Vlčí prokletí 7. Část • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak jsem tu opět z další méně akční části vlčího prokletí. Zde se dozvíte jak naloží s Raffaelovým tělem a taky kdo byl Gabriel, kterého Sandra musela zabít. Přeji přijemné počtení a děkuji za zanechané komentáře.

14.01.2010 (18:00) • Nobillis • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1144×

„kdo ho teda mohl oddělat, když ne ona?“ ukázal na mě palcem Rico.

„To nevím, ale zjistím si to...“ Zavrčel vyhrůžně Daniel. „A pak se může těšit, jak mu porovnám kosti v těle.“

„Co s ním uděláme? Nechat ho tu nemůžeme. Jakmile by ho pitvali zjistili by, že není člověk.“ Ozvala se Nicol.

„Tak ho spalíme, jak to děláme pokaždý.“ Navrhla Regie.

„Trochu úcty Reg. Udělal pro nás dost práce a tohle si nezaslouží.“ Zavrhl rázně Regin nápad.

„No a? Stejně je mrtvý tak mu to vadit nebude.“ Odfrkla si.

„A co ho někde pohřbít v lese? Tam by ho nikdo přece nenašel.“ Pronesla jsem své úvahy nahlas.

„Jo... to by nebyl špatný nápad.“ Příjmul návrh váhavě Daniel. „Kdo z vás mi pomůže vyhloubit hrob?“

„Já teda ne“ Vyhrkla nesouhlasně Regie, když na ní pohledl. „Fakt se mi zrovna dneska nehodí kopat jámu, pro mrtvýho vlkodlaka ve tmě.“ A ostatní byli téhož názoru. Nikdo nebyl ochotný Danielovi pomoct pohřbít ho. K tomu je nutit nemohl a za zlé jím to mít také ne. Podle pravidel měl být každý vlkodlak spálen na popel, bez vyjímek. Bylo mi ho celkem líto. A snad i z té lítosti jsem mu navrhla pomoc.

„Já ti s ním pomůžu.“ Hlesla jsem a on jen souhlasně přikývl.

„Fajn, tak nás vyhoďte na základně, když jste se tak dobře domluvily.“ Zabručel Rico.

Zabalili jsme Raffaelovo tělo do černého pytle a naložili ho do auta. V autě panovala ponurá nálada. Celá skupina považovala pohřeb, jako zbytečný luxus.

Vysadily jsme je před tajným vchodem. Sebrali potřebné náčiní a odjeli. Ticho v autě by se dálo krájet. Z nuděně jsem hleděla z okýnka a pozorovala jak se město halilo do přibývající tmy.

„Díky a promiň za to obvinění. Neměl jsem nic říkat.“ Přerušil tíživé ticho mezi námi.

„Jen se mi tady nerozplyň vděčností, prosím.“ Odpověděla jsem, jako bych to dělala stále a otázala se. „Proč to vlastně děláš?“ odmlčel se. Nečekela jsem, že by pokračoval. Překvapilo mě, když znovu promluvil.

„Dost mu dlužím. Před pár léty mi zachránil život, to jsem ještě neměl tuhle skupinu. Při jedné akci jsem se dostal do potiží. Odřízli mi cestu, byl jsem smrtelně zraněn.“

chytil volant jednou rukou a na důkaz si vyhrnul tmavě modré triko. Mým očím se naskytl pohled na narůžovělé jizvy tahnoucí se po celém levém boku sahájící až do prostřed břicha, kde mizeli pod džínami.

„Všichni mě odepsali a já si taky myslel, že to mám spočítaný. Tak mě tam nechali ležet. No a pak se tam objevil ten starouš. Chytil mě a odnesl do bezpečí a dal mě dohromady. Jen tak.“ Uchechtl se a luskl prsty. „Když se zjistilo jak to sním je, nabídl jsem mu bezpečnost za jeho pomoc. A to je celý příběh. Chci mu dopřát aspoň trochu úcty nic víc.“

„Tak, proč ti ostatní nepomůžou ho pohřbít, když ti tak nesobecky pomohl?“

„Protože tohle nikdo z nich neví. Jsi první komu jsem to řekl a byl bych vděčný kdyby to tak nadále zůstalo. Zbytek si myslí, že jsem ho jen uplatil. A krom toho, ty jsi mu taky dneska málem usekla hlavu a to nepočítám jeho skoro proměnu.“ Připoměl mi můj dnešní výbuch vzteku, který jsem teď viděla jako neoprávněny.

„Promiň za ten dnešek.“ Omlouvala jsem své opravdu hloupé chování.

„Budiž ti odpuštěno. Každý se občas zmýlí, jsme jen lidi.“ Vřele se na mně usmál a zeptal se „Zůstaváš tedy?“

„Zůstávám.“ A oplatila jsem mu úsměv. „Kde ho pohřbíme?“ nadhodila jsem.

„Znám jedno skrytý místo v severním lese. Je odlehlé a nikdo tam nechodí.“

Po pěti minutách jsme sjeli ze silnice na lesní cestu a vjížděli jsme do hlubokého a temného lesa. Jeli jsme celkem dlouho, než jsme byli nuceni zastavit z důvodu dál nevedoucí cesty.

„Dál musíme pokračovat pěšky.“

„Je to daleko?“

„Asi tak čtvrt hodiny odtud. Ty vezmi rýče a já vezmu jeho.“ Ukázal na černý vak v kufru.

„Bude docela těžký. Zvládneš to?“

„Jo zvládnu.“ Řekl a hodil si ho přes rameno.

Byla už tma, šla jsem napřed a cestu jsem osvícela obroskou baterkou. Nořili jsme se hlouběji do lesa a já pociťovala úzkost z nepropustné tmy a chladu. Přála jsem si mít to za sebou a zmizet. Daniel mi funěl za zády namáhaný tíhou Raffaelova těla. Konečně dorážíme na místo. S úlevou ho pouští na zem. Stíral si hřbetem ruky pot a vydýchaval se. Mezitím jsem umístila baterku tak, aby nám osvěcovala místo výkopu.

Mohli jsme kopat tak dvě hodiny, než byl hrob dostatečně hluboký, aby ho nemohly zvířata vyhrabat. Uložily jsme ho i s černým vakem do země a začali zahrnovat hlínou.

Byla hozená poslední lopata hlíny a Daniel chtěl pronést řeč.

„Nevím jaký si byl člověk, ale byl jsi skvělý vlkodlak...“ Dál jsem poslouchat nemohla, odstoupila jsem do ústraní a nechala mu soukromí. Nemusela jsem slyšet další smutnou řeč. Znovu jsem viděla Gabrielův pohřeb a své rodiče truchlící nad Rakví mého staršího bratra, jako by to bylo teprve včera co jsem mu probodla srdce dýkou. Z oka mi skanula jediná slza a zastavila se až na rtu. Bolest, to bylo jediné co jsem v tuhle chvíli cítila.

předchozí // další

Autor: Nobillis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování