OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčí stezka - 4. kapitola

05.02.2014 (20:00) • DaniEla22 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1103×

Od mé první proměny uběhlo už několik týdnů. Zvykla jsem si tu. Lidé jsou tu milí, ale možná je to proto, že jsem bílá vlčice. To znamená, že jednou nastoupím na místo Damary a budu taky šamanka. Mít ve smečce šamanku je velice důležité. Jak už mi mnohokrát sdělovali, je to srdce kmene. S Beckem se učím lovit a obecně, jak zvládat svou vlčí stránku. Damara mě učí poznávat bylinky a různé rostliny, abych věděla, které kdy použít. Co se týče mé rodiny, zatím jsem se s nimi nespojila. Stýská se mi po nich, ale nebylo by moudré se k nim teď vrátit, když každou mám každou chvíli ocas.

Teď se vydávám na další cvičení s Beckem. Pořád musím běhat. Je to hrozný! Navíc terén v horách není jako turistická stezka.

„Musíš stále rychleji! Rychleji!“ Takhle na mě řve už několik hodin a vůbec nepolevuje. Podle něj jsem stále pomalá, ale copak já za to můžu?

„Zrychli nebo nepřežiješ!“

„Už nemůžu.“ Jsem úplně vyčerpaná, jako vlk sice vydržím víc než jako člověk, ale stejně. Tohle je už moc.

„Lovce nebude zajímat, jestli ještě můžeš, nebo ne. Tak sebou hejbni!“

Nevím, o jakých lovcích tu mluví. Já tu nikde žádné neviděla. Kašlu na to.

Svalila jsem se na bok a zůstala ležet. Se mnou už nehne. Už nemůžu. Běhám tu už několik hodin, jsem vyčerpaná.

„Au, proč do mě kopeš?“ Převalila jsem a postavila. Přede mnou ale nestojí Beck. Stojí nějaká postava celá v černém. Kdo to je?

„Čau zlato,“ jde ke mně blíž. Couvám zpět.

„Zaplatíš za to, co se stalo, ty prašivej pse,“ řekl další, najednou tam nestál jen jeden, bylo jich tam nejmíň deset. Jako by se objevili odnikud. Všichni se ke mně ze všech stran přibližují. Jsem v pasti. Nevím, jak vycouvat.

„Neboj, vyřídíme to rychle, skoro nic neucítíš. Možná,“ řekl jeden z nich s úsměvem na rtech. Kde je Beck, když ho potřebuju?!

Otáčím se a prchám pryč směrem k vesnici, jak nejrychleji dokážu. Z kopce se řítím jako lavina. Občas zakopnu a začnu se kutálet. V hlavě mi buší. Už jsem skoro tam, musím zrychlit. Kousek před vesnicí se přede mnou zničenonic objevil Beck.

„Teď běžíš jak o život? Co se stalo?“ zeptal se klidně Beck.

„Musím pryč! Pusť mě!“ Mám strach. Určitě jsou za mnou.

„Řekni mi, co se stalo.“ Chci se mu vytrhnout, ale kamkoliv se hnu, je tam. I jako člověk je fakt rychlej. Ještě to několikrát zkusím a pak to vzdám, padnu na zem. Sehnul se ke mně a pohladil mě po hlavě. „Teď mi řekni, co se stalo.“ Jeho hlas teď nezní tak tvrdě, arogantně a povýšeně jako vždycky, teď zněl starostlivě a jako že ho to opravdu zajímá. Svoje velké vlčí oči upírám na jeho tvář.

„Byli tam... byli v černém a měli te-tesáky.“ Nevím, jestli vlkům mohou téct slzy, ale myslím, že právě teď tečou. Hlavu jsem mu přitiskla na hruď. Pevně mě chytil.

„To bude dobrý, odvedu tě do pokoje.“ Ještě chvíli jsme tam stáli a pak jsme se vydali do mého pokoje. Teda, do Nickova pokoje. Teď bydlím v jeho pokoji a on bydlí u Becka.

Cestou nás zastavila Tara. Na Beka se mile usmála a po mně střelila pohledem, jak kdyby mě tím mohla zabít. Pak hned na Becka spustila vodopád slov a hloupých otázek. Ta holka v tom fakt lítá. Dneska na ni ale fakt nemám náladu. Ani jsem se nezastavila a šla dál.

Došla jsem do pokoje. Proměnila se a neoblečená se zachumlala do deky. Za chvíli do pokoje vstoupil Nick. Sedl si ke mně na postel a hladil mě po zádech.

„Co se stalo?“ zeptal se, vždycky pozná, když mi něco je, nemá cenu se snažit zapírat. Je jako moje druhé já.

„V lese… byli upíři.“ Okamžitě se mi všechno vybavilo zpět, ta chvíle v lese a ten den, kdy mě z cesty strhl ten upír. Do očí mi vhrkly slzy. Pálí mě.

Nick ztuhl. Podíval se mi do očí. „Co? Kdy? Udělali ti něco? Jak to, že s tebou nebyl Beck?!“ Prudce vstal a začal pochodovat po pokoji a rukama si projíždět vlasy. Chtěl něco říct, ale do pokoje vešel Beck. Okamžitě na něj vyštěkl. „Ona potkala upíry? Jak jsi to mohl dovolit?!“ Občas zapomíná, že je to alfa.

„Hele, štěně, nedovoluj si,“ Beck mu ovšem vždy připomene, kdo je.  „Volala mě Tara, že je to důležitý, tak jsem na chvilku odešel, a vůbec, tobě se nemusím zpovídat.“ Beck měl pohled opět tvrdý jako ocel. Pak se podíval na mě. „Sestavil jsem skupinu. Půjdeme prohledat les a pokusíme se zachytit jejich stopu.“

„Jdu taky,“ vyhrkl hned Nick.

„Ne, nejdeš. Jdou jen alfy, ty hlídej Emu.“ To dořekl a odešel. Zase se chová jak Pan Důležitý. Nick si sedl ke mně na postel. Zachumlala jsem se hlouběji. 

„Emo, tohle se už nikdy nestane, jasný?“ řekl to a díval se stále před sebe. Pak se mi podíval do očí. Zírala jsem na něj a do očí se mi zase draly slzy. Naštvaně jsem se setřela. 

„Příště se bát nebudu. Příště neuteču.“ Tím jsem si jistá.

Díval se mi stále do očí. „Em, nedělej blbosti, nestojí to za to.“

Nechci mu takhle ubližovat, nechci, aby se o mě pořád bál, ale já se o sebe musím umět postarat.

Posadím se a podívá se něj. „Můžeš odejít? Chtěla bych se obléct.“

Postaví se a chystá se odejít, ale ještě než to udělá, znovu se na mě podívá. „Slib mi, že neuděláš žádnou blbost, jo?“

Dívá se přímo na mě. Usměju. „Neboj se.“ Taky se na mě usměje.

„Neodcházej odsud, dokud se Beck nevrátí a neřekne nám, co našli, jo?“ Odkývala jsem mu to a on odešel. Zůstanu v pokoji sama. Obleču se, ale v pokoji se mi zůstávat nechce. Když se chystám sáhnout na kliku, někdo zaťuká. Nadskočím. 

„Kdo tam?“

„Tady Tara, posílá mě Beck.“ Nemám ji ráda, ale otevřu.

„Proč?“ snažím se být ledová jako ona.

„Mám tě za ním odvést, potřebuje tě k určení těch upírů.“

„Vy jste je našli?!“ vyjekla jsem. Vykulila jsem oči, neumím být tak ledová jako ona.

„Jo, několik jsme jich chytli,“ řekla nevzrušeně.

„Musím to jít říct Nickovi.“ Už jsem chtěla jít za ním, ale Tara mě chytla.

„Na teď na to není čas.“ Ani jsem nestihla zaprotestovat, začala mě táhnout k lesu.

Došly jsme na okraj lesa a ona se proměnila v pískově zbarvenou vlčici. Rozběhla se do lesa, ani se na mě nepodívala. Také jsem se proměnila a vyběhla za ní. Běžely jsme směrem k horám. Ani jednou se na mě neotočila.

Už jsme byly skoro pod špičákem. Na některých místech byl i sníh.

„Proč běžíme sem? Potkala jsem je na opačné straně hory.“ Neodpověděla a běžela dál. Běžím za ní. Je to zvláštní, necítím nikoho ze smečky.

„Jak daleko to ještě je?“ Pořád mlčí. Mám divný pocit, ježí se mi srst. Najednou se zastavila a otočila proti mně. Dívá se na mě s kamennými rysy. Prudce jsem zastavila. Dívám se na ni. Proč mi vyjíždějí drápy? Něco se blíží, mám divný pocit. Už se jí chci zeptat, co se stalo a proč jsme zastavily, ale najednou ležím na zemi a nohy mi svazuje několik černě oděných lidí. Zase upíři. Než jsem cokoliv řekla, už jsem byla svázaná na zemi a oni stáli kolem mě. Mezi ně se postavila Tara ve své lidské podobě. Oblečená jako oni. Celá v černém.

„Taro, ty jsi s nima?“ Jak je to možný, je jedna z nejoddanějších.

„Ano, jsem s nima, a prosím, nerozmazávej to tak, jako že jsem zradila smečku. Nezradila jsem smečku. Jenom se tě chci zbavit a tak když jsem v lese narazila na tyhle pány a oni tě hledali, mileráda jsem jim vypomohla. To je vše,“ sladce se usmála.

„Ale proč, Taro? Proč?“

„Ty se ptáš proč? To protože celý život si buduju pozici ve smečce vedle Becka, ale pak jsi přišla ty a on na mě okamžitě zapomněl! Proto!“ Zírám na ni.

„Co? Já o něj ale nestojím.“

„To je jedno, on stojí o tebe.“ Co? Vážně? Vždyť se ke mně chová tak arogantně. Najednou jsem si vzpomněla na tu chvíli, kdy mě utěšil a podržel. Asi není až takovej necita.

„Jak to můžeš vědět?“

„Myslíš si, že tě nutí běhat, protože to potřebuješ? Ne, on ví, že je nejlepší, a tak taky chce mít to nejlepší,“ mračí se na mě a kouká tak znechuceně. Kopne do mě. „Je mi z tebe na blití! Zbavím se tě a zase budu zářit.“ Nezmohla jsem se na nic něž jen na ni koukat, je mi jí líto. Člověk nemůže žít pro něco tak pomíjivého, jako je pozornost ostatních.

„Doufám, že už tě neuvidím,“ otočila se a chce odejít pryč.

Jeden z upírů, ten největší a na pohled nejzlejší, kývl na ostatní. Ti se v mžiku rozestavili kolem Tary. Tara se zmateně zastavila. „Co-co chcete?“ Cítím její strach a oni ho taky cítí.

„Nemůžeme nic riskovat,“ řekl ten přímo před ní. Pak se na ni všichni vrhli. Její výkřik se nese údolím.

Doufám, že se kapitola líbila, a já jdu vymýšlet pokračování.

Děkuju za kladné ohlasy =*

Autor: DaniEla22 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí stezka - 4. kapitola: