Vlčí stezka - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jedno malé kousnutí dokáže způsobí tolik problémů ...

30.01.2014 (13:00) • DaniEla22 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1042×

„Ona mě kousla!“ zaječel a konečně mě pustil. Padla jsem na kolena.

„Co?!“ rozčílil se Nickův bratr. Otočila jsem se k Nickovi. Po ruce mu stéká krev. Co jsem to udělala?! A jak? Takovou sílu nemám.

„Becku, co budeme dělat?“ zeptal se opatrně Nick.

„Pěkně jsi to podělal, takže se o ni postarej. Byla by jí škoda,“ prohlédl si mě od hlavy až k patě. Odešel zpátky, odkud přišel.

„Co se děje?“

„Neměl jsem tě sem brát. Byl to špatný nápad.“

„Co se děje?! Odpověz!“ Vůbec nechápu, co se děje. Nechtěla jsem mu ublížit. Je na něm vidět, že je nervózní. Pořád chodí z jedné strany na druhou.

„Promiň, já tě nechtěla kousnout.“ Vážně ne.

„Musíme jít za Damrou,“ chytil mě za ruku a odtáhl pryč. Táhne mě za sebou přes vesnici.

„Kdo je Damra?“ Neodpověděl a vede mě dál. Vyškubla jsem se mu a zastavila. „Řekni mi to.“ Mlčí „Hned!“ Nakonec se s hlasitým výdechem vzdává.

„Tohle se nikdy nemělo stát. Ty ses tím nikdy neměla stát,“ zhluboka se nadechl a podíval se do země. „Když mě kousneš. A to jsi udělala. Staneš se taky vlkodlakem.“ Co? Já? A vlkodlak? To není možné.

„Jak se to stalo? To stačí, abych tě jenom kousla?“

„Ano. Když potencionální vlkodlak jako ty kousne vlkodlaka jako já, oživí tím vlka, co má v sobě. Ten se pak pokusí převzat kontrolu. Mnoho lidí u toho zemře, protože jejich tělo je pro vlka příliš slabé.“

„A já? Já umřu?“ Nechci umřít. Oči se mi zalévají slzami. Podíval se na mě a pohladil přes tvář.

„Věřím tomu, že ne. Jsi silná, ale potřebujeme pomoct, a proto musíme jít za Damrou. Ona je naše šamanka, duchovní. Pomůže nám.“ Dali jsme se znovu do pohybu.

Došli jsme až k malé chatce. Je jediná v okolí. Obklopená travnatými kopulemi. Nick mě pustil a běžel napřed. Chtěla jsem se vydat za ním, ale zničehonic se mi začalo hůř dýchat a začala mi třeštit hlava. Co to se mnou je? Nemůžu jít. Nick zašel dovnitř a už na něj nevidím. Ta hlava tak bolí. A vzduch je tak těžký, až mám pocit, že se dýchat nedá. Padla jsem na kolena. Nemůžu myslet. Ta bolest je tak hlasitá. Slyším rychlé kroky. Nick se vrací. Zvedl mě ze země a ve mně to zapraskalo. Zlomily se mi kosti. Vykulila jsem oči a při dalším křupnutí jsem je pevně zavřela. Na triko mi sklouzlo několik horkých slz.

„Začalo to brzo.“ Odnesl mě do té chaty. „Damro, už to začalo.“ Cítím kolem omamnou vůni bylinek.

„Kdy?“ řekla na slabá stařenka.

„Před chvílí. Je to rychlý.“ Stařenka se ke mně hned přihrnula a zatlačila mi na břich, bodavá bolest mě úplně ochromila. Zavrčela jsem na ni. Nevím, kde se to ve mně bere, ale děsí mě to!

„Jde to opravdu rychle, už má tesáky.“

„Odvedeme ji odsud do lesa, nebo mi to tu zničí.“

„Odvedu ji a postarám se o ni.“ Všichni jsme vyšli ven a vydali se k lesu. Cestou nás zastavila malá blonďatá holka. Dost naštvaná. Hlava mě nepřestává bolet. Začala jsem sebou trhat.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyštěkla na něj.

„Co si myslím? Myslím, že bych ji měl odvést pryč. Do lesa. Tam se promění, a pak ji vezmu zpátky. Já jsem její ochránce a zvládnu to. Dej mi pokoj, Taro!“ odbyl ji Nick. Vydali jsme se dál k lesu. Cestou se k nám někdo přidal.

„Co se děje? Měla by se proměnit až za pár hodin.“ Po hlase jsem poznala, že je to Beck.

„Začalo to dřív.“ Zavrtěla jsem sebou a zaryla nehty do Nickovy paže. Nepřestávám se zmítat v neustálé bolestné euforii. Ta bolest je ták zdrcující. „Au! Em můžeš ty drápy vytáhnout?“ procedil mezi zuby. Určitě ho to bolí.

„Ne!“ řekla jsem přes zaťaté zuby. „To nepůjde,“ dodala jsem.

„Podej mi ji,“ nabídl se Beck.

„Ne! Nesahej na mě!“ zavrčela jsem na něj. Pak jsem se vzepřela další vlně bolesti. Zase jsem zakřičela a nehty zaryla hlouběji. Nick sykl bolestí. Pak se mu za to musím omluvit.

„Radši na ni nemluv,“ poradil mu Nick.

„Dobře, ale musím říct, že je hodně rychlá a agresivní. Podle mě je to sexy.“

Znovu a znovu mnou prochází další vlny bolesti. Zastavili jsme se a Damra se k nám otočila. Sáhla mi na čelo.

„Má vysokou teplotu, kruté bolesti a všechny kosti polámané. Každou chvíli by se měla proměnit, polož ji na zem,“ poručila Damra. Nick ji poslech. Položil mě a chtěl odejít, ale nedovolila jsem mu to. Chytla jsem ho pevně za ruku a jsem připravená ho u sebe držet i násilím. Zabralo to a on si sedl vedle mě. V tu chvíli všechna úplně všechna bolest zmizela. Je to zvláštní. Sedla jsem si. Všichni na mě koukají. Už mě nic nebolí.

„To je konec?“ zeptala jsem se zmateně. Odpovědí mi byla prudká, ostrá a nečekaná bolest. Jako by vycházela ze mě, z mého nitra, z mé pravé podstaty. Z místa, o kterém jsem nevěděla, že ho mám. Padla jsem zpět na zem a začala sebou škubat, převalovat se a křičet. Hlavně křičet, ale i vrčet a škrábat. Slyším, jak se trhá oblečení, a za chvíli cítím, jak mě na zádech bodají chloupky jako malé jehličky a lechtá mě chladný vítr. Najednou jako by všechna ta bolest vybuchla. Prohnula jsem se. A pak ticho. Klid. Chladný a matoucí klid.

Chci se postavit na nohy, ale nejde to. Žádné nemám. Teď mám jenom čtyři velké tlapy a ocas. Jsem zmatená. Je zvláštní, jak si teď vše uvědomuju. Každou část svého nového těla. Od čumáku až po ocas. Chci promluvit, ale místo slov vyluzuju zvláštní kňourání nebo zvuky podobné štěkání.

„Zvládla to,“ ozval se udiveně Nick. Jeho hlas mě vytrhl z oparu ohromení tím, co se právě stalo. Všichni se ke mně začali pomalu přibližovat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Nick, ale jeho ústa se vůbec nepohnula. „Jsi v pořádku?“ zkouší to znovu. Teď jsem si jistá, že pusu ani neotevřel. Jeho hlas jako by se mi ozýval v hlavě.

„Je bílá,“ řekl překvapeně Beck. Jeho rty se hýbou. „To je zvláštní,“ dodal ještě, jako by to mu nevěřil.

„Ano, to je. To jsme tu neměli už skoro sto let,“ poznamenala Damra.

Nick, který ke mně stojí nejblíž, se mě pokouší dotknout, ale ucuknu.

„Klid,“ rozeznělo se mi v hlavě. Zkusil to znovu, ale opět jsem ucukla a začala utíkat pryč. Pryč do lesa a hluboké noci, co se za dobu mé proměny vytvořila. Nemotorně se hrabu do kopců a strání. Mé tělo je pro mě cizí, až po nějaké době nacházím ztracenou jistotu a vyrážím rychle stále dál výš do hor. Přesně nevím, kam utíkám. Prostě pryč. Běžím. Běžím a do mysli se mi vkrádají vzpomínky na to, co se právě stalo. Na všechnu tu bolest. Hlavu mám plnou zmatených myšlenek a otázek zakalených strachem a zděšením. Co se přesně stalo?

Skáču a vyhýbám se kmenům. Začíná se mi to líbit a i moje mysl se uvolňuje. Pocit strachu hned vystřídala radost. Přeskakuju popadané kmeny a cítím takovou svobodu, že je až skoro hmatatelná. To je nádhera. S každým dalším skokem svojí mysl osvobozuju stále víc a víc. Ta svoboda je ohromující a připadá mi, jako by byla bez konce a já ji mohla rozšiřovat do nekonečna. Nikdy jsem se necítila tak volná. Schopná udělat cokoliv. Byla jsem si tím stoprocentně jistá. Dokud mě někdo nesrazil k zemi.

Děkuju, že jste dočetli až sem, a doufám, že se těšíte na další kapitolu.

« Předchozí díl

Autor: DaniEla22 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování