OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčí stezka - 3. kapitola

01.02.2014 (11:00) • DaniEla22 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 930×

Uklidni se. Uklidni se. Klid… zaznívá mi v hlavě. Ten hlas poznávám, je to Beck. Vydrápala jsem se zpod jeho velkého těla. Jako vlk vypadá děsivě. Zvlášť teď v noci je to jako z hororu. Obří stvoření s huňatým a sytě černým kožichem. Tmavé oči se na něm ztrácejí. Ve tmě je naprosto neviditelný. Číhá jako tichá smrt pro ty, co nebudou dávad dobrý pozor. Kdyby neměl zářivé a hned na pohled nebezpečné zuby, skoro bych ho neviděla.

„Jsi rychlá,“ rozeznělo se mi v hlavě. Jak mu mám odpovědět?

„Chápu, že je to pro tebe nové, ale zkus se uklidnit, odvedu tě do vesnice a předám Nikovi. Jo?“ Nevím, jak mu mám odpovědět, tak jen přikývnu.

„Fajn, tak jdeme, drž se u mě.“

Vyrazili jsme dolů spět k vesnici. Teď, když už nemám hlavu plnou té zběsilé svobody, tak si začínám uvědomovat mnohem víc. A hlavně cítit mnohem víc. Cítím každou větvičku, na kterou šlápnu, stejně jako vůni lesa, na jednu stranu je stejná, jakou si ji pamatuju, když jsem byla člověk, ale teď je mnohem silnější. Cítím, vidím a slyším o hodně víc věcí, než kdy předtím. Mám pocit, že mi z toho praskne hlava, ale zároveň je to úžasný. Cítím ohromnou kontrolu nad vším. Takový vnitřní rozhled do velké dálky…

Beck přidal do kroku a po chvíli už sprintoval dolů z kopce, je to jako impuls, okamžitě jsem se za ním rozeběhla a bylo mi jedno, jestli se mi něco stane, a ani mě nezajímalo, jak zastavím. Nebo jestli do něčeho nenabourám. Jak se řítíme z kopce, zaslechnu velice zajímavý zvuk, který mě okamžitě zastavil. Slyším dupot. Ani nevím proč a ani nevím jak, ale než si stihnu cokoliv rozmyslet, vybíhám za tím zvukem. A v dalším momentě už stojím nad údolím, ve kterém se pasou jeleni.

I odsud slyším, jak jim bijou srdce. Jak se ten tlukot zpomaluje a opět zrychluje, když se rozbíhají. Slyším, i jak chroustají trávu. Aniž bych si to uvědomovala, hrbím se, vystrkuju lopatky. Snižuji se k zemi a jsem připravená skočit, jako by to bylo to nejpřirozenější v mém životě. Už se skoro odrážím, když najednou vedle mě dopadnou obrovské černé tlapy. Okamžitě uskočím stranou a uvědomím si, co jsem vlastně chtěla právě udělat. Já jsem opravdu právě teď chtěla zaútočit? Jak je to možné? To jsem si na ty tesáky zvykla tak rychle?

„Co to tu, ksakru, děláš?“ zaznělo mi silně v hlavě. Moje čelist se zpevnila a byly vidět přední tesáky. Zlobí se. Pak si všiml stáda.

„Aha, no, to máš říct rovnou, že chceš lovit.“ Výraz už nemá tak neštvaný, ale má ho soustředěný a nelítostný. Sleduje stádo. Přikrčil se stejně jako já předtím a začal se plížit dolů mezi suchou trávou stále blíž ke stádu. Zaujatě ho pozoruju. Jak klade jednu nohu před druhou a jak je naprosto nenápadný a tichý.

Zastavil se a otočil na mě. „Tak jdeš?“ A v očích mu divoce jiskřilo. To byla výzva. A můj vlk na ni zareagoval.

Okamžitě jsem vystřelila za ním. Byla jsem překvapená, jak potichu se pohybuju, ale to udivovalo jen mou mysl, mé tělo bylo dokonale soustředěné. I kdyby moje mysl byla jakkoli rozrušená, vím, že moje tělo by se hýbalo stejně jako teď. Jako by se hýbalo samo.

Pomalu jsme se blížili k okraji louky, a když se zastavil, zastavila jsem se taky. A dívala se na něj. Nespouštěl oči ze stáda a jeho pohled by mohl zabíjet. Ta chvíle, kdy mu vyjely tesáky a on vyrazil mezi ně, se mi vryla do paměti tak silně, že na ni nikdy nezapomenu. Na tu nespoutanost, na tu sílu a hlavně na to, jaký z něj cítím respekt. On je vážně alfa.

Srnci se rozeběhli do stran, jediné, co jsem mohla dělat, bylo sledovat to a nespouštět z něj zrak. Právě pronásledoval toho největšího z nich. Jelen s ohromným parožím předním stále kličkoval, ale on přesně věděl, kam pokaždé uhne. Je to smrtící tanec a já jsem jen divák. Poslední skok a Beck se mu zakousl do krku a držel, dokud s sebou jelen nepřestal cukat. Jeho zuby a celá tlama byly pokryté krví. Její pach cítím až sem a šimrá mě v nose, jako bych na ni měla chuť. Pohledem zamířil ke mně. Díval se tak tvrdě, že jsem udělala pár kroků vzad. Pak na mě kývl a já se vydala k němu. Došla jsem až tam a šimrání zesílilo.

„Vítám tě v naší smečce,“ zakousl se do jelena. Mohla jsem se jenom dívat, na nic víc jsem se nezmohla.

Přestal ve svém hodování, podíval se na mě a pobídl mě k jídlu. On čeká, až to udělám, až se zakousnu a budu se chovat jako vlk. Jako zvíře. Je to přijetí do smečky, a mně nic jiného nezbývá. Čenich jsem strčila k ráně na krku a před očima se mi zatmělo. Stal se ze mě vlk…

Děkuju za kladné ohlasy a doufám, že se těšíte na další kapitolu. Ovšem ta tu nebude hned, tyhle tři kapitoly jsem měla už napsané z dřívějška, ale pokusím se do týdne napsat pokračování.

Autor: DaniEla22 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí stezka - 3. kapitola: