cítila, že to nebude dobré.

„Jak si ho našla?“ otázal se chladně Daniel.

„Já... Jela jsem kolem a pak vidím tu uličku. Zdála se mi nějaká divná...“ Nechápala jsem proč se tak vyptává.

„Ty jsi ho zabila?“ pokračoval nakompromisně v mém výslechu.

„Ne, já nikoho nezabila...“ moji obhajobu přerušuje Nicol.

„Danieli, ona to být nemohla. Je mrtvý tak tři hodiny a to jste byli přece spolu.“ Daniel se po tomhle trochu uklidnil, stále však zůstaval odměřený.

„Koho jsem to měla vlastně zabít?“

„Raffaela.“ odpověděla místo něj Regie. „Toho starýho vlka někdo bez slitovaní odkrádloval.“

předchozí // další

Autor: Nobillis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování